autor: Emily Brontë
9. KAPITOLA
Vešel s takovým klením a hulákáním, že to byla hrůza, poslouchat. Přistihl mě právě, když jsem cpala jeho synka do kredence. Hareton si už vypěstoval oprávněný strach, z jeho divošských projevů lásky i z jeho šílených výbuchů vzteku, protože mu hrozilo, že ho otec buď k smrti umačká a udusí polibky, anebo jím mrští do ohně či třískne o zeď.
Chudák radši ani necekl, ať jsem ho schovávala, kam chtěla.
„Aha, už jsem vám na to přišel!“ zahřměl Hindley a chňapl mě za kůži na šíji jako psa. „Blesky boží, vy jste se tu všichni spikli, že mi to děťátko zavraždíte! Teď to začínám chápat, proč ho jakživ nevidím. Ať mě čert vezme, Nelly, za to vám dám spolknout tenhle nůž!
„To není nic k smíchu, před chvílí jsem shodil Kennetha po hlavě do bažiny – jednoho či dva, to mi nic neudělá! Někoho tady musím zabít, jinak nebude pokoj!“
„Ale pane Hindley, ten nůž není dobrý na chuť, krájela jsem s ním slanečky,“ smála jsem se. „Pěkně vás prosím,nemohl byste mě radši zastřelit?“
„Mohl, nemohl, pošlu vás k čertu, jak sám budu chtít.“ bouřil. „Podle zákona smí přece pán trestat nepořádek v domě, a tady je samá ohavnost spuštění. Otevřete hubu!“
Držel nůž v ruce a špičku mi strkal mezi zuby, ale já se nikdy moc nebála, když řádil. Odplivla jsem si a stála si na svém, že nůž páchne a že ho polykat nebudu.
„Když myslíte,“ řekl a pustil mě. „Vlastně teď vidím, že to není Hareton, ale nějaký škaredý uličník, to byl omyl, Nelly, laskavě mi prominete! Protože kdyby to byl Hareton, zasloužil by nasekat přes zadek, že neběží vítat tatínka. On zatím ječí, jako by si pro něj přišel bubák. Mládě nevděčné, přistup blíže! Tak ty, synu nehodný, budeš klamat milujícího, zhrzeného otce? Nelly, co říkáte, neslušelo by klukovi, kdybych mu přistřihl uši? Pes je potom divočejší, a já nemám rád krotké – dejte sem nůžky to bude vztekloun, to bude fešák! A vždyť je to pitomost, drzost je to, nechávat si uši. Člověk je už tak dost hodný osel, a ještě uši k tomu! Tiše, tiše, děťátko. No, kdopak by plakal? Pojď sem, srdíčko, dej mi pusu! Co, ty nechceš! Hned mi dáš pusu, Haretone ! Setsakra, já chci pusu! Panebože, zplodil jsem netvora! Na mou duši, já tomu spratkovi přerazím vaz!“
Ubohý Hareton ječel a kopal vší silou v otcově náručí a dvojnásob se rozeřval, když ho Hindley vynesl po schodech a zdvihl nad zábradlí. Křičela jsem, že z toho dítě dostane psotník, jak se vyděsí, a běžela jsem mu na pomoc.
Než jsem k nim doběhla, Hindley zaslechl zdola nějaký hřmot a naklonil se přes zábradlí. Už málem zapomněl, že něco drží v ruce.
„Kdo to jde?“ zavolal, protože slyšel čísi kroky dole u schodiště. Já jsem podle chůze poznala Heathcliffa a rovněž jsem se naklonila, abych mu dala znamení, že se do toho raději nemá plést. Tím jsem na vteřinu pustila Haretona z očí. Chlapec sebou škubl, vyklouzl otci, který ho pevně nedržel, a spadl.
Jen nás zamrazilo děsným leknutím, a už jsme viděli, že se chudáku klukovi nic nestalo. V pravou chvíli se totiž Heathcliff octl přímo pod ním, bezděky ho zachytil a postavil na nohy. Pak se podíval nahoru, aby zjistil, kdo tu nehodu zavinil. Představte si lakomce, který za pět šilinků prodá svůj výherní lístek a druhý den pozná, že na tom prodělal pět tisíc liber – nejinak se tvářil Heathcliff, když nad sebou spatřil stát pana Earnshawa. Obličej mluvil za něho – jak je zoufalý, že si sám překazil vytouženou pomstu. Stát se to někde potmě, věřím, že by zkusil svůj omyl napravit a rozbil by Haretonovi hlavu o schody. Ale takhle jsme všichni byli svědky, že mu zachránil život, a já už seběhla dolů a přitiskla drahého chráněnce k srdci.
Hindley šel za mnou pomaleji, vystřízlivěl a styděl se.
„Stejně je to vaše vina, Nelly,“ řekl. „Měla jste ho přede mnou schovat, měla jste mi ho vzít! Neublížil si.“
„Jestli si neublížil!“ vzkřikla jsem dopáleně. „Mohl se zabít! Může z toho ještě zblbnout! Já vím, že se jeho matka v hrobě obrací, jak s ním zacházíte! Jste horší než Pohan. Je to vaše krev, a vy s ním takhle!“
Zkoušel hocha pohladit. Chlapec se tulil ke mně a vyplakával se z přestálého leknutí. Ale sotva na něho otec jen prstem sáhl, spustil nanovo a hůř, řval a škubal sebou, jako by ho chytaly křeče.
