autor: Emily Brontë
5. KAPITOLA
Pan Earnshaw začal rychle scházet. Byl vždycky tak čilý a zdravý, a teď ho najednou síly opouštěly. Těžce nesl, když musel jen nečinně posedávat u krbu, a byl tak nedůtklivý, že se zlobil pro nic za nic. Pořád si myslel, že už jeho slovo tolik neplatí, a to ho přivádělo k nepříčetnosti. Nejvíc byl citlivý na to, aby se nikdo nedíval z vrchu na jeho mazlíčka nebo ho v něčem neodstrkoval.
Heathcliffovi se nesmělo říct křivé slovo. Vzal si nejspíše do hlavy, že všichni Heathcliffa nenávidí a nejraději by ho uštípali za to, že mu starý pán přeje. Chlapci bylo tohle nadržování spíš na škodu. My útlocitnější jsme nechtěli starého pána dráždit, a tak jsme se ve všem řídili podle jeho přání – a ta naše povolnost jen stupňovala Heathcliffovu nezkrotnou pýchu. Když to ale jinak nešlo!
Hindley se před otcem párkrát na Heathcliffa osopil a starý pán se tak rozzuřil, že jednou i popadl hůl a byl by mladého pána zmlátil, ale nedokázal jí ani uzvednout a vztekem se celý roztřásl.
My tu měli jen kaplana, který se měl co ohánět, aby se uživil – na svém políčku, sedlačil sám a ještě vyučoval děti Lintonových a Earnshawových, panu Earnshawovi poradil, aby mladého pána poslal na univerzitu. Starý pán ho poslechl, ale moc si od toho nesliboval, povídal, že z Hindleyho beztak nic kloudného, jakživ nebude, a že to nikam nepřivede, tak nač ho posílat do světa.
Těšila jsem se, že teď bude u nás klid. Vždyť by to bylo kruté, aby starý pán takhle trpěl za dobrý skutek! Já to připisovala jen těm domácím nesvárům, že tak kvapem chřadne a mrzoutí, a on to taky pořád říkal. Ale nebylo to tak – pan Earnshaw prostě už mlel z posledního. A mohli jsme si vskutku žít docela dobře, nebýt těch dvou slečny Katky a Josefa. Všiml jste si tam Josefa, toho sluhy, viďte? To byl – a určitě je pořád – strašlivý farizej, pane Lockwoode. Znáte ty nesnesitelné, licoměrné svatoušky, co ustavičně leží v bibli, pro sebe si tam vybírají samé požehnání a tresty odkazují těm druhým? Pana Earnshawa se mu podařilo tím pobožnůstkářským řečňováním docela obalamutit a měl na něho větší a větší vliv, co starý pán slábl. Mořil ho bez přestání, aby pamatoval na spásu, duše a dětem aby vládl tvrdou rukou. Posiloval ho ještě v hněvu proti Hindleymu, že je to hříšný vyvrhel, a neminul den, aby nepřišel s nekonečnými žalobami na Kateřinu. Na Katku toho vždycky svedl nejvíc, protože se chtěl panu Earnshawovi zavděčit, když ten měl takovou slabost pro Heathcliffa.
Katka – to byla prazvláštní povaha. Stokrát za den nás všecky přiváděla z míry – od časného rána, jak vstala, až do chvíle, kdy šla zase spát, jsme byli pořád jako na trní, co kde asi tropí. Šili s ní ustavičně všichni čerti a jazyk se jí na chvilku nezastavil: zpívala; smála se a dotírala na lidi, kterým zrovna do zpěvu a smíchu nebylo, žába jedna rozjívená!
Ale v celém okolí byste nenašel taková kukadla roztomilá, neodolatelný úsměv a nožky – inu, jako srnka. A zle to nikdy nemyslela, když zlobila. Jestli někdy někoho doopravdy rozplakala, dala se sama do pláče a tak si to brala, že člověk musel nakonec přestat, aby mohl utišit ji.
Heathcliffa měla nad pomyšlení ráda. Největším trestem pro ní bylo, když jsme jí nedovolili s ním být – a přitom za něho všecko nejvíc odnášela. Když jsme si hráli, dělala ráda velitelku, komandovala ostatní a rozdávala rány na všechny strany. Já jsem ale nesnesla, aby mě proháněla, a taky jsem jí to řekla, že si od ní nenechám poroučet.
Pan Earnshaw nerozuměl žertům, jednal s dětmi vždycky jen vážně a přísně. Kateřině zase nešlo do hlavy, proč by musel být churavý tatínek zlostnější než zdravý tatínek.
