autor: Emily Brontë
KAPITOLA 13.
Dva měsíce byli uprchlíci nezvěstní a za ty dva měsíce
paní Lintonová prodělala a překonala nejhorší nápor
nemoci – hlavničky, jak se jí říká. Matka nemohla jedináčka
ošetřovat obětavěji než pan Edgar svou ženu. Ve dne
v noci nad ní bděl a trpělivě snášel všechna příkoří, která si
na něj vymýšlel její otřesený rozum a popudlivý rozmar.
Kenneth mu sice předpověděl, že žena, kterou vyrval
hrobu, mu přinese za odměnu jenom další ustavičnou
starost a úzkost. Že vlastně obětuje svou sílu a zdraví
na záchranu pouhé lidské trosky, ale on nevěděl co dělat
radostí a vděčností, když Kateřina podle lékařského výroku
byla mimo nebezpečí života.
Hodinu za hodinou u ní vysedával, pozoroval její pomalé
tělesné uzdravování a živil své překotné naděje klamnou
domněnkou, že i její mysl se vrátí do správné rovnováhy
a Kateřina bude zase ve své kůži.
Až teprve začátkem března dalšího roku mohla vyjít
z pokoje. Ten den ráno jí pan Linton položil na polštář
hrst zlatých šafránů. Hned při probuzení je zahlédla
a na očích, které se už dlouho nezajiskřily radostí -ji bylo
vidět, jak jí to těší, že může květy sevřít do dlaně.
„To bývá první jarní kvítí u nás na Větrné hůrce,“
řekla. „Připomínají mi vlažný vítr při oblevě, hřejivé
slunko a tající sníh. Edgare, to už vane jižní vítr a sníh
je pryč ze strání?“
„Sníh tady dole už roztál, miláčku,“ těšil jí manžel,
„a na celém hřebenu vysočiny vidím jen dvě bílá místa.
Nebe je modré, skřivánci zpívají, potoky a strouhy přetékají
vodou. Loni na jaře v tenhle čas jsem si tolik přál, Kateřino,
abych tě měl doma u sebe, a dnes bych tě zas
rád měl tam vysoko v kopcích. Vzduch je tak příjemný,
věřím, že by tě uzdravil!“
„Tam nahoru pojedu už jen jednou,“ řekla nemocná,
„ale ty se tam se mnou rozloučíš a já zůstanu navždy!
Za rok na jaře budeš zas toužit, abys mě měl doma
u sebe, a vzpomeneš, jak moc jsi byl dnes šťastnější.“
Linton vyplýtval na ní nejněžnější polibky a snažil se jí
povzbudit nejlaskavějšími slůvky, ale ona se jen nepřítomně
dívala na květy a nechávala si netečně kapat slzy z řas
a stékat po tvářích. Věděli jsme, že se její stav skutečně
zlepšil, a usoudili jsme proto, že takovou sklíčenost působí
dlouhé upoutání na jedno místo, a že by se to dalo
zlepšit změnou prostředí.
Pán mi řekl, abych zatopila v salóně, opuštěném již řadu týdnů,
a abych přistrčila lenošku k oknu na slunce. Pak snesl Kateřinu
dolů a ona tu dlouho seděla v příjemném světle a teple. Jak jsme
očekávali, skutečně pookřála mezi známými věcmi kolem
sebe, které jí nepřipomínaly smutné prostředí její nemoci.
K večeru už byla značně unavená, ale ničím se nedala přimět,
aby se vrátila do postele. Musela jsem jí zatím
ustlat na pohovce v pokoji, kde měla ležet, nežli jí
přichystáme novou ložnici. Aby se jí ušetřila námaha stoupání
do schodů, ubytovali jsme jí tam, kde vy teď spíte,
protože to bylo ve stejném poschodí se salónem.
Brzy se tak sebrala, že mohla s Edgarovou pomocí přecházet
z místnosti do místnosti. Však jsem si říkala, že by se měla
uzdravit při takovém hýčkání! Přáli jsme si to z dvojnásobného
důvodu. Na jejím životě závisel i nový život. Těšili jsme
se nadějí, že zakrátko narozením dědice srdce pana Lintona
pookřeje a jeho statek ujde zálusku cizince.
