ČT 24
Sněmovna pravděpodobně schválí úpravu vymezení trestného činu znásilnění. Poslanci tuto novelu poslali do závěrečného čtení. V předloze se upouští od pojetí znásilnění jako silou vynuceného pohlavního styku. Nově bude stačit jakýkoliv nesouhlas.
Klára KOCMANOVÁ, 1. místopředsedkyně strany /Piráti/
——————–
Musíme zařídit, aby ta definice znásilnění v trestním zákoníku odpovídala realitě. Dneska je totiž nutné, aby si pachatel vynutil pohlavní styk buď násilím, pohrůžkou násilí, nebo zneužitím bezbrannosti. My ale vidíme, že to nestačí, protože oběti se často nebrání právě proto, že mají strach, že by tím třeba vyprovokovaly právě to násilí, nebo proto, že jsou paralyzované a zamrznou, což je naprosto přirozená reakce těla na situaci a stává se to až v 70 % případů. V té současné úpravě, která platí dnes, tak dokonce v konkrétních případech nestačilo ani to, když oběť jasně vysloveně řekla, že nechce, aby k sexu došlo a že tento akt není dobrovolný, a přesto to nebylo považované za znásilnění. A to se touhle úpravou mění.
Tomio Okamura, předseda hnutí /SPD/
——————–
Tam došlo k nějaké shodě skrz politické spektrum, hlavně u té redefinice ohledně nezletilých dětí, tam si myslíme, že je to, že je potřeba, abychom víc ochraňovali děti, takže tam došlo ke shodě skrz politické spektrum. Dostal jsem dneska dopoledne tuto informaci.
Marek Benda, předseda poslaneckého klubu /ODS/
——————–
Třetí čtení by mohlo proběhnout ještě tento týden buď ve středu, nebo v pátek. Chápeme všichni, že to je věc, na kterou se dlouho čeká, která se dlouho vydiskutovávala v před jednání před vládou a že není důvodu, není důvodu ji nijak zdržovat na půdě Poslanecké sněmovny.
Nikola Reindlová, moderátorka
——————–
A téma pro Taťánu Malou, poslankyni za hnutí ANO, členku ústavněprávního výboru a právě také zpravodajku tohoto tisku. Přeji vám dobrý večer.
Paní poslankyně, my jsme tady slyšeli tu politickou shodu, tak proč ta redefinice nepřišla už dávno?
Taťána Malá, poslankyně /ANO/
——————–
Tak musí ke každé takové změně, musí dozrát čas a dozrát situace. Já si myslím, že v této věci jste hráli velkou roli i vy, média, kdy řada různých případů sexuálního zneužívání, znásilnění a podobně byla medializována a jednoznačně tady vyplynula potřeba tu definici znásilnění změnit, protože skutečně byla založena vlastně na užití jakéhosi fyzického násilí. A my jsme se setkávali skutečně s tím, že soud často konstatoval, že skutek se stal, ale nebyl trestným činem, a to právě proto, že nebylo využito vlastně fyzického násilí. Takže nazrál ten čas, nazrála jakási politická shoda, poptávka ve společnosti pro tu změnu a také nutné a důležité pochopení pro tu změnu.
Nikola Reindlová, moderátorka
——————–
Tak pojďme rovnou začít s diváckými dotazy, mám tady dotaz diváka Pavla: „V čem je změna oproti současnému stavu? Stejně to ve finále bude tvrzení proti tvrzení. Jeden účastník bude tvrdit, že druhá strana řekla ano, a naopak protistrana bude tvrdit, že řekla ne.“
Taťána Malá, poslankyně /ANO/
——————–
Tak samozřejmě v těch okamžicích, kdy skutečně budou ty výpovědi stát pouze na tom, že bude výpověď, jedno tvrzení proti druhému tvrzení a bude důkazní nouze, tak pachatel odsouzen nebude, ale to já považuji za správné, protože skutečně neustále má platit zásada v pochybnostech ve prospěch. Ale je potřeba říct, že to značně zjednoduší situaci právě v tom dokazování a také to bude působit podle mého názoru velmi preventivně. A už ta debata, kterou jsme tady vedli jak na půdě Poslanecké sněmovny a ta debata, která se vede v médiích, a skutečně je to téma, které rezonuje i mezi mladými lidmi, rezonuje v restauracích, v hospodách, je důležitá k tomu, aby si lidé uvědomili, že skutečně nikdo nemá právo na sex s někým a že sex je v pořádku v okamžiku, kdy s ním souhlasí obě strany.
Nikola Reindlová, moderátorka
——————–
Tak možná pojďme pokračovat dalším dotazem. Jana Kozelková se ptá: „Jak oběť dokáže, že dala nesouhlas?“
Taťána Malá, poslankyně /ANO/
——————–
Samozřejmě to vyjádření toho nesouhlasu podle té nové definice musí být seznatelné, to znamená, může ji dát najevo verbálně nebo neverbálně slovy, nějakým gestem. Za nesouhlas se bude považovat i tzv. zamrznutí, kdy vlastně oběť se bojí bránit a zamrzne, není schopna se fyzicky bránit. Samozřejmě vždycky to bude předmětem toho dokazování. Samozřejmě soud a policie, orgány činné v trestním řízení budou posuzovat také komunikaci s těmi dvěma lidmi, kteří samozřejmě byli u toho jen oni dva, ale bude posuzovat třeba komunikaci, která probíhala předtím, která probíhala potom skutku atd. Je tady skutečně řada věcí, které bude potřeba zkoumat i nadále. Není to tak, že oběť nebo nějaká potencionální oběť řekne „já jsem byla znásilněna, řekla jsem ne“ a ten pachatel bude odsouzen. Skutečně bude se dokazovat, ale zjednoduší to orgánům činným v trestním řízení a soudům tu důkazní situaci.
Nikola Reindlová, moderátorka
——————–
Vy jste zmínila tu politickou debat., já bych se u toho možná na chvilku zastavila, protože když bylo první čtení, tak vy jste na plénu jakožto zpravodajka řekla, že ty prvotní představy těch zúčastněných stran byly odlišné a že ta debata nebyla úplně jednoduchá. Tak pojďte nám říct, jaké byly ty výchozí body, jak to probíhalo? Předpokládám, že největší spor, jestli to bude „ne znamená ne“ nebo „ano znamená ano“, byl tam ten problém v té debatě?
