autor: Emily Brontë
KAPITOLA 18.
„Dvanáct let, co prošlo po té smutné době, patřilo
k nejšťastnějším v mém životě,“ pokračovala paní Deanová ve
vyprávění, „a jediné větší starosti jsem měla,
když naše slečinka bývala nemocná; tomu neujdou děti
chudých ani bohatých. Jinak po slabých začátcích prvního
půlroku se nám začala dařit, a než dvakrát rozkvetl vřes
nad hrobem paní Lintonové, uměla běhat a po svém způsobu
žvatlat. Bylo to roztomilé děvčátko, jako sluníčko
v našem šerém domě! I v obličeji byla krásná, měla
hezké tmavé oči Earnshawů, ale světlou pleť a drobné
rysy Lintonů, k tomu zlaté kadeřavé vlásky. Živá nálada
v ní jen hrála, ale nebyla divoch; mírnilo jí laskavé srdíčko,
až přespříliš citlivé. Matku mi připomínala tím, jak silně
dovedla přilnout k lidem, ale jinak se jí povahou nepodobala.
byla tichá a jemná jako holubička, měla zvonivý
hlásek a snivý pohled, v hněvu se nevztekala, v lásce
nebouřila, ale milovala hluboce a něžně.
Ovšem je třeba uznat, že měla i chyby jako protiváhu dobrých
vlastností, hlavně sklon k prostořekosti a vzdorovitosti, který je
častý u zhýčkaných dětí, ať hodných či zlostných. Když jí
někdo ze služebnictva popudil, to hned bylo: „Já to povím
tatíčkovi!“ A když jí otec napomenul třeba jen pohledem,
mohlo jí to srdce utrhnout, a přitom jí sotva řekl křivé slovo!
Vzal si její výchovu plně na starost a proměnil učení v
zábavu. Naštěstí byla pro svou zvídavost a bystrost dobrou
žačkou. Učila se horlivě a rychle a dělala svému učiteli radost.
Až do třinácti let nevyšla sama mimo park. Málokdy
se stalo, že jí pan Linton vzal s sebou na nějakou míli
cesty ven, ale nikomu ji nesvěřoval. Gimmerton jí byl
prázdným jménem, a kromě domovského dvora byla
kaple jedinou budovou, kolem které šla nebo do které
vkročila. Větrná hůrka s panem Heathcliffem pro ni
neexistovala. Vyrůstala z ní úplná poustevnice a zdánlivě
ji to nijak netížilo. Jen tak občas, když se rozhlížela
z okna dětské komůrky do širokého kraje, říkávala:
„Jak dlouho si ještě počkám, Elleno, než si budu smět
udělat výlet na támhlety vrchy? Copak je asi vidět za nimi
na druhé straně – moře?“
„Ba ne, slečno Katko,“ odpovídala jsem, „stejné kopce
a zase kopce, nic jinačího!“
„A ty skály tam jsou jako ze zlata! Jaké to je, když
člověk stojí docela u nich?“
Příkrý sráz Penistonských skal jí obzvláště vábil,
nejvíc, když na jejich vrcholky zářilo zapadající slunce
a ostatní krajina tonula ve stínu. Vysvětlila jsem jí, že jsou
to holé útesy kamene, kde i v trhlinách se uchytí sotva
trochu země, ve které by se vyživilo pár zakrslých stromků.
„A proč se tak dlouho lesknou, když u nás je už tma?“
„Protože jsou mnohem výš položené než zdejší kopečky.
Jsou tak vysoké a příkré, že byste na ně nevylezla,“
odrazovala jsem jí. „Na zimu vždycky zbělí mrazem dřív, než
mráz dojde k nám, a ještě v plném létě jsem tam viděla
sníh v černé kotlině na severovýchodním svahu.“
„Jé, tak vy už jste tam byla?“ zvolala radostně. „To já
tam taky vylezu, až budu velká. Zná to tam i tatínek?“
„Tatínek by vám řekl, slečno, že to nestojí za tu dlouhou
cestu,“ spěšně jsem jí krotila. „Zdejší lada jsou mnohem
hezčí na procházky a náš park je nejhezčí místo na světě.“
„Jenže park už znám, a hory neznám,“ broukala pro
sebe. „A jak by mě těšilo rozhlédnout se z té nejvyšší
špičky – jednou se tam rozjedu na Mince!“ Minka byl
její poník.