Měla bych dodat, že Isabela asi šest neděl po útěku
poslala bratrovi stručné oznámení o svém sňatku s
Heathcliffem. Bylo zdánlivě suché a chladné, ale pod ním byla
tužkou připsána jakási omluva a prosba za vzpomínku
a odpuštění, jestliže se ho její čin dotkl, – nemohla prý
tehdy jednat jinak, a co se stalo, nelze teď odčinit.
Pokud vím, Linton jí na to neodpověděl, a asi za čtrnáct dní jsem
od ní dostala dlouhé psaní – a bylo prapodivné na
novomanželku, která sotva vyšla z líbánek. Přečtu vám je.
mám je dosud schované. Každá památka na mrtvé je nám
vzácná, zvláště, když jsme je měli rádi zaživa.
Milá Elleno (tak to začíná), včera jsem přijela na Větrnou
hůrku a poprvé se doslechla, že Kateřina byla a stále je
těžce nemocná. Asi se jí nedá psát a bratr je buď příliš
rozhněván, nebo zarmoucen, aby odpověděl na můj předešlý
dopis. Ale někomu se svěřit musím, a nikdo jiný mi
nezbývá než Vy. Povězte Edgarovi, že bych dala celý svět
za to, abych ho mohla zase spatřit, a že se moje srdce
vrátilo do Drozdova hned druhý den potom, co jsem odtud
odjela. Ano, moje srdce překypuje láskou k Edgarovi a Kateřině
a je celé u Vás, ale osobně za ním přijít nemohu (tato
slova byla podtržena)! Ať mě tedy nečekají a vyloží si to,
jak dovedou – jenom ať to mylně nepřičítají mé neochotě
nebo vlažnému citu!
Další v tomto dopise je, Elleno, jenom pro Vás. Chci
se Vás zeptat na dvojí věc. První otázka je: jak se Vám
podařilo zachovat si přirozený lidský cit za tu dobu, co jste
žila na Větrné hůrce? Nevidím, že by ho tu se mnou
někdo sdílel.
Druhá otázka má pro mne velký význam, a je taková:
je na panu Heathcliffovi vůbec něco lidského? jestliže
ano, je to šílenec? A jestliže ne, je to běs? Nebudu
vysvětlovat, proč se tak ptám, ale chtěla bych od Vás
slyšet vysvětlení, koho jsem si to vlastně vzala – až se
totiž někdy přijdete na mne podívat, a to musíte, Elleno, co
nejdřív! Nepište, ale přijďte a přineste mi vzkaz od Edgara!
A teď Vám povím, jak mě přivítali v novém domově,
v takovém světle se musím dívat na Větrnou hůrku!
Nedostatek osobního pohodlí a podobné věci jsou mi jen
rozptýlením. Neobtěžují mne vůbec, leda v té chvíli, kdy
se mi vnucují. Radostí bych jásala a tančila, kdyby nepohodlí
bylo všechno, co mě souží, a ostatní se ukázalo
jen příšerným snem.
Za Drozdovem zapadalo slunce, když jsme přijeli k slatinám,
podle toho jsem odhadla, že je šest hodin. Pak se
můj spolucestující ještě půlhodinku pozdržel, aby se vynadíval
na sad, zahradu, a patrně i Drozdov sám co nejdůkladněji,
takže byla tma, když jsme konečně slézali s koní
na dlážděném dvoře Větrné hůrky a Váš starý druh ve
službě nás vyšel přivítat. Provedl to zdvořile, jak jen uměl.
Nejdřív mi posvítil do obličeje. Zle zašilhal, ohrnul ret
a ukázal mi záda. Pak odvedl oba koně do stáje a vrátil se,
aby zamkl branku, jako bychom bydleli v nějakém starém
hradě.
Heathcliff se s ním pozdržel na kus řeči a já jsem vešla do
kuchyně – nevzhledné špinavé díry! Jistě byste jí nepoznala,
jak se změnila od té doby, co jste jí měla ve správě.
U ohniště stál zanedbaný chlapec silných údů, ale v špinavých
hadrech, ústy a očima připomínal Kateřinu.
