autor: Emily Brontë
11. KAPITOLA
Když jsem tak o tom sama pro sebe přemýšlela, posedl
mě občas náhlý strach a já si nasadila klobouk a vyšla se
podívat, jak to na starém statku vypadá. Říkala jsem si
v duchu, že je to má povinnost upozornit ho, jaké řeči
o něm kolují. Pak jsem si ale připomněla, jak je ve své
zhýralosti zatvrzelý, a zas jsem se vzdala naděje, že bych mu
mohla pomoct.
Couvla jsem před pomyšlením, že bych měla znovu
vstoupit do toho smutného domu, a jak by mě s takovým
poselstvím asi přijal.
Jednou jsem dospěla až k zahradní brance, zaskočila
jsem si tam na cestě do Gimmertonu. Stalo se to asi v té
době, o které zrovna vyprávím. Bylo mrazivé sluneční
odpoledne, země byla holá, silnice do sucha ztvrdlá.
Přišla jsem ke kamennému mezníku, kde ze silnice odbočuje cesta
vlevo k slatinám; ten hrubý sloupek z pískovce tam má
vytesáno na severní straně V. H., na východní G. A na
jihozápadní D. a slouží za ukazatele k Větrné hůrce,
k vesnici a k Drozdovu. Sluneční odlesk na šedinách starého
sloupu mi připomínal léto. Nevím proč, ale najednou
mi srdce přetékalo polozapomenutými dojmy z dětství.
S Hindleym jsme tu měli před dvaceti lety své oblíbené
místečko. Dlouho jsem hleděla na ten omšelý kámen, a když
jsem se sklonila a podívala se dolů, byla v něm při zemi
jamka, stále ještě plná hlemýždích skořápek a kamínků,
které jsme si tam rádi schovávali s jinými, méně odolnými
hračkami. A tu jsem si představila živě jako ve skutečnosti
kamaráda svých dětských let, jak sedí na uschlé trávě,
sklání tmavovlasou hranatou hlavu a kouskem břidlice
vyhrabuje hlínu.
„Chudáček Hindley!“ zvolala jsem bezděčně. Lekla
jsem se. Na chvilku mě oklamal zrak a já měla přelud,
dítě se ohlédlo a podívalo se mi do očí. V mžiku to zase
zmizelo, ale mne najednou zachvátila neodolatelná touha
si pospíšit k Větrné hůrce. Pověrčivá předtucha mi našeptávala,
abych se tomu popudu nevzpírala. Co jestli umřel,
pomyslela jsem si – nebo umírá? Snad je to předzvěst smrti.
Čím blíž jsem přicházela k statku, tím jsem byla neklidnější,
a když jsem zahlédla dům, roztřásla jsem se na celém,
těle. Přelud mě předešel – stál tam a díval se na mne brankou.
Takový byl aspoň můj první dojem, když jsem spatřila
kučeravého hnědookého chlapce, který se tiskl opálenou
tvářičkou k laťkoví dvířek.
Pak jsem si uvědomila, že to musí být Hareton, můj malý Hareton,
skoro nezměněný od té doby, co jsem ho tu před deseti měsíci
zanechala.
„Požehnej pánbůh, miláčku!“ zavolala jsem a ihned
zapomněla na své bláhové strachy. „Já jsem Nelly, Haretone .
Nelly, tvá chůva!“
Ustoupil, aby se mohl rozpřáhnout, a zdvihl veliký oblázek.
„Přišla jsem na návštěvu k tatínkovi, Haretone,“ dodala jsem.
Z jeho chování jsem usoudila, že mě v duchu
nespojuje s tou Nelly, na kterou snad ještě vzpomíná.
Rozpřáhl se, aby hodil. Začala jsem ho konejšit vlídnými
slovy, ale to ho nezadrželo – kámen mě uhodil do
klobouku. Současně spustil hošík překotný proud nadávek – ať
už znal jejich význam nebo ne, ovládal je plynně
a vyslovoval je s náležitým důrazem. Dětské rysy se mu
přitom zkřivily ohyzdnou zlobou. Chápete, že mě to víc
zarmoutilo, než rozhněvalo. Bylo mi do pláče. Vytáhla
jsem z kapsy pomeranč a podávala mu ho na usmířenou.
