autor: Emily Brontë
KAPITOLA TŘETÍ
Cestou po schodech nahoru mi doporučila, abych zastínil svíčku a stoupal tiše, protože pán prý je podivně nedůtklivý ve věci toho pokoje, do něhož mě ona chce uložit – přespat by tam rozhodně nikomu nedovolil. Ptal jsem se proč. Ona prý neví – je tu teprve přes rok a děje se tu tolik zvláštních věcí, že nemá kdy se nad něčím pozastavovat.
Byl jsem tak zdeptaný, že jsem se také nad tím nepozastavil. Zastrčil jsem závoru a rozhlížel se po posteli. Z nábytku tu byla jen jedna židle, šatník a velká dubová ohrada s vyříznutými otvory nahoře, které se podobaly okénkům v kočáře. Přistoupil jsem k této konstrukci a nakoukl dovnitř. Shledal jsem, že je to prapodivné staromódní lůžko, důmyslný nápad, jak umožnit každému členu rodiny samostatnou ložnici při úspoře místností. Vlastně to byl zvláštní kabinet, přistavený k oknu; okenní římsa sloužila jako noční stolek. Odsunul jsem dřevěnou boční stěnu, vešel se svíčkou dovnitř, stěnu za sebou zasunul a cítil jsem se v bezpečí, že mě tu nebude hledat Heathcliff, a nikdo jiný.
Na římse, kam jsem svíčku postavil, leželo v koutě několik zplesnivělých knih a lakované dřevo bylo celé poškrábané nápisy. Opakovaly různým písmem a v různých velikostech stále totéž – jméno Kateřina Earnshawová, občas pro změnu i Kateřina Heathcliffová nebo I Kateřina Lintonová.
Únava mě tak zmohla, že jsem si opřel hlavu o okno a tupě pořád slabikoval Kateřina Earnshawová – Heathcliffová – Lintonová, až se mi sklížila víčka. Odpočinek trval jen pár minut. Ze tmy začaly náhle vyskakovat oslnivé přízraky – samá bílá písmena – ve vzduchu se to hemžilo Kateřinami. Vzchopil jsem se, abych to vtíravé jméno zapudil, a najednou jsem zpozoroval, že dohořívající knot svíčky se naklání k deskám jednoho starobylého svazku, a že mi už kabinet zavání pachem připálené teletiny. Uhasil jsem ho a raději jsem se posadil, celý zkřehlý a ztýraný trvající nevolností. Rozložil jsem si tu poškozenou knihu na kolenou.
Byla to bible, tištěná tenounkými typy, hrozně páchnoucí plesnivinou; na úvodní straně bylo napsáno: „Kniha Kateřiny Earnshawové“ a pod tím letopočet, skoro čtvrt století starý.
Sklapl jsem bibli a rozevřel další knihu, a další a ještě další, až jsem je prohlédl všechny. Byla to vybraná knihovnička, a ve stavu takového rozpadu, že bylo zřejmé, jak pilně jí Kateřina používala, byť ne vždycky k patřičným účelům.
Skoro u každé kapitoly byly perem připsány poznámky k textu – alespoň na první pohled vypadaly jako glosy a místy vyplňovaly kdejaký nepotištěný kousíček stránky.
Někde to byly jen jednotlivé věty, jinde tvořily záznamy souvislý deník, naškrábaný neobratnou dětskou rukou.
Na jedné prázdné stránce (jaký to byl asi poklad pro milou Kateřinu, když na ní přišla!) jsem v horním rohu poznal k svému velkému pobavení zdařilou karikaturu přítele Josefa – načrtnutou neuměle, ale neobyčejně výstižně.
Neznámá Kateřina mě rázem zaujala a pustil jsem se proto do luštění jejích vybledlých hieroglyfů.