„Nesahejte na něj!“ bouřila jsem dál. „On vás nenávidí, všichni vás nenávidíme – jen co je pravda! Máte pěknou domácnost, daleko jste to dopracoval!“
„To ještě uvidíte, Nelly, kam to dopracuju,“ zachechtal se ten pobloudilec. Už se zas zatvrdil. „Zatím se kliďte i s tím klukem! A ty, poslouchej, Heathcliffe, ty koukej zmizet, ať tě tu nevidím! Dneska ti ještě daruju život, ledaže bych to tu podpálil – no, až jak se mi bude chtít.“
Při těch slovech vzal z příborníku láhev brandy a nalil si do sklenice. „Tak tohle ne,“ prosila jsem ho. „Pane Hindley, dejte si říct! Mějte ohled aspoň na to nešťastné dítě, když už nedbáte na sebe.“
„Každý jiný mu poslouží líp než já,“ odpověděl.
„Tak mějte ohled na vlastní duši,“ volám úpěnlivě a zkouším mu vytrhnout sklenici z ruky.
„I co vás nemá! Naopak – s náramným potěšením, ji pošlu do pekla – pánubohu na vztek,“ chechtal se rouhač. „Srdečně se napijeme na to věčné zatracení.“
Obrátil do sebe sklenici a nevrle nás hnal pryč. Svůj rozkaz doprovázel tak bohapustým spíláním, že na to ani vzpomínat nechci.
„Škoda, že se nemůže na smrt uchlastat,“ řekl Heathcliff, když za námi zapadly dveře, a ještě dodal jakoby ozvěnou pár nadávek.
„On by to rád dokázal, ale tělo se nedá. Pan Kenneth by na to svou kobylu vsadil, že ten chlap přežije kdekoho z gimmertonské strany a uloží se do hrobu až jako zpustlý dědek – ledaže ho postihne něco nepředvídaného.“
Zašla jsem do kuchyně a usedla, abych ukonejšila to své jehňátko ke spánku. Heathcliff prošel kuchyní – myslila jsem, že jde do chléva. Jenže pak se ukázalo, že pouze obešel mou lavici a natáhl se na pryčnu ve vzdáleném koutě a tiše tam ležel.
Kolébala jsem Haretona v náručí na klíně a zpívala mu písničku, která začíná:
Byl pozdní večer, plakala děcka,
matka je pod drnem slyšela…“
A tu slečna Katka nahlédla do dveří. Slyšela ovšem ten rámus před chvílí až do svého pokoje. Zeptala se šeptem:
„Jste tu sama, Nelly?“
„Ano, slečinko.“
Vešla a přistoupila ke krbu. Ohlédla jsem se zvědavě, co mi chce. Vypadala rozrušeně a stísněně. Pootevřela rty, jako by chtěla promluvit, nabrala dechu, ale místo slov jí unikl jen povzdech. Dala jsem se znovu do zpěvu – ještě jsem jí neodpustila, jak se ke mně prve zachovala.
„Kde je Heathcliff?“ přerušila mě.
„Asi šel po své práci, do stáje,“ odpověděla jsem. A on mě neopravil, možná že dřímal. Následovalo nové dlouhé mlčení – všimla jsem si, že Kateřině ukáplo pár slziček z lící na dlaždičky. Že by se styděla za své ošklivé chování? To by skutečně bylo něco nového, říkala jsem si. Nu, ať se k tomu vyjádří sama, já jí pomáhat nebudu. Ale kdepak ona! Té bylo všechno jedno, starala se jen o sebe.
„Ach bože,“ posteskla si konečně, „já jsem tak nešťastná.“
„To je smutné,“ poznamenala jsem. „Vám je vůbec těžko vyhovět. Máte tolik přátel, starosti skoro žádné, a ještě vám to není vhod.“
„Nelly, mohu vám svěřit tajemství?“ Klekla si ke mně a podívala se na mne těma čarovnýma očima. Uměla udělat takový kukuč, že člověka hned přešla zlost, i když se zlobil plným právem.
„Podle toho, jaké je,“ povídám.
„Hned vám to povím. Nedá mi to pokoje, musí to ven. Řekněte mi, co mám dělat! Edgar Linton mě požádal o ruku, a já mu dala odpověď: Než uslyšíte, jaká byla; musíte mi poradit, jaká měla být.“
„Podívejte, slečno Kateřino,“ řekla jsem jí na to, „jakpak bych já to mohla vědět? Uvážíme-li teda, jak jste vyváděla, když tu dnes byl, bylo by určitě moudřejší ho odmítnout. Nabídku vám udělal až potom – tak musí být buď zabedněný, nebo střelený.“
„Jestli se vám chce takhle mluvit, už se nic nedozvíte “ broukla rozmrzele. „Řekla jsem mu ano. Honem, Nelly, řekněte mi, zdali jsem nepochybila!“
„Vy jste mu řekla ano? Tak proč se dál ptáte? Dala jste mu slovo, a to se nedá jen tak vzít zpátky.“
„No dobře, ale povězte mi, co jsem měla udělat, ať to vím!“ zvolala podrážděně. Mnula si nervózně ruce a kabonila se.
