autor: Emily Brontë
Kapitola 22.
Léto se chýlilo ke konci, podzim se předčasně blížil. Bylo po svatém Michalu, ale ten rok se žně opozdily a z některých polí se ještě nesklidilo. Pan Linton s dcerou často chodili dohlížet a při svážení posledních snopů se jednou zdrželi až do soumraku. Jelikož bylo večer chladno a mlhavo, pán se těžce nastydl a stonal pak dlouho na plíce – skoro celou zimu proležel. Chudák Katka, která se dala odradit od svého bláhového milostného dobrodružství, teď byla mnohem smutnější a unuděnější, když o tu zábavu přišla.
Její otec jí starostlivě doporučoval, aby méně četla a více se procházela. Sám jí společníka dělat nemohl a já považovala za svou povinnost ho pokud možno zastoupit. Ale taková náhrada nepostačovala, protože jsem si od svých mnohých pracovních povinností stěží utrhla dvě tři hodinky denně, abych ji mohla doprovázet – a navíc ji má společnost tolik netěšila.
Jednou odpoledne v říjnu nebo začátkem listopadu – bylo to chladné a sychravé odpoledne, kdy trávníky i pěšiny šustily mokrým spadaným listím, kdy šedomodrá obloha byla zpola zatažená a od západu rychle stoupaly temně šedé pruhy ohlašující vydatný déšť – jsem rozmlouvala slečně procházku, protože liják byl na spadnutí. Nechtěla o tom ani slyšet, a tak jsem si tedy přehodila plášť a vzala deštník, abych ji doprovodila na procházku po dolním svahu parku. Byla to taková klidná procházka po cestičkách, kterou obyčejně volila, když mívala skleslou náladu – a to bylo vždy, kdykoli se panu Edgarovi přitížilo. On to sice nedával najevo, ale Katka i já jsme to poznaly podle toho, že byl zamlklejší a v tváři zachmuřenější.
Katka kráčela zvolna a netečně – žádné pobíhání a hopkání jako jindy – ačkoliv mrazivý vítr nutil k rychlejšímu pohybu. Po očku jsem ji pozorovala a chvílemi postřehla, jak zvedá ruku a otírá si tvář. Rozhlédla jsem se kolem, čím bych ji mohla rozptýlit. Po jedné straně cesty stoupal rozervaný sráz, kde se nejistě uchytily lískové keře a zakrslé duby s obnaženými kořeny. Prsť se tam stále sesouvala a duby se prudkými vichřicemi zohýbaly skoro naležato. V létě si slečna Kateřina zvláště oblíbila šplhání po těch zkroucených kmenech: sedávala a houpala se ve větvích hezky vysoko nad cestou. V duchu jsem se těšívala z její svižnosti a dětinské veselé nálady – ovšem považovala jsem za svou povinnost ji vyplísnit, kdykoliv jsem ji tak vysoko přistihla, ale zas ne tolik, aby si myslela, že musí slézt dolů. Dovedla si tak hovět třeba od oběda do večeře v hnízdečku z větví, kolébaném svěžími vánky, a nedělat nic jen si prozpěvovat písničky, které jsem ji v dětství naučila, nebo se dívat, jak hnízdící ptáci krmí mláďata a učí je poletovat. Tak se tam vznášela se zavřenýma očima, v zasnění a zamyšlení, a byla nevýslovně šťastná.
„Podívejte se, slečno!“ upozornila jsem ji na prohlubeň pod kořeny jednoho sukovitého stromu. „Zima dá na sebe ještě čekat. Vidíte tamten kvíteček? Vydržel nám tu poslední z té spousty zvonečků, a přece v červnu pokrývaly všechny svahy jako fialová mlha! Nechcete si tam vylézt a utrhnout ho pro tatínka?“
Katka dlouho hleděla na osamělý kvítek, chvějící se v tom závětří dolíku, a posléze odpověděla: „Ne, nechci mu zkracovat život. Že vypadá smutně, co myslíte, Eleno?“
„To ano,“ poznamenala jsem, „a je celý uvadlý a zkřehlý jako vy. Nemáte ve tvářích kapku krve. Pojďte, vezmeme se za ruce a trochu se proběhneme! Uvidíte, že vám stačím, když jste tak usoužená!“
„Ne, ne,“ odmítala mě a ploužila se dál sama. Občas se zastavila a zadumala nad polštářkem mechu nebo chomáčkem zažloutlé trávy nebo skupinou hub vystrkujících jasně oranžové hlavičky mezi nánosy hnědého listí. Přitom odvracela tvář a znovu a znovu si k ní tiskla ruku.
