autor: Emily Brontë
Kapitola 21.
Ten den bylo s Katkou těžké pořízení – probudila se v báječné náladě a hned se sháněla po bratranci, ale když jí řekli, že odjel, to bylo pláče a nářku! Edgar sám se musel do toho vložit a konejšit ji, že bratrance přivede zpátky, dodal však výhradu: „Jestli to půjde!“ A na to byly skrovné vyhlídky.
Slib Katku jakž takž upokojil, ale větší útěchou byl čas. Nepřestala se co chvíli otce vyptávat, kdy se Linton vrátí – ale než se s ním znovu setkala, jeho rysy jí tak vybledly v paměti, že by ho už nepoznala.
Při nákupech v Gimmertonu jsem potkávala hospodyni z Větrné hůrky a vždycky jsem se jí ptávala, jak se daří mladému pánovi. Nikdy ho totiž nebylo vidět, žil stejně samotářsky jako Kateřina. Z odpovědí jsem vyrozuměla, že chlapec ustavičně churaví a je obtížný pacient. Prý je panu Heathcliffovi čím dál protivnější, ačkoliv ten se celkem snaží nedávat mu to najevo. Obzvláště nesnáší zvuk chlapcova hlasu a nevydrží s ním být delší dobu pohromadě v jedné místnosti. Vůbec spolu málo mluví – Linton se přes den učí a večer vysedává v malém pokojíku, kterému se teď říká salónek, a nebo tam leží celý den v posteli, protože má každou chvíli kašel, rýmu, trápení nebo jiný neduh.
„Zkrátka je to tichošlápek k pohledání,“ dodala ta žena. „A jak se o sebe bojí! To vám je řečí, když večer někdy zapomenu dovřít okno, že prý by z nočního chladu mohl mít smrt! A hned se mu musí topit, i kdyby bylo uprostřed léta! A Josefovo kouření je pravý jed. A pořád musí dostávat cukroví a lahůdky. A ustavičně mléko – věčně mléko! Že my ostatní ho dostáváme v zimě po kapičkách, to je panáčkovi jedno. Tak se vám tam povaluje v křesle u krbu, topinky musí mít pořád čerstvé, a nějaký ten odvar nebo šťávu si přihřívá v hrníčku, aby si měl čeho líznout! A když ho přijde Hareton z dobráctví trochu pobavit, on Hareton není zlý, jen trochu klackovitý. věřte, že za chvíli se dají do sebe, jeden kleje a druhý brečí. Leckdy si tak říkám, že by pán měl vlastně radost, kdyby Earnshaw zmaloval kluka namodro, ale ovšem nemůže dát na syna dopustit. Ostatně to pán o něm ani neví, jak se pořád hýčká a pořád z něčeho kurýruje, jinak by ho snad vztekem vyrazil ze dveří. Ale pán se radši nechce zlobit, teď už ani do salónku nevkročí, a když náhodou začne Linton otravovat v jizbě a pán je při tom, hned ho žene pryč do poschodí.“
Dovedla jsem si podle takových řečí představit, že v necitelném prostředí se vyvinul z mladého Heathcliffa nezřízený sobec, ač takový nebýval od dřívějška. Není divu, že jsem se o něho přestala zajímat, ale i tak jsem neztrácela soucit s jeho osudem a litovala jsem, že nemohl zůstat u nás. Pan Edgar si i nadále o něm vyžadoval zprávy, asi na něho hodně vzpomínal. Také by ho rád viděl, i kdyby to mělo vést k mrzutostem, a jednou chtěl, abych od hospodyně zjistila, jestli hoch někdy přijde do vesnice. Řekla mi, že tam přijel na koni jenom dvakrát, s otcem, a pokaždé že prý ho to porazilo na několik dní. Ta hospodyně pak dala výpověď, jestli se nemýlím, asi dvě léta potom, co přišel na Větrnou hůrku, a vzali si nějakou jinou, kterou neznám – ta je tam dodnes.
