autor: Emily Brontë
8. KAPITOLA
Jednoho krásného červnového dne se zrána narodil můj první malý svěřenec, poslední potomek starobylého rodu Earnshawů. Sklízeli jsme právě seno na vzdálené louce a děvečka, která nám nosívala svačinu, přiběhla o hodinu dříve než jindy. Už zdaleka na mne po cestě volala.
„Máme děťátko! Takové krásné! Je to kluk jako buk. Ale doktor říká, že paní nevydrží – má prý už dlouho souchotě. Povídal to panu Hindleymu, teď že už jí nemá co držet při životě a že zhasne do zimy. Musíte honem domů, Nelly! Máte tomu nemluvňátku dělat chůvu, dávat mu slazené mléko a opatrovat je ve dne v noci. Já vám tak závidím! Budete mít chlapečka úplně pro sebe, až tu paní nebude.“
„Že by na tom byla tak špatně?“ divila jsem se. Pustila jsem hrábě a začala si uvazovat klobouk.
„Už asi ano,“ odpovědělo děvče, „ale nedává na sobě nic znát a mluví tak, jako by se nemohla dočkat, až z chlapce bude mládenec. Je celá pryč radostí, no vždyť je to cvalík k pomilování! Já na jejím místě bych neumírala, stačilo by mi podívat se na kluka, a hned bych se uzdravila, navzdor doktorovi! Ten vám mě tak dopálil! Bába Archerová přinesla toho andílka pánovi dolů do jizby a pán se celý rozzářil, ale vtom přijde ten sejček ke mně a už skuhrá: „Bohudík vám paní vydržela, Earnshawe, aby vám dala synáčka. Když jste si jí přivezl, hned mi bylo jasné, že nebude dlouho žít. A dnes vás musím varovat, že jí zima asi usmrtí. Jen žádné scény, neberte si to tolik k srdci! Není jí pomoci. Měl jste si to ostatně rozvážit, než jste si vzal takovou útlou ženušku.` „
„A co na to řekl pán?“ vyzvídala jsem.
„To víte, nectně mu spílal, ale já ho moc neposlouchala, hrnula jsem se, abych viděla děťátko,“ a znovu se o něm nadšeně rozpovídala. Já byla stejně splašená jako ona a letěla jsem domů celá divá, abych si v té radosti také přišla na své, ačkoli Hindleyho mi přitom bylo moc líto.
Měl v srdci místo jen pro dvě modly, sebe a svou ženu. Obě hýčkal, druhou navíc zbožňoval. Neuměla jsem si představit, jak tu ztrátu snese.
Když jsme doběhly na Větrnou hůrku, stál Hindley ve dveřích; ptala jsem se na děťátko.
„Je čilé, div že už neběhá,“ odpověděl a pokusil se o veselý úsměv.
„A jak je paní?“ osmělila jsem se. „Doktor prý povídal…“
„Dejte pokoj s doktorem!“ skočil mi do řeči a zrudl. „Frantině je dobře a do týdne bude úplně zdravá. Jdete k ní nahoru? Řekněte jí, že zas přijdu, ale ať slíbí, že nebude pořád mluvit! Musel jsem odejít, protože nechtěla být zticha, a to nejde! Povězte jí, že pan Kenneth nařídil, aby se šetřila a nemluvila!“
Donesla jsem ten vzkaz paní Earnshawové. Ta byla v rozjařené náladě a odpověděla mi se smíchem: „Vždyť jsem tak moc neřekla, Elleno, a víte, že se mi tu dvakrát rozplakal a utekl? No tak mu vyřiďte, že přestanu mluvit, slibuju – ale ať si nemyslí, že se mu přestanu smát.“
Chudáček! Do posledního týdne před smrtí zůstala takhle veselá a její manžel zatvrzele, ba vztekle prohlašoval, že se jí den ke dni vrací zdraví. Kenneth ho sice upozorňoval, že v tomhle stadiu nemoci nejsou už léky k ničemu a lékařské návštěvy že mu jen zbytečně tahají peníze z kapsy, ale pán odsekl:
„Já vím, že je to zbytečné – žena je zdráva – nepotřebuje vaše návštěvy. Jakživa neměla souchotě. Měla jen horečku, tu přestála, teď už má tep pomalý a tváře tak chladné jako já.“
Ženě vykládal totéž a ona mu snad věřila. Ale jednou večer, když se mu opírala o rameno a zrovna mu říkala, že na druhý den už vstane a bude chodit, přemohl jí kašel, nijak velký – on jí vzal do náručí, ona ho objala kolem krku, obličej se jí proměnil a byla mrtva.
