autor: Emily Brontë
Kapitola 23.
Deštivá noc byla úvodem k sychravému, chladnému ránu – půl mžilo, půl mrzlo – a přes cestu se
nám řinuly ze svahů nové a nové potůčky. Měla jsem botky úplně promočené, a to mě rozmrzelo, a
přivedlo do skleslé nálady, kdy člověka všechno dráždí. Do dvora na Hůrce jsme vešly
kuchyňskými dveřmi, abychom nahlédly, zdali pan Heathcliff skutečně odešel, protože na jeho
ujišťování jsem moc nedala.
Vedle praskajícího ohně seděl Josef, uvelebený jako v ráji – na stole měl džbánek piva a hromádku opečených ovesných placek, v ústech dýmčičku. Kateřina se běžela ohřát ke krbu. Já se ptala, zdali je pán doma. Odpověď tak dlouho nepřicházela, až jsem si pomyslila, že dědek ohluchl, a křikla jsem znovu hlasitěji.
„Nééé!“ zavrčel, či spíše zatroubil nosem. „Nééé, jen zas jděte, odkud jste přišly!“
„Josefe,“ ozval se současně rozmrzelý hlas z vnitřní místnosti, „kolikrát vás mám volat? Z ohně mi zbylo už jen pár oharků. Josefe, okamžitě sem!“
Prudké zabafání a nehnutě upřený pohled do plamínků svědčily o tom, že Josef na tohle slyšet nemíní. Hospodyni ani Haretona nebylo nikde vidět, ona šla patrně po nákupech a on po práci.
Poznaly jsme hlas Lintona a šly jsme za ním.
„Počkejte, až sám jednou budete stonat v komoře na půdě! Kéž tam pojdete hlady!“ řekl hoch, když jsme
vcházely. Zmýlil si nás s netečným sluhou. Poznal svůj omyl a zarazil se.
Sestřenka se rozběhla k němu.
„Ach, to jste vy, slečno Lintonová?“ řekl a vzpřímil se na velké lenošce, kde
si hověl. „Ne, prosím – nelíbejte mě! Nemohu pak vydechnout. Tak vida, tatínek měl pravdu, že
přijdete,“ mluvil dál, když se trochu zotavil po Katčině bouřlivém objetí, zatímco Katka
odstoupla a zatvářila se kajícně.
„Smím-li prosit, zavřete někdo dveře! Nechaly jste otevřeno, a ti – ti odporní tvorové mi nechtějí přinést uhlí na přiložení. Taková zima!“
Prohrábla jsem mu popel a sama donesla kbelík uhlí. Linton zahuboval, že na něho práším, ale
ani jsem se proti jeho nevrlosti neohradila. vypadal tak nemocně, měl ošklivý kašel a zřejmě
horečku.
„No tak, Lintone,“ zašeptala Kateřina, když se mu krabaté čelo vyjasnilo, „nejsi rád,
že mě vidíš? Mohu tě nějak potěšit?“
„Proč jste už dávno nepřišla?“ stěžoval si. „Měla jste přijít, a ne psát! Hrozně mě unavilo psát pro vás takové dlouhé odpovědi. Raději bych s vámi mluvil. Teď už nesnáším dobře ani mluvení. a vůbec už nic! Kdepak je ta Zilla? Podívejte se mi po ní do kuchyně!“ Přitom hleděl na mne!
No, za tu předešlou službu jsem dostala pěkné poděkování, a podruhé se mi už nechtělo lítat sem tam na jeho pokyn. Odpověděla jsem suše:
„Nikdo tam není, jen Josef.“
„Chci se napít,“ zvolal mrzutě a odvrátil se ode mne. „Co je tatínek pryč, Zilla odskočí každou chvíli do Gimmertonu. To je bída! Musím se zdržovat tady dole – když jsem u sebe v patře, schválně dělají, že neslyší.“
„A co tatínek, nevěnuje vám pozornost, mladý pane?“ tázala jsem se, abych navázala řeč, protože Kateřinu takové přijetí odradilo.
„Ten a pozornost? No, aspoň prohání je, aby mi věnovali trochu víc pozornosti!