Nám na Drozdově plynul čas nerušeně jako dřív, až bylo Kateřině šestnáct. Její narozeniny se nikdy neslavily, protože to byl současně úmrtní den zesnulé paní. Pan Linton se vždycky na celý ten den zahrabal do knihovny a vyšel až za soumraku na gimmertonský hřbitov, odkud se leckdy vracíval po půlnoci. Kateřina se musela zabavit, jak uměla.
Tenkrát bylo na dvacátého března krásné jarní počasí, a jakmile se otec vytratil, naše slečna sešla dolů vystrojená na procházku a řekla, že má dovoleno jít se mnou až na pomezí slatin – pan Linton že nic nenamítá, pokud nezajdeme daleko a vrátíme se do hodiny.
„Tak si pospěšte, Elleno,“ vybízela mne, „já vím, kam mám namířeno. Na jednom místě se usadilo hejno tetřívků, musím se podívat, jestli tam hnízdí.“
„No to asi bude hodně daleko,“ zapochybovala jsem, „ti přece nehnízdí jen tak na kraji slatin!“
„Není to daleko,“ odporovala. „Viděla jsem je s tatínkem, byli jsme jen kousíček od nich.“
Dál jsem si s tím nelámala hlavu; nasadila jsem klobouk a šla. Katka poskakovala přede mnou, vracela se ke mně a zas vybíhala kupředu jako mladý chrt. Také já jsem byla plna radosti – slyšela jsem skřivánky zpívat zblízka zdaleka, těšila jsem se z teplého slunéčka, a hlavně jsem se dívala na ní, svého mazlíčka a miláčka, jak se jí čechrají zlaté kadeře, jak se jí zardívají tvářičky do ruměnce hebkého a jemného jako květ divoké růžičky a oči jí svítí nezkalenou radostí. Bylo to tenkrát šťastné děvčátko, pravý Anděl! Její neštěstí, že byla tak všetečná.
„Tak jak, slečno?“ povídám. „Kde máte ty své tetřívky? “ Už bychom měly být u nich, nechaly jsme plot obory daleko za sebou.“
„Ještě trochu dál – jen o kousíček dál, Elleno,“ pobízela mě opět a opět. „Vylezte tady na ten svah, přelezte ten kopeček, a než budete na druhé straně, už něco vyplaším!“
Ale bylo tu tolik svahů a kopečků k vylézání a přelézání, že mě to konečně unavilo, a já prohlásila, že je načase obrátit a zamířit nazpět. Musela jsem na ní křičet, protože mě o hodně předběhla. Ale buď neslyšela, nebo nedbala, zkrátka běžela pořád dál a mně nezbývalo, než se plahočit za ní.
Najednou mi zmizela v dolíku, a než jsem ji dostihla, už jsme byli o dvě míle blíže Větrné hůrce než domovu. Zahlédla jsem, jak jí zastavili dva muži. v jednom jsem poznávala Heathcliffa. Přistihli Katku, když vybírala hnízdo, a ne-li to, tedy aspoň plašila ptactvo. Okolí Hůrky patřilo k Heathcliffovým pozemkům a on jí obvinil z pytlačení.
„Vždyť jsem nic nebrala – ani tu vajíčka nejsou,“ bránila se Katka a na dotvrzení ukazovala prázdné dlaně; spěchala jsem jí na pomoc. „Nic jsem nechtěla vzít, jenom se podívat na vajíčka. Tatínek říkal, že jich bude v hnízdech plno!“
Heathcliff na mne mrkl se škodolibým úsměvem, aby mi dal najevo, že nás zná, a proto s námi nemá žádné dobré úmysly. Zeptal se Katky, kdože je ten tatínek?
„Pan Linton z Drozdova,“ odpověděla. „Hned jsem věděla, že mě neznáte, jinak byste se mnou tak nemluvil!“
„Aha, vy myslíte, že před vaším tatínkem se tu všechno klaní, co?“
„A kdopak jste vy?“ prohlížela si zvědavě mluvčího. “
„Tamtoho druhého jsem už viděla. Je to váš syn?“ Ukázala na druhého muže – byl to Hareton, silnější a urostlejší, nikoli však půvabnější nebo ušlechtilejší.