„Na to není lehká odpověď, napřed se musí uvážit moc věcí,“ zatvářila jsem se důležitě. „Za prvé a především: máte pana Edgara ráda?“
„Kdo by ho neměl rád? Samozřejmě že ano!“
A tak jsem jí začala zkoušet, jako z katechismu. Na dvaadvacetiletou dívku jsem nebyla nerozumná.
„Proč ho máte ráda, slečno?“
„To jsou mi otázky., Mám, a to stačí.“
„Vůbec nestačí. Musíte mi vysvětlit proč.“
„No, že je hezký a je s ním zábava.“
Chyba,“ podotkla jsem.
„Protože je mladý a příjemný.“
„Zase chyba.“
„A protože on mě má taky rád.“
„Ani to není zvláštní důvod.“
„A bude bohatý, a mne to bude těšit, až se stanu největší dámou v celém kraji, a budu pyšná na takového muže.“
„Nejhorší chyba. A co dál. Teď mi řekněte, jak ho máte ráda!“
„Jak? No jak se lidé mají rádi. Nežvaňte hlouposti, Nelly!“
„Žádné hlouposti – jen odpovídejte!“
„Abyste věděla – zbožňuju půdu, po které kráčí, a vzduch, který dýchá, a všechno, čeho se dotkne, a každé slovo, které řekne. Líbí se mi, jak vypadá a co dělá, líbí se mi on celý, od hlavy k patě. Prosím!“
„Dobře, a proč?“
„Vy už si ze mne děláte legraci, a to není od vás hezké. Já to nemyslím žertem,“ řekla slečna, zachmuřila se a odvrátila se k ohni.
„Já teprve ne, slečno Kateřino,“ odpověděla jsem.
„Říkáte, že ho máte ráda, protože je hezký, mladý, bohatý, zábavný, a protože vás miluje. Tenhle váš poslední důvod ovšem nepadá na váhu. Bez jeho lásky byste se klidně obešla, ale bez těch ostatních předností sotva – necítila byste s ním, kdyby vás nevím jak miloval.“
„Samozřejmě. Nanejvýš bych k němu cítila soucit možná odpor, kdyby byl nehezký a neobratný.“
„Ale takových hezkých, mladých a bohatých pánů je na světě víc. Dokonce ještě hezčích a bohatších. Do všech se můžete zamilovat. Tolik možností!“
„To by ale museli být tady. A tady nikdo takový není, jen Edgar.“
„Časem třeba přijde. A pan Edgar taky nebude věčně hezký a mladý. A co kdyby jednou ani bohatý nebyl?“
„Teď ale je . co je mi po budoucnosti? Podívejte se, Nelly, nemluvte hloupě!“
„No, to je jiná. Když myslíte jen na přítomnost, tak si pro mne za mne vezměte pana Lintona.`
„Já se vás o dovolení neprosím. Jednoduše si ho vezmu a dost! Vy jste mi ale neodpověděla, je to tak správně?“
„Správně, slečno. Když přitom nechcete myslet na budoucnost, jednala jste naprosto správně. A teď mi laskavě povězte, proč jste nešťastná. Váš pan bratr to přece uvítá a Edgarovi páni rodiče proti tomu jistě nebudou. Vyměníte neutěšený, zpustlý domov za elegantní a spořádaný. Vy pana Edgara milujete a on vás má taky rád. Všechno je na nejlepší cestě, nevidím nikde závadu. Tak kde to tedy Vězí?“
„Tady a tady!“ odpověděla Kateřina, a přitom si položila jednu ruku na čelo a druhou na prsa. „Tam někde, co mám duši. Duše a srdce mi říkají, že nejednám správně.“
„Hm, to je divné. Tomu nerozumím.“
„To je právě to tajemství. Vysvětlím vám to, ale nesmíte se mi posmívat. Neumím to vysvětlit, ale když vám naznačím, co cítím, můžete si to aspoň představit.“
Usadila se zas u mne. Vypadala teď docela jinak, smutně, vážně, a sepjaté ruce se jí chvěly.
„Nelly,“ zeptala se z ničeho nic po krátkém zamyšlení, „zdají se vám někdy divné sny?“
„No – tak občas,“ odpověděla jsem.
„Mně taky. Mívám někdy takové sny, kterých se pak už nemohu zbavit. Ovládají mé myšlenky, rozlévají se a mísí s nimi jako víno s vodou, zbarvují je po svém. Jako tenhle sen – budu vám ho vypravovat – ale žádný úsměv, Nelly, to vám povídám!“
„Nechte toho, slečno Kateřino!“ přerušila jsem jí rázně. „Člověku je už dost úzko z toho, jak tu žijeme. Máme se ještě děsit všelijakými přízraky a přeludy? Vzpamatujte se, prosím vás, smutek vám nesluší! Podívejte se, jak Hareton hezky spinká. Toho netrápí zlé sny. Vždyť se tak roztomile usmívá ze spaní.“
„Já vím, a jeho táta roztomile kleje ve svém brlohu. Pamatujete si, že to taky býval takovýhle cvalík a vypadal jako nevinný andílek? Nic naplat, Nelly, tomu snu neujdete. Nebude to dlouhé. A do veselosti bych se dnes marně nutila.“
„Nechci nic slyšet! Nechci nic slyšet!“ skočila jsem jí do řeči. Měla jsem ze snů pověrčivý strach. Ještě teď na ně dám. A Katčina zádumčivost nevěstila nic dobrého. Bála jsem se, aby nepřivolala nějakou děsnou pohromu.
