autor: Emily Brontë
KAPITOLA 15.
Zase uběhl týden – o sedm dní jsem se přiblížil jaru
a zdraví. Mezitím jsem už vyslechl celý příběh o svém
sousedu, ovšem na několikrát, když si hospodyně právě
našla chvilku volna od důležitějšího zaměstnání. Povím
to dál jejími slovy, jenže zhuštěně. Ona celkem umí
hezky vypravovat, ani já bych to nedokázal lépe!
Ten večer po návštěvě na Větrné hůrce jsem měla jistotu, že
pan Heathcliff číhá někde nablízku – zrovna jako bych ho viděla na
vlastní oči. Střežila jsem se vyjít z domu, protože jsem měla
jeho dopis ještě v kapse a nechtělo se mi zakusit nový nátlak
a vyhrožování. Už jsem se rozhodla, že Kateřině
dřív psaní nedám, dokud pán někam neodjede. Nemohla jsem
přece tušit, jak bude ta zpráva účinkovat.
Proto uplynuly tři dny a psaní jsem ještě nedoručila.
Čtvrtý den byla neděle, členové domácnosti jeli do kostela
a já nesla paní dopis do pokoje. Sice tu nechali se mnou
sluhu, aby mi pomáhal hlídat dům, a obyčejně jsme zamykali
vrata po čas pobožnosti; ale ten den bylo venku tak
teplo a příjemně, že jsem nechala vrata dokořán, abych
mohla splnit slib. Věděla jsem, kdo určitě přijde, a řekla
jsem proto sluhovi, že paní by ráda pomeranče, ať pro ně
dojde do vesnice, zítra že zaplatíme! Odběhl, a já šla
nahoru.
Paní Lintonová seděla jako obvykle ve výklenku otevřeného okna.
Měla bílé volné šaty a lehkou šálu přes ramena.
Dlouhé husté vlasy jí přistřihli, když se rozstonala,
a teď je nosila prostě sčesané a přirozeně zvlněné
podél spánků až na ramena. Na vzhled se změnila, jak jsem
řekla Heathcliffovi, ale když se takhle zklidnila, dodávala
jí ta změna nadpozemské krásy. Místo žáru měla teď v očích
takový něžný, blouznivý stesk, jako by se už ani nedívala
na své okolí, ale někam dál, mnohem dál – kamsi do jiného
Světa! A pak ten bledý obličej, ten už sice nebyl tak vpadlý,
když zase trochu zesílila, ale měl podivný výraz, který
prozrazoval její duševní stav i chorobnou příčinu jejího
utrpení. A budil tím větší účast a dojetí. Nemohli jsme se
ubránit tušení, aspoň já ne, a snad žádný, kdo jí spatřil.
Že všechny příznaky jejího uzdravování jsou jen
zdánlivé, a že její případ je beznadějný.
Na okenní římse měla před sebou rozevřenou knihu
a lehounký vítr občas zašelestil v listech. Asi jí tam
připravil Linton, protože ona se vůbec nezabavovala četbou
ani jiným zaměstnáním, a on vynaložil leckdy celé hodiny na to,
aby ženu přivábil k nějaké činnosti, která jí dřív těšívala.
Kateřina pozorovala jeho snahu a v jasnějších chvílích jí
snášela klidně, nanejvýš dávala najevo občasným přitlumeným
povzdechem, jak jí to zbytečně unavuje, a nakonec manžela
odradila přesmutným úsměvem a polibkem.
Jindy se jen mrzutě otočila a skryla tvář do dlaní, nebo ho
i vztekle odstrčila a on se varoval toho, jí obtěžovat, protože
to zřejmě nebylo k ničemu.
V gimmertonské kapli ještě vyzváněli a z údolí sem konejšivě
zaléhalo veselé zurčení potůčku. Byla to milá
náhrada za šumící letní listí, které teprve mělo vypučet.
když se stromoví pokrylo listím, přehlušilo kolem Drozdova
zvuk vody. Ale na Větrné hůrce jej bývalo slyšet vždy
jen po velké oblevě nebo po době vytrvalých dešťů za
klidného počasí, a na Větrnou hůrku Kateřina asi při tom
zvuku myslela.
