autor: Emily Brontë
7. KAPITOLA
Katka zůstala na Drozdově pět neděl, až do vánoc. Kotník se jí zatím úplně zahojil a nezpůsoby skoro vytratily. Mladá paní tam za ní často dojížděla a zahájila přitom svůj plán nápravy. Snažila se povzbudit její sebeúctu elegantním oblékáním a lichotkami, a Katka si dala říct. A když se jednoho dne vrátila, nebyla to už nespoutaná, prostovlasá divoška, nevrazila do domu jak vítr a nevrhla se nám kolem krku, jako by nás chtěla rozmačkat.
Z pěkného černého poníka se snesla náramně důstojná slečna v kloboučku s péry, který jí seděl na bohatém účesu ze samých zlatohnědých prstýnků, a v dlouhé jezdecké sukni, kterou musela oběma rukama přidržet, když vplouvala majestátně do dveří. Hindley jí pomohl z poníka a zvolal se zalíbením:
„No ne, Katko, z tebe je hotová krasavice! Ani bych tě nepoznal, taková dáma! Frantino, že se s ní Isabela Lintonová nemůže měřit?“
„K Isabele byla příroda skoupější,“ řekla jeho žena. „Ale Katka, teď, musí dbát, aby zase nezdivočela. Elleno, pomozte slečně Kateřině odložit! Počkej, Katinko, ať si nepokazíš účes! – dovol, já ti ten klobouček odvážu.“
Svlékla jsem jí tu sukni a pod ní se zaskvěly nádherné kostkované hedvábné šaty; přitom vykoukly u kotníků i bílé spodní kalhoty a naleštěné botky. A když se přihnali psi a bujně ji vítali, rozzářily se jí radostí oči, ale úzkostlivě se jim přitom vyhýbala, jaký měla strach o tu svou parádu. Mně dala opatrnou pusu – zadělávala jsem právě na vánoční dort a byla jsem celá od mouky, takže nebylo radno mě objímat – a pak se začala rozhlížet, kde je Heathcliff.
Earnshawovi čekali s napětím na to shledání. Chtěli posoudit, jak dalece asi mohou doufat, že se jim podaří to kamarádství rozloučit. Heathcliff se dlouho neukazoval. Co byla Kateřina pryč, pustl a zanedbával svůj zevnějšek daleko víc než předtím.
Nikdo kromě mne mu neprokázal ani tu službu, aby nad ním ohrnul nos, že je takový špindíra, a jen já ho napomínala, aby se aspoň jednou za týden umyl. V jeho věku si děti obyčejně na vodu a mýdlo moc nepotrpí. A tak se mu obličej a ruce černaly až hanba. Vlasy si samozřejmě nečesal a šaty – jak mohly vypadat, když je tři měsíce ani nesvlékl a pracoval v samém prachu a blátě! No, a teď uvidí vcházet do domu takovou našlechtěnou slečinku, která se nese jako dáma, když očekával stejného divocha, jako byl sám. Tak zkrátka zalezl do kouta za lavici.
„Heathcliff tu není?“ ptala se Katka a stahovala si rukavičky.
Jaké teď měla bílé ručky, když tak dlouho nic nedělala a nevytáhla z domu paty!
„Jen vylez, Heathcliffe,“ volal pan Hindley. Dělalo mu dobře, že je Heathcliff v úzkých, a taky se mu hodilo, že ho může Katce předvést v tak ostudně zpustlé podobě. „Pojď, pojď, služebnictvo smí také slečnu Kateřinu přivítat.“
Katka už kamaráda v jeho úkrytu zahlédla a rozběhla se k němu s otevřenou náručí. V okamžení mu zlíbala celý obličej, pak se zarazila, ucouvla a vyprskla smíchem.
„Co se tak mračíš, ty mouřeníne? Na tebe je pohled! Vždyť jsi směšný, když se tak škaredíš. To víš, já jsem teď měla na očích pořád jen Edgara a Isabelu. – No tak, Heathcliffe, snad jsi na mne nezapomněl?“
Skoro to tak vypadalo. Heathcliff tu stál jako z kamene – teď se teprve zaškaredil, hanbou a z uražené pýchy.