Zaváhal a pak mi jej vytrhl z ruky, jako by se bál, že ho chci
jen navnadit a pak se mu vysmát. Ukázala jsem mu ještě
jeden; ale tak, aby na něj nedosáhl.
„Kdo tě to učí takhle pěkně mluvit, chlapečku?“ vyptávala jsem
se. „Pan kaplan?“
„Hrom do kaplana, a do tebe taky! Dej to sem!“ odpověděl.
„Řekni mi, kdo tě to učí, a dostaneš pomeranč,“ povídám.
„Kdopak je tvůj učitel?“
Táta a bubák!“
„A co tě učí táta?“ vyptávala jsem se znova.
Chňapl po pomeranči, zdvihla jsem ruku výš. „Co se
učíš od táty?“
„Nic. Nechodit mu na oči. Táta má na mě vztek, protože mu
nadávám.“
A to tě bubák učí tátovi nadávat?“
„No – to ne,“ zajíkl se.
„A kdo tedy.
Heathcliff.“
Ptala jsem se ho, má-li pana Heathcliffa rád.
„Jo,“ prohlásil.
Chtěla jsem, aby mi řekl, proč ho má rád, ale vytáhla
jsem z něho jen tolik: „Já nevím. Protože oplácí tátovi,
jaký je táta na mě. Když mi táta vynadá, tak on vynadá
tátovi. Říká, že můžu dělat, co chci.“
„A kaplan tě neučí číst a psát?“ zeptala jsem se ještě.
„Ne, kaplan k nám nesmí ani páchnout, Heathcliff by
mu vyrazil všechny zuby.“
Vložila jsem mu pomeranč do ruky a vzkázala jsem
po něm tatínkovi, že nějaká Nelly Deanová by s ním
chtěla mluvit a čeká u zahradních vrátek. Chlapec odešel
chodníčkem a vstoupil do domu, ale na prahu se místo
Hindleyho objevil Heathcliff. Já se otočila a vzala nohy
na ramena.
Zastavila jsem se až u kamene na rozcestí,
vyčerpaná, jako by mě honili všichni čerti. Tohle se celkem
Netýká se slečny Isabely, i když mě to pobídlo, abych zůstala
bděle na stráži a za žádnou cenu nedopustila, aby jeho
zhoubný vliv pronikl i do Drozdova. Musím paní Lintonové za
každou cenu tohle potěšení zatrhnout, i kdyby
z toho měla být nevímjaká bouřka, říkala jsem si.
Když přišel Heathcliff na další návštěvu, naše slečna
sypala právě na dvoře holubům. Tři dny už se švagrovou
nemluvila, ale taky se už neozývaly její mrzuté nářky,
a to byla pro nás velká úleva. Heathcliff neměl ve zvyku
věnovat slečně Lintonové jedinou zbytečnou pozornost
to mi bylo známo. Ale tentokrát, když jí uviděl, rozhlédl
se z opatrnosti nejprve po všech oknech. Já jsem stála
u okna v kuchyni, ale ustoupila jsem z dohledu.
On pak zamířil přes dvůr k ní a něco jí řekl, ona se zatvářila
rozpačitě a nejraději by utekla. On jí zadržel, vzal jí
za ruku. Odvrátila obličej – asi se jí na něco ptal a jí se
nechtělo odpovědět. Znovu se hbitě ohlédl po domě a myslel,
že ho nikdo nevidí. Lotr, opovážil se jí obejmout!
„I ty proradný Jidáši!“ vyletělo mi z úst. „Ty jsi mi
pěkný pokrytec! Podvodníku jeden!“
„Komu to říkáte, Nelly?“ ozval se těsně vedle mne hlas paní
Kateřiny. Tak jsem se zakoukala na ty dva venku,
že jsem si jejího příchodu nevšimla.