Taťána Malá, poslankyně /ANO/
——————–
No, ten problém tam byl, ale byl jako druhotný. Úplně na začátku té debaty, a když se dostanu úplně na její počátek, tak vlastně jsme vedli vůbec debatu o tom, jestli je to potřebné. My jako zastánci té potřeby té změny definice znásilnění jsme říkali, že skutečně je to potřeba a proč je to potřeba a že zde existuje řada rozsudků, které prostě, kdy pachatelé nebyli odsouzeni právě proto, že soud konstatoval, že ten skutek se nestal trestným činem. A my jsme se na začátku setkávali skutečně s tou otázkou, jestli je to potřeba, proč je to potřeba. A musím říct, že. A dnes jsme se o tom bavili s kolegyněmi a s kolegy, s kterými jsme to téma definice znásilnění vlastně v začátku řešili, že opravdu velmi prolomilo ledy, když na jednom jednání jedna kolegyně vysvětlovala kolegům, že to znásilnění není jenom znásilnění těla, ale je to skutečně znásilnění duše a že prostě proto, aby došlo ke znásilnění, není potřeba využít toho fyzického násilí, ale že prostě stačí to, když vás někdo donutí dělat něco, co prostě fakt dělat nechcete. A je potřeba, mě velice jako pomohlo, když jsme to téma řešili, protože mám vám tři děti, z toho dvě dcery, když jsem si v různých těch situacích, o kterých jsme se bavili, představila ty svoje děti. A myslím si, že jako nikdo z nás nechce, aby se jeho blízký stal skutečně obětí sexuálního násilí, protože jsou to velice traumatizující zážitky a ty oběti se s tím vyrovnávají velmi dlouho. A fakt je potřeba říct, že jsme ty debaty vedly hodně, hodně dlouho. A to, na co jsme ještě naráželi, bylo to, že spousta mužů se obávala toho, že bude vlastně postihováno jejich normální chování. A tady je potřeba říct, že ta změna definice znásilnění se netýká lidí a především mužů, kteří znají ty normy slušného chování a vědí, že sex je normální pouze v případě, že ho chtějí oba dva, ale tahle ta definice má postihnout ty, kteří prostě jaksi tyto normy neznají a nechovají se podle nich a potom má právě ulehčit postavení těch obětí, které se vlastně stanou oběťmi těchto lidí.
Nikola Reindlová, moderátorka
——————–
Tak přidejme pro kontext konkrétní čísla. 12 000, to je počet znásilnění, které se ročně v Česku stanou. Jen v 600 případech ale oběti trestný čin nahlásí. 90 % z nich má přitom přetrvávající následky. Většina z obětí jsou ženy, konkrétně v Česku se obětí tohoto trestného činu stane zhruba každá desátá žena. V polovině případů znásilní svou ženu partner. 40 % obětí potom násilníka osobně zná. Paní poslankyně, když se vrátím k našemu rozhovoru, teď vás čeká třetí čtení, bude to pravděpodobně velmi rychlé, potom Senát, stihne se to tak, aby ta účinnost byla od ledna příštího roku?
Taťána Malá, poslankyně /ANO/
——————–
Já jsem přesvědčena, že ano. Já jsem dneska v tom druhém čtení načetla návrh usnesení, kde podle jednacího řádu vlastně jsme rozhodli o tom, že už o tomto tisku nebude znovu jednat garanční, tedy ústavněprávní výbor, protože tam dle našich dohod nebyly podány žádné pozměňovací návrhy. Skutečně na tom tisku je změna napříč politickým spektrem, takže zítra ráno budu navrhovat zařazení nového bodu, což bude třetí čtení tohoto tisku 616, kterým je právě změna definice znásilnění. A já předpokládám, že to třetí čtení proběhne už zítra, takže tady vlastně nic nebrání tomu, aby Poslaneckou sněmovnu potom tento tisk opustil a já jsem přesvědčena o tom, že skutečně ta účinnost 1. 1. 2025 je reálná a že se tak stane.
Nikola Reindlová, moderátorka
——————–
Já bych nerada, aby v našem rozhovoru zapadla další velmi důležitá věc, a to je hranice bezbrannosti. Proč něco takového v našem právním řádu už dávno není? A proč je to stanoveno teď tedy v tom návrhu na 12 let?
Taťána Malá, poslankyně /ANO/
——————–
Tak u té změny definice znásilnění jako takové jsem říkala, že musí pro ty věci dozrát čas, nicméně u té hranice bezbrannosti to já považuji za dluh zákonodárců skutečně této společnosti, protože já si myslím, že je úplně bez diskuze, vůbec nemůže být vedená diskuze k tomu, že sex s dítětem prostě není v pořádku a je to znásilnění, takže tohle to je dluh, který skutečně teď vlastně se snažíme splatit. Myslím si, že o tom, vůbec tady nepanovala žádná debata o tom, jestli by se ta hranice bezbrannosti měla zavést, nebo neměla, debatovali jsme o té výši. Já jsem zpočátku byla velkým zastáncem toho, aby ta hranice bezbrannosti byla třeba až 15 let, protože skutečně si myslím, že jako sex s dětmi pod tu hranici 15 let není v pořádku. Nicméně po debatě s odborníky jsem si nechala vysvětlit a přistoupila jsem na to, že pakliže bude ta hranice 12 let, která je dána vlastně zralostí mozku a schopností dětí jaksi vyjádřit souhlas a chápat to, co se děje, tak aby tato hranice tedy byla 12 let a mezi 12. a 15. rokem se vždycky bude zkoumat, jestli šlo o znásilnění nebo pohlavní zneužití. Myslím si, že tohle to je v pořádku a že skutečně toto v našem právním řádu mělo být již dávno.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
Říká Taťána Malá, členka ústavně-právního výboru, poslankyně za hnutí ANO. Děkuji za to, že jste si našla čas. Pěkný večer.