Děvečka to prorokovala, že budu mít malého Haretona úplně na krku. Panu Earnshawovi stačilo, když byl synek zdráv a neobtěžoval ho pláčem. Sám propadl zoufalství, jeho žal nebyl takový, aby mu nářek ulevil. Neplakal, nemodlil se, jen lál a rouhal se: proklínal boha i lidi a oddával se bezuzdnému hýření.
Služebnictvo dlouho nesneslo takové surové, svévolné počínání, a nakonec jsme mu zbyli jen já a Josef. Já neměla to srdce, opustit svěřence, a jak víte, vyrostla jsem s pánem v rodině skoro jako sestra a dovedla jsem mu odpouštět víc než kdo cizí. Josef zůstal proto, že se mohl naparovat před nájemci a podruhy, a jeho to vůbec vždycky táhlo tam, kde mohl dělat nepravosti.
Jak se pán choval a s kým se přátelil, to dávalo nepěkný příklad Heathcliffovi a Kateřině. S Heathcliffem jednal tak, že by to ze světce udělalo ďábla. A vskutku to tenkrát vypadalo, že ten chlapec má v sobě cosi běsovského.
S rozkoší pozoroval, jak Hindley zabředá do bahna stále hlouběji, bez naděje na záchranu. A přitom Heathcliff byl den ode dne surovější a zavilejší. Stěží bych vám vylíčila, jaké to bylo u nás pekelné hnízdo. I ten kaplan k nám přestal docházet a každý slušný člověk se už bál nás navštěvovat – s výjimkou Edgara Lintona, který chodil za slečnou Katkou. V patnácti letech byla královničkou celého okolí, žádná se jí krásou nevyrovnala. A jak vám byla pyšná a umíněná! Přiznám se, že jsem jí pak už neměla moc v lásce, když dospěla, a často jsem si jí popudila, že jsem krotila její zpupnost. Ale aby na mne zanevřela, to ne! Byla úžasně věrná lidem, které měla od malička ráda, i ten Heathcliff si udržel její přízeň, takže mladý Linton při všech svých přednostech neměl moc naděje, že na ní dokáže udělat hlubší dojem. Ale přece se pak stal mým pánem – už nežije – tady má viset podobizna nad krbem. Dřív měl vedle sebe obrázek své paní, ale ten už tu není, jinak byste mohl vidět, jakou měla podobu. Vidíte na něj dobře?“
Paní Deanová posvítila svíčkou a já rozeznal obličej jemných rysů, velmi podobný mladé paní na Hůrce, ale zamyšlenější a přívětivější. Byl na něj líbezný pohled.
Dlouhé světlé vlasy se lehce kadeřily na spáncích, oči byly velké a vážné, všechno na něm až příliš úhledné. Nijak jsem se nedivil, že Kateřina Earnshawová mohla pro takového muže zapomenout na svého starého přítele. Zato jsem se divil, že on – ačli se jeho vzhled a jeho nitro shodovaly – mohl nalézt zalíbení v Kateřině Earnshawové, jak se jevila mně.
„Hezoučký obrázek,“ přisvědčil jsem hospodyni. „Věrná podoba?“
„Ano,“ odpověděla, „ale on byl ještě hezčí, když trochu oživl – tohle je jeho obvyklý výraz, nebyla v něm žádná jiskra.“
Od té doby, co Kateřina strávila těch pět neděl u Lintonových, udržovala s nimi známost. V jejich přítomnosti jí nic neponoukalo, aby ukazovala horší stránky své povahy, a dovedla si uvědomit, že hrubost není na místě, když jí přijímali s tak vybranou zdvořilostí. A tak se stalo, že nevědomky oklamala starého pána i paní svou nelíčenou vřelostí, a k tomu si získala Isabelin obdiv a srdce i duši jejího bratra. Tyhle úspěchy jí od počátku lichotily, protože byla nesmírně ctižádostivá, a svedly jí k určité obojakosti, i když záměrně nikoho šálit nechtěla. V Drozdově, kde slýchala mluvit o Heathcliffovi jako o „sprostém klackovi“, který je „horší než němá tvář“, asi dávala dobrý pozor, aby se nechovala jako on. Ale doma se jí do zdvořilosti nechtělo, stejně by se jí jen smáli, a taky nekladla žádné meze ze své vůle – tam by za to byla nesklidila chválu ani uznání.
Pan Edgar málokdy sebral tolik odvahy, aby navštěvoval rodinu na Větrné hůrce. Pověst, která šla o Earnshawovi, mu naháněla strach, vyhýbal se mu na sto honů, i když byl vždycky vítán tak zdvořile, jak jen to u nás šlo.
