autor: Emily Brontë
Včerejší odpoledne bylo mlhavé a chladné. Měl jsem sto chutí prosedět jej u ohně ve svém pokoji, místo abych se brodil vřesovisky a bažinami k Větrné hůrce. Jenže po obědě – obědvá se tu mezi dvanáctou a jednou a moje hospodyně, rozšafná paní, kterou jsem převzal spolu se zařízením, nedovede či nechce rozumět přání, aby se mi hlavní jídlo podávalo v pět – tedy po obědě, když jsem se s tímto lenošným úmyslem odebral nahoru a vkročil do pokoje, našel jsem tam služebnou uprostřed mračna zvířeného prachu.
Klečela u krbu mezi smetáky a kbelíky a sypala do plamenů popel, aby je uhasila. Tohle mě ovšem vyhnalo. Vzal jsem klobouk a po čtyřech mílích pochodu jsem dorazil k Heathcliffově zahradě právě včas, abych se šel schovat před prvními prachovými vločkami vánice.
Tady na nechráněném kopci byla země ztvrdlá holomrazem a na studeném větru mi křehly nohy i ruce. Nedokázal jsem ani otevřít závoru u vrátek, a tak jsem přeskočil plot a běžel k domu po dlážděném chodníčku, lemovaném rozlezlými angreštovými keři. U vchodu jsem však klepal marně, až mě z toho brněly klouby a psi se rozštěkali.
„Bídná čeládko!“ spílal jsem v duchu. „Za takovou sprostou nehostinnost by vám patřilo, abyste už víckrát neuzřeli lidskou tvář! Já bych aspoň ve dne nezamykal! Vlezte mi na záda! – Však já se tam dostanu, uvidíte!“
V tomto odhodlání jsem vzal za kliku a prudce jí zalomcoval. Kulatým okénkem u stodoly vykoukl Josefův kyselý obličej.
„Co byste rád?“ zahulákal. „Pán je vzadu v ovčinci. Jděte okolo, jestli s ním chcete mluvit!“
!Nemůže mi nikdo z domu otevřít?“ křičel jsem.
„Tam nikdo není jen milostpaní, a ta vám neotevře, i kdybyste dělal kravál do večera.“
„A proč? Tak jí přece oznamte, kdo přišel. No, Josefe!“
„To tak! Já si kvůli vám prsty pálit nebudu,“ houkla hlava a zmizela.
Sníh už hustě fičel. Chytil jsem za kliku a zkusil znovu zalomcovat, ale tu se za mnou na dvoře objevil mladík bez kabátu, s vidlemi přes rameno. Zavolal na mne, abych šel s ním. Prošli jsme prádelnou, pak dlážděným dvorkem, kde bylo skladiště uhlí, pumpa a holubník, až jsme posléze vkročili do téže rozlehlé, přívětivé, teplé jizby, kam jsem byl uveden již dříve. Rozkošně žhnula září ohně ze směsice uhlí, rašeliny a dříví. A poblíž stolu, prostřeného k důkladné večeři, jsem s potěšením poznal milostpaní – osobu, o jejíž existenci jsem dříve neměl tušení.
Uklonil jsem se jí a čekal, až mě pozve, abych se posadil. Hleděla na mne, opřena zády v křesle, bez hnutí a beze slova.
„Hrozné počasí,“ poznamenal jsem. „Omlouvám se, paní Heathcliffová, že se netečnost služebnictva vymstila na vašich dveřích. Co jsem se nalomcoval klikou, než mě uslyšeli!“
Nepohnula ani rty. Hleděl jsem na ní – a ona na mne. Vlastně jen lhostejně zírala, jako bych tu ani nebyl, až mi z toho bylo nepříjemně a trapně.
„Sedněte si,“ křikl hrubě mladík. „Přijde brzo.“
Poslechl jsem, odkašlal jsem si a zavolal jsem na tu potvoru Juno, která při tomto druhém setkání ráčila nepatrně pohnout konečkem ocasu na znamení, že naší známost bere na vědomí.
„Krásné zvíře,“ podotkl jsem. „Nebudete, milostivá, dávat pryč štěňátka?“
„Nejsou moje,“ odvětila ta přívětivá hostitelka. Sám Heathcliff by mi neodsekl lépe.
„Pravda, vaši mazlíčkové leží tamhle, že?“ nedal jsem se odradit a ukázal do kouta, kde jsem zahlédl nějakou další havěť, nejspíše kočky.
„Pěkní mazlíčkové,“ pronesla opovržlivě.