Dívala se tím neurčitým, roztržitým pohledem, jak jsem
o tom mluvila. Nezdálo se, že by vnímala pozemské věci
zrakem nebo sluchem.
„Paní Lintonová, máte tu psaní,“ řekla jsem a vtiskla
jí je do ruky svěšené v klín. „Přečtěte si je hned, někdo
čeká na odpověď! Mám rozlomit pečeť?“
„Ano,“ odpověděla s pohledem stále upřeným do
prázdna. Otevřela jsem psaní, bylo kratičké. „Prosím,
čtěte!“ vybídla jsem jí. Odtáhla ruku a psaní spadlo.
Zdvihla jsem je a položila jí je do klína. Pak jsem čekala,
až se jí zlíbí pohledět dolů, ale ona se nehýbala, a když jsem
se toho nemohla dočkat, nakonec povídám:
„Mám vám to přečíst, prosím? Je to od pana Heathcliffa.“
Viděla jsem zachvění, nejistý záblesk vzpomínky a snahu
srovnat si to všechno v hlavě. Vzala psaní a dělala, jako
když čte. Když došla k podpisu, povzdechla si. Já ale
přece poznala, že nechápe smysl, protože jsem se jí
ptala, jak odpoví, a ona jen ukázala na to jméno a zahleděla
se na mne zasmušile a zvědavě.
„Ano, rád by si s vámi promluvil,“ vyložila jsem jí to
protože zřejmě potřebovala tlumočníka. „Je právě v zahradě a
netrpělivě čeká, jakou mu přinesu odpověď.“
Při těch slovech vidím, jak ten velký pes, co se povaloval pod
oknem na sluníčku v trávě, vztyčuje uši, jako by
chtěl zaštěkat, ale zas je klopí a vrtí ocasem na uvítanou
člověku, který mu není cizí. Paní Lintonová se naklonila
kupředu a poslouchala se zatajeným dechem. V příští
minutě se ozvaly kroky dole v síni. Otevřený dům byl přílišným
pokušením – Heathcliff neodolal a vstoupil. Nejspíš
myslel, že se mi nechce splnit slib, a raději se odhodlal
spolehnout na vlastní smělost. Kateřina se napjatě a toužebně
dívala ke vchodu z chodby. Heathcliff nemohl hned
najít pravé dveře a ona mi pokynula, abych ho přivedla,
ale on zatím našel cestu, ještě než jsem došla ke dveřím,
a skokem byl u Kateřiny a sevřel jí v objetí.
Několik minut nepromluvil a nepustil jí. Za tu chvíli
jí zahrnul tolika polibky, kolik snad nerozdal za celý
dřívější život. Ale má paní ho políbila první a nemohla jsem
nevidět, že on pro strašnou trýzeň jí sotva může hledět do
očí. Na první pohled poznal totéž, co já, že není naděje
na vyléčení, že má smrt vepsanou ve tváři.
„Katko moje! Ty můj živote! Jak to mám snášet?“
vyhrkl tónem netajeného zoufalství. A zahleděl se na ní
tak úzkostně, až jsem čekala, že mu ten pohled vžene
slzy do očí. Ale oči jen žehly bolestí, neroztály:
„A co má být?“ nato Kateřina. Oddálila se od něho
a odpověděla na jeho pohled zamračením: její nálada
se točila v proměnlivých rozmarech jako větrná korouhvička.
„Usoužili jste mě, Heathcliffe, ty a Edgar.
A teď ke mně chodíte proto naříkat, jako byste vy byli k
politování. Já vás litovat nebudu, to ne! Ubili jste mě, a
nijak vás to neotřáslo, tuším. Jak jsi statný, Heathcliffe! Kolik
let ještě hodláš žít, až tu nebudu?“
Heathcliff klečel na koleně, když jí objímal. Teď se pokoušel
vstát, ale ona mu vjela rukou do vlasů a přidržela
ho u sebe.
