Už jako dítě si Zoraya ter Beek vytrvale přála zemřít. I když vyrůstala v malebném holandském městečku Oldenzaal, nikdy neměla pocit, že ve společnosti lidí zapadá. V 21 letech jí byl diagnostikován autismus, o rok později začala nosit na krku visačku „Neresuscitovat“. Ve středu 22. května se jí konečně splnilo přání: po třech letech čekání ukončila Zoraya svůj život prostřednictvím lékařsky asistované sebevraždy. Bylo jí právě 29 let.
Se Zorayou jsem se seznámila při pátrání po hnutí „právo na smrt“, které se šíří Západem, pro článek zveřejněný 1. dubna v deníku The Free Press. Když jsem s ní začala mluvit, čekala na konečné schválení eutanazie, která je v Nizozemsku legální, pokud je pacient považován za osobu, která prožívá „nesnesitelné utrpení bez vyhlídky na zlepšení“.
„Pro mě je autismus hlavním trápením v mém životě. To mě trápí nejvíc,“ řekla mi Zoraya. Jako dítě byla ve škole často šikanována. Začala se oblékat jako gotička, aby působila děsivěji.
„Celý ten černý vzhled vypadal správně, protože jsem se tak cítila uvnitř,“ řekla.
Zorayin smysl pro humor umí být temný. Bojovala s duševní nemocí: depresemi, úzkostmi a blíže nespecifikovanou poruchou osobnosti. Během našich rozhovorů – které probíhaly v průběhu jednoho měsíce po telefonu a přes WhatsApp – však působila jako inteligentní, výřečná a sebevědomá mladá žena.
Zoraya se od své rodiny dočkala jen malé nebo žádné podpory. Když jí bylo 18 let, odstěhovala se z domova svého dětství a začala žít se svým přítelem Steinem. Byl o deset let starší než ona a její rodiče tento věkový rozdíl neschvalovali. Když jsem ji poprvé kontaktovala, Zoraya se už šest let odcizila své matce a třem starším sestrám. Její otec loni zemřel na rakovinu.
V mládí se Zoraya cítila neschopná studovat nebo začít kariéru. Řekla mi, že Stein, který je IT programátor, si dělal starosti o to, jak se cítí, a povzbuzoval ji, aby se nechala léčit. V průběhu deseti let vyzkoušela vše, aby zmírnila příznaky své duševní nemoci – nakonec včetně 33 kol elektrokonvulzivní terapie, při níž je mozek vystaven šoku elektrickým proudem.
Poslední léčbu absolvovala Zoraya v srpnu 2020, po ní jí podle jejích slov psychiatr řekl: „Už pro vás nemůžeme nic udělat. Už se to nikdy nezlepší.“
„Když jsme to slyšeli, všichni jsme tak nějak věděli, co to znamená,“ řekla mi Zoraya a měla na mysli nejen sebe, ale i svého přítele, přátele a lékaře. „Vždycky jsem měla jasno: jestli se to nezlepší, tak to nezvládnu.“
Tehdy se rozhodla, že chce požádat o smrt.
Zoraya podala svou žádost na nizozemské Centrum pro expertízu eutanazie v prosinci 2020. Čekací listina byla dlouhá, ale v době, kdy jsem s ní mluvila, si byla Zoraya poměrně jistá, že dostane konečné schválení. Zdálo se, že cítí pocit zadostiučinění – a vděčnost těm, kteří jí pomohli. „Celý můj podpůrný systém a přátelé, opravdu jsme to zvládli společně.“
Zoraya chtěla podpořit ostatní, aby se rozhodli stejně jako ona. Vnímala se jako obhájkyně, téměř velvyslankyně nizozemského režimu eutanazie. (A právě tak ji vykreslují i některá nizozemská média). Byla pevně přesvědčena, že nizozemský stát zavedl všechny potřebné záruky, aby zabránil zneužití systému.
„Věřím v zákon,“ řekla Zoraya.
Někteří zastánci práva na smrt v Nizozemsku tvrdí, že zákon by měl být aktualizován, aby lidé mohli požádat o asistovanou smrt bez předchozího lékařského zásahu – nebo souhlasu státu. Jedna ze skupin obhájců, Coöperatie Laatste Wil neboli Kooperace posledního přání, chce, aby „sebevražedné soupravy“ byly široce dostupné jako humánní způsob smrti – pro ty, kteří čekají na státem schválenou eutanazii nebo jim byla odmítnuta.
Zoraya byla proti.