„Děsná neděle!“ začínal odstavec pod tím. „Kéž bychom tu ještě měli tatínka! Hindley na jeho místě je nesnesitelný – s Heathcliffem zachází hanebně – ale my se s Heathcliffem vzbouříme – dnes jsme to prvně zkusili. Celý den jen lilo, do kostela se nemohlo jít, a tak si vzal Josef do hlavy, že musí být náhradní pobožnost na půdě. Hindley s manželkou se pěkně vyhřívali dole u ohně – vsadím se, že se na bibli ani nepodívali – a my s Heathcliffem a chudákem čeledínem jsme museli vzít modlicí knížky a lézt po žebříku nahoru. Josef nás tam posadil do řádky na pytle zrní a my cvakali zuby a vzdychali a jen jsme čekali, kdy taky Josefa rozklepe zima, aby nám to kázání už kvůli sobě trochu zkrátil. Ale kdepak! Modlení trvalo celé tři hodiny, a to se ještě bratr nestyděl zeptat, když jsme lezli dolů: „To už jste hotovi?` Dřív jsme se směli v neděli večer trochu pobavit, jen když jsme při tom moc nehlučeli. Teď by nás za každé zasmání nejraději postavil do kouta!
„Mějte na paměti, kdo je tu hlava rodiny!` říká náš tyran. Nezlobte mě, nebo bude zle! Povídám, že bude naprostý klid a ticho. Kdo to zas byl, ten kluk? Frantino, srdíčko, zatahej ho za vlasy, ty na něho dosáhneš! Slyšel jsem, jak luskl prsty.` Frantina ho za vlasy pořádně zatahala a šla si sednout muži na klín. Takhle vydrželi sedět dobu, hubičkovat se a žvatlat jako malé děti – člověk by se styděl za tak slabomyslné řeči.
Zařídili jsme se ve výklenku příborníku, jak to šlo nejútulněji. Sotva jsem svázala obě naše zástěry a zavěsila je před nás jako záclonku, už tu byl Josef z pochůzky po stájích. Strhl mé krásné dílo, dal mi pohlavek a skuhrá: „Hospodáře sotva pochovali, den Páně ještě trvá, slovo boží vám zní ještě v uších, a vy se tu budete slízat! Taková Hanba! Sedněte si pořádně, děcka nezvedená! Dobrých knížek máte plno, tak si čtěte! Seďte jaksepatří a myslete na spásu duše!`
A pak nás rozsadil, aby nám padalo zdálky od ohně aspoň trochu světla na stránky tlustých špalků, které nám vstrčil do ruky. Já toho už měla dost. Vzala jsem upatlanou knihu za hřbet a práskla jsem s ní do psího pelechu a křičela jsem, že knihu nemohu ani vidět.
Heathcliff odkopl svoji knihu tam co já. To pak byl poprask!
Pane Hindley!` řval náš domácí velebníček. „Pojďte sem honem! Slečna Katka utrhla hřbet Přílbě spasení a Heathcliff poškodil Širokou cestu k věčnému zatracení, díl První! To je ohavnost spuštění! Že jim to trpíte! Achjo, náš starý pán by je pěkně zmaloval – ale ten je na pravdě boží!`
Hindley vyletěl ze své rajské zahrady u krbu, popadl nás jednoho za límec, druhého za ruku a strčil nás oba do kuchyně vzadu – že si tam pro nás přijde čert, dušoval se Josef. S takovou vyhlídkou jsme zalezli každý do nejzazšího koutu a čekali. Sáhla jsem do police pro tuhle knihu a kalamář a pootevřela jsem dveře, aby mi sem šlo trochu světla. Píšu už dobrou čtvrthodinku, ale můj spoluvězeň se tu nudí a navrhuje vypůjčit si plášť naší dojičky a pod jeho ochranou se vykrást ven – vydovádět se na vřesovišti.
To je nápad! – a až sem ten dědek nepřející přijde, pomyslí si třeba, že došlo na jeho slova – větší zima a vlhko tam venku na dešti nebude, než je tady.“
Kateřina ten nápad asi uskutečnila, neboť další věta se už týkala něčeho jiného. Byl to nářek.
„Kdo by to byl do Hindleyho řekl, že se jednou kvůli němu tolik napláču! Hlava mě bolí, že už ani ležet nemůžu, a přece pláču dál. Ubožák Heathcliff! Hindley mu nadává tuláků, zakazuje mu sedat s námi a jíst s námi, ani hrát prý si spolu nesmíme, a hrozí mu, že ho vyžene z domu, jestli nás spolu přistihne. Docela svádí vinu na tatínka (ta opovážlivost!), že byl k Heathcliffovi příliš shovívavý, on že prý mu ale ukáže, kde je jeho místo…“
Přistihl jsem se, že už nad tou vybledlou stránkou klimbám. Pohled mi zbloudil z rukopisu na tištěnou stranu. Četl jsem ozdobný červený nadpis „Sedmdesátkrát sedm a první z násobku jedenasedmdesátky. Zbožné kázání, jež proslovil ctihodný pán Jabes Branderham v kapli obce Gimmerton Sough“. Ještě jsem se trápil v polosnu hádankou, co si mohl Jabes Branderham na takový námět vymyslet, a pak už jsem se svalil na lůžko a usnul.