„Pěkného máte přítele!“ dopálila jsem se. „Vidíte ho
tam, toho úlisného darebáka? No, už nás zpozoroval, už
jde sem. To jsem zvědavá, jak se z toho zodpoví, že se
miliskuje se slečnou, když prý ji nemůže ani vystát tak vám to
aspoň povídal.“
Paní Lintonová zahlédla, jak se mu Isabela vytrhla a prchala
do zahrady. Zanedlouho vstoupil Heathcliff do
dveří. Nemohla jsem se udržet a trošičku jsem dala průchod
svému rozhořčení, ale Kateřina mě hněvivě zakřikla
a hrozila, že mě pošle pryč z kuchyně, opovážím-li se do
toho drze mluvit.
„Vy si tu dovolujete, jako byste byla paní vy!“ křičela.
„Potřebujete trochu zkrotnout. A co ty, Heathcliffe, že tu
tropíš takové pohoršení? Už jsem ti řekla, abys dal Isabele
Pokoj! Vezmi si to napříště k srdci! Anebo tě mrzí, že
k nám smíš chodit, a chceš, aby Linton před tebou zamykal?“
„Jen ať to zkusí, chraň ho pánbůh!“ odpověděl ten
mizera; v tu chvíli jsem ho mohla zabít. „Dejž mu pánbůh, ať
je pořád mírný a trpělivý! Den co den mám větší
chuť ho poslat do nebíčka.“
„Tiše!“ zasykla Kateřina a přirazila kuchyňské dveře.
„Nezlob mě! Proč neposlechneš, když ti řeknu? Vlezla
ti do cesty schválně?“
„Do toho ti nic není,“ zabručel. „Co bych jí nedal hubičku,
když se jí to líbí? A co ty máš do toho co mluvit?
Nejsem tvůj manžel, ty na mne žárlit nemusíš.“
„Nežárlím na tebe, ale kvůli tobě,“ odpověděla paní.
„No, no, na mne se přece nebudeš mračit! Jestli máš
Isabelu rád, můžeš si ji vzít. Ale máš jí vážně rád?
Řekni pravdu, Heathcliffe ! Prosím, nechceš odpovídat.
Tak jí tedy rád nemáš!“
„A to by pan Linton dovolil, aby si jeho sestra vzala
toho pána?“ vložila jsem se do toho.
„Pan Linton by dovolil,“ řekla paní pevně.
„Nemusel by se obtěžovat,“ pravil Heathcliff, „já bych
se bez jeho svolení obešel. Ale tobě bych, Katko, řekl
rád pár slůvek do duše, když už jsme u toho. Uvědom si,
že já dobře vím, jak ďábelsky ses ke mně zachovala – ďábelsky,
slyšíš? A jestli si namlouváš, že jsem to všechno
neprohlédl, jsi blázen. A jestli myslíš, že na mne platí medové
řeči, jsi hloupá. A jestli si představuješ, že budu trpět
a nebudu se mstít, ukážu ti, jak se mýlíš, a to brzy! Zatím
vřelé díky, žes mi prozradila tajemství své švagrové.
čím ti za to, že z něho vytěžím, co budu umět. A ty se nám
do toho nemíchej!“
„Co je zas tohle za novou stránku tvé povahy?“ užasla
paní Lintonová. „Já že jsem se k tobě chovala ďábelsky?
A – a ty že se budeš mstít? Jak se budeš mstít, nevděčný
hrubče? Co ďábelského jsem ti udělala?“
„Tobě se mstít nebudu,“ odpověděl Heathcliff již méně
divoce. „Mám jiný plán. Tyran smí deptat otroka, ale
otrok se nesmí protivit – může jen drtit ty pod sebou.
Můžeš mě třeba pro svou zábavu umučit k smrti, když se
ti zlíbí – dovol mi jen, abych si trochu povyrazil stejným
Způsobem! A přestaň se chovat urážlivě – pokud to
dovedeš. Zbořila jsi mi můj zámek, tak mi aspoň nenabízej
barabiznu a nechvástej se svou dobročinností,
že mi ji doporučuješ k nastěhování! Kdybych věřil, že mě
opravdu chceš oženit s Isabelou, podřízl bych si krk.