Jedna služka se prořekla něco o Jeskyni skřítků, a to jí
docela popletlo hlavu. Nedala jinak, než že se jí to přání
musí splnit. Pan Linton od ní neměl chvíli pokoj a musel
jí slíbit, že jí ten výlet dovolí, až bude starší. Ale slečna
Kateřina si počítala věk na měsíce a každou chvíli se
vyptávala: „Už jsem dost velká, abych mohla na Penistonské
skály?“ Ovšem cesta k nim vedla kolem Větrné
hůrky. A to Edgara tak odpuzovalo, že neustále odpovídal:
„Ještě ne, srdíčko, ještě ne!“
Jak jsem vám povídala, paní Heathcliffová žila ještě
dvanáct let po svém útěku od manžela. Lintonovi vůbec
mívali křehkou tělesnou schránku, a Edgar i jeho sestra
se zdaleka netěšili tomu robustnímu zdraví, jaké vídáte
u zdejších lidí. Nač vlastně stonala, přesně nevím, ale
hádala bych, že umřeli oba na stejné úbytě – začne to
mírnými horečkami a dlouho se s tím marně zápolí, až
pak to jde rychle ke konci. Psala bratrovi, že po čtyřměsíční
nemoci tuší, kam to s ní spěje, a úpěnlivě ho prosila, aby
k ní přijel, může-li. Že by s ním ráda různé věci domluvila,
chtěla by mu dát poslední sbohem a svěřit mu osobně malého
Lintona. Má prý naději, že Linton zůstane nerušeně
u Edgara; jeho otec, Heathcliff, – namlouvala si – určitě nebude
mít zájem o hocha, který by mu působil výdaje za stravu a
vychování.
Pan Edgar ani na okamžik neváhal a rozjel se za ní, jak si přála.
Jindy se nerad hnul z domova, ať ho zval, kdo chtěl, ale tentokrát
letěl jako na křídlech. Svěřil mi Kateřinu zvláště na starost
po dobu své nepřítomnosti a znovu a znovu mi kladl
na srdce, abych s ní nechodila mimo park. Ani ve snu ho
nenapadlo, že by si mohla vyrazit bez doprovodu!
Zdržel se na cestě tři neděle. Prvních pár dní moje svěřenka
vysedávala v koutě knihovny a byla tak skleslá,
že jí nebylo do čtení ani do hraní. V takové trpné náladě
mi nedělala veliké starosti. Ale tohle období pak vystřídala
netrpělivost a podrážděný rozmar. Já měla příliš práce,
abych pořád běhala zdola nahoru jí bavit, taky už jsem
měla svoje léta – a vymyslela jsem si tedy plán, jak by se
zabavila sama. Posílala jsem jí na vycházky a na vyjížďky
v hranicích naší obory a po návratu jsem vždycky
trpělivě vyslechla, když zeširoka líčila svoje skutečná
i vymyšlená dobrodružství.
Léto se rozzářilo v plné kráse a Katce se tolik zalíbily
samotářské potulky, že se často zdržovala pod širým
nebem od snídaně až po svačinu; večery jí potom sotva
stačily na vyprávění báječných příhod. Nebála jsem se,
že by mohla překročit hranice, protože branky byly zpravidla
zavřeny, a i kdyby bývaly dokořán, spoléhala
jsem, že se samotná neodváží dál. Bohužel má důvěřivost
nebyla na místě.
Jednou ráno k osmé hodině ke mně Katka přišla a hlásila,
že dnes bude dělat arabského kupce a pocestuje
s karavanou přes poušť. Ať prý jí dám s sebou
hodně zásob pro ni i pro zvířata – koně a tři velbloudy
(jejich roli museli hrát jeden velký ohař a párek křepeláků).
Zabalila jsem jí plno dobrot do košíku a přivázala jej
po straně k sedlu, a ona vesele nasedla. Vypadala jako šotek
v tom širokém klobouku a průhledném závoji, který jí
chránil před červencovým sluncem. Odklusala s rozjařeným
smíchem a mávnutím ruky odbyla mou opatrnou
radu, aby nehnala poníka tryskem a moc dlouho se nezdržela.
Přišla doba svačiny, a náš nezvedenec tu ještě nebyl.
Jeden člen výpravy se vrátil – starý lovecký pes, který
už měl rád svůj klid. Ale Katka, poník a křepeláci nebyli
k nalezení. Posílala jsem lidi vyhlížet je tím směrem, oním
směrem, ale nic, a konečně jsem se vydala hledat sama.
Na rozhraní našeho panství potkám dělníka, spravoval tam
plot. Ptám se ho, zdali neviděl naši slečnu.
„Ráno jsem jí viděl,“ povídá mi. „Dala si ode mne
uříznout lískový prut a pak hnala poníka skokem přes
plot, tam, co je trochu nižší, a cvalem pryč!“
Pomyslíte si, jak mi bylo, když jsem to slyšela! Hned
mi svitlo, že se rozjela k Penistonským skalám. „Jestli
se jí něco stane!“ vykřikla jsem. Prolezla jsem dírou
v plotě, kterou ten muž spravoval, a zamířila jsem k silnici.
Pádila jsem, jako by mě štvali, míle ubíhala za mílí, až
konečně ze zatáčky jsem dohlédla na Větrnou hůrku, ale
Kateřina nikde – daleko široko ani stopy po ní! A ty skály
jsou jistě asi půl druhé míle za dvorem pana Heathcliffa,
to dělá aspoň čtyři míle od Drozdova.
Popadl mě strach, že padne soumrak, než tam dojdu.
„A co jestli někam lezla a spadla,“ lekám se,
„mohla se zabít nebo si něco zlámat!“
Přidejte odpověď