Ale běda, nevyplácí se pít špatný čaj a dávat průchod špatné náladě! Čím bych jinak mohl vysvětlit tu ohavnou noc?
Nevzpomínám si, že bych kdy něco takového zažil – ani od té doby, kdy jsem poznal, co je to utrpení.
Začalo se mi něco zdát, ještě než jsem si přestal uvědomovat své okolí. Měl jsem dojem, že už je ráno a že jsem na zpáteční cestě domů. Za průvodce jsem měl Josefa. Silnice byla vysoko zasněžená, a jak jsme se brodili závějemi, mořil mě můj průvodce ustavičnými výčitkami, proč nemám poutnickou hůl, a že se bez ní dovnitř nedostanu.
Sám se přitom nápadně oháněl pořádným klackem, z čehož jsem vyrozuměl, že to asi má být dotyčný předmět.
Zprvu jsem přemítal, že je to hloupost – nač potřebuji takovou zbraň, abych se dostal do vlastního příbytku?
Ale pak mi svitla nová skutečnost: vždyť já vůbec nejdu domů, my přece putujeme poslechnout si kázání pověstného Jabese Branderhama na text „Sedmdesátkrát sedm“!
A zřejmě někdo z nás – Josef nebo kazatel nebo já – spáchal ten „první z násobku jedenasedmdesátky“ a bude za to veřejně odhalen a vyobcován.
Dorazili jsme ke kapli. Na svých procházkách jsem jí vskutku asi dvakrát zahlédl – stojí v údolíčku mezi dvěma kopci a to údolíčko se klene nad močálem, jehož rašelinová voda prý úplně nabalzamovala těch několik mrtvých, co tu jsou pohřbeni. Střecha ještě drží, ale protože farářský plat činí pouhých dvacet liber ročně a fara má jen dva pokoje, z kterých co nevidět zbude sotva jeden, nechce se žádnému duchovnímu převzít pastýřský úkol, zvláště když se praví, že by ho ovečky nechaly spíš umřít hladem, než aby mu z vlastních kapes zvýšily plat o haléř. Avšak v mém snu měl Jabes plno napjatého posluchačstva a kázal – panebože, to bylo kázání! Dělilo se na čtyři sta devadesát odstavců, každý v délce normálního kázání; a každý věnován rozboru jednoho určitého hříchu. Kde jich tolik nabral, je mi záhadou. Měl na ten citát, svůj osobitý výklad, podle něhož bratr musí nutně hřešit pokaždé jiným hříchem. Byly to hříchy prapodivné, výstřední přestupky, o jakých jsem dosud nevěděl.
Jde o citát z bible (Evangelium sv. Matouše, 18, 21-22); Tedy přistoupiv k němu Petr, řekl: Pane, kolikrát zhřeší proti mně bratr můj, a odpustím jemu? Do sedmi-li krát? I dí mu Ježíš: Nepravím tobě až do sedmikrát, ale až do sedmdesátikrát sedmkrát.
To vám byla nuda! To jsem se navrtěl, nazíval, nadřímal, naprobouzel! Štípal jsem se, protíral si oči, vstával a znovu sedal a šťouchal jsem do Josefa, kdy už bude konec a bude to vůbec mít konec? Bylo mi souzeno vyslechnout všechno. Konečně dospěl k tomu „prvnímu z násobku jedenasedmdesátky“. V tu kritickou chvíli na mne sestoupilo náhlé vnuknutí: z vyššího pokynu jsem povstal a obvinil Jabesa Branderhama, že zhřešil hříchem, který nelze žádnému křesťanu odpustit.