„Kdybych tě tak pořád mohla držet, dokud oba neumřeme,“
pravila trpce. „Bylo by mi jedno, jak trpíš. Ať si
trpíš, proč bys netrpěl? Nemusím jen já. Zapomeneš na
mne? Budeš šťastný, až budu pod drnem? Řekneš si za
dvacet let: „To je hrob Kateřiny Earnshawové. Kdysi
jsem jí miloval a její ztráta mě bolela, ale to už je pryč.
Od té doby jsem miloval leckterou jinou – moje děti jsou
mi dražší než ona, a na smrtelné posteli se nebudu radovat,
že jdu k ní. Bude mi líto, že je musím opustit! Řekneš
si to tak, Heathcliffe?“
„Netrap mě, nebo se zblázním jako ty!“ rozkřikl se.
Vyprostil si hlavu zpod jejích rukou a skřípal zuby.
Nezúčastněnému pozorovateli skýtali ti dva zvláštní
a hrůznou podívanou. Nebylo divu, že se Kateřině mohlo
zdát nebe vyhnanstvím, pokud by se smrtelným tělem neodvrhla i
svou povahu. V jejím výrazu, v zbledlé líci, bezkrevných rtech
a sršících zracích byla divoká pomstychtivost, a v zaťatých prstech
ještě svírala vytrženou hrst vlasů, za něž ho prve držela.
Rovněž její druh, když se zvedal opřen o jednu ruku,
sevřel jí druhou rukou paži, a tak nepřiměřená její útlosti byla
všechna něžnost, které byl schopen, že když její paži pustil,
zůstaly na bezbarvé kůži čtyři otisky modřin.
„Jako by tě ďábel posedl, že se mnou takhle mluvíš,
když už máš smrt před očima!“ obořil se na ní vztekle.
„Nechápeš, že se mi tvá slova vpálí do paměti a budou se
propalovat stále hlouběji, až mi odejdeš? Vědomě lžeš,
když říkáš, že jsem tě zabil, a taky víš dobře, že dokud
žiju, myslím víc na tebe než na sebe. Nestačí ti, ďábelský
sobče, že se tu budu svíjet v pekelných mukách, až ty
budeš odpočívat v pokoji?“
„Já nebudu odpočívat v pokoji,“ zalkala Kateřina.
Prudké, nepravidelné bušení srdce, které jí bilo v návalu
vzrušení až viditelně slyšitelné, jí znovu připomnělo,
jak je tělesně vyčerpaná. Chvíli se odmlčela, dokud záchvat
nepřestal, a pak pokračovala mírněji:
„Nepřeji ti větší trýzeň, Heathcliffe, než jakou mám
sama. Toužím jen po tom, abychom se už nikdy nerozloučili. A
kdyby tě snad něco z mých řečí ve vzpomínce trápilo, pomysli,
že já stejně trpím pod zemí, a pro lásku ke mně mi odpusť!
Pojď sem a klekni si zas u mne! Tys mi jakživ neublížil.
A kdyby ses chtěl hněvat, bude to pro mne horší vzpomínka
než moje zlá slova pro tebe. Pojď sem zas ke mně, pojď!“
Heathcliff k ní přistoupil zezadu a naklonil se přes její
opěradlo, ale ne tak blízko, aby mu mohla vidět do tváře,
zsinalé bolestí. Pootočila se, aby na něho viděla. On to
nesnesl, odstoupil ke krbu a zůstal tam mlčky stát zády
k nám. Paní Lintonová se za ním dívala podezíravě,
každý jeho pohyb v ní vzbuzoval nějaké nové vzrušení.
Po chvíli si ho tak prohlížela a pak mě oslovila tónem
milostného zklamání.
„Tak vidíte, Nelly, nezměkne ani na chviličku, i kdyby
mě to mohlo zachránit před smrtí. Taková je ta jeho
Láska! A co na tom? Tohle není můj Heathcliff. Toho
svého nepřestanu milovat a vezmu si ho s sebou – mám
ho v duši. Vždyť nejvíc ze všeho mě vlastně mrzí to moje
sešlé vězení! Už mě unavilo být v něm zavřená. Chci
odtud, do jiného, nádherného světa, přebývat v něm
věčně – nejenom ho matně vídat clonou slz a toužit po
něm za zdmi bolavého srdce, ale žít v něm a s ním. Vy si
myslíte, Nelly, že jste silnější a šťastnější než já. Jste
zdravá a statná, proto mě litujete, ale to je všechno zdání. Brzy
se to změní a pak budu litovat já vás! Budu nezměrně
vysoko a daleko od vás všech. Jen to je mi divné, proč on
nechce být u mne,“ šeptala si pro sebe. „Já myslela,
Heathcliffe, žes to sám chtěl. Drahý, teď se mi nesmíš
mračit! Pojď ke mně, Heathcliffe !“
Ve svém vzrušení vstala a opírala se o křeslo. Na její
dychtivou výzvu se k ní obrátil s výrazem krajního zoufalství.