Byla to bohužel hromádka zabitých králíků. Znovu jsem si odkašlal, přisedl blíže k ohni a opakoval jsem poznámku o hrozném počasí.
„Tak proč chodíte ven?“ odpověděla, vstala a natáhla se pro dvě strakaté plechovky na římse u krbu.
Předtím seděla ve stínu, takže jsem si teprve teď mohl prohlédnout její postavu a obličej. Byla útlá, skoro ještě děvčátko. Postava nádherná a obličej – věru, tak půvabnou tvářičku jsem snad dosud nespatřil. Překrásné, jemné tahy, rámované plavými, do zlatova hrajícími kadeřemi, jež jí v prstencích spadaly na půvabnou šíji. A ty oči! Nebyl bych jim odolal, kdyby chtěly hledět jen trošku vlídně. Na štěstí však pro mé vznětlivé srdce vyjadřovaly jen znechucenost, ba snad i zoufalost, která u takového stvoření až zarážela.
Plechovky stály vysoko, stěží na ně dosáhla; přiskočil jsem jí na pomoc. Vyjela na mne jako lakomec, kterému by šel někdo pomáhat při počítání zlaťáků.
„Nestojím o vaši pomoc,“ zarazila mě, „umím si je podat sama.“
„Ó, prosím, promiňte,“ omluvil jsem se spěšně.
„Pozval vás na čaj?“ zeptala se, uvázala si přes černé, pečlivě upravené šaty zástěru a zastavila se nad čajníkem s nabranou lžičkou čaje v ruce.
„Bude mi potěšením posvačit,“ odpověděl jsem.
„Pozval vás?“ ptala se znovu.
„Nikoli,“ pronesl jsem laškovně. „Čekám, až vy mě pozvete.“
Hodila čaj i se lžičkou zpátky do plechovky a vztekle dosedla zas na své místo. Krabatila čelo a ohrnula rudý spodní ret jako děcko, které nabírá k pláči.
Mladík si zatím přehodil jakýsi nemožně utahaný kabát, stoupl si zpříma před plápolající oheň a měřil si mě shora úkosem asi tak, jako by nás dělila nesplacená krevní msta. Začínal jsem být na pochybách: patří vůbec k služebnictvu? V jeho hrubém oděvu a mluvě není ani stopy po oné nadřazenosti, kterou jsem pozoroval u manželů Heathcliffových. Husté kaštanové kučery má zanedbané a nečesané, tváře celé zarostlé a ruce upracované jako obyčejný nádeník – a přece si počíná nenuceně, málem pánovitě, a vůbec se nemá k tomu, aby paní domu obsluhoval. A tak jsem se raději tvářil, že jeho podivné způsoby nevidím, když nemám spolehlivé vodítko; kam ho zařadit.
Naštěstí mi v těchto trapných rozpacích ulevil trochu Heathcliff, který vešel asi pět minut nato.
„Tak prosím, pane Heathcliffe, slíbil jsem přijít a tu mě máte,“ nutím se do bodrého tónu. „Nějakou tu půlhodinku zde bohužel teď musím vyčkat, než se ten nečas přežene, poskytnete-li mi tu na chvíli laskavě přístřeší.“
„Půlhodinku?“ opakoval a střásal si přitom sněhové vločky s šatů. „Že se vám chce, courat se po světě v nejhorší chumelenici! Nevíte, že byste mohl zapadnout do slatin? V takovéhle čině zabloudí i zdejší lidé, kteří se v těch bažinách tady vyznají. Že by se to přehnalo, o tom zatím nemůže být řeči.“
„Co kdyby mě někdo z vašich lidí doprovodil domů a zůstal přes noc u mne? Můžete některého postrádat?“
„Nemohu.“
„Ale ale! No, co se dá dělat, musím se tedy spolehnout na vlastní orientační smysl.“
„Hm!“
„Dočkáme se toho čaje?“ ozval se ten v tom utahaném kabátě a přenesl svůj hrozivý pohled ze mne na mladou paní.
„Jemu taky?“ obrátila se tázavě na Heathcliffa.
„Bude to?“ utrhl se na ní tak hrubě, že jsem až strnul. Z tónu, jakým to řekl, promlouval veskrze zlý člověk. Teď mě už přešla chuť vidět v něm báječného kolegu. Když bylo jídlo na stole, pozval mě slovy: „Tak prosím, přisedněte!“
A my všichni i s tím neotesaným chasníkem jsme zasedli ke stolu. Žádné řeči se při jídle nevedly, zavládlo chmurné mlčení. Měl jsem za to, že jsem to mračno vyvolal já a že bych se měl proto pokusit je rozfouknout. Jistě tu takhle nesedají jako zařezaní den co den – jsou sice morousové k pohledání, ale aby se pořád jen škaredili, to přece ani není v lidské povaze.
