autor: Emily Brontë
KAPITOLA 16.
Tu noc kolem dvanácti se narodila Kateřina, kterou jste
poznal na Větrné hůrce, sedmiměsíční nedonošeňátko,
a dvě hodiny nato zemřela její matka. Nenabyla už jasného
vědomí, nesháněla se po Heathcliffovi a nepoznávala
Edgara. Manžel nesl svojí ztrátu těžko, to se nedá vyprávět!
Teprve později se ukázalo, jak hluboko se mu ten žal
vryl do duše. Podle mého názoru mu ještě dodalo, že zůstal
bez dědice. Sama jsem toho želela, když jsem se skláněla
nad slaboučkou sirotou, a v duchu jsem lála starému
Lintonovi, že statek zajistil vlastní dceři, ačkoli to bylo
docela pochopitelné – takže se nedostane dceři synově.
Však to ubožátko bylo nevítaný přírůstek! V prvních
hodinách po narození se mohla k smrti uplakat, a nikdo
si jí nevšímal. Později jsme jí to zanedbání vynahrazovali,
ale na počátku života byla zhola opuštěná, jako asi bude na
konci.
Druhý den se venku rozesmálo slunce. Ranní světlo dopadalo
ztlumeně okenicemi do tichého pokoje a ozářilo
lůžko zesnulé jemným, mírným jasem. Edgar Linton
měl hlavu položenou na polštáři a oči zavřené. Jeho mladé
sličné rysy byly skoro stejně smrtelně bledé jako tvář těla,
ležícího vedle, – skoro stejně strnulé. Jeho klid však
svědčil o zmučeném vyčerpání.
Čelo měla hladké, víčka zavřená, na rtech skoro úsměv, anděl z
nebe nemohl být krásnější než ona. I já jsem pocítila
ten nekonečný klid, v kterém tu ležela, nikdy mi nebylo
v duši posvátněji, než když jsem hleděla na ten nezkalený
obraz božského míru. Bezděky jsem si opakovala slova,
která vyřkla ještě před několika hodinami:
„Tak nezměrně vysoko a daleko od nás všech…! Ať je duchem ještě na
zemi nebo už v nebi, přebývá u boha!“
Snad je to nějaké moje podivínství, ale málokdy mi
bývá tak krásně, jako když bdím u zesnulého, – nesmí
ovšem tu povinnost se mnou sdílet nějaký rozervaný
nebo zdrcený pozůstalý. Pak vidím před sebou mír, který
nemůže porušit země ani peklo, a cítím jistotu nekonečného a
nezkaleného přežití ve věčnosti, kam zesnulý vstoupil.
Tam najde život bezmezné trvání, láska odezvu
a radost naplnění.
Tehdy jsem pochopila, kolik sobectví je i v lásce pana Lintona,
když tolik želí Katčina blaženého vysvobození.
Pravda, mohlo se pochybovat, zdali si nakonec
zasloužila to útočiště míru po životě plném rozmarů
a vznětlivosti. Ale taková pochybnost mohla přijít jen
po chladné úvaze, nikoli v sousedství její tělesné schránky.
Z té vyzařoval pokojný mír, který mi připadal jako záruka,
že i ta duše, co v ní přebývala, dosáhla stejného klidu.
Myslíte, pane Lockwoode, že takoví lidé dojdou na
onom světě štěstí? Co bych za to dala, kdybych znala
odpověď!“
Nechtěl jsem odpovědět na otázku paní Deanové, která
se mi zdála trochu kacířská, takže pokračovala… Když se
rozpomeneme na dřívější život Kateřiny Lintonové, stěží nás to
opravňuje věřit v její posmrtné štěstí.
Ale to ponechme jejímu stvořiteli!
Pán asi spal, a tak jsem se brzy po východu slunce
vyplížila z pokoje a vyšla na čistý svěží vzduch. Čeleď
myslela, že jsem šla setřást ospalost po nočním bdění,
ale ve skutečnosti jsem chtěla mluvit s panem Heathcliffem.