Mizerové! Věřila byste, slečno Lintonová, že i ten trouba Hareton se mi směje? Nenávidím ho,
všecky je nenávidím, jsou to sprosťáci!“
Katka se sháněla po vodě. Viděla na příborníku džbán, naplnila sklenici vodou a přinesla mu jí. Pokynul jí, aby z láhve na stole přilila kapku vína. Upil ze sklenky, trochu se uklidnil a poděkoval Katce za laskavost.
„Nejsi rád, že mě vidíš?“
opakovala svou předešlou otázku a zaradovala se, když na jeho tváři zpozorovala slabounký
náznak úsměvu.
„Jakpak ne! Slyšet váš hlas, to je něco tak nového pro mne!“ ujišťoval jí. „Ale
hněval jsem se, že nejdete. A tatínek huboval, že jsem si to zavinil sám, že prý jsem nekňuba,
loudal a budižkničemu. a že prý se na mne díváte svrchu – on na mém místě že by už víc
poroučel v Drozdově než váš otec. Já tomu nemohu věřit – viďte, že mnou neopovrhujete,
slečno…“
„Prosím tě,“ přerušila ho, „tykej mi a oslovuj mě Kateřino nebo Katko! Proč
bych tebou opovrhovala? Po tatínkovi a po Eleně tě mám nejraději ze všech lidí na světě. Ale
pana Heathcliffa ráda nemám a bála bych se sem k tobě přijít, až se vrátí. Bude ještě dlouho
na cestách?“
„Dlouho ne,“ odpověděl Linton, „ale když teď začala lovecká sezóna, chodívá
často do slatin. Mohla bys ke mně vždycky na hodinku zaskočit, když tu nebude. Viď, že ano!
Myslím, že by mě mrzutost přešla, kdybych tě tu měl častěji. Ty bys mě nezlobila a vždycky
bys mi ochotně posloužila, to by bylo hezké!“
„Ano,“ uvažovala Katka a hladila ho po dlouhých hebkých vlasech, „jen kdyby mi to tatínek dovolil! Rozdělila bych se s tebou o polovinu svého času. Jsi hezký, Lintone – škoda že nejsi můj bratr!“
„Měla bys mě pak stejně ráda jako tatínka?“ zeptal se už veseleji. „Ale otec říká, že kdybys byla má žena,
milovala bys mě víc než vlastní rodinu a než všechno na světě. To bych si moc přál!“
„Ba ne,“ odpověděla vážně, „nikdy bych nikoho nemilovala víc než tatínka. A víš, často se stává,
že se lidi nenávidí – ten manželku, ta zas manžela – ale mezi bratrem a sestrou tohle není.
Kdybys byl můj bratr, bydlel bys u nás a tatínek by tě měl stejně rád jako mě.“
Linton nesouhlasil, že by manželé nenáviděli manželky, ale Katka trvala na svém, že prý ano. A jak
už byla v ráži, uvedla za příklad, že Lintonův otec nenáviděl její tetu. Snažila jsem se
zabrzdit její nerozvážnou vyřídilku, ale nešlo to, dokud nevypověděla všechno, co věděla.
Mladý Heathcliff podrážděně namítl, že to není pravda.
„Tatínek mi to řekl, a tatínek nelže,“ odsekla namyšleně.
„A můj tatínek nemůže tvého ani vidět,“ křičel Linton. „Tvrdí o
něm, že je to hlupák a potměšilec.“
„Ten tvůj je zlý člověk,“ bránila se Kateřina, „a ty jsi ošklivý, že mi tu opakuješ jeho pomluvy. Jak musel být zlý, když teta Isabela u něho nevydržela a utekla!“
„Neutekla – a nehádej se!“
„A utekla, utekla!“ zazpívala Kateřina.
„Tak teď ti zase něco povím já,“ Linton na to. „Tvá matka nenáviděla tvého tátu. Abys
věděla.“
Kateřina jen vyjekla. Vztekem nebyla mocná slova. „Protože milovala mého
tatínka,“ dodal.
„Ty lháři, teď zas já nenávidím tebe,“ zasípěla a zrudla hněvem.