„Důstojný pane,“ povídám, „já už tu sedím jako ve vězení nevím jak dlouho a čtyřiadevadesát bodů vašeho kázání mám za sebou. Sedmdesátkrát sedmkrát už beru klobouk a chci odejít – sedmdesátkrát sedmkrát začínáte znova a já si musím zase sednout. To vše vám odpouštím. Ale po čtyřistajedenadevadesáté – to už přestává všechno. Kolegové, mučedníci, vzhůru na něho! Srazte ho z kazatelny a roztlučte ho na prášek, ať je navždy vyhlazen z místa Tohoto!“
„O tobě mluvím!“ zvolal Jabes do chvíle napjatého ticha, vykloniv se přes zábradlí. „Sedmdesátkrát sedmkrát jsi mi tu nectně zazíval – sedmasedmdesátkrát rozjímám v duši a pravím sobě: A i člověk je hříšná nádoba – i tohle se mu dá ještě odpustit. Ale tys zhřešil prvním hříchem z jedenasedmdesátky. Bratří, proveďte na něm ortel předpověděný v Písmu! Svatí Páně, nyní se vyznamenejte!“
Jen to dořekl, zamávalo celé shromáždění poutnickými holemi a hrnulo se na mne. Neměl jsem se čím bránit, a protože Josef mi byl na dosah a ze všech nejzuřivěji na mne dorážel, začal jsem se s ním tahat o jeho klacek.
V tom davovém útoku narážely hole o sebe a údery, mířené na mne, padaly na cizí lebky. Zanedlouho už duněly celou kaplí rány útočné i obranné, jeden mlátil do druhého.
Ani ten Branderham se nezdržel projevů svatého nadšení a tloukl aspoň do pažení s takovým hřmotem, že mě to konečně probudilo. To byla úleva! Ale odkud se vzal ten dojem vřavy? Co to ve skutečnosti představovalo Jabesovu úlohu v té hlučné rvačce? Nic jiného než větev borovice, která mi v závanech vichřice tloukla do okna a rachotila suchými šiškami o skleněné tabule. Chvíli jsem napínal sluch, co to může být, ale když jsem rozpoznal příčinu, obrátil jsem se a usnul. A už se mi zas něco zdálo – ještě nepříjemnějšího než předtím, jestli to vůbec bylo možno.
Tentokrát jsem dobře věděl, že ležím v dubovém kabinetu, a zřetelně jsem slyšel hučení větru i pleskot chumelenice. Také jsem slyšel neustálé ťukání borovicové větve a byl jsem si plně vědom, co je příčinou toho zvuku, ale tak mě to rozčilovalo, že jsem se rozhodl je umlčet. Vstal jsem – jak jsem se domníval – a pokoušel se otevřít okno. Hák byl k očku přiletován. Toho jsem si všiml už před usnutím, ale zapomněl jsem na to. „Tak ať, nechat to, ale nemůžu!“ říkám si, rozbiju pěstí sklo a vystrčím ruku; ven, abych uchopil tu protivnou větev. Místo větve jsem sevřel ledové prstíky lidské ruky. Padla na mne šílená hrůza. Chtěl jsem stáhnout ruku zpět, ale ledová ručka mě nepouštěla a přesmutný hlásek zanaříkal: „Pusť mě domů, pusť mě domů!“ „Kdo jsi?“ ptám se a cloumám rukou “ abych se vyprostil. „Kateřina Lintonová,“ zachvěl se hlásek (proč zrovna Lintonová, když jsem přece četl většinou jen jméno Earnshawová?). „Vracím se domů, zabloudila jsem v bažinách.“ Rozeznával jsem za oknem nejasně dívčí tvář hledící dovnitř. Ze strachu jsem udělal něco surového. Když jsem se té postavě nemohl vyškubnout, přitáhl jsem jí zápěstí k roztříštěnému sklu a rozdíral je o hranu, až z ruky vyprýštila krev a potřísnila mi ložní prádlo. Ale postava stále lkala „Pusť mě domů!“ a držela mě jako ve svěráku, div jsem hrůzou nezešílel. „Vždyť to nemohu,“ povídám konečně. „Dřív mě pusť ty, když ti mám otevřít!“ Prsty povolily. Stáhl jsem ruku dovnitř kvapně jsem zabarikádoval díru v okně sloupcem knih a zacpal jsem si uši, abych už to žalostné škemrání neslyšel.
