autor: Emily Brontë
Kapitola 20.
Pan Linton se chtěl vyhnout nebezpečí, že se ta hrozba splní, a nařídil mi, abych časně ráno posadila hocha na Kateřinina poníka a dovedla ho na Větrnou hůrku. K tomu dodal: „Jeho osud, ať dobrý či zlý, se nám napříště vymyká z rukou. Proto nic Kateřině neříkejte, kam zmizel! Přátelit se s ním stejně nemůže, ať tedy radši neví, že bydlí v sousedství. Jinak by jí to nedalo a chtěla by ho zas vidět na Větrné hůrce! Řekněte jí zkrátka, že si ho otec najednou vyžádal, a že jsme ho tedy nemohli zdržovat!“
Linton velmi nerad vstával z postele v pět hodin a bylo mu divné, že se musí znovu vydat na cestu. Aby to lépe snesl, vysvětlila jsem mu, že půjde na čas k svému otci, panu Heathcliffovi, který se už na něho tolik těší, že ho ani nechce nechat, aby si po včerejší jízdě ještě trochu odpočinul.
“ K otci?“ tázal se ve velkém zmatku. „Maminka nic neříkala, že mám tatínka. Kde bydlí? Já chci být u strýčka.“
„Bydlí jen kousek cesty od nás, zrovna tamhle za kopci,“ domlouvala jsem mu. „Až se trochu seberete, bude to pro vás maličkost udělat si k nám výlet. A buďte rád, že můžete domů a uvidíte tatínka! Hezky ho mějte rád, jako jste měl rád maminku, a pak se mu taky zalíbíte!“
„Ale proč mi o něm nikdo nepověděl?“ divil se Linton. „Proč nebydlel s maminkou jako jiní rodiče?“
„Musel hospodařit u nás na severu,“ odpověděla jsem, „a vaše maminka zase kvůli zdraví bydlela na jihu.“
„A jak to, že se maminka o něm slovem nezmínila? Často mi povídala o strýčkovi, toho jsem si už dávno zamiloval z vyprávění. Jak můžu mít rád tatínka? Vždyť ho neznám!“
„No přece všechny děti mají rády rodiče,“ chlácholila jsem ho. „Vaše maminka si třeba myslela, že by se vám po něm stýskalo, kdyby o něm povídala. Ale teď s chutí vstávat, ráno je tak hezky! Lepší je hodinku si zajezdit než to prospat.“
„Ona taky pojede s námi? Ta holčička, co jsem jí včera viděl?“
„Dnes ne,“ odpověděla jsem.
„A co strýček?“
„Taky ne. Doprovodím vás já.“
Linton si znova lehl na polštář a zamračil se. „Já bez strýčka nepojedu,“ vykřikl, když se mu to rozleželo. „Kdoví kam byste mě zavezla!“
Rozmlouvala jsem mu to, že je ošklivé, když nechce k tatínkovi. Ale hoch se tvrdošíjně vzpouzel, abych ho oblékla, až jsem musela zavolat na pomoc pána, abychom ho nějak vylákali z postele. Konečně jsme ho ubožáčka vypravili s různým klamným ujišťováním, že si pro něho brzy dojdeme, že ho pan Edgar s Katkou navštíví, a mnoho podobných slibů, stejně neoprávněných, které jsem si vymyslela a po celou cestu chvíli co chvíli opakovala. Ponenáhlu se jeho sklíčenost rozptylovala vlivem čistého vzduchu vonícího vřesem, jasné slunečné pohody a mírného Minčina klusu. Začal se s živým zájmem vyptávat na svůj nový domov a jeho obyvatele.
„Je na Větrné hůrce stejně hezky jako v Drozdově?“ ptal se a naposled se ohlédl po údolí, odkud stoupal lehký opar mlhy a houstl do obláčků na modrém obzoru.
„No Hůrka je menší než Drozdov a není tak zarostlá stromy, ale máte z ní krásnou vyhlídku do kraje. Vzduch vám tam bude líp svědčit, je suchý a svěží. Možná že zprvu se vám bude dům zdát starý a tmavý, ale je to solidní stavení, druhé nejlepší v kraji. Na vřesovištích jsou nádherné procházky. Hareton Earnshaw – to je jiný bratranec slečny Katky, z jiné strany, a tedy vzdáleně i váš. Ten vám ukáže všechna útulná zákoutí a vy se tam můžete třeba uvelebit s knížkou někde v zelené dolině. a jindy vás zase vezme tatínek na procházku – on si rád vyrazí výše do kopců.“
„A jaký je můj tatínek?“ ptal se hoch. „Také tak mladý a hezký jako strýček?“
„Mladý asi stejně, ale má vlasy i oči černé a dívá se přísněji. Vůbec je větší a hřmotnější. Asi se vám ze začátku nebude zdát tak hodný a vlídný – to už je takový jeho způsob. Ale řeknu vám, chovejte se k němu srdečně a upřímně, a on vás bude mít samo sebou radši než deset strýčků, vždyť jste jeho vlastní dítě!“
„Vlasy i oči černé?“ přemítal Linton. „To po něm nemám! Tak mu asi nejsem podobný!“
„Moc ne,“ povídám, a v duchu si říkám: „Ani za mák!“ Soucitně jsem se zahleděla na jeho útlou postavičku, bílou pleť a velké unylé oči, které měl po mamince bez sebemenší jiskřičky její živosti, leda když mu v nich blýsklo chorobnou nedůtklivostí.
„Ale je to zvláštní, že se ještě nikdy nepřijel podívat na mne a na maminku!“ řekl tiše. „Viděl mě vůbec? Jestli ano, to jsem musel být hodně maličký. Už si na něj nepamatuju.“
„Hleďte, mladý pane, tři sta mil je už pořádná dálka “ zamlouvala jsem to, „a deset let se vám zdá věčnost, ale dospělým to rychle uběhne. Pan Heathcliff se možná rok co rok chystal, že k vám v létě zajede, ale nikdy mu to nevyšlo, až bylo pozdě. Radši to nerozmazávejte zbytečnými otázkami, jenom byste ho podráždil!“
Na zbytek cesty se hošík ponořil do vlastních úvah, dokud jsme nezastavili před zahradními vrátky Větrné hůrky. Byla jsem zvědavá, jaký na to bude dělat obličej. Vážně a pozorně si prohlížel tesané ozdoby portálu, stísněná okna s mřížovými tabulemi, rozlezlé angreštové keře a přihrbené borovice, a pak zavrtěl hlavou; zvenčí se mu jeho nový domov vůbec nezdál! Byl ale rozumný a nestěžoval si. Třeba se uvnitř mohlo čekat něco lepšího. Zatímco se neměl k tomu, aby slezl s koně, šla jsem napřed otevřít.
Bylo půl sedmé, domácí se právě nasnídali, služka sklízela a utírala stůl. Josef stál u pánovy židle a něco mu vykládal o zchromeném koni. Hareton se chystal na seno.
„Tak jen dál, Nelly!“ řekl Heathcliff, když mě spatřil. „Už jsem si myslel, že mi nezbude, než abych si k vám došel sám a vyzvedl si, co mi patří. Máte ho s sebou? Ukažte, podíváme se, co s ním!“ Vstal a vykročil ze dveří. Hareton a Josef se zvědavě hrnuli za ním.
Přidejte odpověď