„To je vám zvláštní,“ povídám tedy v přestávce mezi prvním a druhým šálkem čaje, „jak dovede zvyk působit na naše záliby a názory. Leckdo by si nedovedl představit, pane Heathcliffe, že je vůbec možné žít šťastně v takovém odloučení od světa. Ale já bych si dovolil tvrdit, jak tu tak vidím v kruhu rodinném vás a vaši milou paní, která vládne jako dobrý anděl ve vašem domě a srdci . . .“
„Moji milou paní?“ přerušil mě s výsměchem takřka ďábelským. „A kde má být – ta moje milá paní?“
„Přece paní Heathcliffová, vaše choť.“
„Ach tak! – Vy naznačujete, že její duch se vznáší nad námi co strážný anděl a bdí nad osudy Větrné hůrky, i když tělo vzalo za své. Tak jste to myslel?“
Chtěl jsem svůj trapný omyl nějak napravit. Mohlo mě přece hned napadnout, že při tak velikém věkovém rozdílu to asi nebudou manželé! Jemu je kolem čtyřiceti, a to bývá u mužů doba duševní vyspělosti, kdy zřídka propadají sebeklamu, že by si je mladé děvče mohlo vzít z lásky; tu útěchu si dopřáváme až později, když to jde s námi z kopce. A dívka vypadá sotva na sedmnáct.
Najednou mi svitlo – vždyť to nemehlo po mém boku, co tu pije čaj z talířku a bere chleba do nemytých rukou, to bude její manžel. No ovšem, pan Heathcliff mladý. To je z toho, když se lidé zahrabou jako na hřbitově: ona se zahodí s takovým Troupem, protože ani neví, že jsou na světě lepší mládenci. Škoda, škoda – nesmím jí dát příležitost, aby své volby litovala! – Tahle úvaha zní možná trochu domýšlivě, ale to by byl omyl! Můj soused mi připadal až odpuzující, kdežto o sobě vím z dobré zkušenosti, že se celkem líbím.
„Zde paní Heathcliffová je moje snacha,“ potvrdil mi Heathcliff mou domněnku. Při těch slovech na ní vrhl zvláštní pohled – byl to pohled nenávistný, ledaže mu snad svaly v obličeji, na rozdíl od jiných lidí, zlomyslně zkreslovaly výraz skutečného duševního hnutí.
„Ach ovšem, to je jasné! Tak to vy jste šťastný vlastník naší dobrodějné víly,“ prohodil jsem k svému sousedu.
Čím dál, tím hůř. Mladík zrudl jako rak a zaťal pěst se zjevným úmyslem ublížit mi na těle. Ale hned nato se ovládl a ulevil si jen šťavnatou nadávkou, která patřila mně. Jenže já jí velkomyslně přeslechl.
„Hádáte špatně, milý pane,„ podotkl můj hostitel. „Ani on, ani já nemáme tu čest být šťastným vlastníkem té vaší dobrodějné víly. Její manžel už nežije. Řekl jsem vám, že je to má snacha, to tedy znamená, že si vzala mého syna.“
„A zde ten mladý muž…“
„Není můj syn, aby bylo jasné.“ Heathcliff se přitom znovu pousmál, jako by to byl nejapný žert, přičítat mu otcovství tohoto medvěda.
„Jmenuju se Hareton Earnshaw,“ zavrčel mladík. „Nepleťte si to, rozumíte?“
„Vynasnažím se,“ povídám na to a v duchu se směji důstojné póze, s jakou to pronesl.
On mě začal probodávat pohledem, a tak jsem raději odvrátil zrak sám. Obával jsem se, že bych se buď neudržel a dal mu políček, anebo vyprskl smíchem. Začínal jsem být nějak nesvůj v tomhle přívětivém kruhu rodinném. Ta ponurá duševní pohoda pomalu vyvažovala, ba převážila hřejivou pohodu mého okolí. Umiňuji si, že se příště budu mít na pozoru, než se do třetice vydám pod tento krov.
Když bylo jídlo odbyto a nikdo ani slůvkem nenavázal nějaký rozhovor, přistoupil jsem k oknu obhlédnout počasí. Vyhlídka byla chmurná. Snášela se předčasně temná noc a obloha s pahorkatinou zmizely v jediném víru sněhové smršti.