„Slečno Katko,“ přerušila jsem je, „už to budou tři hodiny, co jsme venku. Nejvyšší čas jít domů!“
„Ne ten chlap není můj syn,“ vyřadil mě Heathcliff z hovoru. „Ale mám syna, a toho už taky znáte. Vaše chůva sice spěchá, ale já myslím, že by vám oběma jen prospělo, kdybyste si chvilku odpočinuly. Nechcete se stavit u mne doma? Stačí jen obejít ten vršek a jsme tam. Dojdete dřív domů, když budete odpočaté, a my vás srdečně uvítáme u nás.“
Pošeptala jsem Kateřině, aby to kvůli mně nepřijímala, že je to naprosto nevhodné.
„A proč?“ odpověděla mi nahlas, „nohy mě bolí, jak jsem běžela, a tráva je plná rosy – tady si sednout nemohu. Pojďme, Elleno! Vždyť říká, že se známe s jeho synem! Nejspíš se mýlí, ale já už tuším, kde asi bydlí – v tom dvoře, kde jsem se zastavila na zpáteční cestě z Penistonských skal. Je to tak?“
„Správně,“ vpadl jí do řeči Heathcliff. „Nelly, nemluvte nám do toho! Slečnu to pobaví, když se k nám na chvilku podívá. Haretone, jdi se slečnou napřed! Vy půjdete se mnou, Nelly!“
„Ne, nikam se nepůjde!“ křičela jsem a chtěla se mu vyškubnout, protože mě chytil za ruku. Ale Kateřina se už tryskem rozběhla kolem kopečku a blížila se k brance. Společník, kterého jí Heathcliff přidělil, se nijak nesnažil ji dohonit – uhnul do úvozu a zmizel.
„Pane Heathcliffe, to jste neměl dělat,“ protestovala jsem. „Však vy víte, že z toho nevzejde nic dobrého! Ona tam uvidí Lintona a všechno poví otci, jen co se vrátíme. Já si to pak odnesu.“
„To právě chci, aby viděla Lintona,“ odpověděl. „Teprve posledních pár dní vypadá trochu k světu. málokdy stojí za podívanou. A slečnu brzo přemluvíme, aby držela jazyk za zuby. Nikomu to nebude na škodu.“
„To si dovedu představit! Její otec mi nikdy neodpustí, že jsem jí nechala vkročit do vašeho domu. A já mám sama tušení, že máte něco zlého v úmyslu, když jí zvete.“
„Já mám jen poctivé úmysly a všechny vám je povím. Aby se totiž bratranec a sestřenice do sebe zamilovali a vzali se! Vidíte, jak jsem šlechetný k vašemu pánu. Jeho žába nemá naději na dědictví, a kdyby vyhověla mému přání, má budoucnost zajištěnou – bude dědičkou společně s Lintonem.“
„Nač to?“ odpověděla jsem. „Kdyby Linton umřel – a jeho život je stejně na vážkách – Kateřina by dědila tak jako tak.“
„To zas ne,“ řekl. „V poslední vůli není žádná doložka v její prospěch. Jeho majetek by nakonec připadl mně. Ale abych předešel všechny spory, přeji si jejich sňatek a jsem pevně rozhodnut, že ho uskutečním.“
„A já jsem zas pevně rozhodnutá, že víckrát se s ní k vašemu domu nepřiblížím,“ odsekla jsem mu. Došli jsme právě k brance, kde na nás Katka čekala. Heathcliff mi řekl, abych byla zticha, šel cestičkou napřed a spěšně nám odemkl dveře. Naše slečna si ho několikrát změřila pohledem, jako by se ještě řádně nerozmyslela, jak ho posuzovat. Ale on se na ní usmál, když se jejich pohledy setkaly, a vlídně jí oslovil – a já hlupák jsem se domnívala, že vzpomínka na její matku ho snad obměkčí, aby jí neubližoval.
POKRAČhttps/www.meisterkoch.eu/articles/na-vetrne-hurce-kap-21OVÁNÍ
Přidejte odpověď