Jestli se tam skrýval mezi modříny celou noc,
nemohl postřehnout ten poplach na Drozdově, ledaže snad
zaslechl koňský cval, když se vypravil posel do Gimmertonu.
Kdyby stál blíže, mohlo mu prozradit přebíhání
se světly a otvírání i zavírání domovních dveří, že se v domě
něco stalo. Hledala jsem ho a bála jsem se ho najít. Tu strašnou
zprávu se dovědět musí, říkala jsem si, ale už abych to
měla za sebou! Jak to provedu, neměla jsem tušení.
Skutečně tam byl -jen o pár kroků hlouběji v sadě. Opíral
se o starý jasan, klobouk neměl, vlasy mu promočila rosa
sražená na pučících haluzích a odkapávající všude kolem
něho. Jistě tu stál dlouho bez hnutí, protože sotva tři kroky
od něho poskakoval sem tam párek kosů, kteří si horlivě
stavěli hnízdo a nevšímali si ho víc než kusu dřeva. Když
jsem se přiblížila, uletěli. Heathcliff se na mne podíval
a promluvil:
„Je mrtva! Nemusíte mi nic říkat, vím to stejně. Dejte
pryč ten kapesník! Neskuhrejte mi tu! Hrom do vás všech,
vaše slzy jí k ničemu nejsou!“
Plakala jsem pro ní i pro něho. Někdy tak cítíme
s povahami, které nemají cit ani k sobě, ani k jiným. Už
při prvním pohledu na jeho obličej jsem tušila, že o tom
neštěstí ví; ale tu mě napadla bláhová myšlenka, že se
pokořil v srdci a modlí se, protože upíral zrak na zem a rty
se mu pohybovaly.
„Ano, mrtvá,“ odpověděla jsem, potlačila pláč a osušila
tváře. Odešla do nebe, doufám. Snad se tam s ní jednou
setkáme, jestli si vezmeme ponaučení a přejdeme z cest
zlých na cesty dobré.“
„Ona si taky vzala ponaučení?“ pokusil se Heathcliff
o úšklebek. „Zesnula jako světice? No tak, řekněte mi, jak
to bylo! Jak… ?“
Pokoušel se vyslovit její jméno, ale nedokázal to. Stiskl
rty a mlčky zápasil s trýzní svého nitra. Můj soucit odmítal
zuřivým pohledem. „Jak zemřela?“ vynutil
konečně ze sebe – a přes všechnu svojí otrlost nepohrdl
oporou stromu, protože po tom duševním boji se bezděčně
třásl po celém těle.
„Nešťastníku,“ pomyslela jsem si, „vždyť ty máš touhy
a city jako každý jiný! Proč je tak úzkostlivě skrýváš?
Vzdorem nezaslepíš boha. Jen ho vyzýváš, aby tě drtil
ranami, dokud z tebe nevykřeše volání pokory.“
Nahlas jsem odpověděla: „Tichounce jako jehňátko.
Povzdychla si, protáhla se jako dítě, když se probouzí,
a znovu se ponořila do spánku. Ještě pět minut poté jsem
nahmátla, jak jí srdce slabounce zabušilo. Dál už nic.“
„A… po mně nevolala?“ ptal se váhavě, jako v hrůze
před odpovědí, kterou by nesnesl slyšet.
„Už nebyla vůbec při smyslech a nikoho nepoznávala,
když jste odešel. Teď se krásně usmívá, jak tam leží. Její
poslední myšlenky se zatoulaly do bezstarostných dnů
dětství. Život jí skončil krásným snem. Kéž se probudí
stejně šťastně na onom světě!“
„Kéž se probudí v mukách!“ křičel Heathcliff strašným
hlasem, dupal nohama a chroptěl v náhlém výbuchu
nezvládnutelného vzteku. „Ta lhářka, lhářka až do posledního
dechu! Kde je teď? Tam ne – v nebi také ne, zaniknout nemohla
tak kde? Ty, ty jsi říkala, že je ti lhostejné moje utrpení!