„Milovala, milovala!“ pípal Linton. Zabořil se do křesla a pootočil hlavu, aby se pásl
pohledem na rozpacích Kateřiny, která stála za ním.
„Dejte s tím pokoj, mladý pane,“
napomenula jsem ho. „Tohle všechno vám stejně namluvil otec.“
„Co vy víte? Nepleťte se do toho!“ odsekl drze. „Milovala, Katko, milovala!“
Kateřina, zlostí málem bez sebe, zatřásla silně opěradlem křesla, až Linton narazil hlavou na postranní polštářek. Okamžitě ho popadl dusivý kašel a byl konec vítězného jásotu. Záchvat trval tak dlouho, že i já jsem se polekala. Lintonova sestřenka se rozplakala. Byla zděšená tím, co provedla, ale ani
nehlesla. Držela jsem chlapce v náručí, aby se mu kašel utišil. On mě pak odstrčil a mlčky
svěsil hlavu. I Kateřina se uklidnila, sedla si proti němu a zamyšleně se dívala do ohně.
„Jak je vám, mladý pane?“ odvážila jsem se zeptat po delší chvíli.
„Kdyby jí bylo tak jako mně!“ zanaříkal. „Je zlá a surová! Ani ten Hareton by mě neuhodil! Jakživ na mě nevztáhl ruku. A to mně už dnes bylo trochu líp, jenže po tomhle…“ Hlas se mu lítostivě zajíkl.
„Copak jsem tě uhodila?“ reptala Kateřina a kousala se do rtů, aby znova nepropukla v pláč.
Linton vzdychal a sténal jako těžký trpitel a trvalo to plnou čtvrthodinu. Dělal to ovšem
schválně, aby sestřenku potýral, protože kdykoli zaslechl její potlačovaný vzlyk, hned
nasadil dojemnější a bolestnější tón.
„Odpusť, Lintone, že jsem ti ublížila,“ řekla konečně, když nemohla to mučení dál snášet, „ale já bych takové šťouchnutí ani necítila – jak jsem mohla tušit, že ti to něco udělá? Snad to nebude tak zlé, viď? Nechtěj, abych se vracela domů s pomyšlením, že jsem ti ublížila! Odpověz, mluv se mnou přece trochu!“
„Nemůžu s tebou mluvit,“ šeptal. „Ani nevíš, co jsi všechno zavinila. teď nebudu celou noc spát, kašel mi
nedá! Ty jsi zdravá, copak ty víš, jak mi je, když se dusím? V noci si budeš hovět a já trpět
smrtelnými bolestmi, docela sám – nikoho nepřivolám. Nevím, co bys dělala, kdyby ti bylo
každou noc tak zle jako mně!“ A ze samé lítosti nad sebou začal hlasitě kvílet.
„Vidíte,“ podotkla jsem, „jestli je vám tak zle každou noc, nezavinila to slečna. Stejně byste nespal,
ať k vám dnes přišla nebo ne. Ale pro jistotu vás už nebudeme obtěžovat – třeba se spíš
uklidníte, když se odporoučíme.“
„Musím jít?“ zesmutněla Katka. Sklonila se nad hochem.
„Lintone, ty mě posíláš pryč?“
„Teď už nenapravíš, co jsi způsobila,“ odpověděl rozmrzele a
odvrátil se od ní. „Ještě to víc pokazíš, jestli mi nedáš pokoj, a já z toho dostanu
horečku.“
„Vážně tedy musím jít,“ opakovala. „Aspoň na mě nemluv,“ odbyl ji, „nesnáším
tvoje řeči.“
Stále otálela a nedbala na moje domluvy, aby už radši šla. Trvalo to trapně
dlouho. Ale když Linton mlčel a ani se neohlédl, zamířila konečně ke dveřím a já za ní.
Děsný křik nás přivolal nazpět. Linton se svezl z křesla na dlaždice a svíjel se tam v
předstíraných křečích jako vzdorovité dítě – chtěl nás co nejvíce potrápit a vystrašit!