„Podívejme se, on se zlobí, že na něho nežárlím,“ zvolala
Kateřina. „No, podruhé ti jí nebudu nabízet za,
ženu. To by bylo jako nabízet dušičku satanovi. V tom jsi mu
podobný, že tě blaží působit lidem utrpení. Tvoje
skutky to dokazují. Edgar se už vyléčil z mrzutosti, kterou
dával najevo, když jsi k nám začal chodit, a já jsem našla i
trochu klidu a míru – ale vydržíš ty nechat nás v klidu? Nedá
ti to, abys nevyvolával neshody. Prosím, Heathcliffe,
můžeš se hádat s Edgarem a svádět jeho sestru, lepší
způsob, jak se mi pomstít, sotva najdeš.“
Zmlkli. Paní Lintonová se posadila k ohni, celá zardělá,
a zamračená. Zloduch, který jí sloužíval, se ukázal
neposlušným, nedovedla ho ovládnout ani zažehnat. Postavil
se u krbu se založenýma rukama, zahloubán do zlých
myšlenek.
Takto jsem je zanechala a šla za pánem, který
už byl zvědav, co Kateřinu tak dlouho zdržuje dole.
„Elleno,“ zeptal se, když jsem vešla, „nevíte, kde je „
paní?“
„Vím, v kuchyni,“ odpověděla jsem. „Hrozně ji pohoršilo, jak
se tu chová pan Heathcliff , a já si vážně taky
myslím, že je načase, aby se mu takovéhle návštěvy zatrhly.
Všeho moc škodí, a kam to potom vede?“ Teď jsem mu
vypověděla, co se stalo na dvoře a jaká z toho vzešla
hádka, aspoň v hlavních rysech, pokud bylo radno.
Myslela jsem, že tím paní Lintonové nijak zvlášť neuškodím –
jestli se pak hosta zastane, přitíží si ovšem sama.
Edgar Linton mě stěží vyslechl až do konce. Už z jeho prvních
slov bylo znát, že dobře ví, jaký má na tom všem jeho
žena podíl.
„To přestává všechno!“ vyhrkl. „To je skandál, že se „
k němu chová jako k příteli a vnucuje mi jeho společnost!
Elleno, zavolejte mi dva muže z čeledníku! Nestrpím, aby
se Kateřina s tím hulvátem ještě hádala. Dost dlouho jsem
hověl jejím rozmarům!“
Sešel dolů a nařídil sluhům, aby počkali na chodbě.
Pak vstoupil do kuchyně a já za ním. Ti dva tam už zase
byli v sobě – paní Lintonová dorážela prudčeji
než předtím a Heathcliff teď stál u okna, se svěšenou hlavou,
jakoby celý zkroušený tím přívalem výčitek. Uviděl
pána první a spěšně jí naznačil, aby zmlkla; zarazila se
uprostřed řeči, když pochopila důvod jeho varování.
„Copak je to?“ oslovil jí Linton. „Přece se nesluší,
abys tu zůstávala, když si ten darebák dovolil mluvit
s tebou takovým tónem! Trpíš mu to asi proto, že on ani
jinak mluvit neumí – když ale ty jsi na jeho hrubosti už
zvyklá, nechtěj, prosím, abych si na ně zvykal i já!“
„To jsi poslouchal za dveřmi, Edgare?“ otázala se paní
vyzývavým tónem – lhostejně a pohrdavě zároveň.
Heathcliff, který při slovech pana Lintona zvedl hlavu,
se při této otázce uštěpačně zasmál – asi schválně, aby
odvedl pánovu pozornost k sobě. Zdařilo se mu to, ale
Edgar mu nemínil udělat tu radost, aby se dal hněvem
unést.
„Byl jsem k vám doposud shovívavý, pane Heathcliffe,“
řekl klidně. „Ne že bych snad neznal vaši podlou, bídnou
povahu, ale říkal jsem si, že to není jen vaše vina – a když
si Kateřina přála, abychom se s vámi stýkali jako dobří
známí, bláhově jsem k tomu přivolil. Jenže vy šíříte kolem
sebe mravní zhoubu, i toho nejpočestnějšího dovedete
poskvrnit, a z toho důvodu – a abych předešel horším následkům
vám napříště zakazuji vstup do tohoto domu a žádám vás,
abyste odtud okamžitě odešel. Opozdíte-li se
o pouhé tři minuty, bude to odchod nedobrovolný a potupný.“
Heathcliff si ho výsměšně změřil od hlavy až k patě.