Nebylo jí to po chuti, ale přestala s tím. Za chvilku začala znovu – z jiného konce.
„Víte, Nelly, mně by se těžko žilo v nebi.“
„Vždyť vy se tam taky nedostanete,“ odpověděla jsem: „Hříšné duše nemají v nebi co dělat – to dá rozum, že by se jim tam zle vedlo.“
„To není proto. Mně se už jednou zdálo, že jsem v nebi.“
„Slyšela jste přece, slečno Kateřino, že o snech nechci nic vědět! Dobrou noc!“ křikla jsem znova.
Ale ona se zasmála a nedovolila mi vstát. „Tenhle je docela nevinný,“ uklidňovala mě. „Chtěla jsem vám jenom říct, že jsem se tam necítila doma. Mohla jsem si oči vyplakat, jak se mi stýskalo po zemi, Andělé se tak urazili, že mě odtamtud shodili doprostřed vřesoviště nahoře nad Větrnou hůrkou. Když jsem se tam probudila, rozplakala jsem se samým štěstím. To je to celé moje tajemství. Rozumíte už, proč jsem tak nešťastná? Nebe pro mne není – a Edgar Linton taky ne. Kdyby ten bídák Hindley z Heathcliffa neudělal takového sprostého nádeníka, vůbec bych na Edgara ani nepomyslela. Ale jak to teď je, Heathcliffa si vzít nemohu. To bych se znemožnila. A tak se nikdy nedozví, jak ho miluji. Ne že je tak krásný, ale protože v něm žiju daleko víc než sama v sobě. Naše duše, Nelly – těžko říct, co v nich je, ale jsou z jednoho kusu. Kdežto Linton a já – to je jako měsíční paprsek proti blesku, mráz proti ohni!“
Už chvíli předtím jsem zjistila, že je tam Heathcliff s námi. Ohlédla jsem se, když se za námi něco tiše pohnulo, a zahlédla jsem ho, jak vstal z lavice a neslyšně se vykradl ven. Vyslechl všechno až do té chvíle, kdy Kateřina prohlásila, že by se znemožnila, kdyby se za něho provdala. To mu stačilo. Dál už nechtěl nic slyšet. Kateřina seděla na zemi, takže kvůli lavici na Heathcliffa neviděla. Neměla tušení, že tam byl, a také nepostřehla, když odcházel. Já jsem ale sebou trhla a zarazila jí, aby byla zticha.
„Proč?“ ptala se a nejistě se rozhlédla kolem. „Josef už je tu,“ jako na zavolanou k nám zvenčí dolehlo drkotání Josefovy káry po cestě.
„Heathcliff sem asi přijde s ním. Skoro jako bych ho zaslechla za dveřmi.“
„Za dveřmi nemohl nic slyšet. Jděte připravit večeři, Nelly, já vám zatím Haretona podržím. Až ostatní přijdou, pozvete mě, a já budu večeřet s vámi. Neměla bych klid, dokud se neujistím, že Heathcliff o tom všem nemá ani zdání. Ale moc bych se divila. Co myslíte? Ten přece ani neví, co je to láska.“
„A pročpak – když vy to víte?“ odpověděla jsem. „Co když on miluje vás? Dovedete si představit, jaké by to pro něho bylo neštěstí? Jakmile z vás bude paní Lintonová, Heathcliff přijde o jediného přítele, kterého na světě miluje. Zkrátka o všechno! Myslíte vůbec na to, jak snesete rozloučení a jak bude jemu, až ho opustíte a on zůstane na světě sám a sám? Totiž abyste věděla, slečno Kateřino… „
„Já že opustím Heathcliffa? Co to povídáte?“ vzkřikla a na hlase jí bylo znát pobouření. „Rozloučení – jako by nás někdo mohl rozloučit! Dopadlo by to s ním jako s Milonem. Ne, co živa budu, od Heathcliffa se neodloučím, Elleno!“ pro nikoho na světě. To se všichni Lintonové světa dřív propadnou do vlastní nicoty, nežli se já dobrovolně zřeknu Heathcliffa. Něco takového mě ani nenapadlo – tak si to vůbec nepředstavuji. Za tu cenu by přece nestálo za to být paní Lintonovou. Nic se mezi námi nezmění, zůstane pro mne vždycky vším, čím byl odjakživa. Edgar musí překonat odpor k němu, alespoň trpět ho bude. A on si dá říct, až pozná, jak mi na něm záleží. Já vám už rozumím, Nelly. Vy si myslíte, že jsem jen prachobyčejný sobec. A to vás nenapadlo, že by z nás byli žebráci, kdybych si Heathcliffa vzala? Zato když se provdám za Lintona, budu mít možnost Heathcliffovi pomáhat, aby nebyl vydán bratrovi na milost a nemilost a aby to někam přivedl.“