Tak já se zas modlím jedinou modlitbu – a budu ji opakovat,
dokud mi jazyk neztuhne – Kateřino, Kateřino, dokud já žiju,
neodpočívej v pokoji! Řeklas, že jsem tě zabil – tak mě straš!
Zavražděný přece strašívá vraha! Duchové přece obcházeli
po zemi! Buď se mnou navždycky! Vezmi na sebe jakou
chceš podobu! Dožeň mě k šílenství! Jenom mě nenechávej v
téhle propasti, kde tě nemohu najít! Ach bože, to
se nedá vypovědět slovy. Nemohu žít, odešel mi život!
Nemohu žít, odešla mi duše!“
Udeřil týlem do sukovitého kmene, pozdvihl zrak a zavyl,
ne už jako člověk, ale jako divá šelma, k smrti
rozlícená ranami tesáků a oštěpů. Viděla jsem na kůře
stromu krvavé skvrny, také ruce i čelo měl rozedřené.
patrně ten výjev, který jsem tu viděla, byl jen
pokračováním dřívějších nočních křečí. Ani to ve mně
nebudilo soucit, spíše odpor, ale přece jsem ho nechtěla
jen tak zhola opustit. Ale když se natolik probral, aby
si mne všiml, jak tu čekám, zahřměl, abych šla. A já šla.
Bylo nad mou sílu ho potěšit nebo jen uklidnit.
Pohřeb paní Lintonové byl určen na pátek po jejím
úmrtí a do toho dne zůstala její rakev vystavena ve velkém
salóně, otevřena, obsypána květinami a vonným listím.
Zde trávil dny i noci na stráži Linton, ani oka nezamhouřil,
zatímco venku – ale to nevěděl nikdo než já – zůstával aspoň
celé noci Heathcliff, stejně neschopen spánku.
Nebyla jsem s ním ve spojení, ale nemohla jsem netušit jeho
záměr, že přijde dovnitř, až bude možno. V úterý večer,
už po soumraku, když úplné vyčerpání přimělo pána na
pár hodin usnout, šla jsem tam otevřít okno. Heathcliffova
vytrvalost mě donutila, abych mu poskytla příležitost,
dát poslední sbohem tělesné schránce zbožňované ženy.
Využil té příležitosti opatrně a kratičce – tak obezřele
že se neprozradil nejmenším šramotem. Sama bych
nepoznala, že tam vnikl, nebýt toho, že byl poodhrnut
závoj z mrtvé tváře, a že jsem našla na podlaze pramének
světlých vlasů, svázaný stříbrnou nití. Při bližším
prohlédnutí jsem poznala, že vlasy byly vyňaty z medailónku,
který měla Kateřina na hrdle na řetízku. Heathcliff jej
otevřel, vyhodil, co tam bylo skryto, a nahradil to pramenem
svých černých vlasů. Svinula jsem obě kadeře a vložila
je do medailónku zpět.
Pan Earnshaw byl ovšem zván, aby doprovodil ostatky
své sestry ke hrobu. Neomluvil se, ani nepřišel, takže
průvod truchlících se kromě manžela skládal jedině z nájemců a
služebnictva. Isabela pozvána nebyla.
K úžasu vesničanů nepohřbili Kateřinu v kapli pod
tesanou náhrobní deskou Lintonů ani venku vedle hrobek
jejího příbuzenstva. Vykopali jí hrob na zeleném svahu
v koutě hřbitova, kde je zeď tak nízká, že jí rašelinová
prsť skoro zanesla a ze slatiny jí porostlo borůvčí s vřesem.
Dnes na tom místě odpočívá i její manžel. Oba rovy
značí prostý náhrobek v hlavách a hrubý šedý kámen v nohou.
přeložila Nikola Bílá
–
Přidejte odpověď