„Katko, ten tvůj beránek pouští hrůzu jako nějaký
býk,“ řekl. „Aby si, propána, nerozbil o mou pěst hlavu!
Je mi nesmírně líto, pane Lintone, ale vy mi nestojíte za to,
abych s vámi vymetl podlahu.“
Pán se ohlédl po dveřích do chodby a pokynul mi,
abych došla pro sluhy; nehodlal se s ním osobně pustit
do křížku. Chtěla jsem příkaz provést, ale paní Lintonová
něco vytušila a šla za mnou. Než jsem na ně mohla zavolat,
vtáhla mě zpátky, přirazila dveře a zamkla je.
„Jen poctivou hru!“ řekla v odpověď na manželův překvapený
a hněvivý pohled. „Nemáš-li odvahu pustit se do
něho sám, omluv se, nebo si nech nařezat! To tě naučí,
abys ze sebe nedělal většího hrdinu, než jsi. Nic, ten klíč
raději spolknu, než bych ti ho dala. To mám za to, že jsem
k vám oběma byla tak laskavá – ustavičně shovívavá
k slabošství i zlobě – a co za to sklízím? Od obou jen
slepou, k neuvěření hloupou nevděčnost! Za CO? Že jsem
hájila tebe a tvou rodinu, Edgare! Teď bych si přála, aby
tě Heathcliff zmlátil až do bezvědomí, když se opovažuješ `
tak nízko mě podezírat.“
Nebylo třeba ani výprasku, aby se žádaný účinek na
pána dostavil. Zkoušel vykroutit Kateřině klíč z ruky,
a ona jej raději hodila do největšího žáru v krbu. Nato pana
Edgara roztřásl nervový záchvat a tváře mu smrtelně zbledly.
Žádným úsilím nedovedl ovládnout přílišné vzrušení – žal a
pokoření ho dočista zdolaly. Opřel se o židli a
skryl obličej do dlaní.
„Panečku, za starých časů by sis takovou statečností
vysloužil rytířské ostruhy!“ zvolala paní Lintonová. „Jsme
poraženi! Poraženi! Heathcliff se tě ani nedotkne – kterýpak
král potáhne s armádou proti myšímu hnízdu? Neboj
se, nic se ti nestane! Kdepak beránek – ty bys měl mít ve
znaku zaječí mimino!“
„Tos to chytla se svým ubrečeným rytířem, Katko,“
podotkl její přítel. „Všechna čest tvému vkusu! A tomuhle
ukoptěnému třasořitkovi jsi dala přednost přede mnou?
Pěstí bych na něho nešel, ale s náramným potěšením bych
ho nakopl. To tam pláče, nebo omdlévá strachy?“
Přistoupil k židli, o kterou se pan Linton opíral, a strčil
do ní. Měl se radši držet v patřičné vzdálenosti. Pán se
náhle vzpřímil a udeřil ho pěstí do hrdla takovou silou,
že slabšího muže by porazil. Heathcliff zůstal na chvíli
jako omráčený, a zatímco lapal po dechu, odešel pan Linton
zadními dveřmi na dvůr a odtamtud k hlavnímu
vchodu.
„Tak to je konec tvých návštěv,“ zvolala Kateřina.
„Teď zmiz, dokud můžeš. Za chvíli ho tu budeš mít s párem
pistolí a celým hloučkem pomocníků. Jestli nás opravdu
vyslechl za dveřmi, nikdy ti nepromine. Špatně jsi mi to vyvedl,
Heathcliffe. Ale teď jdi – pospěš! Radši vidím
v úzkých Edgara než tebe.“
„Odejít, když mně krk pálí od jeho rány?“ zahřměl
Heathcliff. „U všech ďasů, to ne! Napřed mu zmáčknu
žebra. Jako shnilý oříšek, jinak odtud nejdu. Když si to
s ním nerozdám teď, tak ho jednou zabiju! Jestli chceš,
aby zůstal naživu, pusť mě na něj!“
„Tady ho nečekejte,„ vmísila jsem se do řeči a trochu
jsem zalhala. „Venku jsou dva zahradníci s kočím.