Taťána MALÁ, členka ústavně-právního výboru sněmovny /ANO/
——————–
Já děkuji za pozvání. Hezký večer. Na shledanou.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
A my v tématu pokračujeme s Johannou Nejedlovou, výkonnou ředitelkou Konsentu, i vám pěkný večer.
Ne znamená ne, stačí to?
Johanna NEJEDLOVÁ, výkonná ředitelka, Konsent
——————–
Já jsem přesvědčená o tom, že ta varianta, kterou teď máme na stole a která s velkou pravděpodobností zítra projde tou Poslaneckou sněmovnou, je kvalitní a je dobrá. Myslím si, že definice založená na souhlasu nebo absenci souhlasu by byla lepší. Vidíme to v zahraničí, že to je ta momentálně nejmodernější a nejúspěšnější varianta, ale žijeme v nějaký politický realitě, kde musíme počítat s tím, že je potřeba dělat kompromisy. A myslím si, že jsme společně s politiky a političkami, se kterými jsme spolupracovali, došli k variantě, která pokrývá ty případy tak, jak potřebujeme a můžeme být na tady tu definici vlastně docela hrdí. Není to špatná varianta.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
Možná pojďme si udělat trošku pořádek v těch pojmech a v těch výrazech, které používají i politici, ne znamená ne, ano znamená ano. Jaký je v tom rozdíl?
Johanna NEJEDLOVÁ, výkonná ředitelka, Konsent
——————–
Já si myslím, že to postavení ano znamená ano a neznamená ne, je lehce zavádějící. My bychom se spíš měli bavit o definicích, který jsou nastavený tak, že se něco stane bez souhlasu a že se to stane proti nesouhlasu. A my jsme teď schválili variantu, která je postavená na tom principu proti nesouhlasu, tudíž se zpočátku jako předpokládá, že by ten dotyčný nebo dotyčná měli nějak aktivně dát vědět, že s tím nesouhlasí, ještě je tam nějaká jako výhoda té naší proti nesouhlasu variantě, že tam je dobře vydefinovaná ta bezbrannost, takže případy, kdy ta osoba není schopná vyjádřit ten nesouhlas, tak ta naše nová definice, která by snad měla brzy projít, bude pokrývat, ale ta varianta, které se říká ano znamená ano, nebo bez souhlasu říká, že člověk automaticky tedy není proto, aby měl se všemi sex a že vy musíte si vyžádat nebo zjistit, že s tím, abyste s ním mohl mít sex, souhlasí, což teda samozřejmě nemusí znamenat, že vždycky bude křičet ano, ale že to nějak poznáte.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
Budeme pokračovat. Ale my se ještě podíváme na jednu statistiku ohledně nahlášených případů znásilnění v posledních 3 letech, těch totiž přibývá, za loňský rok policie eviduje 917 případů, o rok dřív to bylo 880. Tento nárůst nemusí ale nutně znamenat, že takových případů je víc, může to být dáno tím, že se čím dál víc poškozených nebojí tento trestný čin nahlásit. Podle výzkumu organizace proFem z roku 2021 dojde ročně až k 12 000 těchto trestných činů, nahlášeno je tedy jen asi 7 % případů. 7 %, to je strašně málo. Může tato změna, ten návrh změnit i toto, že si budou oběti znásilnění jistější v tom kontaktu třeba s policií, se soudy, že to budou více nahlašovat?
Johanna NEJEDLOVÁ, výkonná ředitelka, Konsent
——————–
Já jsem přesvědčená o tom, že to k tomu povede. My víme z té zahraniční praxe, že ve všech zemích, kde byla ta definice znásilnění napravená, tak aby tou hlavní skutkovou podstatou nebylo to násilí, se podařilo více obětí dostat k policii tak, aby to nahlásili. A zároveň ta druhá část je, že více obětí začalo vyhledávat pomoc, a to je to, co my si přejeme a co chceme. V důsledku ale samozřejmě nám nejde o to, aby bylo víc odsouzených pachatelů, ale o to, aby se dělo míň znásilnění. A my předpokládáme, že i vůbec ta debata, která kolem toho vzešla, a to, že si někteří lidé uvědomí, že za to, když se dopustí takového styku, že někoho přimějí k tomu, aby s nima měl sex, i když je třeba fyzicky nedonutí, můžou jít do vězení, takže to povede k tomu, že toho znásilnění se bude dít míň. A to je to si, co si všichni jako společnost podle mě přejeme.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
My jsme viděli tu velmi výraznou politickou shodu, ale není tohle prostě část Istanbulské úmluvy?
Johanna NEJEDLOVÁ, výkonná ředitelka, Konsent
——————–
Ano, Istanbulská úmluva hovoří o tom, že znásilnění by mělo být definováno absencí souhlasu, nebo v Německu, kde přijali Istanbulskou úmluvu, šlo tou variantou neznamená ne. Myslím, že nám to, že se dá najít shoda na řešení, takovýhle problém ukazuje, že by se dala pravděpodobně najít shoda i na dalších systémových změnách. A že je vlastně škoda, že jsme nešli tou přímější cestou, že bychom přijali celou tu úmluvu. Ale já musím říct, že jsem skutečně velmi ráda, že se za 3 roky podařilo po dlouhých debatách dospět k reálně přínosné legislativě, která dle mého názoru a dle názoru spousty odborníků skutečně pomůže obětem znásilnění.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
Jedna věc je papír, je zákon, je nějaká předloha, druhá věc je potom praxe. Máte pocit, že je tam dostatečně vysvětleno a je tam dostatečně jasně vymezeno všechno to dění kolem těchto situací, aby to bylo jasné třeba pro policisty, kteří jsou přece jenom ti první, kteří se ptají na takto citlivé věci?
