ČTENÍ NA JARO – NA VĚTRNÉ HŮRCE

autor: Emily Brontë

KAPITOLA 17.

Od toho pátku nebyl už do konce měsíce jediný pěkný
den. Ještě večer se počasí obrátilo, vítr se od jihu stočil
na severovýchod a přinesl nám nejprve déšť, pak plískanici
se sněhem. Nazítří nebylo stopy po tom, že jsme tu měli tři
týdny letní teplo – petrklíče a krokusy zmizely pod sněhovými
závějemi, skřivánci utichli, rozpuklé lístečky na
stromech pomrzly a zčernaly. Den se vlekl zachmuřeně,
mrazivě, bezútěšně.

Pán se zavřel v pracovně a já jsem se ujala opuštěného salónku
a upravila si jej na dětský pokoj. Sedím tam s plačícím robátkem,
o nic větším než panenka, houpám je na klíně a dívám se přitom,
jak tiché vločky přilétají s větrem a pomalu zalepují nekryté okno.

A tu se za mnou otevřely dveře a vběhla nějaká osoba! Prudce
oddychovala a smála se nahlas. V tu chvíli mě to víc dopálilo,
než udivilo. Myslela jsem, že je to některá služebná,
a křikla jsem na ní:

„Ticho! Co blázníte? Aby vás tak slyšel pan Linton!“

„Nezlobte se,“ odvětil mi známý hlas, „ale Edgar už jistě
leží, a já jinak nemohu.“

S těmi slovy postoupila ke krbu. Lapala po dechu a tiskla
si rukou bok.

„Utíkám celou cestu od Větrné hůrky,“ začala po chvíli. „Místy
jsem až letěla, a to byste nespočítala, kolikrát
jsem se natáhla. Všechno mě bolí! Vysvětlím vám, jak to
bylo, až budu trochu schopná slova. Teď jenom buďte
tak hodná a dejte zapřahat, ať mě odvezou kočárem zas
dál do Gimmertonu ! A řekněte služebné, ať mi ze skříně
vyloží trochu šatstva!“

Ten vetřelec byla paní Heathcliffová. Do smíchu jí
věru být nemuselo. Sníh a voda jí promáčely vlasy spadlé
na ramena. Oblečena byla do někdejších dívčích šatů,
které se ještě tak hodily k jejímu věku, méně již k jejímu
stavu – byly vystřižené a s krátkými rukávy. Na hlavě
a na krku nic! Promoklé šaty byly z tenkého hedvábí a lepily
sejí na tělo, nohy jí kryly jen tenké střevíčky. K tomu
si představte tržnou ránu pod uchem, kterou jen chlad
uchránil před hojným krvácením, bledý obličej celý
poškrábaný a pohmožděný, tělo klesající únavou – a pochopíte,
že jsem se po prvním leknutí nijak neuklidnila,
když jsem si jí důkladněji prohlédla.

„Mladá paní,“ povídám jí, „ani se nehnu a nebudu
poslouchat, dokud se úplně nepřevléknete do suchého.
A teď navečer nikam do Gimmertonu nepojedete, zbytečně by se
zapřahalo!“

„A pojedu!“ odpověděla. „Nebo půjdu pěšky. Ale
ráda se pořádně obléknu. A – au, vidíte, jak mi krev
teče za krk? V teple to bolí.“

Nenechala na sebe ani sáhnout, dokud jsem nevyplnila
její příkazy; nejprve se musel vyburcovat kočí a služebná
poslat k balení nutného šatstva, než mi Isabela dovolila
obvázat ránu a pomáhat s převlékáním.