„Za peníze vašeho manžela, slečno Kateřino? A co když v tomhle manžel nebude tak poddajný? Abyste se nepřepočítala! Já sice nemám právo posuzovat vaše jednání, ale řekla bych, že tohle je nejhorší ze všech těch důvodů, proč chcete být ženou mladého Lintona.“
„Naopak,“ odporovala, „to je ten nejlepší. Ty ostatní důvody slouží jen k tomu, abych mohla uspokojit své záliby – a abych udělala Edgarovi radost. Ale tenhle důvod je v zájmu toho, kdo ve své bytosti obsáhne i mně celou, a to i s mou slabostí pro Edgara. Neumím to vyjádřit, ale přece každý máme nějakou představu, že náš život přerůstá, nebo by měl přerůstat naši ohraničenou osobu. K čemu bych byla stvořena, kdybych měla zůstat uzavřena jen sama v sobě? Největší muka mého života byla muka, kterými trpěl Heathcliff. Znala jsem je a prožívala je s ním od malička. Podstatou života je mi on. Kdyby všechno ostatní propadlo zkáze a jen on tu zůstal, žila bych i já. Kdyby tu ale zůstalo všechno ostatní a jen jehon stihl…zmar, svět by se mi proměnil v úplnou cizotu. Neměla bych tu co dělat. Moje láska k Lintonovi je jako list v lese – čas jí zeslabí, to vím, tak jako zima ochudí stromy… Ale má láska k Heathcliffovi je jako ty věčné skály pod lesem. Ne oku pro radost, ale podklad života. Heathcliff, Nelly! Stále, stále je v duchu se mnou. Ne proto, že by se mi tolik líbil, já se ani sama sobě často nelíbím, ale protože sama moje bytost je on! Nemluvte proto víckrát o našem rozloučení! Vidíte, že by to ani nešlo. Vždyť.“
Zmlkla a zabořila obličej do záhybů mé sukně, ale já jsem se rázně odtáhla. Takové blouznění mě už dopálilo: „Slečno! Jestli vaše řečnění dává vůbec nějaký smysl, tak to tedy jenom dokazuje, že asi nemáte ponětí o povinnostech manželky – anebo že nemáte kouska cti a studu v těle. Prosím vás, nesvěřujte mi už žádné tajemství!, není o co stát – a neslibuju, že bych mlčela.“
„Tohle si ale necháte pro sebe?“ zeptala se poplašeně.
„Já nic neslibuju,“ opakovala jsem.
Ještě by naléhala, ale Josefův příchod nám další řeč překazil. Kateřina se odklidila do kouta a vzala si Haretona na klín, zatímco já jsem vařila. Když jsem měla večeři hotovou, dostali jsme se s Josefem do sporu, kdo jí donese panu Hindleymu. A než jsme to rozřešili, jídlo vystydlo. Tak jsme se shodli na tom, že počkáme, až si řekne sám – nikdo si totiž netroufal chodit mu na oči po takových záchvatech samotářství, když trvaly delší dobu.
„A ten lajdák je ještě na poli? Co je to zas za rošťárnu? Kde se ulejvá?“ ptal se Josef, když Heathcliffa nikde kolem neviděl.
„Já pro něho dojdu,“ řekla jsem. „Bude nejspíš ve stodole.“
Vyšla jsem ven, volala, ale odnikud se mi neozýval. Tak jsem se vrátila do kuchyně a pošeptala Kateřině, že on bohužel vyslechl hodně z toho, co mi tu povídala, a že jsem ho zahlédla odcházet zrovna v tu chvíli, když si stěžovala, co z něho její bratr udělal. Vymrštila se leknutím, hodila Haretona na lavici a běžela hledat svého přítele sama. Neměla ani čas si uvědomit, proč jí to tak vyděsilo a jak se mohla její zpověď Heathcliffa dotknout.
Když se dlouho nevracela, Josef byl pro to, abychom s jídlem nečekali. Že prý je prokoukl – chtějí se vyhnout modlitbě, těm dvěma je prý vždycky moc dlouhá. A že není divu, když taková „banda hříšná nemá žádné móresy“. A tak přidal tentokrát pro jejich blaho ještě zvláštní modlitbu před obvyklou prosbou za požehnání, která trvala zpravidla čtvrt hodiny, a po jídle chtěl obdobně protáhnout i díkůvzdání, ale vpadla mu do toho slečna s udýchaným rozkazem, aby honem běžel cestou dolů, a až vypátrá, kam se Heathcliff zatoulal, aby ho ihned přivedl zpět.