Johanna NEJEDLOVÁ, výkonná ředitelka, Konsent
——————–
I to je jeden z důvodů, proč jsme chtěli, aby ta definice byla jasná a jednoduchá. A to teď je, aby prostě vlastně každý policista, který si přečte trestní zákoník, věděl, co se pod znásilněním myslí. My jsme se teď v rámci těch debat ohledně redefinice setkávali často s tím, že se nám někdo snažil tvrdit, že tyhle případy může vyřešit judikatura, tudíž, že nějaký soud vyloží ten případ tím způsobem, jak bychom je potřebovali a že to bude stačit, ale to stačit nebude, protože každý policista rozhodně nebude znát poslední judikaturu. A to, že teď v tom právu je přesně napsaný, co je znásilnění, je rozhodně dobrý krok dopředu. A my ale i počítáme s tím, že bude potřeba policisty a policistky dál vzdělávat, stejně tak se bavíme s ministerstvem spravedlnosti o potřebě vzdělávání soudců a soudkyň. A myslím, že ta redefinice je podle mě jako dobrý výkop k tomu, aby vlastně oni třeba měli i větší motivaci se do toho teď víc ponořit.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
A je tam motivace, je tam ochota k tomu vzdělávání ze strany policie a soudců, protože si umím představit, že celá řada z nich řekne, my to přece známe z praxe, my nepotřebujeme žádné poučování.
Johanna NEJEDLOVÁ, výkonná ředitelka, Konsent
——————–
Proto je potřeba, aby to vzdělávání bylo povinné, protože jsme v situaci, kdy ti lidé, kteří chtějí ty věci řešit dobře, zajímá je to a záleží jim na tom, se vzdělávat chodí. A pak je nějaká část těch policistů nebo i třeba soudců a soudkyň, který to téma zase moc nezajímá a myslí si, že mu už dost dobře rozumí a ty se v tom nevzdělávají. A my bychom potřebovali, aby, aby každý, kdo s těmihle případy přichází do kontaktu, věděl, jak se oběti můžou chovat, rozuměl té problematice a měli jsme jistotu, že se nebudou dít ty excesy, kterých jsme byli svědky a četli jsme o nich v médiích v posledních měsících, který spíš podkopávali důvěru veřejnosti v ty instituce, a to si nikdo z nás nepřeje, aby se opakovalo.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
No, a směřuje to k tomu, že to bude povinné?
Johanna NEJEDLOVÁ, výkonná ředitelka, Konsent
——————–
Ministerstvo spravedlnosti momentálně mluví o tom, že si myslí, že je schopno najít způsob, jak soudce přesvědčit, aby se povinně vzdělávali. Já jim věřím, že po těch i demonstracích a skutečně naštvaný veřejnosti, která se právem zlobila na soudce, teď vidí, že je potřeba v tom pokročit, protože takhle dál fungovat nemůžeme.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
No, když se podíváme na tu celospolečenskou debatu jako takovou, znásilnění, sexualizované násilí a dáme to do kontextu, vy jste tady zmínila případy z posledních měsíců, ať už jsou to kauzy jako Feri, Cimický, anebo kauza Anička. Jak moc to pomáhá, aby se ta debata, ta společnost posouvala v těchto tématech? Je to vlastně dobře, že se to tak medializuje, že se o tom tolik mluví?
Johanna NEJEDLOVÁ, výkonná ředitelka, Konsent
——————–
Já vidím, že to zásadně pomáhá tomu, aby společnost rozuměla té problematice a i ty kauzy prostě přispěly k tomu, že ti politici a političky, kteří ze začátku říkali, jak zmiňovala paní Malá, že to vůbec nepotřebujeme, pochopili, že to za prvý potřebujeme a že za druhý to veřejnost chce. A viděli jsme třeba na kauze Dominika Feriho, jak na začátku ta veřejnost vlastně nechápala ty oběti, nechápala, proč tak dlouho o tom mlčely, nějakým způsobem se i zlobili na ty novináře a novinářky, myslím, že za léta vysvětlování jsme se posunuli do fáze, kdy to ta společnost poměrně dobře chápe. Myslím, že už začíná rozumět těm potřebám obětí, rozumí tomu, proč ne každý to třeba nahlásí hned a viděli jsme to i v tom, jak reagují ti politici, že fakt cítí, že ta společnost tohle po nich požaduje a konají podle toho. A já z toho mám radost.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
Ještě jedna věc, která se v souvislosti, teď budu konkrétní s tou kauzou Anička, zmiňovala, a to bylo rozhořčení nad tím, že za znásilnění může být podmínka. Je to věc, která by se měla změnit?
Johanna NEJEDLOVÁ, výkonná ředitelka, Konsent
——————–
Určitě jsou případy, kdy za znásilnění může padnout podmínka a ten podmínečný trest má svoje místo v našem právním řádu, ale je otázka, který případy to jsou. A myslím si, že případy, kdy otčím dlouhodobě zneužívá svoji nezletilou dceru, za kterou má zodpovědnost a měl by jí spíš pomáhat vychovávat a ne jí zneužívat, nebo když dědeček zneužívá svýho pětiletýho vnuka, tak to nejsou případy, kdy je vhodné udělit podmínku, ale já bych se toho podmínečného trestu nevzdávala úplně, jenom by měl být udělován v případech, kdy je vhodný.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
Potřebujeme tedy nastavení toho, kdy nebo jasněji definovat, kdy může padnout podmínka?
Johanna NEJEDLOVÁ, výkonná ředitelka, Konsent
——————–
Ono se hodně mluví i o tom, že by mělo být víc nastavený případy a vodítka pro ty soudce, aby věděli, kdy ty podmínky je vhodné používat, ale já si myslím, že třeba to vzdělávání soudců, tak, aby skutečně rozuměli tý problematice a třeba rozuměli tomu, jak moc vážný dopad to může mít na ty oběti, může vést k tomu, aby byli schopni sami v tu chvíli posoudit, jaký trest má padnout. A já nechci, aby to vypadalo, že všichni soudci jsou špatní, my třeba teď v Konsentu dokončujeme analýzu postojů soudců, kdy jsme mluvili zhruba s 30 soudci anonymně a ta naše výzkumnice nám říkala, že někteří z těch soudců byli jedni z nejcitlivějších lidí, který potkala, a je jenom škoda, že jako se spíš dočteme o těch, kteří dávají rozsudky, který společnost úplně nepřijímá, a je to jasný, že málokdy se dočteme o těch pozitivních zprávách.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
Tak snad se o těch negativních zprávách budeme dočítat stále méně. Johanna Nejedlová byla hostem 90’. Moc za to děkuju, za váš čas, mějte se, pěkný večer.
