autor: Emily Brontë
- KAPITOLA
Jen jsem si to psaní přeříkala, letěla jsem k pánovi a hlásila
mu, že jeho sestra přijela na Větrnou hůrku a poslala mi
dopis vyjadřující zármutek nad stavem paní Lintonové,
vroucí přání vidět bratra a také žádost, aby jí po mně zaslal
co nejdřív nějaký náznak svého odpuštění.
„Odpuštění?“ podivil se Linton. „Nemám jí co odpouštět,
Elleno. Můžete odpoledne zajít na Větrnou hůrku,
chcete-li, a vyřiďte sestře, že se nehněvám, ale rmoutím,
že jsem jí ztratil. Zvláště když vím, že šťastna nebude. Je
ovšem vyloučeno, abych šel za ní – rozešli jsme se navždy.
Jestliže mi chce skutečně prokázat nějakou laskavost, ať
přemluví svého ničemného manžela, aby se vystěhoval
z Anglie.“
„A nenapíšete jí ani kratičký vzkaz?“ prosila jsem ho
úpěnlivě.
„Ne,“ odpověděl, „to je zbytečné. Moje styky s Heathcliffovou
rodinou i jeho s mou se omezí na nejmenší míru.
Prostě nebudou.“
Chladnost pana Edgara mě velmi sklíčila a celou cestu
z Drozdova jsem si lámala hlavu, jak trochu zaobalím
jeho slova, až je budu opakovat, a jak šetrně vysvětlím jeho
neochotu napsat Isabele aspoň pár řádek pro útěchu.
Isabela mě čekala už od rána. Když jsem přicházela
chodníčkem v zahradě, spatřila jsem jí vyhlížet za oknem
a zamávala jsem na ní, ale ona ucouvla, jako by se bála,
že jí někdo přistihne. Vešla jsem bez zaklepání. Ještě jsem
neviděla něco tak trapně zpustlého, jako byl pohled na
jizbu kdysi tak útulnou. To kdybych já byla na místě mladé
paní, byla bych aspoň zametla u krbu a otřela stoly. Ale ona
už taky podlehla nakažlivé zanedbanosti, která vládla
kolem ní. Tvářičky měla pobledlé a povadlé, vlasy nezkadeřené
několik pramenů jí splihle viselo, ostatní
měla nedbale stočené kolem hlavy. Šaty vypadaly, jako by
v nich spala.
Hindley tam nebyl. U stolu seděl pan Heathcliff
a probíral se nějakými papíry ze své tobolky, ale
když jsem vešla, vstal, docela vlídně se zeptal, jak se mi
vede, a nabídl mi židli. On ze všeho jediný tam vypadal
slušně – řekla bych, že se změnil k nepoznání. Jako by
si po tom všem vyměnili svá postavení – on by na
každého cizího působil dojmem urozeného pána, kdežto jeho
manželka vypadala jako obyčejná coura.
Radostně mě přivítala a natahovala ruku po vytouženém dopise.
Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla tomu rozumět, ale přistoupila se
mnou k truhle, kam jsem si šla odložit klobouk, a šeptem mi
domlouvala, abych jí bez průtahů předala, co jsem jí přinesla.
Heathcliff tušil smysl jejího počínání a řekl:
„Jestli něco Isabele nesete – patrně ano, viďte? klidně jí
to dejte! Nemusíte s tím dělat tajnosti, my mezi
sebou tajnosti nemáme.“
„Jenže já nic nenesu,“ odpověděla jsem. Raději jsem
vyklopila pravdu hned. „Pán vzkazuje sestře, aby teď od
něho nečekala dopis ani návštěvu. Nechává vás, milostpaní,
pěkně pozdravovat, přeje vám všeho štěstí a odpouští vám,
v čem jste ho zarmoutila, ale domnívá se, že tím by měly
přestat všechny další styky mezi jeho a zdejší rodinou,
protože by to k ničemu dobrému nevedlo.“
Paní Heathcliffové se trochu zachvěl ret; šla si sednout
znovu k oknu. Její manžel si stoupl před krbem vedle mne
a začal se vyptávat na Kateřinu. Pověděla jsem mu o jejím
stavu, kolik jsem uznala za vhodné, ale on ze mne
podrobným výslechem vymámil skoro všechno, jak k tomu
onemocnění došlo. Po zásluze jsem o Kateřině řekla, že
si to všechno zavinila sama, a nakonec jsem vyslovila naději,
že se pan Heathcliff zachová po příkladu pana Lintona
a nadobro se přestane vměšovat do jeho rodinných
věcí.