„Tohle je tedy Edgarův synovec,“ uvažovala jsem,
„a podle toho i můj. Musím mu podat ruku, samozřejmě – musím
ho i políbit. Není nad to, získat si dobrou vůli
od samého začátku.“
Přistoupila jsem k němu a chtěla ho vzít za buclatou
pěstičku.
„Dobrý den, chlapče!“
Odpověděl mi hatmatilkou, které jsem nerozuměla.
„Budeme spolu dobře vycházet, viď, Haretone !“ byl
můj další pokus o rozhovor.
Odměnou za tu snahu jsem sklidila nadávky a hrozbu,
že na mne pošle Rafa,jestli neodprejsknu“!
„Rafe, hopla!“ zavolal ten lotřík a z pelechu v koutě
přivolal nečistokrevného buldoka. „Tak co, zmizíte odtud?“
ptal se velitelsky.
Z obavy o život jsem musela uposlechnout. Couvla
jsem za dveře, abych vyčkala, než přijdou ostatní. Pana
Heathcliffa nebylo nikde vidět, a když jsem šla za Josefem
do stáje a požádala ho, aby mě doprovodil dovnitř, podíval
se na mne, ohrnul nos, něco si pro sebe vrčel a pak odpověděl:
„Mi, mi, mi! Takové kňourání a hihňání, jak tomu má
křesťanský člověk rozumět? Co mi to povídáte?“
„Povídám, abyste mě uvedl do domu!“ křičela jsem,
domnívajíc se, že je hluchý, ale stejně rozezlena nad
jeho hrubostí.
„Co vás vede, já tu mám práci,“ odpověděl a dělal si
svoje, jen přitom žvýkal svou hranatou čelistí a s opovržlivou
povýšeností si měřil můj oblek a obličej (oblek se mu
zdál asi příliš parádní, ale obličej jistě tak zkroušený, jak
si jen mohl přát!).
Šla jsem kolem domu a vrátky se dostala k jiným dveřím, na
které jsem si dovolila zaklepat v naději, že se
v nich objeví někdo zdvořilejší z čeledi.
Po krátkém a napjatém očekávání mi otevřel vysoký,
vyzáblý muž, bez nákrčníku a též jinak neupravený – skoro mu
nebylo vidět do obličeje pro hřívu rozcuchaných
vlasů, spadajících na ramena. I jeho oči mi připomínaly
Kateřinu, ale jen jako stín podoby – všechna krása v nich
byla zmařena.
„Co tu pohledáváte?“ ptal se stroze. „Kdo jste?“
„Jmenovala jsem se dřív Isabela Lintonová a nevidíme
se poprvé, pane Earnshawe,“ odpověděla jsem. „Nedávno
jsem se provdala za pana Heathcliffa a on mě sem přivedl –
doufám, že s vaším svolením.“
„On se vrátil, ano?“ otázal se poustevník a cenil zuby
jako hladový vlk.
„Ano, právě jsme přijeli, ale nechal mě stát před dveřmi
do kuchyně, a když jsem chtěla jít dál, byl tam na stráži
váš chlapec a vypudil mě za pomoci buldoka.“
„Štěstí, že ten pekelný lotr dodržel slovo,“ zavrčel můj
příští hostitel a zkoumavě se zahleděl do tmy za mnou
v očekávání, že uzří Heathcliffa. Pak se zabral do samomluvy
plné proklínání a hrozeb, co by udělal, kdyby ho ten
ďábel“ podvedl.
Litovala jsem, že jsem se pokusila o vchod druhými
dveřmi, a skoro jsem zamýšlela zmizet, než ho ten záchvat
spílání přejde. Ale nemohla jsem svůj úmysl provést,
protože mi náhle poručil, abych vešla, a přirazil i zamkl
za mnou dveře. Velký pokoj uvnitř nebyl osvětlen, ale
hořel tam pořádný oheň. Podlaha již úplně zešedla a cínové
nádobí, kdysi lesklé, které tak vábilo můj zrak za dětských
let, sdílelo s ostatním zařízením stejnou matnost špíny
a prachu. Poprosila jsem, zdali bych mohla zavolat služebnou.
Pan Earnshaw to neráčil vzít na vědomí.