——————–
A pojďme se teď podívat na rozdíl v současné úpravě oproti novele zákona podrobně. Znásilnění vymezuje novela pojetí, že ne znamená ne, jak už tady padlo. Nesouhlas by oběť nemusela projevit pouze slovem, postačilo by gesto, pláč nebo zaujetí obranné. Návrh počítá také s bezbranností oběti, kdy není schopná projevit nebo utvářet svou vůli z určitého objektivního důvodu, třeba kvůli nemoci, spánku, duševní poruše, silné opilosti nebo zdravotnímu postižení. V současné podobě, aby mohl být trestný čin kvalifikovaný jako znásilnění, musí při pohlavním styku dojít k násilí nebo jiné těžké újmě. A my přidáme další pohled, který nám přidá Tomáš Gřivna, vedoucí katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. I vám pěkný večer.
Ten návrh, je to velký krok v trestním právu?
Tomáš GŘIVNA, vedoucí katedry trestního práva, Právnická fakulta UK
——————–
Je to vyústění určité tendence, kterou vidíme skrz Evropu, to znamená, nejsme určitě jediným státem, který přistoupil k té změně, je to tady, jak už bylo řečeno, určitým vývojem a asi vývojem správným směrem, byť konzervativci by řekli, že i současná právní úprava se dá vyložit tím způsobem, aby bylo dosaženo téhož cíle.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
A váš názor?
Tomáš GŘIVNA, vedoucí katedry trestního práva, Právnická fakulta UK
——————–
Můj názor je, že sice je možné tu právní úpravu nějakým způsobem vyložit, koneckonců Nejvyšší soud tak po roce 2020 v několika případech učinil, že to v podstatě jde tím směrem, kterým dneska ta právní úprava má být nově definována, ale samozřejmě jako pro toho adresáta té normy určitě je lepší, když je ta norma napsána srozumitelnějším a jasnějším způsobem a není třeba vykládat.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
Co očekávat od praxe? Lze očekávat to, že teď, když jsou posuzovány nějaké případy, od kterých ten člověk odejde jako zproštěn viny, takže teď bude prostě uznán vinným, bude tím pachatelem?
Tomáš GŘIVNA, vedoucí katedry trestního práva, Právnická fakulta UK
——————–
Takhle jednoduše to říct nelze. Samozřejmě, že jsou ustanovení, která to posouvají dopředu i oproti té judikatuře, například ta otázka bezbrannosti, že bezbranným je každé dítě, které je mladší 12 let, dosavadní judikatura tak k tomu nepřistupovala, ta spíš k tomu přistupovala tak, že to jsou děti velmi nízkého věku, téměř předškolního a jednotná hranice nebyla stanovena, tak tam stanovením této hranice se zdá, že se rozšíří na ty případy kriminalizace, ale pokud jde o dokazování a skutečně dojde k tomu, že to bude takzvaně tvrzení proti tvrzení, jak již tady také bylo řečeno, tak ta právní úprava nám to důkazní situaci neulehčí.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
My jsme si tady s Johannou Nejedlovou vysvětlovaly ten rozdíl mezi ne znamená ne a ano znamená ano, ten koncept neznamená ne, vlastně prosazuje ministerstvo spravedlnosti, když se podíváme na to, co řekl přímo ministr Blažek na plénu při tom úvodním čtení, tak on řekl, a teď ho budu citovat: „Z pohledu trestního práva je, myslím, zdravější, neboť nezakotvuje trestní postih toho, kdo si aktivně nezjišťoval postoj oběti k sexuálnímu jednání. Model založený na absenci souhlasu lze v oblasti trestního práva považovat za přísný. Ano znamená ano, má být primárně předmětem výchovy a osvěty.“ Tak je ta současná podoba z pohledu práva zdravější, tak, jak říká pan ministr?
Tomáš GŘIVNA, vedoucí katedry trestního práva, Právnická fakulta UK
——————–
Ta, která je navrhovaná, to současné znění, já si to spíše myslím také, že ta navrhovaná právní úprava v té podobě, jak je nyní, tak je tak jako nám celkem bližší a myslím si, že ta úprava ano znamená ano by to příliš dopředu neposunula, protože jde jenom o určité hraniční případy, kdy v podstatě ta, řekněme, oběť se nevyjadřuje nijak, to znamená, že při situaci ne znamená ne, to pachateli vlastně nezabrání, ale v případě, že by on vyžadoval ten aktivní souhlas, tak by skutečně mohl být trestně postižitelný. Ale musíme k tomu doplnit, že i při té situaci, kterou máme my, že neznamená ne, pořád máme tu koncepci té bezbrannosti, která míří na ty situace, kdy ta oběť není schopná se vyjádřit.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
Máme tady jeden dotaz diváka, který vlastně míří na právníka, divák Pavel se ptá: „Nový návrh má drobnou chybku, jak může muž dokázat, že žena souhlasila, když jde většinou o tvrzení proti tvrzení?“ O tom už jsme tady hovořili. „Tedy kdo bude co dokazovat, pokud ne znamená ne. Nepůjde o presumpci viny?“
Tomáš GŘIVNA, vedoucí katedry trestního práva, Právnická fakulta UK
——————–
Určitě nepůjde o presumpci viny, protože neměníme žádná ustanovení trestního řádu, která by v tomto směru přenášela nějakým způsobem důkazní břemeno na obviněného, vždycky to bude otázka orgánů činných v trestním řízení, aby prokázaly vinu bez důvodných tedy pochybností, a tudíž v tomto směru se nic nemění, ona ta situace, že bude sporná, to dochází i dnes a vždycky to musíme dovozovat z těch dalších důkazů, které máme k dispozici, když žádné další důkazy nebudou a skutečně to skončí na tom pouhém tvrzení proti tvrzení, nic tomu nepředcházelo, nic tomu nenásledovalo, nejsou tam další důkazy, no, tak to skutečně skončí tím zproštěním.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
A když zůstaneme u toho dokazování, ono tady padlo, že už tento koncept platí v řadě evropských států, můžeme se podívat, jak tam to funguje. Tak když se podíváme na tam soudní jednání, to dokazování je jednodušší, složitější, je tam nějaká změna?