„A teď, Elleno,“ řekla, když jsem skončila a posadila
ji do křesla u ohně s šálkem čaje v ruce, „přisedněte ke mně
a uložte někam Kateřinino děťátko! Je na ně smutný pohled!
Nemyslete si, že netruchlím pro Kateřinu, protože
jsem se tak bláznivě chechtala, když jsem přišla! Však
jsem se pro ní dost naplakala. Ano, víc než leckdo z těch,
kdo mají příčinu pro ní truchlit. Rozešly jsme se v nevůli,
jak víte, a to si nikdy neodpustím. Zato s ním, s tím
surovcem, soucit nemám. Podejte mi pohrabáč! Tohle
je poslední věc, co tu od něho mám.“ a stáhla si s prstu
zlatý prsten a hodila jej na podlahu. „Rozbiju ho na kusy,“
a s dětinským vzdorem třískala do prstenu. A pak ho spálím!“
a vzala pošramocený kroužek a hodila jej do žhavého
uhlí. „Prosím! Jestli si mě odvede zpátky, musí mi koupit
nový. Byl by schopen přijít si pro mne, jen aby pohněval
Edgara. Bojím se tu zůstat, protože takové darebáctví by
ho snadno mohlo napadnout. A vlastně ani Edgar nebyl
zvlášť vlídný, co myslíte? Radši ho nebudu prosit o přispění,
nechci mu působit další starosti. Jen z nouze tu hledám
přístřeší, naštěstí vím, že mu nepřijdu do cesty. Jinak
bych jen zaběhla do kuchyně, omyla si obličej,
ohřála se, vyžádala si od vás, co potřebuju, a zase bych
odešla. To je jedno kam, jen když z dosahu toho proklatce,
toho vtěleného běsa! Ójé, ten by zuřil! Kdyby mě tak chytil!
Škoda, že se mu Earnshaw nevyrovná silou; to bych
neutíkala a počkala bych, až Heathcliffa rozmlátí.
Jenže se mu to nepovedlo.“

„Ne tak zhurta, mladá paní,“ přerušila jsem jí, „nebo
si strhnete šátek, co jsem vám uvázala, a rána vám začne
znova krvácet! Vypijte si čaj, oddychněte si a přestaňte se
Smát! Smích v tomhle domě není na místě, a vašemu stavu
taky nesluší.“

To je určitě pravda,“ podotkla. „Jen si poslechněte
to dítě, ustavičně vám tu pláče. Dejte je někam z doslechu
aspoň na hodinku, déle se tu stejně nezdržím.“

Zazvonila jsem a svěřila jsem dítě služebné. Pak jsem
se začala vyptávat, co jí dohnalo k útěku z Větrné hůrky
v takový nečas a kam hodlá jít, když nechce zůstat u nás.

„Což o to, já bych zůstat chtěla – i měla. Už jen kvůli
tomu, abych potěšila Edgara a starala se mu o děťátko.
A konečně Drozdov je můj opravdový domov. Ale věřte,
Heathcliff by mě tu nenechal! Jakpak on by snesl, že já se tu
pěkně zotavuju na těle i na duchu? Stačilo by mu pomyšlení, že
se nám dobře daří a už by nám to chtěl otrávit.
Ne; aspoň tohle potěšení mám, že vím, jak jsem mu protivná.
Strašně ho dráždí, když mě jen vidí nebo slyší. Pozoruji, že
se mu rysy obličeje bezděčně sešklebí nenávistí,
jak se mu jen přiblížím. Ten jeho původní odpor ještě posiluje
vědomí, že já mu zaslouženě splácím stejnou záští.
A podle toho usuzuji, že by mě vůbec nestíhal po Anglii,
kdyby se mi podařilo někam uniknout a skrýt se. Proto
musím daleko, co nejdál. Už jsem se vyléčila z dřívějšího
přání, aby mě zabil – ať se radši zabije sám! Mou lásku
úplně zahubil, aspoň mám klid! Ještě si vzpomenu, jak
jsem ho milovala – ještě si trochu umím představit, jak
bych ho mohla milovat, kdyby. Ale ne, ne! I kdyby mě
zbožňoval, jeho ďábelská povaha by přece jen někde
prokoukla. Kateřina měla příšerně zvrácený vkus, že ho tolik
vyvyšovala, když ho tak dobře znala. Ty netvore, kdyby
tak bylo možno tě vyhladit z vesmíru i z mé paměti!“

„Mlčte, mlčte, vždyť je to přece člověk!“ kárala jsem
ji. „Mějte cit, jsou ještě horší muži!“

„Není to člověk,“ odvětila, „a nezaslouží si nejmenší
cit. Dala jsem mu srdce, on je vzal, utýral je a hodil mi
je zpátky. City jdou ze srdce, Elleno, a když mi srdce
roztříštil, necítím už nic. Nelituji ho, i kdyby celý život
pronaříkal a nadosmrti ronil krvavé slzy pro Kateřinu.
Ne a ne, na mou duši!“

A tu se Isabela sama dala do pláče, ale okamžitě si vytřela
vláhu z očí a mluvila dál:

„Ptáte se, co mě konečně dohnalo k útěku? Nezbývalo
mi nic jiného, protože se mi podařilo vybičovat jeho
vztek, že zdaleka přesáhl jeho obvyklou škodolibost. Víte,
ono je snadné praštit člověka přes hlavu, ale napínat mu
pomaličku nervy na skřipec, to vyžaduje velkou chladnokrevnost!
Rozzuřil se na mne tolik, že zapomněl na svou
proslulou ďábelskou obezřetnost a div nespáchal násilnou
vraždu. To byla rozkoš, že jsem ho dokázala tak rozzuřit!
Tím pocitem rozkoše oživl ve mně pud sebezáchovy, a já
jsem se osvobodila! Ať už se mi pomstí, jak chce, jestli mu
ještě někdy padnu do rukou!

Včera, jak víte, měl jít pan Earnshaw na pohřeb.
Proto se držel, aby zůstal střízlivý “ střízlivý na své poměry,
ne jako obvykle, kdy chodil spát nepříčetný v šest ráno
a vstával opilý ve dvanáct. Následkem toho se ráno probudil
v mizerné náladě, vhodné tak pro sebevraha;
do kostela ho to netáhlo o nic víc než k muzice. Sedl si tedy
místo toho ke krbu a lil do sebe borovičku či brandy po
sklenicích.

Heathcliff – nechce se mi to jméno hnusem ani vyslovit – se
nedal vidět v domě od minulé neděle. Nevím,
jestli ho živili andělé anebo jeho podsvětní příbuzenstvo,
ale u nás nejedl už málem týden. Přišel vždy domů za svítání,
a rovnou do svého pokoje! Tam se zamkl, aby
snad někdo nezatoužil po jeho společnosti. Ustavičně se
tam modlil jako nějaký sektář, jenže místo božstva vzýval
jenom prach a popel, a pokud se obracel k bohu, nějak
divně si ho pletl se svým černým zploditelem. Sotva skončil
tu rouhavou pobožnost – trvala obvykle, dokud neochraptěl a
hlas mu neuvízl v krku, už zase pádil pryč, přímo
do Drozdova. Je mi divné, že Edgar nezavolal strážníka
a nedal ho sebrat. Já sama jsem sice truchlila pro Kateřinu,
ale nemohla jsem si pomoci. Takové chvíle oddechu od
hanebnosti, se mi zdály úplný mi svátky.

Už jsem se tak uklidnila, že jsem dovedla bez pláče
poslouchat Josefovo věčné kázání a neplížila se po domě
jako bázlivý zloděj podle svého dřívějšího zvyku. Asi se
divíte, že mě žvásty takového Josefa mohly dohnat
k slzám, ale když on s Haretonem jsou odporní společníci!
To už je lépe sedat s Hindleym a poslouchat jeho ztřeštěné
řeči než být s mladým pánem.


Včera jsem seděla večer ve svém koutku a četla si ve
starých knížkách až skoro do půlnoci. Bylo mi teskno,
že mám jít spát, když venku fičí divoká vánice a myšlenky
mi stále utíkají na hřbitov k tomu čerstvému rovu. Bála
jsem se pozvednout zrak od stránek knihy, aby se mi
nevtírala místo nich ta smutná představa. Hindley seděl
proti mně a opíral si hlavu o dlaně – možná že přemítal
o stejné věci. Přestal pít, dokud mu zbývalo trochu rozumu, a
dvě tři hodiny se už nepohnul ani nepromluvil.

V celém domě se ozývalo jen skučení vichřice, která chvíli
co chvíli zalomcovala okny, slabounký praskot žhavého
uhlí a občasné skřípnutí klíštěk, když jsem ustřihla na
svíčce dlouhý knot. Hareton a Josef asi tvrdě spali. Smutno
mi bylo, tak smutno, a já při čtení vzdychala, protože se
mi zdálo, že všechno potěšení zmizelo ze světa a nikdy se
nevrátí.

Bolestné ticho najednou přetrhlo vrznutí kuchyňské závory;
Heathcliff se vracel ze své hlídky dříve než jindy,
asi že vypukla ta vánice. Dveře byly zavřené a slyšeli
jsme ho obcházet dům, aby vešel předním vchodem. Vstala
jsem a ze rtů mi unikl nestřežený výraz toho, co mi prošlo
hlavou. To zaujalo mého společníka, který se dosud díval
ke dveřím, ale teď se obrátil a vzhlédl ke mně.