Chcete se od nich dát vyhodit na silnici? Všichni mají
klacky a pán bude podle všeho dohlížet, jak vykonají
rozkaz.“
Zahradníci a kočí tam vskutku byli, ale Linton šel s nimi.
Mířili už dvorem k nám. Heathcliff si to rozvážil a rozhodl
se, že se nebude pouštět do rvačky s třemi sloužícími. Chopil
se pohrabáče, vyrazil zámek u kuchyňských
dveří a unikl, než se kroky přiblížily.
Paní Lintonová, hrozně rozčilená, mě vyzvala, abych
šla za ní nahoru. Neměla tušení o mém podílu na celé
té výtržnosti, a já jí to ovšem neprozradila.
„Nelly, já se z toho zblázním!“ křičela a zhroutila se na
pohovku. „Jako by mi v hlavě tlouklo tisíc kovářských
kladiv! Vyřiďte Isabele, ať se přede mnou neukazuje stejně je
všechen ten rámus kvůli ní! Jestli mě ona či někdo
jiný ještě víc rozčilí, neručím za to, co provedu. A Nelly,
řekněte Edgarovi, jestli ho ještě večer uvidíte, že z toho asi
těžce onemocním. Kéž by to tak byla pravda! Hrozně mě
zarmoutil a vylekal. Ale teď ho postraším zas já! Jinak by
mohl přijít s novými nářky a hubováním. Já bych se jistě
pustila do něho. A bůh suď, jak by to skončilo. Řekněte
mu to, má zlatá Nellly, prosím vás! Víte přece, že za tohle
všechno já vůbec nemohu. Co ho to chytlo, že začal vyzvídat za
dveřmi? Heathcliff sice mluvil nehezky, když jste
odešla, ale já bych mu Isabelu brzy rozmluvila, a na
ostatním nezáleží. Teď je ale po všem, díky tomu pošetilci,
že chtěl mermomocí o sobě slyšet nepěkné řeči. Některým
lidem to nedá, jako by byli posedlí A nebýt toho, mohlo
všechno dobře dopadnout. Vážně, když se na mne tak
nespravedlivě osopil – a já přece kvůli němu Heathcliffa
tak rozebrala, div jsem neochraptěla. Bylo mi už málem
jedno, co si ti dva udělají. Věděla jsem předem, ať ten
kravál dopadne, jak chce, že nás to všechny sobě odcizí.
Bůhví na jak dlouho. Dobrá, když nesmím mít Heathcliffa
za přítele, když chce být Edgar protivný a žárlivý, já ho
utrápím – tím, že utrápím sebe. Aspoň se to všechno rychle
skoncuje, jestli mě doženou k nejhoršímu. To si ale schovám
jako východisko ze zoufalství a Lintona na to raději předem
připravím. Dosud byl pokorný, bál se mne rozzlobit. Musíte mu
vyložit, že každá změna v jeho chování by byla
nebezpečná. Připomeňte mu mou vznětlivou povahu,
když jsem rozrušená, pak se neznám. Prosím vás, nedívejte se
tak unuděně! Nemůžete dát najevo trochu víc
starostlivosti o mne?“
Netečnost, s kterou jsem tyto vzkazy poslouchala, byla
jistě protivná, protože paní je mínila docela upřímně,
Ale já zas měla za to, že osoba, která už předem vypočítavě
hledí využít svých záchvatů zlosti, mohla by je stejným
úsilím vůle trošku ovládnout, když na ní přijdou. Tak
jsem nehodlala jejího manžela „postrašit“, jak se právě
vyslovila, a přidávat mu starosti jen proto, abych posloužila
jejímu sobectví. Neřekla jsem tedy pánovi nic, když
jsem ho viděla přicházet k salónku, ale dovolila jsem si
zůstat za dveřmi, abych slyšela, zdali začne hádka nanovo.