Tomáš GŘIVNA, vedoucí katedry trestního práva, Právnická fakulta UK
——————–
Já bych řekl, že je velmi obdobné jako máme my a skutečně ty státy se rozdělily v té koncepci, část těch států jde tím směrem stejným jako my, skoro bych řekl, že většina, a kupodivu spíš ty jižní státy jdou tím opačným směrem, takže, ale v rámci dokazování se nic nemění.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
Už jsme tady mluvili o té hranici bezbrannosti, 12 let. Já jsem se ptala Taťány Malé, proč to v právním řádu není už dávno, ona vlastně řekla, že to nechápe, že je to přece věc, na které se všichni shodnou. Váš názor, proč to tam prostě už dávno není?
Tomáš GŘIVNA, vedoucí katedry trestního práva, Právnická fakulta UK
——————–
No, protože se to, došlo k tomu nějakým výkladem, soudní praxí, která postupně nějak si ujasňovala, jaká hranice to má být, ale já bych rád řekl, že i když to dítě bude 13leté nebo 14leté, pokud nevysloví souhlas, tak stejně půjde o znásilnění. A pokud ten souhlas dá, tak i to pohlavní zneužití má poměrně vysokou trestní sazbu, i v té základní skutkové podstatě je tam až 8 let odnětí svobody, takže se bavíme jenom, jak ten trestný čin nazveme a jaká bude ta konkrétní situace, ale neznamená to pro toho pachatele nějakou beztrestnost.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
Ale je to tak, že ti 13-14letí prostě teď budou spadat do jiné kategorie, než ty děti mladší?
Tomáš GŘIVNA, vedoucí katedry trestního práva, Právnická fakulta UK
——————–
Ano, u těch 13letých, 14letých se bude muset více zkoumat, jestli oni v konkrétní situaci by byli schopni dát ten souhlas, relevantně pochopit, co se po nich chce, nebo nikoliv, když se dojde k závěru, že ten souhlas byl-li možné dát, tak půjde o to pohlavní zneužití, které, jak jsem říkal, je ale pořád trestným činem poměrně přísným.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
Jaká je tam dolní hranice?
Tomáš GŘIVNA, vedoucí katedry trestního práva, Právnická fakulta UK
——————–
Dolní hranice? Já se můžu podívat do té právní úpravy, jak se navrhuje.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
Že horní hranice je 8 let, ale to asi nepadá zas až tak často?
Tomáš GŘIVNA, vedoucí katedry trestního práva, Právnická fakulta UK
——————–
Horní hranice je 8 let, většinou nepadají, horní hranice trestní sazby, většinou, většinou padají někde, záleží na trestní minulosti a na dalších okolnostech případů, horní hranice se nechávají pro ty, řekněme, nejtěžší případy, které má zákonodárce na mysli. Ale už jsem to našel, podle té nové úpravy, tak tam zůstává dolní hranice na jednom roku, to znamená pro ty nejméně závažné případy.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
Poslední věc, teď udělám trochu úkrok od té konkrétní, od toho konkrétního návrhu, který teď leží ve sněmovně, ale je to součást té debaty, podmínka za znásilnění, hodně se to probíralo, už jsme to tady také říkali v rámci té kauzy Anička, je správné, že za znásilnění může být podmínka?
Tomáš GŘIVNA, vedoucí katedry trestního práva, Právnická fakulta UK
——————–
Když to připodobníte ke konkrétnímu případu, na kterém vlastně chcete ukázat, že podmínka nemá místo, tak dojdeme k závěru, že podmínka tam nemá místo. Ale obecně nevidím důvod, proč by u těch nejméně závažných případů znásilnění, zejména podle současné právní úpravy, kdy je třeba si říct, že pohlavní styk může spočívat v těch nejjemnějších formách, i třeba jenom na pouhé osahávání, no, tak za pouhé osahávání uložit nepodmíněný trest odnětí svobody člověku, který se chová jinak, řádně, je to exces jeho běžného života, by mně zase přišlo příliš přísné. To znamená, ta podmínka vždycky pro ty nejméně závažné případy by mohla být zachována. Samozřejmě tam, kde jde o trestný čin na dítěti nebo za nějakých okolností, které zvyšují tu závažnost toho činu, tak tam už se ale bavíme o kvalifikovaných skutkových podstatách, o vyšších odstavcích, které jsou spojené s tak vysokým trestem, že už tam ta podmínka ani nepřichází do úvahy.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
Říká Tomáš Gřivna. Pane profesore, děkuji za pohled právníka. Pěkný večer.
Tomáš GŘIVNA, vedoucí katedry trestního práva, Právnická fakulta UK
——————–
Děkuji za pozvání. Přeji krásný večer.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
Stovky znásilnění, roky ponižování, týrání a vyhrožování, na konci toho všeho podmínka pro pachatele, už jsme to zmiňovali. Nedávný případ od brněnského soudu zmapovala režisérka Šárka Maixnerová ve svém dokumentu Případ Anička 2024.
Anička ,
——————–
Jednoho dne jsme já a on jeli domů pro nějaký nářadí a tam nějak přišel ten zlom. Začal mít takový různý jako návrhy, napřed se jako se mě začal dotýkat a mně se to nelíbilo, nechtěla jsem, aby se to dělo, pak jsem začala nějak přemýšlet a říkám vlastně, proč ne. Třeba si pak máma nějak jako uvědomí, nebo zjistí, že není všechno jako úplně OK.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
A režisérka Šárka Maixnerová je teď dalším hostem 90’. Zdravím vás do Brna. Přeji pěkný večer.
Vy jste natočila nejen dokument Anička 2024, ale také pracujete na větším projektu, který se jmenuje Anatomie oběti, sledujete tu aktuální debatu, zároveň v těchto dnech jste právě s Aničkou v kontaktu, tak, jak obě vnímáte tu aktuální debatu?