„Jsem pro smrt. Ale musíme být opatrní a chránit lidi, kteří jsou v psychóze nebo depresi a nemyslí jim to,“ řekla mi.
„Když se vydáte cestou sebevražedného kitu, nevíte, jestli se někdo, třeba se správnou pomocí, nemohl nakonec rozhodnout žít,“ dodala Zoraya.
Zorayin nejlepší kamarádka spáchala sebevraždu v šestnácti letech skokem pod vlak. Stejně jako Zoraya byla ve škole šikanována a bojovala s depresemi a úzkostmi. Zoraya si však myslela, že by se její kamarádka možná nechala přesvědčit, aby sebevraždu nespáchala.
Nedalo by se totéž říct o ní? Zeptala jsem se. Nedalo by se říct, že za její rozhodnutí ukončit život může její deprese?
„V tom je právě ta krása, protože náš zákon vyžaduje, aby lékaři testovali, zda jste se rozhodli racionálně,“ odpověděla Zoraya. „Lékaři to musí testovat: Je moje rozhodnutí racionální, nebo z něj mluví moje nemoc?“
Začátkem tohoto měsíce řekla deníku The Guardian: „Lidé si myslí, že když jste duševně nemocní, nedokážete myslet rozumně, což je urážlivé.“
„V Nizozemsku,“ dodala, „máme tento zákon již více než 20 let. Platí zde opravdu přísná pravidla a je to opravdu bezpečné.“
Zoraya měla velkou důvěru nejen v zákon, ale také v lékařskou profesi.
„Lékaři chtějí lidem pomoci, aby se cítili lépe,“ řekla mi. „Lékaři se nestávají lékaři proto, aby zabíjeli lidi, i když si to člověk přeje.“
Přesto měla Zoraya plán B – nebo, jak to nazvala, „únikový plán“ – pro případ, že by její žádost nebyla definitivně schválena. Byla to sebevražedná souprava, kterou, jak mi řekla, získala od nevládní organizace Exit International, která se zasazuje o legalizaci dobrovolné eutanazie.
Nakonec ji nepotřebovala. Zoraya doufala, že jí bude eutanazie provedena v den jejích narozenin, 2. května. Na poslední chvíli však došlo k byrokratickým průtahům. Přesto byla její asistovaná sebevražda před několika týdny schválena.
Tato zpráva vyvolala ohlas u lidí, kteří prožívají podobné potíže jako Zoraya. „Zlomilo to část mého já,“ uvedl na Redditu jeden člověk, který často píše o tom, že má sebevražedné myšlenky. „Co když se uzdravit není možné. Co když bych měl dnes prostě umřít?“
Další posterka napsala: „Tohle ve mně zanechalo hrůzu, protože jsem sama autistka a mám strach. . můj mozek si říká: ‚bude to pro mě a další autistky zaručený konec? To ale nechci! Mám svůj život ráda…. tohle je děsivé! „
Skutečnost je taková, že v Nizozemsku se stále více lidí trpících duševní nemocí rozhoduje ukončit svůj život. Zoraya má pravdu v tom, že zákon o asistované smrti existuje již řadu let, ale ještě v roce 2010 byly zaznamenány pouze dva případy lékařsky asistované sebevraždy, které se týkaly psychiatrického utrpení. V loňském roce jich bylo 138.
Zoraye jsem nejednou řekla, že chápu její utrpení, ale doufám, že své rozhodnutí zabít se nedotáhne do konce. Bylo těžké slyšet zprávu, že zemřela – že společnost, ve které žila, se vzdala mladého člověka, který měl tolik důvodů k životu a tolik let před sebou.
Zoraya mi řekla, že nechce pohřeb, protože si myslí, že by se s ní její přátelé nechtěli loučit. Ale chtěla, aby s ní na konci byl její přítel. Když jsem s ní mluvila, popsala mi, jak chce zemřít:
„Chci si sednout na gauč. Lékařka se ještě jednou zeptá, jestli jsem si jistá, a zahájí proceduru a popřeje mi šťastnou cestu. Nebo v mém případě příjemné zdřímnutí, protože nesnáším, když mi lidé říkají: „Šťastnou cestu“. Nikam se nechystám.“
Ve středu její kamarádka zveřejnila na X oznámení: „Zoraya zemřela dnes ve 13:25. Nebo jak to viděla ona sama: šla spát.“ A taky jsem si říkala, že to není pravda.
O její smrti bylo oznámeno jen málo podrobností – kromě toho, že u ní byl její přítel.
Rupa Subramanya
The Free Press
Přidejte odpověď