„Podej slečně ruku, Heathcliffe !“ řekl pan Earnshaw blahosklonně. „No tak, když ti to výslovně dovoluji!“
Konečně se Heathcliffovi rozvázal jazyk. „Ne,“ povídá. „Když jsem lidem pro smích, nemám tu co dělat.“
A chtěl zase zmizet, ale slečna Katka ho chytila za ruku: „Já jsem to tak nemyslela, Heathcliffe. Co na tom že jsem se zasmála? Proto mi nechceš ani ruku podat? Proč se vztekáš? Vypadáš směšně, no. Ale to se dá přece spravit! Jdi se umýt a učeš se! Vždyť jsi špinavý až hrůza!“
Zahleděla se starostlivě na jeho umouněné prsty, které držela v ruce, a pak na své šaty. Znepokojila se, když viděla tu špínu, s jakou přišla do styku.
Heathcliff si toho pohledu všiml a vyškubl se jí. „Tak na mne nesahej! Ať jsem špinavý! Mně se to líbí, abys věděla! Já chci být špinavý, a zrovna!“ A vyrazil z pokoje, jako střelený, za všeobecného smíchu. Jen Kateřina zůstala zaražená, protože pořád nemohla pochopit, proč se tolik rozčílil, když dohromady nic neřekla.
Obsloužila jsem slečnu Katku ve své nové hodnosti jako její komorná, dala jsem vánoční pečivo do trouby rozdělala jsem v jizbě i v kuchyni pořádný oheň, aby to tam vypadalo útulně a slavnostně, a pak jsem seděla sama v kuchyni a zpívala si vánoční koledy. Josef sice tvrdil, že si vybírám jen samé veselé nápěvy, které podezřele zavánějí světskými písničkami, ale na to jsem se neohlížela.
Josef zalezl do své komůrky a tam se modlil, Earnshawovi byli se slečnou v jizbě a bavili ji výstavou všelijakých drobností, které jí nakoupili jako dárečky pro Lintonovy děti, aby jim mohla oplatit jejich pozornost.
Lintonovi byli pozváni nazítří na návštěvu. Slíbili přijít, ale s jednou podmínkou – paní Lintonová snažně žádala, aby její dítka byla laskavě ušetřena styku s tím hubatým klackem“.
Byla jsem tedy v kuchyni sama. Těšilo mě, jak to tam v teple krásně voní kořením, jak se pánve na stěnách třpytí, jak hezky jsem naleštila a ověnčila jmelím hodiny a nachystala na podnos stříbrné korbele na horké kořeněné pivo. A ze všeho nejvíc jsem si zakládala na vzorně vydrhnuté a umetené podlaze – to byla vždycky moje největší chlouba, aby zářila čistotou jako padlý sníh.
A jak jsem si to všechno uznale prohlížela, vzpomněla jsem si najednou na starého pana Earnshawa, jak o vánocích vždycky přišel do kuchyně, když bylo takhle uklizeno, jak mě pochválil, že jsem čiperná holčice, a vtiskl mi pokaždé do ruky šilink jako dárek k vánocům. No a tohle mi zas připomnělo, jak měl rád Heathcliffa a jak se trápil obavami, aby jednou, až tady nebude, chlapce neodstrkovali. A hned mi samozřejmě vytanulo, jak tu s tím chudákem teď nakládají, a už mi najednou nebylo do zpěvu, ale do pláče. A pak mě zas napadlo, že pláčem nic nespravím, že bych se raději měla pokusit trochu mu ten těžký život ulehčit.
Vyšla jsem tedy na dvůr, abych se po něm podívala. Nebyl daleko, našla jsem ho ve stáji. Hřebelcoval lesklou srst toho nového poníka a krmil ostatní koně, tak jako jindy.
