Ne nadarmo se jí říká královna sportu. A jinak tomu není ani ve světě sportovců s handicapem. Pro český parasport to platí několikanásobně. Vždyť právě paraatletika patří ke sportům, v nichž má Česká republika nejvíce úspěchů. Jak říká motto paralympijské kampaně – stejní, ale jiní. A přesně taková je i paraatletika. Pojďme si nyní nejen představit některá její specifika, ale podívat se i trochu do historie a připomenout si velké československé a české úspěchy.
Nejen v České republice, kde atleti s handicapem poměřují své síly například v nově vzniklé sérii závodů, ale i celosvětově je atletika handicapovaných, neboli paraatletika jedním z nepopulárnějších sportů. Vždyť ve světě se jí věnují sportovci z více než 150 zemí světa, má svá světová i kontinentální mistrovství a i každoroční sérii světových Grand Prix.
Přitom historie tohoto sportu není zase tak dlouhá. První závody se konaly v roce 1948 v anglickém Stoke Mandeville a byly určeny pro veterány z druhé světové války. O dvanáct let později se už paraatletika dostala na program prvních paralympijských her, které hostil italský Řím.
Tolik pár slov k historii, pojďme si ale představit i sport samotný. Když budete sledovat paraatletické závody, na první pohled si možná ani nevšimnete, že je něco „jinak“. Stejné nasazení, nezměrné nadšení a odhodlání, napínavé závody, ať už na dráze či na ploše. Svá specifika ale mají.
Vzhledem k širokému spektru druhů a stupňů handicapu jsou sportovci rozřazeni školenými klasifikátory do jednotlivých klasifikačních tříd. Taková klasifikace probíhá ve dvou rovinách. Sportovec, který musí předložit řadu potřebných dokumentů jako relevantní lékařské zprávy a několik dalších formulářů, se nejprve podrobí testování svalových a dalších schopností a v případě, že klasifikátoři nedokážou jednoznačně určit klasifikační třídu pak probíhá druhá část přímo na sportovišti, kde klasifikátoři pozorováním hodnotí, jestli rozsah a funkčnost pohybu odpovídá dané třídě.
Specialitou je hod kuželkou
Paraatletika má základní rozdělení na disciplíny na dráze a skoky (dálka, výška, trojskok), ty jsou značené T-Track, a vrhy a hody v poli (F-Field). Paraatletickou specialitou je ve skupině vrhů a hodů hod kuželkou, který je ekvivalentem hodu oštěpem pro sportovce s nízkým úchopem.
Samozřejmě i jednotlivé disciplíny mají svá specifika. Někteří sportovci používají protézy, někteří je ke své disciplíně ale nevyužívají, běžci na vozíku nemají klasický sportovní vozík, ale běžecké formulky, vrhači v kategorii sportovců s poškozením míchy, ale i DMO (dětská mozková obrna) používají vrhačské stolice (v závislosti na míře handicapu). Hmotnost vrhačského náčiní se také liší podle klasifikační třídy. Vrhačské stolice i náčiní prochází před každým závodem kontrolou.
K zachování fair play v parasportu mají sloužit zmíněné klasifikační třídy. Ty jsou v paraatletice důvodem, proč je na programu závodů několikrát stejná disciplína, jen s odlišným dvojciferným číslem ve svém popisku.
Primární rozdělení je podle druh handicapu – tělesný, zrakový a intelektový. První číslo značí handicap, druhé pak jeho míru v dané skupině. Čím nižší je druhé číslo, tím má daný sportovec vyšší míru postižení, ať už se jedná o poškození zraku, svalové síly či funkce svalů, rozsah pohybu, rozdílnou délku končetiny, amputaci dolní nebo horní končetiny, problémy s koordinací v důsledku poškození mozku, nervového onemocnění, nízkého vzrůstu atd.
