Monsieur Emanuel byl tři roky pryč. Byly to tři nejšťastnější roky mého života. Začala jsem chodit do školy; pracovala jsem tvrdě. Považovala jsem se za správce jeho majetku a rozhodla jsem se, dá-li Bůh, odevzdat mu dobrý účet. Přišly žákyně - nejprve měšťánské - a zanedlouho vyšší třída.
Asi v polovině druhého roku mi nečekaná náhoda přihrála do rukou dalších sto liber: jednoho dne jsem dostala z Anglie dopis s touto částkou. Přišel od pana Marchmonta, bratrance a dědice mé drahé a mrtvé paní. Právě se zotavoval z nebezpečné nemoci; peníze byly smírnou obětí jeho svědomí, které mu vyčítalo, že po smrti jeho příbuzné byly nalezeny, nevím jaké, listiny nebo memoranda, v nichž byla jmenována Lucy Snoweová. Paní Barrettová mu dala mou adresu. Nakolik se prohřešil proti svému svědomí, jsem nikdy nezjišťovala. Na nic jsem se neptala, jen jsem si vzala peníze a využila je.
S těmito sto librami jsem se odvážila najmout si dům, který sousedil s mou školou. Nechtěla jsem opustit ten, který si M. Paul vybral a kde očekával, že mě opět najde. Z mého externátu se stal penzionát; i ten prosperoval.
Tajemství mého úspěchu nespočívalo ani tak ve mně, v nějakém nadání, v nějaké mé síle, jako v novém stavu okolností, v podivuhodně změněném životě, v úlevě srdce. Pramen, který pohnul mou energií, ležel daleko za mořem, na indickém ostrově. Při rozloučení mi bylo zanecháno dědictví; taková myšlenka na přítomnost, taková naděje do budoucna, motiv k vytrvalému, pracovitému, podnikavému, trpělivému a statečnému postupu - nemohla jsem se nevyznamenat. Máloco mnou teď otřáslo, máloco mělo takový význam, aby mě to rozčilovalo, zastrašovalo nebo deprimovalo: většina věcí mě potěšila - jen maličkosti měly své kouzlo.
Tento geniální plamen se neudržoval sám nebo nežil jen z odkázané naděje či slibu na rozloučenou. Štědrý živitel dodával štědré palivo.
Byla jsem ušetřena všeho chladu, všeho zdržování; nemusela jsem se bát chudoby; nebyla jsem zkoušena napětím.
Každou lodí posílal dopisy; psal tak, jak rozdával a jak miloval, plnýma rukama a plným srdcem. Psal, protože psal rád; nezkracoval, protože mu na tom nezáleželo. Sedl si, vzal pero a papír, protože miloval Lucy a měl jí co říci; protože byl věrný a pozorný, protože byl něžný a pravdivý. Nebyla v něm žádná přetvářka, žádný podvod a žádná prázdná neskutečnost. Omluva nikdy neukápla svůj kluzký olej na jeho rty - nikdy nenabídla jeho perem své zbabělé přetvářky a bídné nicotnosti. Jeho dopisy byly skutečnou potravou, která sytí, živou vodou, která osvěžuje.
A byla jsem mu vděčná? Bůh ví! Věřím, že sotva by živá bytost, na kterou se tak vzpomíná, která je tak podporována, s níž se jedná tak čestně a ušlechtile, mohla být jinak než vděčná až do smrti.
Věrný svému náboženství (nebylo v něm nic, co by dělal lehkomyslný odpadlík), ponechal mi dobrovolně mou čistou víru. Nedráždil ani nepokoušel. Říkal: "Ne, zůstaň protestantem. Moje malá anglická puritánko, miluji na tobě protestantismus. Jsem si vědom jeho přísného kouzla. V jeho rituálu je něco, co sám nemohu přijmout, ale je to jediné vyznání pro 'Lucy'."
Ani celý Řím do něj nedokázal vpravit bigotnost, ani sama Propaganda z něj neudělala skutečného jezuitu. Narodil se čestný, a ne falešný - bezúhonný, a ne lstivý - svobodný, a ne otrok. Jeho něha ho učinila tvárným v rukou kněze, jeho náklonnost, jeho oddanost, jeho upřímné zbožné nadšení někdy zaslepilo jeho laskavé oči.
A teď jsou ty tři roky pryč: Emanuelův návrat je tady. Je podzim; bude u mě dřív, než přijdou listopadové mlhy. Má škola vzkvétá, můj dům je připraven: Udělala jsem mu malou knihovnu a naplnila její police knihami, které mi svěřil do péče. Z lásky k němu jsem pěstovala rostliny, které měl nejraději (přirozeně jsem nebyla květinářka), a některé z nich ještě kvetou. Myslela jsem si, že ho miluji, když odešel; teď ho miluji v jiné míře: je mi víc vlastní.
Slunce přechází rovnodennost, dny se krátí, listí chřadne... ale on přichází.
V noci se objevují mrazy, listopad posílá své mlhy v předstihu, vítr se chystá k podzimnímu sténání... ale on přichází.
Obloha je plná a temná - od západu pluje vlnobití; mraky se vrhají do podivných tvarů - oblouků a širokých paprsků; vystupují nádherná jitra - slavná, královská, purpurová jako panovník ve svém hávu; nebesa jsou jeden plamen; tak divoká jsou, že soupeří s bitvou v nejhustší podobě - tak krvavá, že zahanbují Vítězství v jeho pýše. Znám některá nebeská znamení, všímám si jich od dětství. Bůh hlídej tu plachtu! Ochraňuj ji!
Vítr se mění na západní, kvílení u každého okna! Zvedne se, zhoustne, dlouho ječí: ať se toulám po domě tuto noc, jak chci, nemohu ten vichr utišit. S přibývajícími hodinami sílí: o půlnoci všichni nespavci slyší a bojí se divoké jihozápadní bouře. Ta bouře zuřivě řádila sedm dní. Nepřestala, dokud Atlantik nebyl posetý troskami: neutichla, dokud se hlubiny nenasytily potravou. Teprve když ničivý anděl bouře dokončil své dokonalé dílo, složil křídla, jejichž mávnutí bylo hromem - chvění jejich peří bylo bouří.
Mír, klid! Ach! tisíce plačících, modlících se v agónii na čekajících březích, naslouchalo tomu hlasu, ale nebyl vysloven - nebyl vysloven, dokud; když nastalo ticho, někteří ho nemohli cítit: dokud, když se slunce vrátilo, jeho světlo bylo pro některé nocí!
Tady se zastavte: zastavte se ihned. Už bylo řečeno dost. Netrapte klidné, laskavé srdce; nechte slunečné představy doufat. Ať si představují radost z radosti, která se znovu zrodila z velké hrůzy, nadšení ze záchrany před nebezpečím, podivuhodnou úlevu od strachu, plod návratu. Ať si představují spojení a šťastný následný život.
Paní Beckové se dařilo po všechny dny jejího života; stejně tak i Père Silasovi; paní Walravensová se dožila devadesáti let, než zemřela. Sbohem!
Přidejte odpověď