Viděla jsem mu do duše, nebyla jsem tak hloupá, abych chtěla rozmazlence chlácholit. Ale
Katka ano! Rozběhla se k němu celá zděšená; klekla u něho, plakala, konejšila ho, domlouvala
mu, až přestal – protože mu došel dech, ne snad z lítosti, že ji tak trápí.
„Uložím ho na pohovku,“ prohlásila jsem, „tam sebou může mlátit jak chce. Nemáme čas, ho tu hlídat. Snad už vám svitlo, slečno Katko, že vaše společnost mu nijak neslouží ke zdraví – a že jeho
nemoc nemá co dělat s láskou. Tak to bychom měli! Můžeme jít. Až nebude mít komu předvádět
to svoje divadýlko, ještě si rád v klidu poleží.“ Podstrčila jsem mu pod hlavu polštář a
dávala mu napít vody.
Vodu odmítl a na polštáři se vrtěl, jako by to byl kámen nebo pařez.
Narovnala jsem polštář, aby se mu leželo pohodlněji.
„To je mi málo,“ stěžoval si. „Mám nízko hlavu.“ Kateřina spěchala pro druhý polštář. „Teď zas moc vysoko, bručel ten protiva.
„Tak jak to vlastně chceš?“ ptala se už zoufale. „Takhle,“ a přitiskl se k ní.
Zpola u něho klečela a on si posloužil jejím ramenem místo podušky.
„Tohle nepůjde,“
zasáhla jsem, „spokojíte se s polštářem, mladý pane. Slečna vám věnovala dost času, nemůžeme
tu už otálet ani chvilku.“
„Ale můžeme,“ prosila Kateřina. „On je už hodný a trpělivý!
Začíná chápat, že mi bude v noci hůř než jemu při pomyšlení, že mu má návštěva přitížila. To
bych sem pak víckrát nemohla přijít! Pověz mi pravdu, Lintone. Vážně sem nesmím chodit,
jestli jsem ti uškodila?“
„Musíš sem chodit, abys mě vyléčila,“ odpověděl. „Je to tvá
povinnost, když jsi mi ublížila – strašně ublížila, to uznáš sama! Byl jsem přece mnohem
zdravější, když jsi přišla, než jsem teď, no ne?“
„Jenže to sis přivodil sám, jak jsi plakal a zuřil,“ bránila se. „Moje vina to není. No teď jsme zase zadobře. A ty bys mě vážně rád viděl? Těší tě to, když jsem u tebe?“
„Už jsem ti řekl, že ano!“ odpověděl mrzutě.
„Posaď se tady na pohovku, já si položím hlavu k tobě do klína! Tak jsme odpočívali s
maminkou, někdy celé odpoledne. Seď tiše a nemluv! Ale můžeš zpívat, jestli umíš. Anebo mi
přednášej hezkou dlouhou básničku, něco se zajímavým dějem – slibovalas, že mě takovou
naučíš, – nebo povídej pohádku! Ale básnička bude lepší -tak začni!“
Kateřina odříkala nejdelší, jakou znala. Oba to náramně zaujalo. Linton si vyžádal ještě jednu a pak ještě
jednu, ačkoliv jsem pořád hubovala, a tak to trvalo, až hodiny odbily dvanáct a ze dvora
bylo slyšet Haretona, který se vracel domů na oběd.
„A co zítra, Kateřino – budeš tu zítra?“ ptal se mladý Heathcliff a zadržel ji za sukni, když nerada vstávala.
„Nebude,“
odpověděla jsem za ni, „a pozítří taky ne!“
Ona však mu asi pošeptala do ucha jinou odpověď,
když se nad ním skláněla. Jeho čelo se totiž ihned vyjasnilo.