Přecházel sem tam s rukama v kapsách
a zřejmě na mne docela zapomněl. Byl tak duchem nepřítomen a v
náladě tak málo lidumilné, že jsem se bála
znovu ho na sebe upozornit.
Dovedete si představit, Elleno, že mi nebylo nijak
radostně, když jsem tak seděla u nehostinného krbu.
ne sice sama, ale hůř než sama – a vzpomínala jsem, že
sotva čtyři míle odtud leží můj milý domov a v něm jediní
lidé na světě, které mám ráda. Místo čtyř mil nás mohl
právě tak dělit Atlantský oceán, vzdálenost byla stejně
Nepřeklenutelná! Uvažovala jsem, ke komu se uchýlit pro
útěchu, a všecko moje trápení bledlo před tím jediným,
„ale ne abyste to řekla Edgarovi nebo Kateřině “ před tím
zoufalým vědomím, že se nenajde nikdo, kdo by chtěl nebo
mohl mě ochránit před Heathcliffem. Skoro jsem se
těšila na útulek na Větrné hůrce v domnění, že tam aspoň
nebudu bydlet s Heathcliffem sama. Jenže on znal lidi,
k nimž jsme se měli přistěhovat, a nepotřeboval se obávat
jejich zasahování.
Seděla jsem tam v myšlenkách dlouhou, bezútěšnou
dobu. Hodiny odbíjely osmou, pak devátou, a můj společník
stále chodil sem tam, s hlavou schýlenou na prsa a pohroužen v
úplné mlčení, až na to, že mu chvílemi unikl
povzdech nebo trpký výkřik. Dávala jsem pozor, zdali
neuslyším v domě ženský hlas, a přitom jsem se poddávala
bolestným výčitkám a hrozivým předtuchám, jež nakonec
vybuchly nepotlačitelným vzlykotem a pláčem. Ani jsem
si neuvědomovala, jak tu bez ostychu naříkám, až se
Earnshaw znenadání přede mnou zastavil a překvapeně
si mne začal prohlížet. Využila jsem jeho obnovené pozornosti
a poprosila jsem:
„Cesta mě tak unavila, ráda bych šla spát. Kde máte
nějakou služebnou? Řekněte mi, kde ji mám hledat, když
ona nevyhledá mne?“
Žádnou služku nemáme,“ odpověděl. „Poslužte si
sama! „
„A kde tedy budu spát?` zaštkala jsem. Únava a zármutek mě tak
sklíčily, že jsem přestala dbát o vlastní důstojnost.
„Josef vám ukáže Heathcliffův pokoj,“ řekl. „Otevřete
tamty dveře, najdete ho tam.“
Chtěla jsem Earnshawa uposlechnout, ale pojednou
mě zadržel a dodal podivným tónem:
„Prosím vás, zamkněte se tam a zastrčte závoru! Nezapomeňte!“
„Dobře,“ řekla jsem, „ale k čemu to?“ Neradovala jsem
se z pomyšlení, že se mám sama uvěznit s Heathcliffem.
„Hleďte,“ odpověděl a vytáhl zpod vesty podivně vypracovanou
pistoli, která měla u hlavně přidělán sklápěcí
nůž s ostřím na obou stranách. „Není tohle velký pokušitel
pro člověka na pokraji zoufalství? Nedovedu se ubránit,
abych nevyšel každou noc k jeho dveřím a nestiskl kliku.
Jestli jednou najdu odemknuto, je s ním konec! Zkouším
to noc jak noc, třebaže si těsně předtím uvádím stovku
důvodů, abych tam nechodil, jako by nějaký běs chtěl
zkřížit moji vůli a štvát mě k vraždě. Běsovi se nedá
vzdorovat věčně. Až přijde Heathcliffův čas, ani kůry
andělské ho nezachrání!“
Se zájmem jsem si tu zbraň prohlédla. Šílená myšlenka
mě napadla: jakou moc by mi to dalo, kdybych měla něco
takového! Vzala jsem mu jí z ruky a sáhla na ostří. Překvapilo
ho, jaký cit vyjadřovala moje tvář v tom kritickém
okamžiku – nikoli hrůzu, ale chtivost! Žárlivě mi vytrhl
pistoli z ruky, sklapl nůž a zastrčil zbraň do původního
úkrytu.