Pospěš si, Heathcliffe !“ řekla jsem mu. „V kuchyni je příjemně, Josef je nahoře. Pospěš si, ať tě mohu dát trochu do pořádku, než přijde slečna Katka! Můžete si tam po večeři sednout ke krbu, nikdo tam nebude, celý večer budete mít pro sebe.“
Heathcliff si hleděl práce a ani se neohlédl.
No tak pojď už!“ hučela jsem do něho. „Mám tam pro vás pro každého celý dortík, aspoň něco, pojď, na obléknutí potřebuješ dobrou půlhodinku.“
Čekala jsem pět minut, a když jsem se nedočkala odpovědi, vrátila jsem se do kuchyně. Kateřina večeřela s bratrem a švagrovou a já s Josefem. Byla to neutěšená večeře, kořeněná z jedné strany samými výtkami a z druhé šťavnatou uštěpačností.
Dort i sýr přichystaný pro Heathcliffa zůstal na stole celou noc skřítkům na pospas.
Jako naschvál měl až do devíti hodin pořád co dělat a pak šel rovnou spát, beze slova, jako bubák. Katka byla dlouho vzhůru, dělala veliké přípravy na zítřek, aby důstojně přivítala nové kamarády – na toho starého si také vzpomněla, odskočila kvůli němu do kuchyně. Když ho tam nenašla, zeptala se jen, co to s ním je, a hned zase odběhla.
Druhý den Heathcliff brzy vstal, a protože byl svátek, šel trucovat do vřesovišť. Vrátil se, až když všichni odešli do kostela. Půst a rozjímání ho patrně přivedly na lepší myšlenky. Chvíli okolkoval, a když přemohl rozpaky, vyhrkl na mne:
„Nelly, dejte mě trochu do pořádku! Já už se polepším!“
„Vždyť je taky na čase, Heathcliffe`,` povídám mu.
„Víš, že to Kateřinu bolí, jak ses k ní zachoval? Ta lituje, že se vrátila! To vypadá docela, jako bys jí záviděl že si jí teď všichni víc hledí.“
Že by měl Kateřině něco závidět, to Heathcliff nechápal, ale zato pro výtku, že jí způsobil bolest, měl živé porozumění.
„Ona vám řekla, že jí to bolí?“ ptal se a tvářil se náramně vážně.
„Vždyť se dala do pláče, když slyšela, že jsi dnes zase odešel.“
„Hm, já plakal včera. A měl jsem taky proč!“
„Já vím. Jako bys měl proč jít spát s prázdným žaludkem a srdcem plným pýchy. Pýcha předchází pád. Že ti není hanba, být takhle nedůtklivý! To ti ale povídám, ať jí hezky odprosíš, až přijde! Jdi k ní, dej jí pěknou pusu a řekni – ale to ty už budeš vědět, co jí máš říct. Jenom se, prosím tě, chovej přirozeně a nekoukej na ní, jako kdyby to byl najednou někdo jiný, když má lepší šaty. Já teď musím dodělávat oběd, ale to víš, že si najdu chvilku a dám tě do parády! Edgar Linton bude vedle tebe vypadat jako titěra – mezi námi. Ty jsi přece mladší než on, a přitom určitě větší a v ramenou dvakrát tak široký, uvidíš. Přepral bys ho jako nic. No řekni!“
Heathcliffovi se obličej na chvilku rozjasnil, ale pak se mu zachmuřil znova. Povzdechl si.