„Potřebuji s ním nutně mluvit, ještě teď večer, rozumíte?“ povídala. „Branka je otevřená a on bůhvíkde. Byla jsem nahoře u ovčince a křičela jsem jak jsem mohla na všechny strany, ale odnikud se mi neozýval.“
Josef začal protestovat, ale s ní nebyly žerty. Když viděl, že s odmluvami nepochodí, narazil si s mrzutým huhláním na hlavu klobouk a šel. Kateřina zatím přecházela po kuchyni a mluvila rozčileně:
„Kde může být – kde jenom může být! Co jsem to všechno říkala, Nelly? Já si teď na nic nevzpomínám. Nebo se ho dotklo, že jsem ho odpoledne tak mrzutě odbyla? No tak, povězte mi, co zlého jsem řekla. Čím jsem mu ublížila? Jen ať přijde! Jen ať probůh přijde!`
„No, no, to je nějakého rámusu pro nic za nic,“ okřikla jsem jí, ale nahnáno jsem měla sama dost. „Stojí to vůbec za řeč? Copak je zapotřebí dělat hned poplach, když Heathcliff vyjde při měsíčku na vřesoviště? A co jestli je zalezlý někde na seníku a nechce s námi nic mít? Už to tak bude. No počkejte – však já ho tam vyslídím!`
Šla jsem znovu všechno prohledat, ale skončilo to zklamáním, a Josef se taky vrátil s nepořízenou.
„Ten kluk vyvádí čím dál, tím hůř,“ spustil už ve dveřích. „Branku nechal dokořán, slečnin poník vyběhl, rozdupal obilí a pak utek až na louku. Hospodář mu to zítra spočítá, však už je načase! On má ještě svatou trpělivost s tím hnízdem nepravostí tady – svatou trpělivost povídám. Jenže ona mu taky jednou dojde, a pak se těšte – všichni, jak tu jste! Dyť to volá do nebe. Vy byste ho samými daremnostmi skoro připravili o rozum.“
„Našel jste Heathcliffa, vy ťulpasi?“ zakřikla ho Kateřina.
„Hledal jste ho, jak jsem vám nařídila?“
„Koně jsem měl radši hledat,“ Josef na to, „to by bylo užitečnější. Jenže ono nešlo hledat nic, ani koně, ani člověka – dyť je tam tma jako v pytli! Leda pískat – ale copak Heathcliff přiběhne na moje zapískání? Vám by se třeba spíš ozval.“
Na letní dobu to byl neobyčejně temný večer – z mraků jen, jen zahřmít. Navrhla jsem, ať radši zůstaneme všichni sedět doma, nač se za ním pachtit, když ho stejně zažene pod střechu déšť, až spustí.
Ale Kateřina si nedala svůj strach rozmluvit. Přecházela sem tam od branky ke dveřím, v takovém napětí, že neměla nikde stání. Nakonec zaujala trvalé stanoviště na zídce, na straně obrácené k cestě, a zůstala tam přes všechny moje domluvy, ačkoliv hrom už burácel a velké kapky deště začaly dopadat kolem ní. Chvílemi volala, pak zas naslouchala, až se nakonec rozplakala. Žádné dítě, ani Hareton, si s ní nezadalo v brekotu, když jí to chytlo.
Ještě o půlnoci jsme se neodvážili jít spát a bouře se nad Větrnou hůrkou rozběsnila v plné síle. Vichřice závodila s hromem – a buď vítr, nebo blesk rozštíply strom na rohu stavení, silná větev narazila na střechu a urazila kus komína z východní strany. Do ohniště v kuchyni se zřítila lavina z kamení a sazí. My mysleli, že mezi nás uhodilo – Josef padl na kolena a vzýval Pánaboha, aby jako za časů patriarchů Noema a Lota ušetřil nevinných a pomlátil jen bezbožníky.
Já měla taky takovou předtuchu, že je to na nás boží soud. Podle mého zdání ten potrestaný Jonáš by mohl být pan Earnshaw, a tak jsem zacloumala klikou u jeho pokoje, abych zjistila, zdali je naživu. Dal se slyšet hezky nahlas, a to takovými slovy, že náš děda zahalekal z plných plic, ať si jen Pánbůh nesplete ctnostné lidi jako on s hříšníky jako hospodář.
Ale hřmění polevilo v čtvrthodince a nikomu se nic nestalo, jenom Katka promokla na kůži, protože tvrdošíjně odmítala schovat se a stála v tom největším lijáku bez klobouku a bez šálu, až jí z vlasů a šatů crčelo. Konečně zašla dovnitř a celá promáčená si lehla na lavici, obrátila se tváří k opěradlu a zakryla si obličej dlaněmi.
Copak je to, slečno?“ řekla jsem a poklepala jí na rameno, „vy si chcete uhnat smrt? Víte, kolik je hodin? Půl jedné. Tak jen honem do postele! Dnes už se toho bláznivého kluka nedočkáte. Zaběhl nejspíš do Gimmertonu a teď tam zůstane přes noc. Jistě má za to, že takhle pozdě nebude u nás už nikdo vzhůru – leda pan Hindley – a to si určitě rozmyslí, aby si dal otvírat dům od hospodáře.“
„Co vás vede, ten nedošel do Gimmertonu,„ prorokoval Josef. „Už to jináč není, než že zapadl v močále do díry a je po něm. Tohle dopuštění nepřišlo jen tak zbůhdarma. Já na vašem místě, slečinko, bych si teď dal moc a moc pozor, třeba jste vy na řadě. Chvála bohu, všechno zlé je pro něco dobré, jen když je člověk vyvolený jako beránek po pravici, a ne jako kozel po levici – přečtěte si o tom v Písmě Svatém!“
A začal odříkávat různé texty s udáním kapitoly a verše, abychom je lépe našli.