Plnou čtvrthodinu jsem si držel dlaně na uších, ale, jen jsem začal poslouchat – smutné lkání tu bylo pořád:
„Pryč!“ křičím. „Nikam tě nepustím, kdybys dvacet let volala! „Ano, dvacet let už volám,“ kvílel hlas, „dvacet Let! Bloudím dvacet let!“ Nato jsem zvenčí zaslechl šmátravý zvuk a barikáda z knih se pohnula, jako by jí někdo odstrkoval. Chtěl jsem vyskočit, ale tělo jsem měl bezvládné, a tak jsem řval z plna hrdla, posedlý děsem. Přitom jsem si náhle uvědomil, že křičím doopravdy, nejen ve snu. Jak trapné! Někdo se kvapně blíží ke dveřím pokoje, otvírá je rázně, čtvercovými okénky prokmitá světlo.
Posadil jsem se celý rozechvělý a otíral si zpocené čelo.
Vetřelec stál chvíli nerozhodně a něco si mumlal. Konečně se polohlasem zeptal: „Je tu někdo?“ Nečekal zřejmě, že uslyší odpověď. Já jsem však usoudil, že by nebylo radno tajit svou přítomnost. Poznal jsem po hlase, že to je Heathcliff. Kdybych byl zticha, pátral by třeba dál. A tak jsem natáhl ruku a odsunul stěnu. Jaký to mělo účinek, na to hned tak nezapomenu!
Heathclif stál zrovna u vchodu. Měl na sobě jen košili a kalhoty, bílý byl jako ta stěna za ním a svíčka mu kapala po ruce. Když vrzla dvířka kabinetu, jako by ho zasáhl blesk, i svíčka mu obloukem vyletěla z ruky na několik metrů a tak se roztřásl, že jí skoro nedokázal zvednout.
„To jsem prosím já, váš host,“ zahlaholil jsem, abych mu uspořil další pokořující projevy zbabělosti. „Nemilá věc – křičel jsem ze spaní, měl jsem zlý sen, vyděsilo mě to. Promiňte, že jsem vás vyrušil.“
„Hrom do vás, pane Lockwoode! Já bych vás …,“ promluvil konečně můj hostitel a odložil svíčku na židli, protože jí ani neudržel v ruce. „Kdo vás to sem zavedl?“ pokračoval, zarývaje nehty do dlaní a zatínaje zuby, aby mu tak necvakaly. „Kdo to byl? Vyrazím ho okamžitě z domu !“
„Byla to Zilla, vaše hospodyně,“ odpověděl jsem, vyskočil jsem z postele a chvatně se začal oblékat. „Jestli jí chcete za to vyhnat, já vám v tom bránit nebudu, pane Heathcliffe, dobře jí tak! Vždyť mě sem beztak strčila jen proto, aby si na mně ověřila, že tu skutečně straší. Taky že straší, a jak! – duchové a přízraky se tu odevšad jen rojí. Už chápu, proč sem nikoho nechcete vpustit, a plně s vámi souhlasím. Za nocleh v takovém kabinetu hrůzy by vám každý pěkně poděkoval !“
„Neříkejte!“ povídal Heathcliff. „A co to děláte? Lehněte si zas a spěte, když už jste tady! Jen proboha už nevydávejte ty hrozné skřeky! Takhle vyvádět – copak vás někdo škrtí?“
„Jen kdyby se ta můra tím oknem protáhla ! Tak by mě jistě mohla uškrtit,“ protestoval jsem. „Já se tu nedám obtěžovat vašimi dotěrnými předky ! Nebyl ten ctihodný Jabes Branderham náhodou váš příbuzný z matčiny strany? A co teprve ta fúrie, ta Kateřina Lintonová nebo Earnshawová nebo která – podstrčené dítě asi, což? – to ale musela být černá duše! Povídala, že tu bloudí už dvacet let. Co ta musela mít hříchů na svědomí, když si za ně odpykává tak zlý trest!“
Ještě jsem nedořekl, když jsem se náhle rozpomněl na spojitost, s níž v té knize vystupovalo Heathcliffovo a Kateřinino jméno – vypadlo mi to úplně z paměti, až teď se mi ta představa náhle vybavila. Zastyděl jsem se, že jsem se tak netaktně podřekl, ale rychle jsem přes to přešel a dodal, abych urážlivý dojem zahladil – „Račte rozumět, pane Heathcliffe, já jsem před usnutím pročítal…“
Zase jsem se zarazil. Měl jsem na jazyku, „ty staré svazky tady“, ale to bych se prozradil, že znám nejen tištěný, ale i rukopisný obsah, a tak jsem se včas opravil – ,já jsem pročítal nápisy na okenní římse. Jednotvárná četba, ovšem, ale to víte, člověk nemůže usnout, a tak buď počítá, nebo…“
„Jak to se mnou mluvíte?“ zahřměl Heathcliff jako náhlá bouře. „Jak – jak se vůbec opovažujete, vy, a pod mou střechou? – Dobrý bože, ten chlap se zbláznil!“
A chytil se vztekle za čelo.