„Co je to platné, Nelly! Kdybych ho třeba dvacetkrát přepral, pořád bude hezčí než já. Proč já nejsem tak světlovlasý a růžový a proč nemám takové elegantní šaty a způsoby a proč nikdy nebudu tak bohatý? To bych všecko chtěl.“
„A to by ses chtěl taky pořád držet maminky za ruku a třást se, aby ti nenabili kluci z vesnice, a schovávat se celý den doma, když zaprší? Ale jdi, Heathcliffe, nebudeš přece zahazovat flintu do žita! Pojď sem k zrcadlu, já ti povím, proč to všechno je. Vidíš ty dvě rýhy mezi očima?“
Podívej se na obočí! Je krásně husté, ale místo vyklenutých obloučků tam vidíš propadlou čáru. A co ta dvě zlá běsovská světýlka? Proč ta černá kukadla mhouříš, jako bys číhal na samé nepřátele, proč se bojíš rozevřít je a podívat se směle na svět? Načpak chceš mít všechno, co má Edgar? Stačí, když vyhladíš z čela ty nevraživé vrásky – a oči pořádně otevři a dívej se zpříma – ať tam místo zlých světýlek, místo podezřívání a pochybování září jen nevinnost a důvěra – nesmíš v nikom vidět nepřítele, dokud nemáš jistotu! Vždyť ty se pomalu tváříš jako to zavilé psisko, které už nic lepšího na světě nečeká než kopance a nenávidí za to všechny lidi, nejenom člověka, který ho zkopal.“
„Tak vidíte, že bych musel být Edgarem, abych měl modré nevinné oči a hladké čelo,“ řekl mi na to Heathcliff. „Cožpak o to, já bych chtěl – ale chtít nestačí!“
„Stačí dobré srdce, chlapče, a budeš krásný, kdybys měl tvář třeba jako uhel černou,“ pokračovala jsem. „Zlé srdce zohyzdí sebekrásnější obličej ještě víc, než kdybys byl od přírody nehezký. A teď se na sebe podívej, jak ti to sluší, když jsi umytý a učesaný a když se nemračíš. No, není z tebe fešák? Tak vidíš, že jsem měla pravdu!“
Teď vypadáš skoro jako přestrojený princ. A vůbec kdoví – co jestli byl tvůj táta čínský císař a matka nějaká indická královna? Ti by si mohli, kdyby chtěli, koupit každý den takovou Větrnou hůrku i s Drozdovem. A zlotřilí námořníci tě v dětství unesli a zavezli do Anglie. Já na tvém místě, člověče, bych si řekla, že nepocházím z lecjakého rodu. A jak důstojně a mužně bych pak nesla ústrky takového ubohého zemánka, když bych si připomněla, kdo vlastně jsem.“
Takhle jsem do něho mluvila a Heathcliffovi se přitom obličej vyjasňoval, až bylo milo se na něho podívat. Ale vtom se zvenčí ozvalo hrčení kol, nejprve na cestě a pak na dvoře, a bylo po besedě. Heathcliff se rozběhl k oknu a já ke dveřím. Z kočáru právě slézaly obě Lintonovy děti, zabalené až po uši do plášťů a kožešin, a Earnshawovi seskakovali s koní – v zimě obyčejně do kostela jezdívali. Kateřina vzala děti za ruce, zavedla je do jizby a posadila ke krbu a tam jim brzy bledé tváře zrůžověly.
Odskočila jsem do kuchyně pro svého chráněnce, aby šel honem ukázat, že dovede být taky roztomilý, a on beze všeho poslechl. Jenomže co čert nechtěl! Když otvíral dveře do obývacího pokoje, Hindley je zrovna otvíral také, ale z druhé strany, a tak se srazili. Hospodáře asi dopálilo, že je Heathcliff jako ze škatulky a přívětivě se usmíval anebo mu snad obzvlášť záleželo na tom, aby vyhověl žádosti paní Lintonové – zkrátka chlapce surově odstrčil.
A nařídil vztekle Josefovi, aby si vzal toho kluka na starost a nepouštěl ho do pokoje. Ať prý ho zavře přes oběd do své podkrovní komůrky. v kuchyni že zůstat nemůže, že tam jsou ovocné košíčky a on by se v nich rýpal, jakmile by ho na chvilku pustili z dohledu.