„Nechám ho tam chvíli mrznout,navrhl. Co říkáte?"

„Pro mne za mne ho tam nechte třeba do rána,“ přisvědčila jsem.
"Beze všeho! Zamkněte na klíč a zastrčte závory!"

Earnshaw to vykonal, ještě než se jeho spolubydlící
dostal k hlavnímu vchodu. Pak si přitáhl židli naproti
mně ke stolu, naklonil se přes stůl ke mně a hleděl mi
pátravě do očí, najde-li v nich pochopení pro palčivou
nenávist, sálající z jeho zraku. Plné pochopení najít nemohl,
protože vypadal a patrně se i cítil vražednicky, ale
postřehl toho dost, aby se odvážil těchto slov:

„My dva si potřebujeme s tím člověkem, co je venku,
vyrovnat velký účet. Kdybychom nebyli zbabělci, jeden
jako druhý, mohli bychom se k tomu spojit. Jste takový
slaboch, jako váš bratr? Chcete všechno snášet až do konce
bez jediného pokusu o odplatu?“

"Toho snášení už mám dost, prohlásila jsem, ale vítala
bych jen takovou odplatu, která by mi ještě nepřitížila.
Zrada a násilí jsou dvousečné zbraně – kdo k nim sáhne,
pořeže víc sebe než nepřítele.“

„Zrada a násilí jsou spravedlivý trest za zradu a násilí, „
zvolal Hindley. Paní "Heathcliffová, nic na vás
nechci, jenom tu seďte, ani se nehýbejte, ani nemukejte!
Uděláte mi to kvůli? Máte přece stejný zájem jako já,
aby se to už jednou tomu lotrovi zatrhlo. Vždyť vás
sám odpraví, jestli ho nepřelstíte. A mne zničí!
Hrom do chlapa, on si tu mlátí do dveří, jako by
tu byl už pánem! Slibte mi, že zůstanete zticha,
a než začnou odbíjet hodiny, je za tři minuty jedna
- jste svobodný člověk!

Vytáhl z náprsní kapsy tu zvláštní zbraň, kterou jsem
vám v dopise popsala, a chtěl sfouknout svíčku. Ale já mu
ji vytrhla a chytila jsem ho za loket.

„Nebudu zticha,“ řekla jsem. "Ani se ho nedotknete!
Nechte dveře zavřené a uklidněte se!"

"Nic takového! Pevně jsem se rozhodl, a udělám to,
bůh je mi svědkem! křičel ten zoufalec. „Vám prokážu
službu, ať chcete, či nechcete, a Haretonovi zjednám
právo. A zbytečně nepřemýšlejte, jak mě chránit před
zákonem! K čemu, Kateřina je mrtvá! Nikomu nezpůsobím bolest,
nikomu hanbu, i kdybych se na místě podřezal. Je čas všemu
udělat konec!“

Bývalo by stejně marné potýkat se s medvědem nebo
rozumovat s šílencem. Zbývalo mi jen běžet k oknu
a varovat jeho vyhlédnutou oběť, jaký osud jí čeká.

"Radši si dnes hledej nocleh jinde!“ zavolala jsem takřka
vítězně. „Pan Earnshaw má sto chutí tě zastřelit, jestli sem
mermomocí polezeš.“

"A ty mi radši otevři dveře, ty..." odpověděl mi jemným
oslovením, které ani nebudu opakovat.

„Já se do toho plést nebudu,“ odsekla jsem. "Když se ti chce,
pojď dál a dej se zastřelit! Já tě varovala.„

S těmi slovy jsem zabouchla okno a vrátila se na své
sedátko u krbu. Neplýtvala jsem přetvářkou, abych nějak
předstírala velkou obavu z nebezpečí, které mu hrozilo.
Earnshaw mě vztekle proklínal, protože prý toho lotra
stále miluji, a nadával mi nejhoršími jmény za mou otrockou
povahu. A já zas uvažovala v skrytu srdce, a nijak
mě proto nehryzlo svědomí – jaké by to bylo vysvobození
pro něho, kdyby ho Heathcliff zbavil všeho trápení,
a jaké by to bylo vysvobození pro mne, kdyby on
Heathcliffa poslal na pravé místo. Tak jsem se tu obírala
podobnými úvahami, a vtom rána!

Pokračování ZDE