autor: Emily Brontë
4. KAPITOLA
Člověk je jako větrná korouhvička. Například já, který jsem hodlal žít vzdálen od lidí a děkoval nebi, že jsem konečně na končině, kde k tomu není takřka ani příležitost – já jsem po marném boji s dlouhou chvílí a pocitem opuštěnosti navečer kapituloval. Když mi paní Deanová přinesla večeři, požádal jsem ji pod záminkou, že s ní chci projednat některé další problémy svého zabydlování, aby mi dělala při jídle společnost. Doufal jsem pevně, že si ta osoba potrpí na kus řeči a buď mě svým hovorem rozjaří, nebo ukolébá v dřímotu.
„Vy zde žijete již dlouho, že?“ zahájil jsem. „Šestnáct let, tuším?“
„Osmnáct už to bude. Naše paní si mě sem po svatbě vzala jako komornou, a když umřela, dělala jsem pánovi hospodyni.“
Aha.“
A ticho. Na řeči si tedy moc nepotrpí, škoda; ještě tak o svých zájmech možná, ale to by zas nebavilo mne. Po chvíli však, jak tu zamyšleně seděla s dlaněmi na kolenou a stínem chmurného přemítání v růžolícím obličeji, náhle vyhrkla: „Od té doby se hodně změnilo!“
„Jak by ne,“ přitakal jsem. „Vy jste těch změn jistě mnoho zažila.“
„Mnoho. A toho soužení…,“ řekla mi na to.
Teď by se hodilo zavést řeč na domácího a jeho rodinu, řekl jsem si v duchu. I na to děvče, na tu hezkou vdovičku. Moc by mě zajímalo, co je vlastně zač. Pochází odtud, nebo to bude spíše cizokrajná rostlina, kterou ti obhroublí domorodci mezi sebou nesnášejí? A tak jsem tedy paní Deanové položil otázku, jak to, že Heathcliff pronajímá Drozdov a sám se s rodinou uskrovňuje na té nehostinné samotě.
„To nemá dost peněz, aby tohle sídlo udržoval?“ zeptal jsem se.
„I to!“ zvolala hospodyně. „Ten má peněz jako želez a rok od roku se mu ještě množí. Kdepak, ten by si mohl žít třeba v paláci, kolik toho má, ale je to takový chamtivec škudlivý. Snad se sem už i chtěl nastěhovat, ale jen slyšel o dobrém nájemci, nedal si ujít příležitost, aby shrábl dalších pár stovek. Já se divím, proč někdo tolik shání, když je na světě sám a sám.“
„Neměl on syna?“
„Měl, jednoho – a ten mu umřel.“
„A mladá paní, ta paní Heathcliffová – to byla jeho žena?“
„Ano.“
„A odkud je původem?“
„Ale to je přece dcera nebožtíka milostpána: Za svobodna se jmenovala Lintonová, Kateřina Lintonová. Já jí, děvenku, odchovala a tolik jsem toužila, aby se pan Heathcliff přestěhoval sem. To bychom zas byly pohromadě.“
„Jak? Kateřina Lintonová?“ Vykřikl jsem překvapením. Po kratičké úvaze jsem si ovšem uvědomil, že tato Kateřina není totožná s mým přízrakem. „Můj předchůdce v tomto domě,“ pokračoval jsem, „se tedy jmenoval Linton?“
„Ano.“
„A kdo je to ten Earnshaw, Hareton Earnshaw, který tam bydlí s panem Heathcliffem? Nějaký jeho příbuzný?“
„Ne, synovec nebožky paní Lintonové.“
„Je to tedy mladé paní bratranec?“
„Ano, a její muž byl taky její bratranec. Ten byl z otcovy strany – Heathcliff si vzal sestru pana Lintona tenhle je z matčiny.“
„Jméno Earnshaw je také vyryto na Větrné hůrce nad portálem. Je to nějaký starý rod?“
„Ó, velmi starý, a Hareton je už jediný potomek. Paní Katka je zase poslední z našeho rodu – totiž z Lintonů. Vy jste byl na Větrné hůrce? Odpusťte, že jsem tak smělá, ale – jak se jí tam, prosím vás, vede?“
„Paní Heathcliffové? Vypadá nádherně, je to krásné stvoření! Řekl bych ale, že není zvláště šťastná.“
„Ubožátko, to se dalo čekat. Co říkáte pánovi na Větrné hůrce?“
„Poslyšte, paní Deanová, to je pěkný hrubec! Neřekla byste?“
„Věru hrubec, a srdce z kamene. Nic si s ním nezačínejte, to vám radím!“
„Patrně všelicos prožil, co ho tak zatvrdilo. Víte něco bližšího o jeho životě, paní Deanová?“
„Inu, mládě z kukaččího vejce… Ano, pane Lockwoode, znám ho od malička – jedině nevím, kde se narodil, kdo byli jeho rodiče a jak vlastně přišel k penězům. A Haretona, to neopeřené holátko, vyhodí takhle z vlastního hnízda! Celý kraj to ví, jen ten chudák chlapec netuší, oč ho připravili.“