„Teď ale opravdu nedojdu domů bez průvodce,“ vyhrkl jsem. „Cesty už jsou zaváté, a stejně bych neviděl ani na krok.“
„Haretone, zažeň to ovčí stádečko do kolny! Zasype je to, jestli zůstanou do rána venku v ohradě. A nezapomeň je zahradit prknem!“ kázal Heathcliff.
„Ale co bude se mnou?“ naléhal jsem dopálen stále víc. Odpovědi jsem se nedočkal. Rozhlédl jsem se a spatřil jsem Josefa, přinášejícího vědro ovesné kaše pro psy, a paní Heathcliffovou, skloněnou nad ohněm. Bavila se tím, že pálila hrstku sirek, které jí spadly z police nad krbem, když tam vracela plechovku s čajem. Josef postavil vědro na zem, kritickým zrakem přehlédl místnost a zavřeštěl nakřáplým hlasem:
„A to je pořádek! Že se nestydíte tady lelkovat, když všichni ostatní jsou venku! Ale do vás je marné mluvit, vy darmožroute, vy se už nenapravíte, vás si vezme čert – jako tenkrát vaši mámu!“
Měl jsem zprvu dojem, že je ten proslov určen mně. Dohřálo mě to a už jsem se na toho drzého dědka chystal s úmyslem vykopnout ho ze dveří. Zastavila mě však odpověď paní Heathcliffové.
„Ty pokrytče nestydatý, nebojíš se, že si čert tebe odnese zaživa, když ho máš pořád na jazyku? Jen si dej pozor a nedopaluj mě, nebo se přimluvím, aby si tě vzal hned! Heleď, podívej se, Josefe,“ řekla, sahajíc po veliké černé knize na polici. „Mám ti ukázat, jak už umím čarovat? To budeš koukat, jak tu pak se vším zatočím! Už to dlouho trvat nebude. Víš, ta kráva rezka nechcípla jen tak a to tvoje revma na tebe taky asi neseslal pámbu.“
„Ty ďáblice! Ty ďáblice!“ chroptěl děda. „Ať nás pámbu chrání ode všeho zlého!“
„Ticho, starý hříšníku – to ty půjdeš do pekla! A teď zmiz, nebo s tebou bude zle! Já si vás tu všecky vyobrazím ve vosku a hlíně, a prvního, kdo si dovolí mě rozzlobit, toho – no, nebudu ti povídat, co mu udělám, ale budeš koukat! Běž, dívám se na tebe!“
Malá čarodějka na něho upřela své krásné oči, hrůzostrašně se zatvářila a Josef se rozklepal upřímným zděšením. Dal se na rychlý ústup s hlasitou modlitbou a výkřiky: „Ďáblice, ďáblice!“
Usoudil jsem, že tuto podivnou hru pěstuje asi pro vlastní povyražení, a tak, když jsem s ní osaměl, zkusil jsem jí připomenout svou svízelnou situaci.
„Paní Heathcliffová,“ řekl jsem naléhavě, „nehněvejte se, prosím, že vás obtěžuji. Váš spanilý obličej mi prozrazuje, že určitě nemáte tvrdé srdce. Poučte mě podle čeho se mám v krajině orientovat, až půjdu domů. Vždyť já neznám zdejší cesty o nic lépe než třeba vy cestu do Londýna.
„Vraťte se, kudy jste přišel!“ řekla mi na to, zabořila se do křesla, přitáhla si svíčku a rozevřela před sebou tu velkou knihu. „Je to skrovná rada, ale lepší vám dát neumím.“
„Dobrá. Ale až vám řeknou, že mě našli mrtvého v močále nebo zmrzlého v příkopě, nebude vám svědomí vyčítat, že je to tak trochu i vaše vina?“
„Pročpak? Já přece s vámi nemohu. Mne by nepustili ani na konec zahrady.“
„Vy ovšem ne! Vás bych se ani neopovažoval prosit, abyste kvůli mně vyšla na krok z domu v tak pozdní hodinu a do takové nepohody!“ zvolal jsem. „Nemusíte mi nic ukazovat, jenom mi povězte, kudy mám jít! Anebo se přimluvte u pana Heathcliffa, aby mi dal s sebou průvodce.“
„A koho? Je tu jen on – a Earnshaw, Zilla, Josef a já. Tak kdo by to měl být?“
„Nemáte tu v hospodářství čeledíny?“
„Ne – nikoho tu už nemáme.“
„Z toho je jasné, že tu musím zůstat.“
„To si zařiďte s hospodářem! Mně do toho nic není.“
„Aspoň vás to naučí, že není radno vydávat se zbrkle do našich kopců,“ zazněl Heathcliffův příkrý hlas od dveří ke kuchyni. „A jestli tu chcete zůstat, musel byste leda spát na posteli s Haretonem nebo s Josefem. My pokoje pro hosty nevedeme.“
„Mohl bych se vyspat tady v křesle.“
„To tak! Cizí je cizí, ať jste boháč nebo chudák! Po domě se mi nikdo roztahovat nebude, když ho nemám na očích,“ prohlásil ten nezdvořák.