Mně to nedalo, abych se do toho nevmísila. „Takové věci Heathcliff přece nedělá, pane Hindley! Dopřejte mu ať taky dostane něco z těch vánočních dobrot!“
„Dostane přes hlavu, jestli ho přistihnu tady dole!` rozkřikl se Hindley. „Mazej odtud, ty pobudo, a celý den se mi tu neukazuj! Podívejme se, on si tu bude hrát na šviháka! Ale až já tě popadnu za frizúru, já ti ty kudrlinky natáhnu, abys je měl ještě delší!“
„Vždyť je má stejně dost dlouhé,“ přisadil si mladý pán Edgar, který nakukoval ve dveřích. „Že je na hlavě unese! Vypadá jako hříbě, když mu ty žíně takhle padají do očí.“
Nemyslel to nijak urážlivě, ale Heathcliff při své nezkrotné povaze nestrpěl od Edgara ani sebemenší jízlivost – už tenkrát v něm asi tušil soka, a proto ho tak nenáviděl.
Popadl mísu s horkým jablečným pyré – první, co mu přišlo do ruky – a vychrstl všechno Edgarovi do tváře a na krk. Na Edgarův nářek přiběhla do kuchyně Isabela s Kateřinou. Pan Earnshaw se ihned pachatele zmocnil a dopravil ho nahoru do komůrky. Bezpochyby tam nešetřil námahou, aby zchladil Heathcliffovu horkokrevnost; protože se vrátil celý rudý a bez dechu.
Já jsem vzala utěrku na nádobí a ulevila jsem si tím, že jsem Edgarovi důkladně utřela obličej – až moc důkladně ! – a řekla mu, že mu to patří, proč se do toho pletl. Jeho sestra začala fňukat, že chce domů, a Katka tam stála zaražená a zrudlá hanbou – za všechny.
„Ty jsi na něho neměl mluvit,“ vyčítala panu Edgarovi, „když jsi viděl, že je rozčilený. Zkazil jsi celou návštěvu – on teď bude bit. Mně to může srdce utrhnout, když ho bijou. Nemohu ani obědvat. Proč jsi s ním mluvil, Edgare?“
„Já jsem s ním nemluvil,“ rozvzlykal se chlapec, vyklouzl mi z rukou a dokončil očistný obřad sám batistovým kapesníčkem. „Já jsem matince slíbil, že s ním slovo nepromluvím, já jsem s ním vůbec nemluvil!“
„A neřvi, prosím tě,“ řekla mu Kateřina s opovržením, „vždyť tě nezabil. Nestačí ti, co jsi natropil? Ticho, bratr se vrací! Přestaň, Isabelo! Stalo se tobě něco?“
„Tak, to bychom měli, děti. “ A teď ke stolu!“ přihnal se Hindley bujaře. „To jsem si zacvičil s tím pacholkem, až je mi z toho horko! Příště si to s ním, chlapče, rozdej sám – uvidíš, jak ti pak bude chutnat oběd!“
Při pohledu na vábné hody zapomněly děti brzy na všechen rozruch. Vyhladověly po cestě, a tak se snadno upokojily – vždyť jim se nakonec nic nestalo. Pan Earnshaw nakládal každému mohutné porce a jeho paní bavila hosty veselým hovorem. Obsluhovala jsem u stolu a stála jsem za jejím křeslem. Dotklo se mne, že Kateřina s tak lhostejným klidem, oči suché, okrajuje na talíři husí křídlo.
„To dítě nemá kouska citu,“ pomyslela jsem si. „Na svého nešťastného kamaráda si už ani nevzpomene. Do ní bych to neřekla, že je tak sobecká.“ Ale ona zvedla vidličku k ústům a zas ji položila; tváře jí zčervenaly a z očí jí vytryskly slzy. Upustila vidličku na zem a rychle se shýbla pod ubrus, aby neviděli její pohnutí. Odvolala jsem v duchu předešlou domněnku. Vždyť to celé odpoledne se jí změnilo v očistec. Byla jako na trní, číhala stále na vhodnou příležitost, aby mohla uniknout do samoty, popřípadě se dostat k Heathcliffovi, hospodář ho totiž zamkl, jak jsem zjistila, když jsem mu chtěla podstrčit něco ze slavnostního oběda.