„Paní Deanová, vyprávějte mi trochu o těch mých sousedech! Prokážete mi tím skutečnou laskavost. Stejně bych neusnul, kdybych si teď šel lehnout. Poseďte ještě hodinku a povídejte, prosím vás o to!“
„Ale beze všeho, pane Lockwoode. Jen si sem přinesu zašívání a pak tu s vámi posedím, jak si jen budete přát. Vy jste ale nachlazený! Celý se třesete. Udělám vám odvar z ovesných vloček, to vám pomůže.“
Sotva ta dobrá žena vyběhla ze dveří, schoulil jsem se až k ohništi. Čelo jsem měl celé rozpálené a po těle mě mrazilo. A navíc mnou lomcovalo nervové a duševní rozechvění, jako bych měl přijít o rozum. Nebylo to zatím nic hrozného, ale budilo to vážné obavy (které dodnes trvají), aby mi z událostí dnešního a včerejšího dne nevzešly vážnější následky.
Hospodyně se ve chvilce vrátila s košíkem na šití a kotlíkem, z něhož se kouřilo. Kotlík zavěsila nad plamen do krbu a přisedla si ke mně. Nesporně ji blažilo, že jsem tak družný.
„Než jsem přišla sem do Drozdova – začala bez další pobídky své vyprávění -, byla jsem skoro pořád na Větrné hůrce. Moje matka byla chůvou u Earnshawů, opatrovala malého pana Hindleyho, Haretonova otce, a já si tam s dětmi hrávala. Taky jsem chodila nakupovat, pomáhala při senách, zkrátka jsem na statku byla pořád při ruce a dělala ochotně, co mi kdo uložil. Jednoho krásného rána – bylo to v létě, pamatuji se, že zrovna začínaly žně – přišel starý pan Earnshaw k snídani v cestovním. Řekl Josefovi, co se má ten den dělat, pak se obrátil k nám seděla jsem s Hindleym a Katkou u jídla – a oslovil svého syna:
„Řekni, šohaji, copak ti mám přinést z Liverpoolu? Vyber si, co chceš, ale jen něco menšího, musím jít pěšky šedesát mil tam a šedesát zpátky, to je pořádný kus cesty.“
Hindley si řekl o housle a pak přišla na řadu slečna Katka. Nebylo jí tenkrát ani šest, ale jezdila už na všech koních, co jich bylo ve stáji; a tak chtěla bič. Na mne starý pán taky nezapomněl. On býval sice dost přísný, ale srdce měl dobré. Slíbil, že mi přinese plnou kapsu jablek a hrušek. Pak obě děti políbil, rozloučil se s námi a šel.
Ty tři dny, co byl pryč, se nám zdály nekonečné a Katka se každou chvíli ptala, kdy už přijde. Paní Earnshawová ho čekala třetí den k večeru, a odkládala proto večeři hodinu za hodinou. Ale on nikde, a dětem se už ani nechtělo běhat pořád až k brance a vyhlížet ho. Pak se setmělo, matka posílala děti do postele, děti ji uprošovaly, aby směly zůstat vzhůru, a konečně, bylo už kolem jedenácté, cvakla tiše klika a náš pán stál na prahu. Dopadl do nejbližšího křesla, střídavě se smál a hekal – ať prý ho necháme chvilku vydechnout, že je málem po něm a že už ho nikdo na takovou túru nedostane, kdyby mu modré z nebe sliboval!
„A kdybyste věděli, co mě nejvíc uštvalo,“ dodal a začal rozvinovat plášť, který nesl v náručí jako ranec. „Pojď se na to podívat, ženo! Tohle mi dalo, v životě jsem si větší tíhu nenaložil! Musíš to ale přijmout jako `dar od boha – přestože vypadá spíš jako ďáblovo kvítko, jak je černý.“
Shlukli jsme se kolem něho. Nakukovala jsem slečně Katce přes hlavu – byl to černovlasý, špinavý, otrhaný kluk, který měl už dávno běhat i mluvit. Podle obličeje mohl být dokonce starší než Kateřina. Ale když ho pan Earnshaw postavil na zem, ten tvor na nás jen civěl a donekonečna něco nesrozumitelného blábolil. Já z něho měla strach a paní Earnshawová ho chtěla rovnou vyhodit. A jak se do starého pána pustila! Co prý ho to napadlo přinést jí domů takové cikáně, jako by neměli už dost vlastních dětí na starosti! A co že si s ním chce počít? Má vůbec zdravý rozum?