Okamžik jsem váhal, mám-li se pro ta slova urazit či dokončit své vysvětlení. Ale bylo na něm vidět, že je povážlivě rozčilen, a to mě obměkčilo. Pokračoval jsem tedy ve výkladu, jak to bylo s těmi sny: že jsem jméno Kateřina Lintonová nikdy předtím neslyšel, ale že mi přirozeně utkvělo v mysli, když jsem si je před usnutím tolikrát slabikoval, a že se pak zosobnilo v mé obraznosti, na kterou jsem ve snu neměl vliv. Heathcliff za mého výkladu ustavičně přešlapoval směrem ke kabinetu, až si tam uvnitř sedl na postel, takže jsem na něho už neviděl.
Ale dobře jsem vytušil, podle nepravidelného a přerývaného dechu, že zápasí s nějakým neobyčejně mocným pohnutím. Chtěl jsem před ním milosrdně utajit, že jeho boj s citem slyším, a tak jsem se s nápadným hlukem dooblékal, podíval se na hodinky a zahájil samomluvu o tom, jak se ta noc vleče. „Ještě nejsou tři ! A já měl s určitostí za to, že už je šest pryč. Tady se čas vůbec nehýbe. Nebo jsme šli spát už v osm?“
„V zimě vždycky v devět, ve čtyři se vstává,“ ozval se hostitel, jako by potlačoval vzlyk. A podle pohybu ruky, který jsem v nejasném obrysu zahlédl, si snad i utíral oči.
„Pane Lockwoode,“ pokračoval, „jděte do mého pokoje! Dole byste takhle časně jen překážel. Já už mám po spaní, díky vašemu dětinskému poplachu.“
„Já také,“ odpověděl jsem. „Prochodím zbytek noci po dvoře a pak půjdu, až se rozední. Nebojte se, prosím, já vás už víckrát svou návštěvou obtěžovat nebudu! Jsem nyní navždy vyléčen z bláhové snahy po lidské družnosti jak ve městě, tak na venkově. Rozumný člověk se omezí na společnost vlastní.“
„Povedená společnost,“ zasykl Heathcliff. „Vezměte si svíčku a jděte si, kam chcete. Já přijdu hned za vámi. Na dvůr ale nechoďte, psi jsou odvázaní. A v jizbě zase hlídá, Juno, a – procházejte se na schodech a na chodbě, jinam nemůžete! No tak jděte! Jen pár minut – a jdu taky.“
Poslechl jsem a vyšel z pokoje. Ale za dveřmi jsem se zastavil, nevyznal jsem se v těch úzkých chodbách. A tak se stalo, že jsem bezděky přistihl svého hostitele při pověrčivém obřadu, který byl v podivném rozporu s jeho okázalou věcností. Vrhl se na postel, vytrhl okenní hák a přitom propukl v nezadržitelný pláč. „Pojď přece domů! Pojď ke mně!“ vzlykal. „Pojď, Katko, pojď! Prosím tě – aspoň jednou se mi ukaž! Katko, duše moje drahá, ozvi se – pojď – aspoň tentokrát…“ Strašidla, jak známo, jsou nevypočitatelná – Kateřinin přízrak se nezjevil. Jen prudký nápor větru se sprškou sněhových vloček vtrhl náhle oknem dovnitř – a mně zhasl svíčku.