Při téhle urážce mi došla trpělivost. Dal jsem své nevoli hlasitý průchod a proběhl jsem kolem něho na dvůr. Ve spěchu jsem tam vrazil do Earnshawa. Byla tak černá tma, že jsem neviděl, kudy ven. Když jsem tam tak bloudil, zaslechl jsem další ukázku, jak pěkně se mezi sebou snášejí.
Zprvu se mne chtěl ujmout ten mladík. „Vyprovodím ho až k parku,“ ohlásil.
„Vyprovoď ho ke všem čertům!“ zakřikl ho jeho pán nebo kdo to vlastně byl. „A kdo poklidí koně, co?“
„Lidský život snad stojí za to, aby koně pro jednou počkali. Někdo s ním jít musí,“ šeptla paní Heathcliffová uznaleji, než bych se byl nadál.
„Tebe poslouchat nebudu,“ obořil se na ní Hareton. „Jestli to s ním dobře myslíš, radši mlč!“
„Tak ať vás jeho duch straší! A Heathcliff ať už nesežene žádného nájemce a Drozdov se mu rozpadne v trosky!“ odsekla mu.
„Slyšíte jí, slyšíte jí, jak na vás svolává kletbu?“ zasípal Josef, k němuž jsem právě mířil. Seděl totiž nedaleko a dojil krávy při svítilně. Bez okolků jsem jí popadl, zavolal jsem, že mu jí zítra pošlu, a spěchal jsem k nejbližším vrátkům.
„Hospodáři, hospodáři, on nám krade lucernu!“ zaječel děda a rozběhl se, aby mi překazil ústup. „Psi – na něj! Rase! Vlku! Drž ho, drž ho!“
Z pootevřených dveří se vyřítili dva huňatí netvoři, skočili mi po hrdle, srazili mě k zemi a lucerna zhasla. Společný řehot Heathcliffův a Haretonův dovršil mou zlost a pokoření. Ještě že se ty psí potvory jen zálibně protahovaly, zívaly, vrtěly ocasem a nemínily mě pohltit zaživa.
Nestrpěly však, abych se zvedl, a tak jsem tam musel ležet, až se jejich škodolibým pánům uráčilo mě vysvobodit. Já pak – bez klobouku a bez sebe vztekem – vyzývám ty bíďáky, aby mě pustili ven, že tu nezůstanu ani minutu, ať si se mnou nezahrávají, nebo – a další nesouvislé pomstychtivé výhrůžky, jež šíří zloby připomínaly krále Leara.
Prudké rozčilení mi přivodilo silné krvácení z nosu, a Heathcliff, se pořád smál a já pořád spílal. Kdo ví, jak dlouho by to trvalo, nebýt zákroku osoby rozvážnější než já a ohleduplnější než můj hostitel. Byla to Zilla, mohutná hospodyně. Ta nakonec vyšla ven podívat se, co se to strhlo. Domnívala se, že někdo z nich na mne vložil násilně ruku, a jelikož si netroufala pustit se do svého pána, soustředila slovní palbu na toho mladšího lotra.
„A koukejme se na pana Earnshawa!“ spustila. „čeho se tu ještě nedočkám! To se u nás budou vraždit lidi přede dveřma? Vy jste mi čisté panstvo – jen se na něj podívejte, na chudáka, div se neudáví! Tiše, tiše, nemusíte se tak zlobit! Pojďte sem, já vás ošetřím – no, no, držte chvilku!“
Při těch slovech mi znenadání vlila hrnek ledové vody za krk a pak mě vtáhla do kuchyně. Pan Heathcliff šel za námi; jeho přechodná veselost ustoupila už zase obvyklé nerudnosti.
Bylo mi strašně zle od žaludku, všechno se se mnou točilo a šly na mne mdloby. Musel jsem chtěj nechtěj přijmout nocleh pod Heathcliffovou střechou. Řekl Zille, aby mi nalila sklenku brandy, a pak z kuchyně odešel.
Zilla mě politovala v mém utrpení, a když splnila jeho příkaz, čímž mě trochu vzkřísila, ukázala mi, kde mám přenocovat.
Přeložila Nikola Bílá
–
Přidejte odpověď