Sám hospodář byl opatrný nějak se ho dotknout. Vždyť věděl, proč k nim mladý pan Linton chodí, a když se nedokázal přimět, aby se choval přívětivě, aspoň se moc neukazoval.
Spíše bych řekla, že tyhle návštěvy se příčily Kateřině.Nebyla prohnaná, neuměla si hrát na koketku, a bylo jí proto nepříjemné, když se její dva přátelé u ní potkávali.
Jestliže například Heathcliff ohrnoval nos nad Lintonem v jeho přítomnosti, nemohla se k němu připojit, jak to dělávala v Lintonově nepřítomnosti. A když zase Linton zacházel štítivě s Heathcliffem, nemohla se k tomu stavět lhostejně, jako by se jí to netýkalo, když jejího kamaráda někdo snižuje. Mně to bývalo tak k smíchu, když zřejmě nevěděla kudy kam a přitom chtěla přede mnou ten zmatek utajit, aby se v mých očích nezesměšnila. Tohle je škodolibost, já vím, ale když ona byla tak ješitná, že ani nebylo možné jí litovat v takových nesnázích, dokud jí trápení trochu nezkrotilo. To potom spolkla pýchu a přicházela se mi zpovídat a svěřovat. Vždyť ale taky neměla živou duši, s kterou by se mohla poradit.
Jednou odpoledne pan Hindley odešel z domova a Heathcliff se na to spolehl a dopřál si volno. Bylo mu tehdy asi šestnáct. Nevypadal zle, a taky nebyl hloupý, ale jako naschvál se ukazoval v tak odpuzující podobě, nemyslím jen zevnějšek, ale i povahu – že byste to dnes do něho neřekl. Za prvé ztratil tou dobou už všechny stopy své dobré výchovy z dětství. Ustavičná těžká práce od rána do noci v něm umořila někdejší touhu po vědění a lásku ke knihám a učení. Ztratil i ten pocit nadřazenosti, který v něm od dětství pěstoval svou přízní starý pan Earnshaw. Marně se namáhal vyrovnat se Kateřině v učení, a nakonec se vzdal. Bylo mu to ukrutně líto, i když na sobě nedal nic znát, ale to se pak vzdal jednou provždy.
Když viděl, že musí zůstat pozadu, nedal se ničím přimět, aby udělal jediný krůček kupředu. A tomu duševnímu úpadku odpovídal i jeho vnější vzhled. Používal klátivou chůzi a drzý pohled. Vrozenou uzavřenost tak přeháněl, že se to zvrhlo až v chorobnou nerudnost. Snad ho to dokonce ďábelsky těšilo, že u té hrstky blízkých lidí budí jen ošklivost místo úcty.
Kateřina s ním pořád ještě trávila všechny jeho volné chvíle po práci, ale on jí už neprojevoval svou náklonnost slovy. A taky zlostně a nedůtklivě uhýbal před jejími dětskými mazlivými důvěrnostmi, jako by si říkal, že na něho zbytečně plýtvá takovými důkazy přízně, když v něm přece nemůže nalézt opravdové zalíbení. No a tenkrát odpoledne, jí přišel oznámit, že si udělá volno od práce. Pomáhala jsem zrovna slečně Kateřině při oblékání. Ona totiž nepočítala s tím, že Heathclifa napadne zahálet, a představovala si, že bude mít jizbu pro sebe. Asi nějak poslala vzkaz panu Edgarovi, že tu bratr nebude, a chystala se právě svého ctitele přivítat.
„Katko, co budeš dělat odpoledne?“ ptal se Heathcliff.
„Půjdeš někam?“
„Kam bych chodila? Prší.“
„Tak proč si bereš ty hedvábné šaty?“ vyzvídal. „Má někdo přijít?“
„Nevím, nemám tušení,“ zakoktala se milá slečinka. „Ale co že ty nejsi na poli, Heathcliffe? Máme už hodinu po obědě, myslela jsem, že jsi pryč.“
„Ten mizera Hindley tu není, a to je vzácná příležitost,“ prohlásil chlapec. „Do práce mě dnes už nikdo nedostane. Zůstanu u tebe.“
„Ale Josef to na tebe poví. Radši běž!“
„Josef nakládá vápno na druhé straně Penistonské skály. Zdrží se tam do noci a nebude nic vědět.“
Přiloudal se ke krbu a usadil se tam. Kateřina svraštila čelo – viděla, že ho musí na nemilou situaci nějak připravit.