Pan Earnshaw jí to chtěl všechno vysvětlit. Ale jednak už padal únavou, jednak mu paní stále skákala do řeči, takže jsem z celého vyprávění pochytila jen tolik, že to dítě sebral v Liverpoolu někde na ulici. Choulilo se tam opuštěné, vyhladovělé a nebylo možná z něho dostat kloudné slovo. Vyptával se lidí, čí je. Nikdo to nevěděl. Že už neměl času ani peněz nazbyt, raději je vzal rovnou s sebou. Na ulici je v tom stavu nechat nechtěl, a aby je tam nějak zaopatřil, na to neměl.
Nakonec paní Earnshawová už ani nic neříkala a starý pán mi uložil, abych toho otrhance umyla, převlékla do čistého a dala spát k dětem.
Hindley s Katkou zatím jen koukali a poslouchali. Když se rozruch utišil, začali otci prohledávat kapsy, kde prý jsou ty dárky, co jim slíbil. Hindley byl už velký klacek, čtrnáct let, ale rozbrečel se jako malý kluk – z houslí zbyly v kapse jen třísky. Katka vyváděla zas jinak – on totiž pan Earnshaw pro samou starost s tím nalezencem její bičík ztratil. Vyplazovala na to nedochůdče jazyk a plivala po něm, až si vysloužila od otce pohlavek za ty nezpůsoby. A žádný nechtěl ani slyšet, aby ho vzal k sobě do pokoje, natož do postele. No, ani já z toho tenkrát neměla rozum, a tak jsem kluka nechala na schodišti. Myslela jsem, že třeba do rána nějak zmizí.
On ale – snad čirou náhodou, nebo že zaslechl pana Earnshawa uvnitř mluvit – dolezl na práh pánovy ložnice a ten ho tam ráno našel. Byl z toho výslech.
Přiznala jsem se, jak to bylo, a starý pán mě poslal domů že k nim za trest nesmím, protože prý to bylo ode mne zbabělé a nelidské.
Tak se dostal na Větrnou hůrku Heathcliff. Když jsem se tam za pár dní vrátila – s tím vyhnanstvím to ovšem nemyslel pan Earnshaw vážně – už mu tak říkali. „Heathcliff“ se jmenoval chlapeček, který jim umřel, a tomuhle přijatému to jméno zůstalo už jako křestní jméno i příjmení zároveň. S Katkou byl Heathclif i teď tuze zadobře, ale Hindley ho nemohl vystát – a já taky ne, abych řekla pravdu. Co my dva jsme se ho našidili a naprováděli mu, co se dalo nejhoršího! Já z toho tehdá neměla pojem, jak, je to nespravedlivé, a naše paní, ta se ho nikdy nezastala, když se mu ubližovalo.
Bylo to takové zavile trpitelské dítě. Asi byl na ústrky zvyklý, protože ani nemrkl a nezaslzel, když ho Hindley zbil, nebo když jsem ho štípla, zatajil jen dech a rozevřel doširoka oči, jako by si to zavinil náhodou sám. Tohle trpné chování popuzovalo starého Earnshawa tím víc proti vlastnímu synovi, který prý toho „ubohého sirotka“ , jen týrá. Na Heathcliffa pan Earnshaw vůbec až moc držel a ve všem mu věřil – jenže on toho HeathclifF namluvil celkem málo, a když, tak většinou pravdu. To ani s Katkou se tak nemazlil jako s ním, ale Katka zas byla tak rozpustilá a vzpurná, že ji těžko mohl mít někdo rád.
A tak už od samého začátku plodil Heathcliff v rodině nesvár. Když paní Earnshawová umřela, sotva dva roky potom, došlo to už tak daleko, že mladý pán viděl ve vlastním otci spíš utlačovatele než přítele a v Heathcliffovi vetřelce, který mu uloupil otcovu lásku i synovská práva. Tuze si to bral, jaká se mu děje křivda, až se zatvrdil. Mně ho bylo ze začátku líto, ale pak, když jsem musela zastávat nebožku paní Earnshawovou a jednat jako dospělá, začala jsem to vidět jinak.