Večer se u nás tančilo. Katka žadonila, aby ho pustili, že Isabela nemá tanečníka – všechno marné a tanečníka jsem musela z nouze dělat já. V kole jsme se rozjařili a zapomněli na všechno. A co teprve, když se dostavili muzikanti z Gimmertonu ! Měli pěknou patnáctičlennou kapelu – trubku, pozoun, klarinety, fagoty, lesní rohy, violoncello – a zpěváky. O vánocích chodí vyhrávat po lepších domech, kde jim dobře zaplatí.
Byl to pro nás vrcholný požitek; když přezpívali koledy, žádali jsme si ještě světské hodně veselé písničky. Paní Earnshawová byla milovnice hudby, a tak zpěvu nebylo konce.
Kateřina měla hudbu taky ráda, ale prohlásila, že lepší poslech je na schodišti v patře, a vyšla potmě nahoru.
Šla jsem za ní. Dole v jizbě zavřeli dveře – nikdo nás nepostrádal, kolik tam bylo lidí. V patře se ani nezastavila a stoupala dál až do podkroví k Heathcliffovu vězení. Volala jménem, ale on zatvrzele mlčel. Trvalo hezkou chvilku než ho pohnula k řeči. Dorozumívali se škvírou mezi prkny.
Dopřála jsem jim, aby si, chudáci, nerušeně popovídali.
Teprve když se zpívání dole chýlilo ke konci a byl čas pomýšlet na občerstvení muzikantům, vylezla jsem po žebříku za Kateřinou, abych jí na to upozornila.
Jenže ona tam už nebyla – ozvala se mi zevnitř ! Ona se ta potvůrka protáhla vikýřem na střechu a potom se jiným vikýřem dostala k Heathcliffovi. Co mi to dalo práce vylákat jí odtamtud ! A když se konečně objevila, vedla si Heathcliffa s sebou, a že prý ho mám vzít do kuchyně – Josefa totiž vypudily naše „pekelné orgie“ někam do sousedství. Bránila jsem se, že nemohu takové úskoky podporovat . Ale když on Heathcliff držel půst, vlastně od včerejšího odpoledne!
Tak jsem zkrátka pak tentokrát zamhouřila oko, že pana Hindleyho takhle podvádí, a vzala ho s sebou dolů. Prostřela jsem mu u křesla samé dobroty, ale on pro slabost ani nemohl jíst, a tak moje snaha přišla nazmar. Seděl zamlklý a zahloubaný, s lokty na kolenou a bradu v dlaních. Když jsem se ho zeptala, na co myslí, odpověděl vážným hlasem :
„Jak to Hindleymu jednou všecko oplatím. Mám dost času – hlavně aby se to podařilo. A aby mi zatím neumřel !“
„To je hanba, Heathcliffe!“ zděsila jsem se. „Od toho je Pánbůh, aby trestal lidi za jejich hříchy. My přece máme odpouštět našim viníkům.“
„Kdepak – Pánbůh by z toho neměl ten požitek jako já,“ odpověděl. „Jenom přijít na to pravé ! Nechte mě, ať si to promyslím ! Při tom mě přejde všechna bolest.“
„No ale – tohle vás přece nemůže bavit, pane Lockwoode ! Jak jsem se tak mohla zapomenout ! Já tu tlachám a odvar zatím vystydl a vy už skoro spíte. Vždyť jsem to o Heathcliffovi mohla vypovědět několika slovy – aspoň to hlavní.
A milá hospodyně vstala a začala se se svým šitím sbírat k odchodu. Já jsem však neměl sílu hnout se od krbu, a na spánek ani pomyšlení.