Odpouštěl jsem v duchu Heathcliffovi jeho potrhlost, neboť mě ten ztřeštěný výbuch žalu přesvědčil o tom, že asi nějak hluboce trpí. Raději jsem šel odtamtud. Že jsem vůbec poslouchal! A ten svůj hloupý sen jsem mu také nemusel vypovídat. Teď kvůli mně prožívá taková muka.
Ale proč tolik trpí, to jsem nechápal. Sestoupil jsem obezřetně po schodech do přízemí a rozhodl jsem se pro kuchyni vzadu, kde ještě žhnuly v krbu oharky shrabané na hromádku. Zažehl jsem si od nich svíčku. Nic se tam nehýbalo, jen mourovaný kocour se vyhříval na popelu.
Při mém příchodu se zvedl a nespokojeně zamňoukal. Před krbem stály do polokruhu dvě lavice. Natáhl jsem se na jednu a mourek vyskočil na druhou. Už jsme oba podřimovali, když do našeho zátiší vnikl první rušitel.
Byl to Josef. Seštrachal se dolů po žebříku, který ústil do poklopu ve stropě – patrně se tudy chodilo do Josefovy podkrovní komůrky. Zamračil se dotčeně na plamínek v krbu, který jsem před chvílí rozdmýchal, shodil kocoura na zem, uvelebil se na jeho místě , vytáhl kratičkou dýmku a soustředěně si jí pěchoval. Mou přítomnost ve své svatyni považoval zřejmě za nestoudnost příliš očividnou, aby ji bylo třeba odsuzovat ještě slovy – mlčky dal dýmku do úst, založil ruce křížem a bafal. Dopřál jsem mu nerušené vychutnání vzácného požitku. Když vyfoukl poslední obláček dýmu, zhluboka si vzdychl, zvedl se a odešel s týmž důležitým výrazem, s jakým přišel.
Brzy nato jsem uslyšel lehčí kroky a už jsem otevíral ústa na „dobré jitro“, ale zase jsem je zavřel a pozdrav jsem spolkl, protože vcházející Hareton Earnshaw odříkával sotto voce své ranní litanie – přišel si totiž pro lopatu, aby odházel závěje před domem, prohraboval se v koutě mezi nářadím a každý předmět, který se mu připletl pod ruku, oslovoval řadou bohapustých nadávek.
Nahlédl přes opěradlo mé lavice a pokrčil nosem: že bychom se měli pozdravit, to mu zřejmě ani na mysl nepřišlo – docela jako by tu místo mne seděl ten kocour.
Vidíc, že se Hareton chystá ven, usoudil jsem, že i já už mohu odejít. Zvedl jsem se z tvrdého lůžka a vykročil za ním. On ale vrazil lopatou do jiných dveří . Z neartikulovaného zvuku, kterým tento pohyb doprovodil, jsem vyrozuměl, že mám jít tudy, jestli se chci z kuchyně hnout.
Octl jsem se v jizbě. Obě ženy už byly vzhůru. Zilla rozdmychávala obrovským měchem oheň, paní Heathcliffová klečela před krbem a při světle plamenů četla.
Stínila si rukou oči před sálajícím žárem a podle všeho byla četbou zcela zaujata. Jen občas odtrhla oči od knihy, aby vyplísnila hospodyni, když na ni dopadla sprška jisker, nebo aby odehnala psa, který se chvílemi s nemístnou přítulností pokoušel olíznout jí obličej.
Heathcliff tam byl kupodivu také. Stál u ohně zády ke mně a dával co proto nebohé Zille, ale já jsem zastihl už konec bouřlivého výstupu. Nešťastnice musela každou chvilku nechat práce, aby si s hněvivým povzdechem otřela cípem zástěry oči.
Ve chvíli, kdy jsem vstupoval, odvrátil se od Zilly a osopil se na snachu.