„Paní Lintonové je už trochu líp,“ řekla jsem mu, „ale
už nikdy nebude tak zdráva, jak bývala. Sotva vyvázla
životem, a jestli jí máte jen trošku rád, nechoďte jí
víckrát do cesty! Měl byste se vůbec z Anglie vystěhovat!
A abyste toho nějak nelitoval, řeknu vám, že dnešní Kateřina
Lintonová se už vůbec nepodobá vaší bývalé přítelkyni Kateřině
Earnshawové – asi tak jako já se nepodobám vaší mladé paní.
Vzhledem se náramně změnila a ještě víc povahou.
A kdo k ní teď zůstal trvale připoután,
udrží si náklonnost k ní, jen když si bude připomínat, jaká
byla dřív. A když bude mít dost útrpnosti
a smyslu pro povinnost.“
„To je docela možné,“ poznamenal Heathcliff s nuceným klidem.
„Že vašeho pána k ní poutá jen útrpnost a smysl pro povinnost.
A vy si představujete, že já nechám Kateřinu na pospas jeho
útrpnosti a smyslu pro povinnost? A chcete srovnávat jeho cit ke Kateřině s mým?
Než vás pustím odtud, musím od vás dostat slib, že mi s ní
zprostředkujete schůzku. Mluvit s ní budu – s vaším souhlasem
nebo bez něho. Tak co?“
„Nesmí to být, pane Heathcliffe,“ prohlásila jsem. „A nebude –
s mou pomocí nikdy! Ještě jedna taková srážka
mezi vámi a pánem by jí úplně zabila.“
„Tomu se dá s vaší pomocí zabránit,“ vedl svou, „ale
kdyby k tomu přece jen mělo dojít – kdyby jí měl sebemíň
ztrpčovat život -, na mou věru, pak bych neváhal
jít do krajnosti! Škoda, že mi upřímně nepovíte, zdali by
Kateřina nad jeho ztrátou skutečně truchlila. Jedině
tahle obava mě ještě zdržuje. Tady vidíte rozdíl mezi
jeho city a mými! Kdyby on byl na mém místě a já na jeho,
ruku bych na něho nevztáhl – třebaže ho tak nenávidím,
že mi život zhořkl jako žluč. Vy tomu nevěříte, co? Já
bych jí nebránil, přátelit se s ním, dokud by o jeho
přátelství stála. V tu chvíli, kdy by se ho nabažila, vyrval
bych mu srdce z těla a vysál krev! A jestli mi nevěříte,
pak mě neznáte – do té chvíle bych radši umíral
v ustavičných mukách, než abych mu zkřivil
jediný vlas!“
„A přece byste se neostýchal zničit všechny naděje na
její uzdravení,“ přerušila jsem ho, „jen abyste se k ní
znovu vetřel a pletl jí hlavu! Ona už na vás šťastně
zapomněla, a vy jí chcete uvrhnout do nových zmatků
a nesvárů.“
„Myslíte, že na mne šťastně zapomněla?“ řekl. „Nezapomněla,
Nelly, však vy to dobře víte! Vy víte tak jako
já, že za každou myšlenku na Lintona jich připadá tisíc
na mne. Jen v nejbídnějších chvílích života jsem o tom
zapochyboval. Ještě když jsem se loni vracel do těchhle míst,
strašilo mi to v hlavě, ale teď bych to musel slyšet z jejích
vlastních úst, abych té hrozné pochybnosti znovu podlehl.
A pak by Linton nic neznamenal, ani Hindley, ani všechny
moje někdejší sny. Celý můj další život by se vešel do dvou
slov – smrt a peklo! Kdybych jí ztratil, je mi život peklem.
A přece jsem býval tak bláhový a nějakou dobu jsem si namlouval,
že láska Edgara Lintona jí je dražší než moje.