„Nikam zítra nejdete, slečno, to si pamatujte!“ kázala jsem jí, jen co jsme vyšly z domu. „Ať vás to ani
nenapadne!“
Usmála se. „Já si na vás dám pozor,“ mluvila jsem dál. „Ten rozbitý zámek
dám spravit a jinudy mi nevyklouznete.“
„A co když přelezu přes zeď?“ smála se. „Poslyšte,
Eleno, Drozdov není vězení a vy nejste žalářník. Spočítejte si, že je mi skoro sedmnáct –
jsem dospělý člověk! A věřím, že by se Linton rychle uzdravil, kdybych mu byla nablízku a
ošetřovala ho. Jsem starší a rozumnější; on je ještě trochu dětský, ale já ne. Stačí to s
ním umět, a bude mě na slovo poslouchat. Je to roztomilý chlapec, když je hodný. Uvidíte,
jak bych si ho ochočila, kdyby byl můj! Až si na sebe zvykneme, vůbec se nebudeme hádat –
proč taky? No řekněte! Vám se nelíbí, Eleno?“
„Líbí nelíbí!“ odsekla jsem. „Copak nevidíte, jaký je to zhýčkaný, sobecký vztekloun? Takový chcípáček, já se divím, že vůbec vyrostl. No ale, jak předvídá pan Heathcliff, ten se dvacítky nedočká. Pochybuju vůbec,
jestli se dožije jara. Velká ztráta pro rodinu to nebude, až bude po něm. A bylo pro nás
štěstí, že si ho vzal otec k sobě – čím líp se s ním zachází, tím je protivnější a
náročnější. Dobře že to není ženich pro vás, slečno!“
Má svěřenka se při těch slovech zachmuřila. Dotklo se jí, že mluvím tak bezohledně o jeho smrti. Chvíli mlčky uvažovala a
pak řekla: „On je mladší než já, a měl by proto žít déle – a také bude, musí žít aspoň tak
dlouho jako já! Není o nic slabší, než když k nám na sever přijel poprvé, to mi nevymluvíte.
Zlobí ho jen kašel – zrovna takový jako má tatínek. Tvrdíte, že se tatínek uzdraví, tak proč
ne on?“
„Dobrá, dobrá,“ řekla jsem jí na to, „to nás teď nemusí trápit, slečno, protože já
vám slibuju – a taky to splním – že jestli se ještě jednou vypravíte na Větrnou hůrku, se
mnou nebo beze mne, hlásím to panu Lintonovi. Tyhle důvěrnosti s bratrancem se nesmějí
navazovat!“
„Už se navázaly,“ broukla vzdorovitě. „Tak nebudou pokračovat, leda když to
pán dovolí,“ povídám.
„To se uvidí,“ odsekla, pobídla koně do trysku a nechala mě plahočit
se vzadu. Přišly jsme domů ještě před obědem – pán myslel, že jsme se toulaly parkem, a na
nic se neptal. Spěchala jsem si vzít suché střevíce i punčochy, ale ty dlouhé hodiny
strávené v promočených botách na Větrné hůrce už vykonaly svoje dílo. Druhý den ráno jsem
zůstala ležet a tři neděle jsem nebyla schopná služby. Sebralo mě to jako nikdy předtím ani
bohudík nikdy potom.
Slečinka se chovala jako anděl z nebe – chodila mě ošetřovat a těšit
v mé samotě, protože jsem z té nemoci byla celá zničená. Taková pracovitá neposedná osoba jako
já by mohla z kůže vyletět, když stůně, ale tentokrát jsem si opravdu neměla nač stěžovat.
Jen Kateřina odešla od pana Lintona, už se objevila u mé postele. Dělila všechen svůj denní
čas mezi nás, ani minutku si neutrhla pro nějakou zábavu. Zanedbávala jídlo, učení, hru,
nebylo nad ni hodnější sestřičky. Jistě měla vřelé srdce, že jí zbylo tolik vlídnosti pro
mne, když tak milovala otce. Řekla jsem, že nám věnovala celý svůj den, ale pán chodil brzy
spát a já jsem obvykle po šesté hodině nic nepotřebovala, takže večery měla Katka pro sebe.
Nepomyslela jsem na to, jak asi chudák tráví čas po večeři. Když mi chodívala dát dobrou
noc, leckdy jsem si všimla, že má tváře jako růžičky, i prsty zčervenalé, ale přičítala jsem
to žáru krbu v knihovně – netušila jsem, že tu barvu má od projížděk po studených ladech.
Přeložila Nikola Bílá
–
Přidejte odpověď