„A ty, ty – mizerná…,“ použil totiž přídomku, který je sám o sobě zcela nezávadný, asi jako husa nebo koza, nicméně v knihách bývá většinou vyjádřen pomlčkou. „Ty se mi tu budeš jen válet? Tady si každý musí na chleba vydělat, z milosti tě živit nebudu! Dáš ten krám pryč! Pracovat budeš! Já ti to spočítám, že tě tu musím mít do smrti na očích – slyšelas, děvko zatracená?“
„Ale dám ten krám pryč, vy byste mi knihu stejně vzal, tak nač se s vámi hádat,“ odpověděla mladá paní, zavřela knihu a hodila jí na židli. „Pracovat vám tu ovšem nebudu, můžete se třeba zalknout nadávkami já budu stejně dělat, co se mi zlíbí.“
Heathcliff napřáhl ruku a děvče mrštně uskočilo z dosahu – znalo asi dobře pádnost jeho pravice. Příčilo se mi přihlížet zápasu těchto dvou šelem, a proto jsem rázně vykročil ke krbu, jako bych se chtěl především ohřát, jako bych nevěděl nic o tom, že jsem je vyrušil uprostřed hádky.
Hned se oba ovládli – věděli aspoň, co se sluší. Heathcliff, schoval zaťaté pěsti do kapes, aby se vyhnul pokušení; a paní Heathcliffová našpulila ret, uchýlila se do lenošky v nejzazším koutě a tam, věrná svému prohlášení, zůstala sedět až do mého odchodu jako socha. Já jsem u nich už dlouho nemeškal. Nepřijal jsem pozvání, abych s nimi posnídal, a sotva se začalo rozednívat, použil jsem první vhodné chvíle a vyklouzl ven na čistý vzduch. Venku byl klid, ovzduší jasné, ale mrazivé jako průzračný led.
Když jsem docházel k zahradní brance, zavolal na mne hostitel, abych na něho počkal, že mě doprovodí přes bažiny.
Dobře že se mnou šel. Svah před námi byl teď jedno širé, bělostné, rozvlněné moře, a jeho povrch se nekryl se skutečnou podobou terénu pod ním. Jámy aspoň byly zcela zaváty – i ty haldy kamení a štěrku z lomů, které mi ze včerejška utkvěly v paměti jako orientační body na mapě, zmizely beze stopy. Když jsem včera stoupal na Větrnou hůrku, míjel jsem na pokraji cesty, která vedla plání, řadu patníků, asi tak po osmi krocích od sebe. Postavili je sem a obílili proto, aby lidé nesešli z cesty – jednak potmě, a také v zimě, kdy pod vysokou sněhovou pokrývkou splyne, jako dnes, pevná cesta s okolními bažinami v jedinou rovinu. Nebylo tu po nich ani památky, jen tu a tam nějaká špinavá skvrnka na sněhu.
Můj průvodce mě musel co chvíli napomínat, abych se držel víc doprava nebo doleva, zrovna když jsem si myslel, že jdu přesně po zatáčkách cesty. Moc jsme už spolu nemluvili. U brány drozdovského parku se zastavil a řekl, že teď už zabloudit nemohu. Rozloučili jsme se jen krátkým úklonem a já vykročil rovnou kupředu, spoléhajíc, že si a tomto posledním úseku cesty poradím sám. V domku vrátného totiž zatím nikdo nebydlí. Od brány parku jsou to k domu dvě míle; já jsem ušel dobré čtyři. Sešel jsem z cesty, bloudil mezi stromy a zapadal po krk do závějí. Co jsem při tom zakusil, nechť posoudí ten, kdo na vlastní kůži něco podobného zažil. Co bych se o tom šířil – když jsem vcházel do domu, odbíjelo dvanáct! Cesta z Větrné hůrky si tedy vyžádala hodinu na každou míli.
Moje rozšafná hospodyně – ta, kterou jsem převzal s ostatním zařízením – se vyřítila s celou svou svitou a nastalo bouřlivé vítání. Že prý mě už dočista oplakaly a že se už radily, kde by asi měly pátrat po mých ostatcích – měly totiž všechny za to, že jsem ve včerejší sněhové bouři zahynul. Okřikl jsem je, aby s tím povykem přestaly, když přece vidí, že jsem zas tady, a dovlekl jsem se nahoru do patra. Byl jsem tak promrzlý, že mi srdce v těle tuhlo.
Převlékl jsem se do suchého šatstva, chodil dobrou půlhodinu po pokoji, než se mi trochu rozproudila krev, a teď si odpočívám v pracovně, slabý jako moucha. Ani to teplo z plápolajícího ohně a horká káva, kterou mi služebná donesla na posilněnou, mi nepomáhají.
Přeložila Nikola Bílá
Přidejte odpověď