V zamžených očích mu vášnivě zablesklo, hruď se křečovitě
vzdouvala. Okamžik tak stáli od sebe a pak jsem
ani nepostřehla, jak se dostali k sobě. Kateřina se
vymrštila, on jí zachytil a semkli se v tak drtivém objetí, až
jsem myslela, že paní z toho nevyvázne živá. Vypadalo
to, že je v bezvědomí. Vrhl se s ní do nejbližšího křesla,
a když jsem chvatně přikročila se podívat, zdali neomdlela,
zavrčel a cenil na mne zuby jako vzteklý pes a žárlivě jí
tiskl k sobě. Bylo mi, jako bych v něm ani neviděla lidského
tvora. Když jsem na něho mluvila, vůbec mi nerozuměl.
A tak jsem celá zmatená ustoupila a mlčela.
Za chvíli se mi ulevilo, když se Kateřina pohnula.
Vztáhla ruku, aby ho objala kolem krku a přitáhla mu
hlavu k sobě, tvář k tváři. On jí tiskl a oplátkou jí
zasypával zběsilými polibky.
„Teď jsem poznal,“ vyčítal jí, „jak jsi – zlá a falešná!
Proč jsi mě zavrhla? Proč jsi, Katko, zradila vlastní
srdce? Nebudu tě těšit. Všechno si zasluhuješ. Ty sama
ses zabila. Jen si mě líbej a plač, vynuť ze mne polibky
a slzy. Co z nich budeš mít? Smutek a zmar! Milovala
jsi mne – proč tedy, jakým právem jsi mě opustila? Jakým
právem. Odpověz! Snad pro tu mizernou slabůstku pro
Lintona? Vždyť ani bída, hanba, smrt – nic, co by na nás
mohl seslat bůh či ďábel, nic by nás nerozloučilo.
A tys to udělala sama, z vlastní vůle. Já jsem tě netrýznil,
sama ses utýrala a tím jsi utýrala i mne! Že jsem statný?
Tím hůř pro mne, copak chci žít? Jaký to bude život,
až ty – bože, chtěla ty bys žít a mít duši pohřbenou
v hrobě?“
„Nech mě, nech mě!“ vzlykala Kateřina. „Snad jsem
chybila, ale za to umírám. Nestačí to? Tys mě také
opustil, a já ti to nevyčítám. Odpouštím ti. I ty odpusť
mně!“
„Těžko odpouštět, když se divám na ty oči, svírám ty vyhublé
paže,“ odpověděl. „Líbej mě, ale neukazuj mi oči!
Cos udělala mně, to ti odpustím. Svou vražednici miluju.
ale tvou? Jak bych mohl?“
Odmlčeli se – v těsném objetí skrývali tváře před
vlastními pohledy a smáčeli je vzájemnými slzami. Aspoň
myslím, že pláč byl oboustranný: v tak velké chvíli sám
Heathcliff dovedl plakat.
Já už zatím byla jako na trní. Odpoledne pokročilo,
sluha, kterého jsem poslala, se vrátil z pochůzky, a pokud se
dalo vidět v záři zapadajícího slunce nad údolím, vyhrnul se z
portálu gimmertonské kaple proud lidí.
„Pobožnost skončila,“ ohlásila jsem. „Do půl hodinky
tu bude pán.“
Heathcliff zoufale zaklel a přitiskl si Kateřinu těsněji, ona se
ani nehnula.