To se tenkrát děti roznemohly na spalničky a já je ošetřovala. S Heathcliffem bylo zle. Když už měl skoro na kahánku, chtěl mě mít pořád u sebe. Dělalo mu dobře, že se mu tak věnuji – nedovtípil se ani, že to dělám jen z povinnosti. Ale co mě na tom překvapilo : byl to tak trpělivý pacient, že by mi ho každá ošetřovatelka mohla závidět. Když jsem ho srovnávala s ostatními dětmi, přecházela mě pomalu zaujatost proti němu. Katka s bratrem mě jenom proháněli, ale tohle dítě si ani nepostěžovalo. Učiněný beránek. Ne že by byl tak poddajný, to ne, ale měl takovou sílu všechno mlčky snášet, a proto neobtěžoval.
Doktor mě za ošetřování pochválil, když se Heathcliff konečně vykřesal, a povídal, že je to hodně i moje zásluha. Na té chvále jsem si moc zakládala, a že mi k ní Heathcliff dopomohl, to mě ještě víc obměkčilo, takže Hindley nakonec přišel o svého posledního spojence. Ale abych se v Heathcliffovi viděla, to zas ne, a taky mi nešlo na rozum, co pan Earnshaw na něm vlastně má. Kluk byl zarputilý a nikdy, pokud vím, nedal svému dobrodinci jaksepatří najevo vděčnost za všechnu přízeň. Drzý nebyl, ale choval se zkrátka, jako by se to rozumělo samo sebou. A musel přece vědět, jak na něm starý pán lpí. Co řekl Heathcliff, bylo svaté a platilo v domě jako zákon.
Pamatuji si kupříkladu, jak pan Earnshaw koupil na trhu oběma chlapcům párek hříbat. Heathcliff si vzal to hezčí, ale hříbě brzy zchromlo, a tak přišel k Hindleymu a povídá:
„Ty koně si vyměníme, mně se ten můj nezdá. A jestli ne, tak na tebe tátovi povím, žes mi tenhle týden třikrát natloukl, a ukážu mu, jak mám ruku samou modřinu.“
Hindley na něho vyplázl jazyk a dal mu pár pohlavků. Heathcliff před ním prchal ven (bylo to ve stáji), ale stál přitom na svém : „Jen sem dej koně, tohle ti nepomůže! Moc se nerozmýšlej, nebo ještě řeknu, jak mě tady pohlavkuješ! Táta ti to vrátí i s úroky!“
„Táhneš, pacholku!“ vzkřikl Hindley a zvedl výhružně těžké závaží od váhy na brambory a seno. „Hoď!“ povídal Heathcliff a přestal utíkat. „Hoď, a já mu ještě řeknu, jak ses vytahoval, že mě poženeš z domu, jen co táta umře. A on rovnou vyžene tebe, vsaď se !“
Hindley hodil, Heathcliff to dostal do prsou, skácel se na zem, ale hned se zase zvedl – sotva se držel na nohou, byl bledý jak stěna a lapal po dechu. Nebýt mne, šel v tu chvíli za starým pánem. Nemusel by říkat ani slovo, stačilo ukázat se, jak vypadá, a Hindleymu by se pomstil dokonale.
„Tak si to hříbě vem cikáne !“ zasyčel mladý Earnshaw. „A zab se na něm Vem si ho, a udav se, ty nestydatý obejdo! Ober tátu o všecko, ať vidí, jakého hada si tu nasadil! – Tu máš zkopej ho, rozraz mu palici!“
Heathclif zatím už hříbě odvázal a odváděl si je do svého stání a Hindley při těch posledních slovech srazil Heathcliffa hříběti pod kopyta a utekl rychle ze stáje.
Ani se neohlédl, zdali se jeho přání vyplnilo. A Heathcliff klidně vstal a dokončil, co si umínil: vyměnil sedlo a postroje a pak se posadil na otýpku sena, aby se z toho úderu vzpamatoval, než vejde do domu. Já nad tou chladnokrevností žasla. Bez dlouhého přemlouvání si dal říct, abychom všechny jeho modřiny svedli na koně.
Teď už mu na výmluvě nezáleželo, jen když dosáhl svého. On si vůbec na ublížení málokdy stěžoval, a tak jsem si říkala, že není ani za mák mstivý. To jsem se ale moc mýlila, však k tomu taky dojdu.
Přeložila Nikola Bílá
Přidejte odpověď