Schválně ho dráždila, když jí pořád jen nevrle plísnil. Byla ve svém živlu, když jsme se s ní hádali všichni najednou a ona nám vzdorovala se vzpurným pohledem a pohotovou vyřídilkou: Josefa s jeho prorockými kletbami zesměšňovala, mne si dobírala a otce zraňovala na nejcitlivějším místě. Jednala před ním s Heathcliffem naoko bezohledně, aby se pan Earnshaw domníval, že její vůle zmůže u chlapce víc než jeho dobrota a že jí Heathcliff, poslechne na slovo, kdežto jeho jen když sám chce. Celý den prováděla jen to nejhorší, ale večer se přicházela k otci vlichotit, aby si ho usmířila.
„Ne, Katko,“ říkával starý pán, nemůžu tě mít takhle rád, jsi ještě horší než Hindley. Jdi se modlit, dítě, a pros Pánaboha za odpuštění. Abychom jednou s maminkou nelitovali, že jsme tě vychovali!“
Dříve po takových slovech vždycky plakávala, ale později se zatvrdila, že jí pořád jen odmítal, a dokonce se mi smála, když jsem jí posílala, aby ho šla odprosit.
Až se pak naplnil čas a panu Earnshawovi skončily pozemské strasti. Jednoho říjnového večera zhasl tiše ve svém křesle u krbu. Na Větrné hůrce řádil vichr a komínem se rozléhal strašný hukot. Bouřilo a fičelo to hrozivě, ale nebyla velká zima. Byli jsme všichni uvnitř. Já seděla s pletením dál od krbu a Josef četl u stolu bibli. Tenkrát ještě služebnictvo obyčejně sedávalo po práci v jizbě. Slečně Katce ten den nebylo dobře, a tak se výjimečně chovala tiše. Seděla opřená otci o koleno a HeathclifF ležel na zemi, s hlavou Katce na klíně. Dodnes si pamatuju, jak jí starý pán, než usnul, pohladil po vláskách – měl takovou radost, že je jednou hodná! – a povídá: „Pročpak nejsi takhle milá pořád, Katko?“
Katka k němu vzhlédla, dala se do smíchu a zeptala se: „A proč ty nejsi pořád takhle milý, tati?“ Ale když viděla, že ho zas popudila, políbila mu ruku a řekla, že mu zazpívá, aby se mu hezky usnulo.
Zpívala tichounce a starému pánovi brzy klesla hlava na prsa a prsty mu vyklouzly z její ručky. Pošeptala jsem jí, aby přestala a nehýbala se, že by bylo škoda ho vzbudit.
Dobrou půlhodinku jsme ani nedutaly a kdo ví, jak dlouho bychom tak seděly; jenže Josef zatím dočetl kapitolu, zvedl se a prohlásil, že je čas, aby se on za nás pomodlil a šel do postele, a že ho musí vzbudit. Šel k němu oslovil ho a položil mu ruku na rameno. Ale pán se nehýbal a tak na něho Josef posvítil svíčkou. Podle toho, jak se tvářil, když svíčku zase stavěl na místo, nebylo asi něco v pořádku. Vzal obě děti za ruce, nařídil jim šeptem, aby šly spát a nedělaly po schodech rámus, a aby se dnes pro jednou pomodlily samy, on že tu má ještě něco na práci.
„Já musím dát tatínkovi dobrou noc,“ prohlásila Kateřina, a než jí někdo mohl zadržet, vzala otce kolem krku…
Poznala to hned – že osiřela, ubožátko, a vykřikla: „Heathcliffe, on umřel! Umřel, Heathcliffe !“ A oba propukli v srdcervoucí pláč.
Také já jsem spustila hlasitý, žalostný nářek. Ale Josef zakročil, co prý nás to napadá, takhle povykovat pro světce, který je už v nebi. Vyzval mě, abych si vzala plášť a doběhla do Gimmertonu pro doktora a pro faráře.
Nechápala jsem sice, nač je ještě potřebuje, ale šla jsem, lijákem a vichrem. Přivedla jsem jen jednoho, doktora. farář vzkázal, že přijde až ráno. Nechala jsem na Josefovi, aby vysvětlil, oč jde, a spěchala jsem za dětmi. Měly dveře otevřené dokořán. Viděla jsem, že jsou pořád ještě vzhůru, ačkoli už bylo po půlnoci, že se trochu uklidnily a nemají zapotřebí, abych je utěšovala. Ty dušinky si našly lepší útěchu, než bych jim dovedla dát já. povídaly si o nebi, a žádný farář by nedovedl nebe vylíčit v té kráse, jakou si představovala tahle nevinná děcka.
Stála jsem tam, vzlykala, a jak jsem je tak poslouchala; zatoužila jsem, abychom se tam jednou všichni shledali.
Přeložila Nikola Bílá
–
Přidejte odpověď