Šárka MAIXNEROVÁ, režisérka
——————–
Já jsem s Aničkou, dobrý večer ještě jednou, já jsem s Aničkou před chvílí mluvila, byla jsem za ní v psychiatrické nemocnici a zítra plánujeme nějakou první takovou trošku aktivitu, která by vykročila k normálnímu životu po těch měsících utrpení. A teď se Anička zrovna dívá, takže Aničku zdravím. A řekla bych, že každá taková debata, každé pozitivní stanovisko, každá hezká věta jí nějakým způsobem vynáší nahoru, stejně tak jako každý hejt a každý negativní komentář, jak říkají dámy z iniciativy Pod svícnem, jí způsobuje znovu a znovu další otevřenou ránu. Takže Anička, myslím, že tuhle tu situaci teď vnímá velmi, ale velmi pozitivně.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
Řešily jste spolu třeba, že pokud by už toto platilo, když zažívala to, co zažívala, to znamená, ta definice ne znamená ne, že by to v tom jejím případě prostě skončilo jinak?
Šárka MAIXNEROVÁ, režisérka
——————–
Neřešily jsme tohle to explicitně. Jenom se domnívám, že tak, jak teď zazněla jedna věta z toho dokumentu, tak Anička to svoje trápení prožívala několik let v kontextu celé rodiny s nějakou patologickou dynamikou, a to, jak ta situace postupovala, tak mohlo by jí to pomoct v tom, kdyby ne znamenalo ne jednoznačně, pomohlo by to jistě v rozsudku, jistě by to pomohlo v tom, že by i vyslýchající policisté se k situaci třeba postavili jinak, možná by to pomohlo v těch následných krocích. Obávám se, ale to je moje spekulace, že v dané situaci, v domácnosti, ve kterém se násilí navíc odehrávalo, by tohle to úplně nestačilo.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
Když to vezmu šířeji, jak už jsem zmiňovala, vy točíte s oběťmi sexualizovaného násilí, když s nimi mluvíte, mají důvěru v systém, v policii, v justici?
Šárka MAIXNEROVÁ, režisérka
——————–
Tak já spolupracuji třeba s terapeutkami, s advokáty, s jednotlivými jejich klientkami, zprostředkovaně i bezprostředně. A poprvé jsem začala někdy před 15 lety ještě s Jirkou Ovečkou. A je to tak, že většina z nich stále je rozhodnutá svoje příkoří nenahlásit. Řekla bych, že převažuje stále nedůvěra v justici, i v policii.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
A co to samotné zveřejňování jejich příběhů, jak ony, protože většinou jsou to ženy ony, jak ony to samy prožívají, protože tím, že se to zveřejní, tak každý, byť třeba nezná její konkrétní jméno, tak ale zná ten konkrétní příběh, ona si to prožívá znovu, ale na druhou stranu, tak, jak už jsme o tom mluvili s předcházejícími hosty, ta debata se i díky těmto příběhům nějakým způsobem posouvá?
Šárka MAIXNEROVÁ, režisérka
——————–
Je to tak, že třeba Míša Studená z Pod svícnu těm ženám říká hrdinky, neříká jim oběti, ale říká jim hrdinky. Některé z nich se opravdu rozhodly svěřit se svým příběhem za pomocí terapeutů, psychiatrů, za pomocí doprovodných pracovnic a pracovníků tyhle ty situace zvládají. Není to tak, že by bylo zcela vhodné, aby za nimi přijel redaktor nebo redaktorka a ony začaly svůj příběh vyprávět bez pomoci kohokoliv jiného. Je to tak, že chvíle povídání je vykoupená nějakou chvílí terapie, anebo zhoršením jejich zdravotního stavu.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
Když se vrátím k Aničce, jak ona vnímá to zveřejnění svého příběhu teď zpětně, protože bez přehánění to bylo prostě celospolečenské téma.
Šárka MAIXNEROVÁ, režisérka
——————–
Anička, když jsem jí dávala film autorizovat, tak mně na to napsala, super, děkuju, byla dodržená každá dohoda a byla dodržena naše důvěra. Ona to vnímá tak, že to pomohlo, pomohlo dalším dívkám a ženám se rozhodnout k tomu nahlásit svoje příkoří na policii. Takhle to vnímá Anička, takhle mi to přesně řekla.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
A myslíte si, že ve finále za nějaký čas třeba bude tou změnou i to, že za znásilnění nebude podmínka, protože to bylo velké téma.
Šárka MAIXNEROVÁ, režisérka
——————–
Já si myslím, že v tomhle tom příběhu se odráží velké celospolečenské téma, které se propisuje i do té redefinice, které se propisuje do toho, co dneska, o čem se dneska bavíme, a to je zvýšená obecná agresivita ve společnosti, kterou nám ukazují od politiků po korporáty a tak dále, a tak dále, můžeme to vidět i na ulicích. A já si myslím, že tohle to téma by se mělo řešit, nebo by se mělo mluvit o stoupající agresi v širším kontextu, tak tohle to není jako samostatné téma násilí, protože domácí násilí je nějakým odrazem nějaké celospolečenské atmosféry. Na druhou stranu opravdu cením to, že politici byli schopni se dohodnout aspoň na tom, že se redefinici násilí a vůbec tomuto tématu budou věnovat.
Nikola REINDLOVÁ, moderátorka
——————–
A proč se tomuto tématu věnujete vy?
Šárka MAIXNEROVÁ, režisérka
——————–
Já jsem začala se věnovat sociálním tématům poté, co jsem pracovala na tématech obětí padesátých let a poměrně dlouho jsem debatovala se svým okolím a se svými štáby o tom, že by bylo potřeba přejít do aktuální roviny, protože některá témata historie se opakují, takže jsme vlastně jenom přešli do aktuálního Paní režisérko, děkuji za rozhovor, děkuji za vaši práci. Přeji pěkný večer.
Šárka MAIXNEROVÁ, režisérka
——————–
Hezký večer, na shledanou.
Nikola Reindlová, moderátorka
——————–
A kauza Anička pomohla dalším přeživším sexualizovaného násilí, aby promluvili. Dlouhodobě je podporuje například už zmiňovaná iniciativa Pod svícnem. Ta vznikla mimo jiné proto, aby pomohla prosadit změny legislativy v oblasti domácího násilí. V dokumentu případ Anička 2024 mluvila také jedna ze zakladatelek této iniciativy Michaela Studená.