„Kateřino, zlatíčko, proč pláčete?“ Přistoupila jsem k ní a objala ji rukou kolem ramen. „Snad byste se netrápila, že má tatínek kašel? Jen když to není nic horšího!“
Nepotlačovala už slzy. Vzlykání jí přerývalo dech. „Určitě to je něco horšího,“ naříkala. „A co si počnu, až mě opustíte vy i tatínek a já tu zůstanu sama? Nikdy nezapomenu, co jste mi jednou řekla, Eleno – ustavičně mi to zní v uších. Jak se můj život změní, jak bude svět pustý, až tatínek a vy umřete!“
„Kdopak ví, jestli vy neumřete dřív?“ okřikla jsem ji. „Nemáte předpovídat neštěstí! Doufejme, že uteče mnoho let, než někdo z nás odejde ze světa – pán je mladý a já jsem v nejlepším věku, sotva pětačtyřicet! Moje máma se dočkala osmdesátky, a jaká byla řečná až do konce! Kdyby pan Linton vydržel do šedesáti, tak má před sebou více let života, než kolik je vám, slečno! Není to pošetilé, oplakávat neštěstí dvacet let předem?“
„Ale teta Isabela byla mladší než tatínek,“ namítala Kateřina a vzhlížela ke mně v bázlivé naději, že jí i to nějak vymluvím.
„Teta Isabela neměla vás a mě,“ odpověděla jsem. „A neměla zdaleka tak šťastný život jako pán – neměla z čeho se těšit jako on. Tatínek potřebuje jen jedno – abyste se o něj pěkně starala. Když budete vy veselá, bude i on veselý. A hlavně, Katko, nesmíte ho ničím trápit! Povím vám bez obalu, že ho můžete zabít, jestli budete umíněná a potřeštěná a jestli nepřestanete bláznit po synovi člověka, který by tatínka nejraději viděl v hrobě. Nesmíte tatínkovi dávat najevo, že vás trápí rozchod, který vám nařídil podle svého nejlepšího přesvědčení.“
„Mě netrápí nic než tatínkova nemoc,“ odpověděla dívka. „Všechno na světě je mi vedlejší kromě tatínka. A věřte, že nikdy, nikdy – no, dokud budu při smyslech, nikdy neudělám a neřeknu nic, co by ho zabolelo. Miluju ho víc než sebe, Eleno. A víte, podle čeho to poznám? Každou noc se modlím, abych ho přežila. To proto, že chci být radši nešťastná a opuštěná já, než aby byl on! To mi dokazuje, jak ho mám ráda.“
„Hezky to říkáte,“ poznamenala jsem, „ale musíte to dosvědčit i skutkem. Až se uzdraví, nezapomínejte na sliby, které jste vyslovila ve chvílích úzkosti!“
Při tom hovoru jsme došly ke dvířkám vedoucím na silnici a naše slečinka, už zas rozjasněná jako sluníčko, vylezla na zeď a usadila se na ní. Natahovala se po hrstce šípků, rudě zářících na nejvyšších větvích divokého keře, přerůstajícího zídku ze silniční strany. V dolejší části už plody zmizely, ale nahoru se k nim mohli dostat jen ptáci, ledaže by si člověk stoupl jako Katka na zeď. Jak se po nich nahýbala, spadl jí klobouk. Branka byla zamčená a Kateřina prohlásila, že si pro klobouk sleze. Varovala jsem ji, aby nespadla, ale ona už mrštně seskočila na druhou stranu. Jenže vylézt nazpět nebylo tak snadné – kameny byly hladké a spáry vyplněné maltou, růžový keř a ostružinové šlahouny neposkytovaly při šplhání oporu. Mně hloupé to dřív nenapadlo, dokud jsem neslyšela její rozesmátý hlas:
„Eleno, musíte doběhnout pro klíč, jinak bych to obcházela až k vratům. Z téhle strany jsou naše hradby nedobytné.“
„Zůstaňte, kde jste,“ upokojila jsem ji „mám v kapse svazek klíčů, snad se mi podaří odemknout. Když ne, dojdu pro klíč.“
Kateřina si zatím krátila čas tím, že tančila kolem branky, a já zkoušela klíč po klíči. Konečně jsem zasunula poslední a viděla, že ani ten se nehodí. Znovu jsem tedy vyzvala Katku, aby zůstala na místě, a chtěla jsem se co nejrychleji rozběhnout domů, když v tom mě zastavily zvuky ze silnice – dusot koně. I Kateřina zůstala stát.
„Kdo to jede?“ ptala jsem se šeptem.
„Eleno, prosím vás, honem otevřete!“ ozvala se polekaná Katka, také šeptem.
Přeložila Nikola Bílá
Přidejte odpověď