I kdyby ji to vyžle milovalo celou bytostí, za osmdesát let
by nemohlo procítit tolik, jako já za den. A Kateřina má
srdce tak hluboké jako já. Spíše se dobře vejde do koňského
žlabu, než by stačil on pro sebe zabrat všechnu její
schopnost lásky. Nesmysl! Má ho ráda o něco víc než svého,
psa nebo koně. Kde by se v něm vzalo to, co Kateřina
miluje ve mně? Ona ho nemůže milovat, když v něm nic
není!“
„Kateřina a Edgar se milují, jak jen se dva lidé mohou
milovat,“ vykřikla Isabela, jako by náhle oživla. „Nikdo
ať si nedovoluje o nich takhle mluvit! Nečekej, že budeš
bratra urážet, a já se neozvu!“
„Tebe tvůj bratr taky úžasně miluje, viď?“ prohodil
Heathcliff pohrdlivě. „S náramně lehkým srdcem tě nechal
protloukat se světem, jak umíš!“
„On nemá tušení, co musím trpět,“ odpověděla. „To
jsem mu neprozradila.“
„Tak něco jsi mu přece prozradila! Psala jsi mu!“
„Jenom oznámení sňatku – tos viděl.“
„A pak už nic?“
„Nic.“
„Mladá paní se opravdu žalostně změnila,“ podotkla
jsem. „Je vidět, že v tomhle manželství někdo neoplývá
citem. Hádala bych kdo, ale radši to neřeknu.“
„Já bych hádal, že ona,“ řekl Heathcliff. „Zvrhla se „
vyklubala se z ní coura. Úžasně brzy jí přešla touha se mi
zalíbit. Věřte tomu nebo ne, už ráno po svatbě se rozbrečela,
že chce domů. Ale to nic, tady líp zdomácní, když
na sebe nebude moc držet, a na to už dohlédnu, aby mi
nelajdala venku a nedělala ostudu.“
„Ale pane Heathcliffe,“ domlouvala jsem mu, „považte,
že vaše choť je zvyklá, aby o ní pečovali a obsluhovali jí.
byla přece vychována jako jediná dcera, které každý
dělal, co jí na očích viděl. Musíte jí zjednat služebnou, aby
jí udržovala věci v pořádku, a musíte se k ní pěkně chovat.
O panu Edgarovi si říkejte, co chcete, ale o jeho sestře nelze
pochybovat, že má vřelé srdce, jinak by neopustila
pohodlí, blahobyt, přátele z domova a nezahrabala se
s vámi v takové divočině.“
„Opustila domov ze zaslepenosti,“ odpověděl. „Vykreslila si mě
jako reka z románu a čekala od mého rytířského
zbožňování, že s ní budu mít bezmeznou trpělivost. Skoro se na
ní nemohu dívat jako na tvora se zdravým rozumem,
protože si tak zarputile vytvářela fantastickou představu
o mé povaze a jednala podle nesprávných dojmů, na kterých lpěla.
Ale tuším, že mě konečně začíná poznávat. Už na mne přestala špulit
pusu, už jí přešly ty hloupoučké úsměvy, které mě dřív tak
dopalovaly, i ta pošetilá neschopnost brát mě vážně, když
jí říkám po lopatě, co si o ní myslím a jak je zaslepená, že
mě ještě nepoznala. Dalo jí to práci, pochopit, že ji
nemiluju. Neuvěřitelná bystrost! Už jsem málem přestával
věřit, že jí to dokážu vtlouct do hlavy. Ale pořád ještě jí to
nepřešlo do krve, vždyť mi dnes ráno začala vykládat jako
převratný objev, že se mi konečně podařilo vzbudit u ní
nenávist. To tedy byla herkulovská práce, věřte mi!
To bych si oddechl, kdyby se mi skutečně povedla. Jen
abych ti mohl věřit, Isabelo! Je to zaručené, že mě
nenávidíš? Když tě nechám půl dne samotnou, nepřilezeš za mnou
s nářky a mazlením? Víte, Elleno, ona by chtěla, abych si
před vámi hrál na zamilovaného – představte si tu ránu
pro její ješitnost, že pravda vyšla najevo! Ale jen ať se to
ví, že všechno zamilování bylo na její straně, já jsem jí nikdy
nic nenamlouval. Nemůže mi vyčíst, že bych jí klamal
sebemenší vlídností. Jen jsme vyšli z Drozdova, první, co u mě
viděla udělat, bylo, že jsem oběsil jejího pejsánka. A když
za něj prosila, první, co ode mne slyšela, bylo, že bych
nejradši oběsil každého z jejího okruhu lidí, kromě jediné
výjimky – nejspíš tu výjimku vztahovala na sebe. Ale