Bylo marné prosit tu svéhlavou holku, aby vstala a převlékla si mokré šatstvo. Tak jsem jí tam nechala drkotat zuby a Josefa kázat a šla jsem uložit malého Haretona a sama si lehnout. Klučík už dávno tvrdě spal jako buk. Všechno kolem klidně odpočívalo. Ještě jsem chvilku slyšela Josefa předčítat z bible, pak jsem zaslechla, jak se pomalu šourá do své komůrky po žebříku, a už jsem nevěděla o ničem.
Ráno jsem přišla do kuchyně o něco později než jindy a při paprscích světla, které dopadalo škvírami v okenicích, jsem viděla, že slečna Kateřina sedí dosud u krbu.
Světlo sem šlo otevřenými dveřmi z jizby, kde byly okenice zavřené. Hindley se už vynořil ze své samoty a stál teď u ohniště. Obličej měl ztrhaný a nevyspalý.
„Co ti je, Katko?“ ptal se, když jsem vcházela. „Ty vypadáš! „jako utopené kotě. Cos to dělala, děvče, že jsi tak bledá a celá mokrá?“
„Zmokla jsem,“ odpověděla na půl úst, „a je mi zima, nic víc.“
„Neposlucha je to,“ žalovala jsem, když jsem viděla, že hospodář už skoro vystřízlivěl. „Včera v tom lijáku promokla na kůži a pak tu seděla takhle až do rána. Co jsem se do ní namluvila – všechno marné! Nehnula se z místa.
Pan Earnshaw na nás zůstal koukat. „Až do rána? A proč si nešla lehnout? Copak se bojí bouřky? Vždyť už je dávno po ní.“
Nechtělo se nám žádné prozrazovat, že tu Heathcliff není, dokud to nevyjde samo najevo. Řekla jsem tedy, že nevím, co jí to napadlo, a ona neříkala nic. Ráno bylo svěží, chladné, a tak jsem otevřela okno dokořán.
Kuchyň se hned naplnila vůní květin ze zahrady, ale Kateřina mě zlostně okřikla: „Zavřete to okno, Nelly! Já umírám hlady.“ Zuby jí cvakaly a choulila se ještě blíž k dohasínajícímu ohni.
„To bude nemoc,“ prohlásil Hindley, když jí sáhl na zápěstí. „Proto se jí asi nechtělo jít spát. To nám byl čert dlužen! Já už žádnou nemoc v domě nechci! Proč jsi prosím tě, běhala v dešti?“
„Za klukama, jako obyčejně,“ zaskuhral Josef. Využil toho, že nám nebylo do řeči, aby pana Earnshawa popíchl svým jedovatým jazykem. „Já na vašem místě, hospodáři, já bych jim všem přibouchl dveře před nosem, panstvo nepanstvo ! Jak vytáhnete paty, už se sem plíží Linton jako kocour. A slečna Nelly – taky pěkná ochechule ! – ta hlídá v kuchyni, až půjdete domů – vy do dveří, a Linton ze dveří. A pak si jde zas milostslečna na frej. Co tomu říkáte, že se vám sestřička toulá po půlnoci v polích s tím parchantem mizerným cikánským heathcliffským? Vy jste si myslely, že na dálku nevidím, že jo? I kdepak, to se náramně pletete! Já ho viděl, Lintona, jak sem zapad a pak rychle vypad, a taky vás jsem viděl“ (to platilo mně), „vy couro jedna kuplířská, jak jste to hnala dovnitř jako splašená, jen zacvakaly podkovy pánova koně na cestě.“
„Tak dost, dědku slídivá!“ okřikla ho Kateřina. „Na mne s takovou nechoďte! To byla čirá náhoda, Hindleyi, že se tu Edgar včera stavil. A pryč jsem ho poslala já. Věděla jsem, že by ses mu nerad ukazoval, když jsi byl v takovém stavu.“
„Hm – já vím, že mi lžeš, Katko,“ promluvil Hindley, „a ještě k tomu hloupě. Ale o Lintona teď nejde – byla jsi v noci s Heathcliffem? Mluv! Mluv pravdu! Neboj se, že mu tím uškodíš. Ne že bych ho přestal nenávidět, ale něco dobrého pro mne udělal, a tak už mi svědomí nedá, abych mu zlámal vaz. Raději ho pošlu z domu, hned teď, abych se náhodou nezapomněl. Pak se ale mějte všichni na pozoru, to vám povídám, když tu nebudu mít Heathcliffa, vynahradím si to na vás.“
„Vždyť jsem Heathcliffa večer ani neviděla,“ rozeštkala se Kateřina. „A jestli ho vyženeš z domu, odejdu s ním. Ale k tomu možná ani nedojde – možná že už je pryč.“
Srdcelomný pláč jí tak přemohl, že jí dál nebylo nic rozumět.