Pan Linton promluvil první.
„Nevstávej, Kateřino,“ řekl. V hlase mu nezněl hněv, jenom
smutek a malomyslnost. „Nebudu tě dlouho obtěžovat. Nejdu se
přít ani usmiřovat, chci jen vědět, zdali potom, co se dnes
stalo, hodláš udržovat svůj blízký vztah k tomu…“
„Ach, pro smilování,“ přerušila ho paní a zadupala;
„pro smilování, nemluvme už o tom! Ty máš chladnou
krev a nevíš, co je horečka. Ty máš v žilách led, ale ve mně
se krev jen vaří a tvůj chlad mě dopaluje!“
„Hned se mne zbavíš, jen mi odpověz!“ naléhal pan
Linton. „Trvám na tom, a tvoje rozčilení mě neodradí.
Poznal jsem, že se umíš s naprostým klidem ovládat,
když chceš. Rozejdeš se navždy s Heathcliffem, anebo se
rozejdeš se mnou? Není možné, abys držela současně
s ním i se mnou, a já tě žádám o odpověď, koho si vybereš.“
„A já tě žádám, abys mi dal pokoj,“ vykřikla Kateřina
vztekle. „Bude to? Nevidíš, že jsem skoro bez sebe?
Edgare, odejdi – jdi pryč!“
Zazvonila, až zvonek ochraptěl. Nepospíchala jsem
s příchodem. Však by i svatému došla trpělivost s takovým
neodpovědným, odporným vzteklounem. Ležela na
pohovce, třískala hlavou do opěradla a skřípala zuby
až šel strach, div že si je nerozdrtila na střepiny. Pan
Linton se na ní díval celý zkroušený a polekaný.
Poslal mě pro vodu. Ona ze sebe nemohla vypravit ani slovo.
Donesla jsem plnou sklenici, a když nechtěla pít, nastříkala jsem
jí vodu do obličeje. Po chvilce se Kateřina natáhla, strnula
a oči se jí obrátily v sloup. Bezkrevně zsinalé tváře nabyly
mrtvolného vzhledu. Linton se vyděsil.
„Vůbec nic jí není,“ šeptla jsem. Nechtěla jsem, aby
povolil, ale sama jsem měla nahnáno.
„Má na rtech krev,“ řekl rozechvěle.
„To je toho!“ odsekla jsem. A prozradila jsem mu, že
ještě před jeho příchodem mi vykládala, jak sehraje
záchvat zuřivosti. Bezděky jsem to vyřkla nahlas a ona mne
slyšela. Vyskočila, vlasy se jí rozpustily po ramenou, oči
jí blýskaly, šlachy na krku a na pažích jí nepřirozeně
vyvstaly. Už jsem počítala, že to přinejmenším odnesu
zpřeráženými kostmi, ale ona mě jen bodla pronikavým
pohledem a vyřítila se z místnosti. Pán mě poslal za ní – já
šla, ale jen k jejím dveřím. Dál mě nepustila, zamkla za
sebou.
Protože druhý den ráno neráčila sejít k snídani, vyšla
jsem se jí zeptat, mám-li jí něco donést. „Nic,“ odpověděla
příkře. Stejnou otázku jsem opakovala při obědě a večeři
a znovu druhý den ráno, a dostala jsem stejnou odpověď.
Pan Linton zase trávil čas v knihovně a neptal se, co dělá
paní. Měl s Isabelou asi hodinový rozhovor. Chtěl od ní
patrně slyšet nějaký projev odporu k Heathcliffovým námluvám,
jak by se patřilo, ale z jejích vyhýbavých odpovědí si nemohl nic
vybrat a tak svůj výslech s nepořízenou ukončil.
Slavnostně však sestru varoval, že s ní zruší všechny příbuzenské
styky, kdyby byla tak šílená a chtěla toho ničemného nápadníka
povzbuzovat.
Přeložila Nikola Bílá
–
Přidejte odpověď