žádná surovost jí nemohla odpudit. Má k ní asi vrozený
obdiv, jen když se její vzácné osůbce nic nestane. No
řekněte, může být propastnější hloupost, už docela na
pomezí duševní poruchy, než když si taková žalostná,
otrocká, nicotná čubička vezme do hlavy, že bych jí já
mohl milovat? Nelly, vyřiďte pánovi, že jsem jakživ nepoznal
něco tak ubožáckého, jako je ona! Samotným
Lintonům dělá ostudu! Někdy si na ní už nic nového nedokážu
vymyslet a musím přestat zkoušet, co všechno snese,
aby nakonec přece jen hanebně přilezla po kolenou. Ovšem
taky mu povězte, aby se jeho bratrské a soudcovské srdce
neplašilo. Já se přísně držím v mezích zákona! Dávám
si dobrý pozor, abych jí nedal nejmenší záminku k žádosti
o rozvod. Vždyť ona by se ani neprosila, aby nás někdo
rozdvojoval! Kdyby ovšem chtěla jít, já jí nebráním. Nechuť
k její přítomnosti mi docela vyváží všechen požitek, který
mám, když jí trápím.“
„Pane Heathcliffe,“ povídám mu, „vy mluvíte nepříčetně. Vaše
paní určitě musí myslet, že jste šílenec, a jenom
proto vás ještě snáší. Ale když jste jí teď řekl, že může jít,
bezpochyby použije vašeho dovolení. Jistěže vás tak
neočaroval, paní Heathcliffová, abyste u něho zůstávala
z vlastní vůle!“
„Nedejte si nic namluvit, Elleno!` řekla Isabela a v očích jí hněvivě blýsklo. Při jejím výrazu se nedalo pochybovat, že se manželovi dokonale podařilo vzbudit u ní odpor."Nedávejte víru jedinému jeho slovu! Je to pekelný lhář! Zrůda, ne člověk! Neříká mi poprvé, že smím odejít. Zkusila jsem to jednou, ale víckrát to už neudělám. Slibte mi jen, Elleno, že nebudete opakovat ani slůvko z jeho ohavných řečí bratrovi nebo Kateřině! Ať se tváří, jak chce, jeho cílem je doštvat Edgara k zoufalství. Prý si mne vzal úmyslně, aby ho dostal do své moci. Ale nedostane! dřív umřu! Já mám jen tu naději, jen tu prosbu, aby jednou zapomněl na svou ďábelskou opatrnost a zabil mne. Nejvyšší štěstí, jaké si dovedu představit, je umřít nebo se dožít jeho smrti.""Tak už je toho dost!" zarazil jí Heathcliff. "Nelly, kdyby vás volali za svědkyni k soudu, pamatujte si, co tu povídala! A dobře si všimněte, jaké dělá obličeje - není už daleko toho stavu, který se mi docela hodí. Zkrátka, Isabelo, ty jsi teď neschopna být svéprávná, a já jako tvůj zákonitý ochránce si tě musím podržet v opatrování, i když se mi taková povinnost příčí. Jdi nahoru, potřebuji něco říci Elleně mezi čtyřma očima! Kam to jdeš? Nahoru, povídám! Tudyhle se chodí nahoru, děťátko!“Chytil jí a vyrazil ji z pokoje. Vrátil se s tlumeným Sykotem:"Jen žádný soucit, jen žádný soucit! Svíjejte se, červi, nejradši bych z vás vymačkal vnitřnosti! Cit? To je, jako když se prořezává zub - čím víc to bolí, tím víc na něj koušu.""Máte vy vůbec ponětí, co je to cit?" povídám mu a honem si nasazuju klobouk. "Měl jste kdy pro někoho špetku citu?“
„Sundejte to!" poručil mi, když viděl, že se mám k odchodu. "Ještě nejdete. Tak se podívejte, Nelly, ať po dobrém nebo po zlém, musíte mi pomoci v mém plánu. Chci mluvit s Kateřinou, a to bez průtahů. Přísahám, že nemám nic špatného v úmyslu. Nehodlám tropit výtržnosti, ani dráždit nebo urážet pana Lintona. Chci jen slyšet z jejích úst, jak se jí daří a proč se rozstonala, a zeptám se jí, zdali bych pro ní mohl něco udělat. Minulou noc jsem byl v Drozdově a čekal tam na zahradě šest hodin. Dnes večer tam půjdu zas. A tak tam budu číhat noc co noc a den co den, až se mi podaří vniknout dovnitř. Jestli mě zastihne Edgar Linton, bez rozmýšlení ho srazím k zemi - dostane svoje, aby se ani nehnul, pokud tam budu. Postaví-li se mi do cesty sluhové, zastraším je těmihle pistolemi. Nebylo