Například – T/F 11-13 jsou sportovci se zrakovým handicapem, kdy ti s číslem 11 mají traséry. T/F 20 jsou sportovci s intelektovým handicapem. Ostatní třídy jsou pro sportovce s tělesným handicapem, kteří jsou klasifikováni do tříd od čísla 30 výš a to vždy podle míry handicapu a disciplíny, kterou provozují, tak, aby ve stejné třídě byli sportovci s podobným omezením k zajištění maximálního fair play.
Pokud různé handicapy způsobují podobné omezení, jsou sportovci zařazení do stejné klasifikační třídy (není tedy pravidlo, že v jedné třídě jsou jen sportovci se stejným typem postižení). Například v závodě formulek je v jedné třídě sportovec paraplegik a sportovec s amputací dolní končetiny.
Velké paraatletické úspěchy
Českoslovenští a posléze čeští sportovci dosáhli v paraateltice mnoha výrazných úspěchů. Všechno začala v roce 1972 bronzová koulařka Dana Véleová-Chmelová. Na další paralympijský cenný kov se sice čekalo dvacet let, ale stálo to za to. V Barceloně cinklo jedenáct medailí.
Mezi největší české hvězdy následujících let patřili především univerzální vrhač i sportovec Roman Musil, který si podmanil paralympijské hry v Sydney v roce 2000, kde vybojoval tři zlaté medaile, k nimž připojil stříbro a bronz. A pozor, zářil nejen v atletice, ale i v cyklistice. Jedno zlato a právě bronz vyválčil na tricyklu. O čtyři roky později za sebou v Aténách nechal všechny soupeře ve vrhu koulí a paralympijské úspěchy završil v roce 2008 v Pekingu třetím místem v hodu diskem.
Výraznou českou stopu zanechal ve světě i Martin Němec. který v první dekádě tohoto století dvakrát slavil paralympijské zlato v hodu diskem, k čemuž přidal i koulařské stříbro a bronz. Že je atleticky opravdu všestranný, dokázal i druhým místem v hodu oštěpem na mistrovství světa, kterým rozšířil svou sbírku čtyř světových titulů.
Za zmínku stojí ale i další jména, která psala paralympijskou historii – Štefan Danko, Vojtěch Vašíček či Rostislav Pohlmann a řada dalších.
Z aktivních českých paraatletů o sobě dávají na mezinárodní úrovni vědět Eva Berná, Anna Muziková, Anna Luxová, Tereza Jakschová, Aleš Kisý či František Serbus. A lze sem vlastně zařadit i zmiňovaného Martina Němce, který se před nedávnem odhodlal k návratu na atletická sportoviště. Bývalý světový rekordman v hodu diskem a ve vrhu koulí se chce představit na zářijovém mítinku v Pardubicích.
Jak závody v paraatletice probíhají? Na příkladu vrhačů na vozíku to pro Deník prozradila Anna Muziková, majitelka stříbrné a bronzové medaile z mistrovství Evropy v hodu kuželkou.
„Na mezinárodní úrovni jdeme před závodem do call roomu, kde čekáme na vstup do sektoru. To je většinou cca 30 minut před startem závodu. V sektoru už spolu s asistentem nesmíme komunikovat a nesmí mě žádným způsobem koučovat. Bez asistenta se ale při závodě v mojí zdravotní kategorii neobejdu. Kromě toho, že mě před závodem rozcvičí a protáhne, musí mě při závodě přesunout z vozíku na vrhačskou stolici a připoutat. Já mám pak čas na cvičné hody. Na připoutání a cvičné hody mám dohromady čtyři minuty. Pak následují hody závodní, těch je většinou šest. Po závodě mě pak odpoutá, posadí zpátky na vozík a odveze ze sítě, ze které házím. Potom musíme v sektoru čekat, než závod skončí,“ uvedla a odkryla tak další typickou záležitost pro paraatletiku, a sice že v některých klasifikačních třídách mají vrhači asistenta, zatímco v jiných je to zakázáno.
Martin Slabý
Deník.cz
Přidejte odpověď