„Nevstávejte, paní Deanová,“ zvolal jsem. „Poseďte ještě chvíli ! To je právě dobře, že jste zvolila široký tok vyprávění. To je můj styl – prosím, pokračujte stejným způsobem až do konce! Skoro všechny postavy, které jste uvedla do svého příběhu, vzbudily můj zájem, více méně.“
„Vždyť už je jedenáct hodin!“
„To nic – nechodívám spát před půlnocí. Dost času v jednu nebo ve dvě, když nevstávám před desátou.“
„Do desíti byste neměl vyspávat. To vám uteče ta nejlepší část dne. Ranní ptáče dál doskáče – to nevíte?“
„Nu, snad – ale teď se ještě posaďte, paní Deanová! Už vidím, že se mi dnešní noc protáhne přes poledne. Z toho nachlazení se vyvine přinejmenším silná rýma.“
„Musíme doufat v nejlepší, pane Lockwoode. Tak tedy – přeskočím asi tak tři roky. Po celou tu dobu se paní Earnshawová.. „
„Počkejte, to ne, nic takového! Dovedete si představit, jak je osamělému člověku, pozorujícímu z dlouhé chvíle kočku, která mu leží na koberci u nohou a olizuje pečlivě kotěti srst? Ten se do té práce tak vžije, že by ho vážně přivedlo z míry, kdyby kočka vynechala jedno ouško!“
„Pěkně líný člověk !“
„Ale kdež, právě naopak, až trapně činný ! Jako já, například, a zrovna teď. Chápete tedy, proč nesmíte nic vynechávat. Víte, na co jsem přišel? Lidé v tomhle kraji se jeví oku pozorovatele ve srovnání s lidmi ve městech významněji, tak jako pavouk ve vězeňské kobce oproti pavouku ve vile – z hlediska příslušných obyvatel.
Lze však rozdíl v poutavosti obou pavouků přičítat toliko zornému úhlu pozorovatele? Nikoli! Zdejší lid, jak jsem se přesvědčil, žije vskutku bytostnějším, svéráznějším životem, nelpí na konvenčním, pestrém a malicherném vnějšku. Jsem skoro ochoten připustit, že se tu naskýtá i možnost lásky na celý život – já, prosím, jenž nikdy nevěřil, že by člověk vydržel milovat celý rok. Vyjádřil bych to takto : představte si milujícího v obou případech jako hladového člověka. Postavte před něho jediný pokrm a on se do něho pustí s veškerou chutí a bude vědět, že se najedl.
Posadíte-li ho však k bohaté tabuli, prostřené lahůdkami francouzské kuchyně, nají se, možná, se stejným pocitem uspokojení – jenže každý jednotlivý chod zanechá v jeho žaludku i ve vzpomínce jen nepatrnou stopu.“
„Jak to? My tu jsme přece docela normální lidé, jen až nás poznáte !“ namítla paní Deanová, jež mému vykladu naslouchala s jistým podivem.
„Dovolte, milá přítelkyně,“ odpověděl jsem jí, „vy sama jste přesvědčivým dokladem, který vaše tvrzení vyvrací. Až na to, že se ve vaší mluvě občas vyskytují jadrné lidové obraty – ale tento nedostatek, prosím, není nijak závažný – nenalézám ve vašich projevech nic z toho, co odedávna považuji za charakteristické vlastnosti nižších společenských tříd. Vy si určitě všelicos víc promýšlíte, než bývá u služebnictva zvykem, viďte? A víte proč? Protože zdejší kraj vám neposkytl možnost rozptylovat se rozmanitými, nicotnými povrchnostmi.“
Paní Deanová se zasmála. „V něčem máte pravdu . Jsem taková rozvážná a rozšafná. Ale to není od těch kopců, pane Lockwoode, ani od toho, že mám kolem sebe rok co rok stejné tváře a stejné zvyky! Já prošla přísnou školou, od malička jen samé sebezapření . A to pak člověk zmoudří. A kromě toho jsem hodně četla . Ani byste neřekl, co všechno.
V téhle knihovně byste nenašel knihu, kterou jsem neměla v Ruce . A z každé jsem taky něco získala. Na ty přihrádky s řeckými a latinskými autory se nedívejte! ani na ty francouzské knihy! Ty jsem ovšem nečetla. Ale aspoň rozeznám, která je která, a to je snad dost na dceru chudého podruha. Promiňte, ale když si přejete, abych vám příběh na Větrné hůrce vypověděla po sousedsku důkladně, tak snad abych pokračovala. Nebudeme tedy přeskakovat ty tři roky. Začnu od následujícího léta – od léta 1778, před třiadvaceti roky.“
Přeložila Nikola Bílá
–
Přidejte odpověď