Zanedlouho jsem viděla, jak se blíží skupina služebnictva
cestou ke kuchyňskému křídlu. Pan Linton šel kousek
za nimi. Sám si otevřel vrátka a zvolna si vykračoval
k nám – patrně se těšil z krásného odpoledne, které
dýchalo teplem jako v létě.
„Už je tady!“ zvolala jsem. „Proboha, pospěšte si!
Na hlavních schodech nikoho nepotkáte. Rychle ven a schovejte
se za stromy, dokud nebude ve dveřích!“
„Katko, musím jít.“ A Heathcliff se pokoušel vyváznout
z jejího náručí. „Ale jen smrt mi zabrání, abych tě ještě
jednou neuviděl, než půjdeš spát. Nehnu se dál než na pár
kroků od tvého okna.“
„Nesmíš!“ odpověděla a svírala ho, co jí síly stačily.
„Nikam nepůjdeš – slyšíš!“
„Na hodinku,“ prosil ji úpěnlivě.
Ani na minutu!“
„Ale když musím! Linton tu bude v okamžení,“ naléhal
znepokojený vetřelec. Chtěl vstát, aby jí donutil rozevřít
semknuté prsty, ale ona se ho držela pevně jako klíště
a lapala po dechu. V tváři se jí zračilo šílené odhodlání.
„Ne!“ sípala. „Nechoď, nechoď! Je to naposled! Edgar
nám neublíží. Umřu, Heathcliffe, umřu!“
„Hrom do chlapa, už je tu!“ vzkřikl Heathcliff a sklesl
nazpět do křesla. „Tiše, miláčku! Tiše, tiše, Kateřino,
zůstanu u tebe. Ať si mě třeba zastřelí, aspoň vydechnu duši
s požehnáním na rtech!“
A už se zas tiskli k sobě. Slyšela jsem pána stoupat
po schodech a po čele mi stékal chladný pot. Byla jsem bez
sebe.
„Co jí posloucháte, vždyť blouzní!“ křičela jsem rozzlobeně.
„Neví, co mluví! Chcete jí zničit, protože z toho, co dělá, nemá rozum?
Vstaňte honem! Ještě je čas – utíkejte!
Tohle je ďábelské dílo – nejhorší ze všeho, co jste
spáchal. Teď je po všem, jsme ztraceni – pán, paní i já.“
Lomila jsem rukama a hořekovala. Pan Linton zrychlil
krok, když slyšel můj křik. V tom rozčilení mě aspoň potěšilo,
že Kateřina spustila bezvládně paže a svěsila hlavu.
„Mdloby nebo smrt,“ pomyslela jsem si. „Dobře tak!
Ať je radši po ní, než aby živořila jako břemeno a trápení
pro nás všechny!`
Edgar se vrhl na nezvaného hosta, zbledlý úžasem a
zlostí. Nevím, co by udělal, ale Heathcliff ho nečekaně
zarazil tím, že mu vložil to zdánlivě neživé tělo do náručí.
„Hleďte,“ řekl, „máte-li trochu svědomí, ujměte se
nejdřív jí! Pak mluvte se mnou!“
Odešel vedle do salónu a posadil se tam. Pan Linton
si mě přibral na pomoc a s velkou námahou, až když jsme
vyčerpali všemožné prostředky, dokázali jsme jí přivést
k sobě. Jenže byla jako proměněná, vzdychala, sténala a nikoho
nepoznávala. Edgar v úzkosti o ní zapomněl na jejího
nenáviděného přítele. Zato já ne. Při nejbližší příležitosti
jsem vyšla za ním a snažně ho prosila, aby odešel. Ujistila
jsem ho, že Kateřině je už lépe a že mu ráno vzkážu, jak
přestála noc.
„Nevzpírám se jít z domu,“ odpověděl, „ale zůstanu
v zahradě, a vy, Eleno, ať zítra dodržíte slovo! Budu tamhle
pod modříny. Nezapomeňte! Nebo vás přijdu znovu
navštívit, ať tu Linton je nebo ne!“
Vyslal rychlý pohled do pootevřených“ dveří pokoje,
a když se přesvědčil o pravdivosti mých zpráv, zbavil
konečně dům své neblahé přítomnosti.
přeložila Nikola Bílá
–
Přidejte odpověď