Hindley ztropil děsnou bouři, počastoval jí spoustou opovržlivých nadávek a pak jí pohrozil, ať se okamžitě klidí do svého pokoje, nebo že bude mít proč brečet!
Přiměla jsem jí, aby poslechla. Jak ale vyváděla, když jsme tam přišly, na to hned tak nezapomenu. Dostala jsem strach, že se snad zbláznila – prosila jsem Josefa, aby běžel pro doktora. No, a pak se potvrdilo, že opravdu fantazíruje. Jen se na ní pan Kenneth podíval, hned prohlásil, že je to s ní vážné, že má zimnici. Pustil jí žilou a mně řekl, že se jí nesmí dávat nic než syrovátka a odvar z ovesných vloček a že jí mám hlídat, aby neskočila ze schodů nebo z okna. Pak zas šel, protože měl co dělat, aby obešel své nemocné – v téhle farnosti je to od domku k domku dobré tři míle.
Neříkám, že jsem byla zvlášť něžná ošetřovatelka, a Josef s hospodářem taky moc okolků nenadělali, a s naší pacientkou bylo těžké pořízení, v ničem si nechtěla dáti říct, ale nakonec z toho přece jen vyvázla. Stará paní Lintonová k nám ovšem přijela několikrát, hned se ujala velení – s každým se hádala a proháněla nás. A když Kateřina byla z nejhoršího venku, odvezla si jí do Drozdova. Za to jsme jí byli moc vděčni a všichni jsme si oddechli. Chudák stará paní ! – brzy měla proč téhle laskavosti litovat. Se starým pánem se oba od Kateřiny nakazili a zemřeli několik dní po sobě.
Tak se naše milostslečna zase vrátila a byla od té doby ještě nezkrotnější, útočnější a pánovitější. O Heathcliffovi jsme od toho bouřlivého večera neslyšeli. Jednou, v nešťastném okamžiku, když mě obzvlášť dopálila, jsem jí neprozřetelně vyčetla, že Heathcliffovo zmizení má na svědomí sama – ona také dobře věděla, kdo to zavinil. Od té doby na mne několik měsíců nepromluvila, kromě běžných rozkazů. Josefa stihla podobná kletba – vyklopil jí beze všeho, co si o ní myslí, a začal jí číst levity jako malé holce.
Ona se ale pokládala za dospělou a za naši velitelku, nehledíc k tomu, že po tak vážné nemoci čekala ode všech samé ohledy. Doktor nás totiž varoval, abychom jí raději neodporovali a hleděli jí ve všem vyhovět, a tak se dívala na každého, kdo si nechtěl dát všechno líbit a odmlouval, jako na vraha. Panu Earnshawovi a jeho kumpánům se vyhýbala.
Jenže bratr, zastrašený Kennethovými výstrahami a jejími vzteklými výbuchy, které často hrozily skutečným záchvatem, povoloval jí teď ve všem, co si zamanula, jen aby nedráždil její prchlivost. Hověl až moc shovívavě jejím rozmarům, ne z bratrské lásky – pýcha v tom byla! Jemu na tom nesmírně záleželo, aby se jeho rodina povznesla sňatkem s potomkem Lintonů, a proto nechal sestře úplnou volnost, aby si z nás nadělala otroky – jen když on měl od ní svatý pokoj! Edgar Linton nebyl první ani poslední oběť zaslepené lásky – považoval se za nejšťastnějšího člověka pod sluncem toho dne, co jí vedl do gimmertonského kostelíku, tři roky potom, co jeho otec zemřel.
Já jsem pak také odešla z Větrné hůrky – proti své vůli, ale nedali jinak – musela jsem do Drozdova s ní. Haretonovi šlo už na pátý rok a zrovna jsem ho začala učit první písmenka. Bylo to smutné loučení, ale slzy paní Kateřiny zmohly víc než naše. Když jsem prohlásila, že zůstanu, a když poznala, že se mnou nic nesvede, spustila nářek před manželem a před bratrem. Manžel mi nabídl velkolepý plat; ten druhý mi poručil, abych se klidila, že tam žádnou ženskou nechce mít, když je dům teď bez paní. Haretona že si beztak vezme do parády kaplan. Co jiného mi zbývalo než poslechnout? Jen jsem panu Hindleymu řekla, že chce asi urychlit svou zkázu, když vyhání posledního slušného člověka z domu. Zlíbala jsem Haretona a dala sbohem. Od té doby jsme se neviděli. Těžko si zvykám na to pomyšlení, že dnes ani neví, kdo je Ellena Deanová, a že byly doby, kdy jí znamenal celý svět a ona jemu.
Při těchto slovech zavadila má hospodyně pohledem o hodiny nad krbem a užasla, že minutová ručička ukazuje půl druhé. Nedala se už zdržet ani o vteřinu déle. Ani já, po pravdě řečeno, jsem nebyl proti tomu, aby se pokračování příběhu odložilo na jindy. Šla se oddat odpočinku a já jsem skoro dvě hodiny ještě rozjímal. Teď však musím sebrat veškerou odvahu, abych se zvedl a následoval jejího příkladu. Hlavu i údy mám bolestně malátné.
Přeložila Nikola Bílá
–
Přidejte odpověď