„Totiž Edgar a Isabela Lintonovi něco říkali, že by mohli dnes odpoledne přijít,“ prohodila po chvíli mlčení. „Ale když prší, ani je nečekám. Ovšem možná že přece přijdou, a pak by tě to tu nebavilo a ještě bys třeba dostal zbytečně vynadáno.“
„Katko, vzkaž jim po Elleně, že nemáš kdy!“ naléhal. „Nevyháněj mě kvůli takovým přítelíčkům, vždyť jsou to nekňubové. Kdybych si na ně měl stěžovat. Už jsem skoro chtěl, ale radši to neřeknu.“
„Cože neřekneš?“ vyjela na něho Kateřina, ale vypadala přitom rozpačitě. „Jděte, Nelly,“ osopila se zas na mne a vytrhla mi hlavu zpod rukou, „vždyť mi rozčesáváte Lokýnky! Dost, už mě nechte! Na co si chceš, Heatcliffe, stěžovat?“
„Na co? Podívej se tamhle na kalendář!“ a ukázal na zarámovaný list na zdi u okna. „Spočítej si ty křížky, to jsou tvoje večery s Lintonovými. A ty tečky ukazují, kolikrát jsi byla se mnou. Vidíš to? Znamenám si to pravidelně.`
„Vidím. Taková hloupost! Myslíš, že mi na tom záleží?` odsekla mrzutě Kateřina. „Proč to děláš?“
„Abys viděla, že mně na tom záleží!“ řekl Heathcliff
„Copak musím vysedávat ustavičně s tebou?“ rozčilila se. „Co bych z toho měla? O čem ty dovedeš mluvit? S němým by byla lepší zábava! Nebo s nemluvnětem!“
„Katko,“ zvolal zdrcený Heathcliff, „to jsem od tebe ještě neslyšel, že ti to nestačí, jak mluvím, a že nemáš ráda, mou společnost!“
„Jakápak společnost – s nemotorou a nemluvou!“ dodala tišeji.
Heathcliff vstal, ale neměl možnost se k tomu vyjádřit, protože v tu chvíli zazvučely na dláždění koňské podkovy.
Po nesmělém zaklepání vešel mladý Linton, celý rozjařený z nenadálého pozvání. Kateřina si nemohla nevšimnout rozdílu mezi oběma svými přáteli, když jeden vcházel a druhý odcházel. Byl to asi takový protiklad, jako když se přejde z neladné uhelné pahorkatiny do krásného zeleného údolí. A nejen vzhledem – i hlasem a chováním se nápadně lišili. Linton měl lahodný, klidný způsob řeči, vyslovoval tak trochu jako vy. Ne zhurta, jako my tu mluvíme, jemněji.
„Snad nejdu příliš brzy?“ zeptal se a podíval se úkosem na mne. Já začala leštit nádobí a uklízet zásuvky vzadu v příborníku.
„Ani ne,“ odpověděla Kateřina. „Nelly, co to tam děláte?“
„Svou práci, slečno,“ odpověděla jsem. „Pan Hindley mi totiž nařídil, abych vždycky dělala třetího, když pan Linton přijde na soukromou návštěvu.
Přistoupila ke mně a zezadu mi hněvivě šeptala do ucha: „Koukejte s tím hadrem zmizet! Když je tu návštěva, tak se v pokoji neuklízí a necídí, rozumíte? Služky se tu nemají co plést!“
„Mně se ale hodí pracovat, když je pán pryč,“ odpověděla jsem nahlas. „Nemá rád, když se tu rozháním v jeho přítomnosti. Pan Edgar promine.“
„Já taky nemám ráda, když se tu rozháníte v mé přítomnosti,“ rozkřikla se slečna. Nepustila hosta ani ke slovu, tak jí přivedl z míry ten výstup z Heathcliffem.
„Nezlobte se na mne, slečno Kateřino.“ Víc už jsem neřekla a jen jsem se horlivě věnovala práci.
Ona myslela, že na ní Edgar nevidí, a vytrhla mi utěrku z ruky. Štípla mě do paže, ale důkladně a nenávistně, zaryla mi nehty do masa a stiskla. Jak jsem vám už řekla, neměla jsem jí ráda a dělalo mi dobře, když jsem mohla někdy zpražit její domýšlivost, a taky to pořádně bolelo.
Jak tam tak klečím u příborníku, vyskočím a začnu ječet:
„No ne, slečno, že se nestydíte mě týrat! Co mě štípáte? To si nenechám líbit!“
„Ani jsem na vás nesáhla, osobo prolhaná!“ křičela Katka, uši celé rudé, a v prstech jí to hrálo – neměla toho ještě dost. Nedovedla utajovat vztek, vždycky se v obličeji celá rozhořela.