by výhodnější, kdybych se s nimi ani s pánem utkat nemusel?To byste lehko mohla zařídit. Dám vám znamení, až přijdu, a vy mi můžete nepozorovaně otevřít, až bude paní sama, a hlídat, dokud neodejdu. Svědomí budete mít čisté - zabráníte neštěstí."Zaříkala jsem se, že se neproviním v domě svého zaměstnavatele takovými zrádnými úklady, a vyčítala jsem mu krutost a sobeckost, chce-li připravovat paní Lintonovou o duševní rovnováhu jen pro své uspokojení."Nejvšednější příhoda jí bolestně rozruší, každý nerv v ní jen hraje.Zaručeně by to překvapení nesnesla. Prosím vás, už toho nechte, nebo musím pánovi povědět, k čemu se chystáte. a on už bude vědět, jak zajistit svůj dům a rodinu před takovou opovážlivou dotěrností!""Tak tedy si já zajistím vás, ženská!" křikl Heathcliff . "Do zítřka ráno z Větrné hůrky neodejdete! To jsou řeči,
že by to Kateřina nesnesla. A polekat jí přece nechci
musíte jí na to připravit! Zeptáte se jí, jestli mi dovolí
přijít. Říkáte, že ani nevysloví moje jméno a nikdo je před
ní nevyslovuje? A před kým by o mně mluvila, když já jsem
zakázaný postrach v domě? Myslí si o vás, že všechno donášíte
jejímu manželovi. Být mezi vámi je pro ní peklo,
to si dovedu představit. Už to její mlčení ukazuje líp než
slova, jak jí asi je! Prý je často neklidná a úzkostlivá tomu
říkáte duševní rovnováha? A že se jí rozum zamlžuje – jakpak
ne, k čertu, v takovém strašném osamocení? A ten vyšeptalý
nekňuba ji ošetřuje z povinnosti a útrpnosti! Ze soucitu a milosrdenství!
Spíše by mohl zasadit doubek do květináče a myslet, že mu vyroste,
než očekávat, že z mělké hlíny jeho péče se dá načerpat síla k životu.
Vyřiďme si to hned. Chcete tu zůstat a mám si já
probojovat cestu ke Kateřině proti Lintonovi i jeho lokajům?
Anebo mi chcete být přítelkyní jako dosud a uděláte,
co na vás žádám? Rozhodněte se, protože nemá smysl,
abych vyčkával jedinou minutu, kdybyste zůstala tak
zarputile neochotná!“
„To víte, pane Lockwoode, vymlouvala jsem mu to a naříkala,
padesátkrát jsem mu to naprosto odmítla, ale
nakonec mě přece donutil povolit. Slíbila jsem mu, že od
něho donesu pro paní dopis, a kdyby svolila, dám mu
zprávu, až se pan Linton příště vzdálí z domu. Pak že
Heathcliff může přijít a dostat se dovnitř, jak umí. Já
doma už budu a ostatní služebnictvo se také odklidí.
Udělala jsem dobře či špatně? Bohužel asi špatně, ale co
jiného mi zbývalo? Myslela jsem, že takhle svou povolností
aspoň předejdu nové srážce, a taky jsem doufala, že
by to mohlo přivodit šťastný obrat v Kateřinině duševní
chorobě. A ještě jsem si vzpomněla, jak si pan Edgar
přísně zakázal každé donášení, a tak jsem si vymlouvala
všechny svoje starosti a dušovala jsem se zas a zas, že
tahle zrada důvěry, jestli se to vůbec dá tak přísně brát,
bude dočista poslední. Ale tak jako tak byla moje zpáteční
cesta smutnější než cesta tam a moc pochybností mi projelo
hlavou, než jsem se odhodlala dát ten dopis paní
Lintonové.“
„Ale už je tu Kenneth! Sejdu dolů a povím mu, jak se
vám ulevilo. Moje povídání je na dlouhé lokte, jak
se u nás říká, a vystačí vás zabavit ještě na další dlouhé
dopoledne.“
Na dlouhé lokte a na jedno brdo, zauvažoval jsem,
když ta dobrá žena odešla přivítat lékaře – a ne právě
toho rázu, jaký by odpovídal mým představám vyražení.
Ale budiž jí to přáno! Z trpkých bylinek paní Deanové
si aspoň vyvařím užitečný lektvar. Především ochranu
před kouzly, která vyzařují z jasných očí Kateřiny
Heathcliffové. Byl bych to v pěkné bryndě, kdybych
té osůbce věnoval srdce a pak se ukázalo, že dcera je
opakováním matky!
přeložila Nikola Bílá
Přidejte odpověď