„Pro mne za mne mu to povězte!“ řekl. „Můžete ho
třeba varovat a střežit ho. Už asi víte, jaký
vztah je mezi ním a mnou – aspoň pozoruji, že se nedivíte
nebezpečí, které ho ohrožuje.“
„Co vám Heathcliff udělal?“ domlouvala jsem mu.
„Čím vám ublížil, že si zasloužil takovou děsnou nenávist?
Nebylo by rozumnější ho vyhostit z domu?“
„Ne,“ zařval Earnshaw, „ať ho ani nenapadne utíkat.
to by byla jeho jistá smrt! Nepřemlouvejte ho k odchodu,
nebo jste vražednice! Mám přijít o všecko, bez naděje na
odvetu? Má být z Haretona žebrák? Hrom a peklo!
všechno musím dostat zpátky! A jeho peníze navíc!
a k tomu jeho krev! A černé peklo ať pohltí jeho duši!“
Vy jste mě, Elleno, poučila o zvycích svého bývalého
pána. Je zřejmě na pomezí šílenství, aspoň se mi tak,
jevil včera večer! Třásla jsem se hrůzou v jeho blízkosti
a proti němu se mi zdálo sluhovo hrubiánské mrzoutství
ještě poměrně snesitelné.
Pán se vrátil k svému zasmušilému
přecházení a já jsem zvedla závoru a unikla do kuchyně.
Josef se tam hrbil u ohně a koukal do velkého kotlíku,
visícího nad ohněm. Vedle byla na lavici dřevěná miska
s ovesnými vločkami. Obsah kotlíku právě začínal vřít
a Josef sahal rukou do misky. Uhodla jsem, že chystá večeři
pro všecky, a protože jsem měla hlad, chtěla jsem, aby
to aspoň bylo k jídlu. Zavolala jsem na něj ostře: „Já tu
kaši uvařím sama!“ a odsunula jsem misku z jeho dosahu.
Pak jsem začala odkládat klobouk a jezdecký převlek. „Pan
Earnshaw mi naznačil, abych se obsloužila sama,“ ohlásila
jsem Josefovi, „tak to udělám! Nebudu mezi vámi vystupovat
jako dáma, to bych mohla hlady umřít!“
„Propánaboha,“ zabublal stařík, usedl a začal si dlaněmi
hladit nohy v hrubých punčochách od kolenou po kotníky.
„Zas už mi bude někdo nový poroučet? Sotva jsem si zvykl
na dva pány, a už abych měl nad sebou taky paničku?
Tak to nic, to je načase dát výpověď! Jak jsem si mohl
myslet, čeho se dočkám, že se budu jednou stěhovat ze
starého domova, ale už to tak asi bude!“
Nevšímala jsem si jeho protestů a pustila se hbitě do
práce. S povzdechem jsem si připomněla doby, kdy mi taková
činnost bývala jen zábavou, ale raději jsem tu vzpomínku
rychle zaplašila. Drásalo mě vědomí zašlého štěstí,
a čím bolestněji se mi vtíralo do mysli, tím čileji kroužila
má měchačka a rychleji se sypaly hrsti vloček do vody.
Josef pozoroval můj kuchařský styl s rostoucím pohoršením.
„No jo,“ pokřikoval, „dneska ti, Haretone, nebude
chutnat večeře, budeš mít v kaši knedlíky jako bachory!
No, už zas! Že už to tam nehodíte všecko i s miskou! Jen
do toho, cákněte tam se vším, ať je to hotovo! Cák, cák,
prorazte kotlík, ať máme škodu!“
Připouštím, že kaše byla dost tuhá, když jsem jí rozdělovala
do misek – stály tam čtyři. Ze spíže přinesli džbánek
čerstvého mléka, jehož se hned zmocnil Hareton. Začal
z něho pít, až mu mléko přetékalo z roztažených úst. Nechtěla
jsem to trpět a žádala jsem, aby se mu odlilo do
hrnku, já že po něm znečištěný nápoj pít nebudu!