A kde se vzalo tohle?“ nedala jsem se a vystavila na odiv modřinu na paži, abych jí usvědčila.
Podupávala nožkou, chvíli nevěděla, co udělat, a pak se dala strhnout vnitřní zlobou a uhodila mě do tváře tak prudce, že mi vhrkly slzy do očí.
„Kateřino! Ale miláčku, Kateřino!“ konejšil jí Linton, užaslý nad oběma hříchy – lží a krutostí, kterých se jeho bohyně dopustila.
„Zmizte odtud, Elleno !“ opakovala a třásla se na celém těle.
Malý Hareton se batolil všude za mnou a seděl tam u mne na podlaze. Když uviděl moje slzy, rozbrečel se tam a se vzlykotem začal hubovat na „zlou tetu Katku“. Tak na sebe chudák přivolal její hněv. Popadla ho za ramena, třepala jím, až úplně zesinal. Edgar jí neprozřetelně chytil za ruce, aby caparta ochránil. Ona hned vytrhla z Edgarova sevření pravici a překvapený mládenec ucítil na tváři takový políček, že jej ani při nejlepší vůli nemohl pokládat za žert.
Zděšeně ucouvl. Já jsem zdvihla Haretona do náručí a odnesla do kuchyně. Dveře jsem za sebou nechala otevřené, protože jsem byla zvědavá, jak se ti dva srovnají. Uražený host zamířil k místu, kde odložil klobouk. byl bledý a rty se mu chvěly.
„Dobře ti tak,“ říkala jsem si v duchu. „Vezmi si z toho ponaučení a kliď se! Máš štěstí, že ti na chviličku ukázala svou pravou povahu.“
„Kam jdeš?“ vyslýchala ho Kateřina a zastoupila mu cestu ke dveřím.
Uhnul a pokoušel se projít.
„Nikam nepůjdeš,“ křikla pánovitě.
„Nemohu jinak,“ řekl smutně.
„Nechoď!“ naléhala a držela kliku. „Ještě nechoď Edgare, posaď se na chvíli, přece mě v takovém rozrušení neopustíš! Trápila bych se celou noc, a pro tebe se trápit – to nechci!“
„Jak bych mohl zůstat, když jsi mě uhodila?“ odmítal ji Linton.
Kateřina na to ani nehlesla.
„Ty jsi to zavinila, že se tě bojím a stydím se za tebe, pokračoval. „Víckrát sem nepřijdu.“
Oči se jí začaly lesknout a víčka zachvívat.
„A lhala jsi,“ dodal.
„To není pravda!“ bránila se a vrátila se jí řeč: „Tak to nebylo! A ty si jdi, když chceš . běž ! Mně je do pláče. Budu plakat – slyšíš! A budu z toho mít nemoc!“
Sklesla na kolena, opřela se o křeslo, a rozplakala se usedavě. Edgarovi vytrvala jeho odhodlanost jenom do dvora, pak se začal rozmýšlet. Chtěla jsem ho posílit.
„Slečna je hrozně náladová, mladý pane,“ zavolala jsem na něj. „Svéhlavá jako rozmazlené dítě. Jen jeďte domů, nebo se nám tu schválně rozstůně – na zlost!“
Ten slaboch se podíval po očku do okna. Kdepak by se mu bylo chtělo odejít – asi tolik jako kočce od přizabité myšky nebo nepohlceného ptáčka. Marná sláva, pomyslela jsem si, tebe už nic nezachrání, neujdeš osudu, sám si ho strojíš. A splnilo se to. Znenadání se obrátil, vběhl zas do domu a zavřel za sebou dveře.
Za chvíli jsem jim šla ohlásit, že Earnshaw se vrátil domů zpitý pod obraz a hrozí udělat z celého stavení kůlničku na dříví. To byla jeho obvyklá nálada v takovém stavu. Poznala jsem na první pohled, že hádka je jen více sblížila – prolomila ohradu mladistvé ostýchavosti, pomohla jim odhodit masku strojeného přátelství a přiznat se k lásce.
Zpráva o příchodu pana Hindleyho ihned vypudila Lintona ven a na koně, Kateřinu nahoru do pokojíku.
Já zase šla schovat malého Haretona a odstranit náboj z pánovy brokovnice, protože v takovém nepříčetně zběsilém stavu si s ní rád pohrával a ohrožoval na životě každého, kdo ho popudil nebo i jen na sebe upozornil. Usoudila jsem, že bude dobře pušku předem zneškodnit, kdyby došlo k nejhoršímu a střílelo se.
Přeložila Nikola Bílá
–
Přidejte odpověď