Cynický stařík se ráčil nesmírně pohoršit nad takovou
štítivostí a nepřestal mě ujišťovat, že „to dítě není ani o
chlup horší“ než já a že je „zdravé jako řípa“! Nemohl pochopit,
jak si někdo může počínat tak přemrštěně. Zatím ten
malý nevycválanec srkal dál, slintal do džbánu a drze se
na mne uškleboval.
„Budu večeřet,“ ohlásila jsem. „Nemáte tu místnost,
které se říká jídelna?“
„Jídelna?“ opakoval po mně jako ozvěna. „Ne, o jídelně
bych nevěděl. Jestli vám to vadí u nás, máte tu pána.
A jestli vám to vadí u pána, buďte u nás!“
„Půjdu tedy nahoru,“ odvětila jsem. „Ukažte mi můj pokoj!“
Položila jsem si misku na podnos a šla jsem si sama nalít
trochu mléka. Děda povstal s náramným huhláním a šel
přede mnou po schodech. Vystoupili jsme do podkroví.
Zotvíral na chodbě několik dveří, které jsme míjeli, a
nakukoval dovnitř.
„Tady máte pokoj,“ řekl konečně a otevřel zkroucené
prkenné dveře. „Tady máte dost pohodlí na snědení
trošky kaše. Támhleten pytel v koutě je celkem čistý, ale
jestli se tam bojíte sednout, prostřete si přes něj kapesník,
ať se vám neumaže ta hedvábná paráda!“
Pokoj byla jakási komora, silně páchnoucí sladem
a zrním. Kolem dokola stály narovnány plné pytle
a uprostřed byl rozsáhlý prázdný prostor.
„Prosím vás, člověče, tady se přece nedá spát!“ obrátila
jsem se na něho hněvivě. „Doveďte mě k mé ložnici!“
„Ložnici?“ protahoval posměšně. „Jiné ložnice už tu
nejsou. Tamhle je moje!“ ukázal do druhé komory, která
se lišila od první jenom tím, že zdi nebyly tak obstaveny
a v koutě stála velká nízká postel s modrou prošívanou
pokrývkou.
„Do vaší mi nic není,“ odsekla jsem. „Nebudete mi
povídat, že pan Heathcliff bydlí v podstřeší?“
„Jo tak, vy chcete pokoj pana Heathcliffa?“ vyhrkl,
jako by ho to teprve napadlo. „To jste mohla říct
hned, a já si mohl ušetřit práci a říct vám rovnou, že se tam
nesmí. On se tam zamyká, a nikoho dovnitř nepustí!“
„Máte tu pěkný dům, Josefe,“ neubránila jsem se poznámce, „a
milé lidi v něm! Toho dne, kdy jsem s nimi
spojila svůj život, propadla jsem asi nejvyššímu stupni
šílenství, jaké na světě existuje. Ale o to teď nejde.
„Místností je tu víc! Prosím vás, pospěšte si a uveďte mě
někam!“
Na tu prosbu mi neodpověděl, jen zarputile dupal dolů
po dřevěných schodech a zastavil se u jednoho pokoje.
podle jeho gesta a podle lepšího zařízení jsem usoudila, že je
to jejich nejlepší. Byl tam koberec, slušný, ale vzorek úplně
zašel nánosem prachu. Krb byl ověšen prostřihovaným papírem,
který se rozpadal. Ozdobná dubová postel měla
bohaté nachové závěsy z dosti drahé látky a s moderním
řešením; zřejmě ale utrpěly hrubým zacházením. Obruby
vytrhané z kroužků splývaly dolů v obloucích a železná tyč,
na níž teď jen částečně visely, byla na jedné straně prohnuta
dolů, takže se závěs vláčel po zemi. I židle byly poškozeny,
některé značně, a v dřevěném vykládání stěn zely hluboké
rýhy. Sbírala jsem odvahu, abych se odhodlala vejít a usídlit
se tam, když tu můj bláznivý průvodce ohlásil: „Tenhle
je pánův.“ Večeře mi zatím vychladla, chuť k jídlu zmizela
a trpělivost přešla. Poručila jsem mu, aby mi okamžitě našel
místnost k obývání a lůžko ke spaní.
„Co vás čerti berou?“ zanaříkal pobožný kmet. „Pomoz pámbu!
Pámbu nás netrestej! Hrom do všeho, kam už byste nechtěla
vlézt, vy protivná, ukňouraná fifleno?
Už jste proslídila všecko, co tu je, jen Haretonovu komůrku
ne! V celém domě už není ani jeden kumbál na
lehnutí.“
Tak mě to popudilo, že jsem mrštila podnosem i večeří
na podlahu, usedla jsem na schod, opřela hlavu do dlaní
a rozplakala se.
„Ech, ech!“ zahekal Josef. „To se vám povedlo, slečinko!
Jeje, až se pán natáhne přes ty střepy, to bude kravál,
to něco uslyšíte! Vy splašená hříšnice, vy byste zasloužila
nedostat jíst ode dneška do vánoc – to by vás naučilo
pohazovat ze vzteku boží dary! Ale to bych se divil, kdybyste
tu měla řádit moc dlouho! Myslíte, že vám bude
Heathcliff takové panské způsoby trpět? Jen až vás nachytá, to
budete koukat! To budete koukat!“
A s dalším vzteklým hubováním zalezl opět dolů do svého
brlohu; odnesl i svíčku. Zůstala jsem potmě. Po svém
pošetilém výbuchu jsem začala uvažovat a brzy jsem pochopila,
že musím spolknout svou hrdost, potlačit hněv a přičinit se
o odstranění jeho následků. Neočekávaná pomoc se mi
dostavila v podobě Rafa, ve kterém jsem teď rozeznala potomka
našeho starého Reka; byl jako štěně u nás na Drozdově a můj
otec ho daroval panu Hindleymu. Tuším,
že mě poznal – aspoň mi vrazil čenichem do obličeje na
pozdrav a pak se hned pustil do kaše. Já jsem zatím sbírala
po hmatu schod od schodu rozházené střepy a otírala
jsem kapesníkem zábradlí postříkané mlékem. Sotva jsme
s tou prací byli hotovi, zaslechla jsem zdola z chodby
Earnshawovy kroky. Můj pomocník stáhl ocas a přikrčil se
ke zdi, já jsem se ukryla do nejbližších dveří. Pes neměl
to štěstí, aby se pánovi vyhnul – poznala jsem to podle
hluku těla padajícího ze schodů a dlouhého žalostného
kňučení. Mně se vedlo lépe. Minul mne, vešel do pokoje a
zavřel za sebou. Hned nato přišel Josef s Haretonem, uložit
ho ke spaní. Skrýš, do které jsem se uchýlila, byla Haretonova
komůrka, a dědek řekl, když mě tam našel:
„Teď se můžete uvelebit i se svou pýchou dole v jizbě.
Je tam prázdno, budete ji mít pro sebe, i se Satanášem.
do třetice všeho zlého!“
Ráda jsem poslechla jeho vybídnutí, a sotva jsem
sklesla do lenošky u krbu, již se mi zavřely oči a usnula
jsem. Můj spánek byl hluboký a sladký, bohužel však příliš
krátký. Vzbudil mě pan Heathcliff; přišel domů a svým
vlídným způsobem se mne otázal, co tam dělám. Vysvětlila jsem
mu, proč tak pozdě vysedávám – protože mi odnesl klíč od
našeho pokoje v kapse. To slovo náš ho urazilo
do krve. Začal klít, že můj není a nikdy nebude a že on by
radši – Ale nebudu opakovat jeho výrazy ani popisovat
jeho hrubiánství; je důmyslný a vynalézavý ve snaze, jak
by se mi zhnusil. Někdy nad ním tolik žasnu, až to otupuje
můj strach, a přece věřte, že ani tygr nebo jedovatá zmije
by ve mně nemohly vzbudit větší hrůzu než on. Pověděl mi
o Kateřinině nemoci a obvinil bratra, že on je toho příčinou.
Sliboval přitom, že budu trpět místo Edgara, dokud
se nevymstí na něm.
Nenávidím ho – jsem mučednice – jaký jsem to byla
blázen! Ale nikomu na Drozdově o tom ani slova!
Čekám Vás denně – nezklamte mě!
Isabela
–
Přidejte odpověď