Michaela Studená, zakladatelka iniciativy Pod svícnem
——————–
Dalo jim to opravdu tu sílu, protože vidí, že někdo ten hrdinský čin udělal. Víte, ono je strašně jednoduchý se vlastně, teďka to bude znít strašně, ale strčit hlavu do písku a dělat, že se nic nestalo. I když je to, i když se vám stane něco prostě strašnýho, tak nechcete to dál už řešit. Ale tím, že Anička řekla, ale já jsem člověk, mně se tady tyhle ty věci staly. Já jsem normální mladá holka. Ona dodala spoustu síly dalším lidem, kterým se stalo něco podobného a nejenom v té oblasti toho sexualizovaného násilí, ale právě v oblasti domácího násilí, které je prostě, řekněme, dlouhodobější, problematičtější a zanechává opravdu velké, hluboké rány do konce života.
Nikola Reindlová, moderátorka
——————–
Na této mapě pak vidíte státy, které už zákonně definují znásilnění jako absenci souhlasu. Jsou to ty vybarvené červeně. Žlutě vybarvené země v zákoně mají zatím definici znásilnění založenou na přítomnosti násilí či pohrůžky. O změně přitom uvažují i další země, jako třeba Nizozemsko nebo Švýcarsko. Například Řecko ke změně zákona přistoupilo roku 2019. Island už o rok dříve. Jednou ze zemí, která naopak i nadále trvá na definici znásilnění založené na použití síly, je Polsko. Podle organizace pomáhající obětem sexuálních zločinů v zemi zažije znásilnění asi 30 000 lidí. Nahlásí ho ale pouze zlomek z nich. No a se mnou ve studiu už je náš další host, kterým je Dana Pokorná, psychoterapeutka. Přeji vám pěkný večer.
Může to mít efekt, ta novela, ten návrh, že oběti znásilnění budou ochotné to více nahlašovat.
Dana Pokorná, psychoterapeutka
——————–
Tak já si myslím, že je to nějaký významný krok. Byť jsem přesvědčená, že do toho rozhodnutí lidí, kteří mají zkušenost se sexuálním násilím, vstupuje více faktorů. Ale minimálně je to velmi důležitá zpráva ze strany vlastně i české legislativy, zákonodárců obětem, že v podstatě tohle téma je bráno vážně, že je mu dávána pozornost a že se postupně vlastně mění ten přístup. Takže za mě je to určitě významný počin, významný krok.
Nikola Reindlová, moderátorka
——————–
Ono ty nahlášené případy jsou v tom nízkém procentuálním zastoupení nejen u nebo ve chvílích, kdy tím pachatelem je někdo blízký, manžel, příbuzný, kamarád. Ale i u neznámých pachatelů, kde vlastně ta žena, většinou žena s ním nemá žádný konkrétní vztah. Proč se to nenahlašuje? Jaké jsou, vy jste zmiňovala faktory. Je to obava z přijetí z okolí, je to neochota o tom mluvit o něčem tak soukromém, tak intimním s policistou. Je to nedůvěra v systém, co všechno hraje roli.
Dana Pokorná, psychoterapeutka
——————–
Jo, já si myslím, že jste to vyjmenovala, postihla jste vlastně všechny ty faktory, které do toho mohou vstupovat, nebo i z našich zkušeností víme, že vstupují. A zároveň pro ty lidi, kteří mají tu zkušenost se sexuálním násilím, mnohdy opravdu nebývá první volbou, to jít ten trestný čin nahlásit nebo ten čin nebo tu zkušenost, abych nepoužívala jakoby tu trestněprávní rovinu. Ale vlastně to, co se jim stalo, nahlásit, protože v ten moment je to pro ně natolik zátěžová situace, že v podstatě potřebují klid, potřebují nějaké bezpečné místo a prostor, jak s tím vůbec sami za sebe naložit.
Nikola Reindlová, moderátorka
——————–
Může to trvat roky?
Dana Pokorná, psychoterapeutka
——————–
Rozhodně i v podstatě nějaká psychoterapeutická podpora v případech znásilnění nebývá řádově týdny, měsíce, ale spíš měsíce až roky.
Nikola Reindlová, moderátorka
——————–
Když ty oběti to nenahlašují, jak je to ale s vyhledáním právě té podpory pomoci ze strany psychologů, psychoterapeutů? Je tam ta ochota větší?
Dana Pokorná, psychoterapeutka
——————–
Já si myslím, že ano, alespoň tedy z našich si zkušeností, co se týče třeba mojí soukromé praxe. Tak mám tu zkušenost, že pokud i lidé třeba vědí, že se věnují tomuto tématu, nebo že se s kolegyní věnujeme tématu. Takže nás vyhledávají už třeba i na základě doporučení. Takže ten pocit té důvěry a toho, že mám někde bezpečný prostor, kde můžu o té zkušenosti svojí mluvit, nějakým způsobem ji nasdílet a nějak s ní dál naložit. Ať už vede potom k jakémukoliv rozhodnutí. Jestli se to dovede i k tomu, že to ten člověk chce řešit tou trestněprávní cestou. Tak je pro ně nesmírně důležité. Takže si myslím, že opravdu spíš se obrátí někdo s touhle zkušeností na odborníka, než že by šel na první dobrou vlastně na policii, nebo to řešil trestním oznámením.
Nikola Reindlová, moderátorka
——————–
Umí česká policie citlivě jednat s takovými oběťmi při těch výsleších?
Dana Pokorná, psychoterapeutka
——————–
Já si myslím, že to záleží v podstatě na i jednotlivcích. Protože máme zkušenosti různé. Máme zkušenosti s tím, že někteří policisté, policistky zareagují vlastně perfektně a jsou zcitlivění k dané problematice. A opravdu jakoby vyslechnou ten příběh toho člověka tak, jak je. Ale bohužel máme i zkušenost s tím, že se naše klientky setkávají s mnohdy reakcí, která je v podstatě něčím, co vede k sekundární viktimizaci. Což je vlastně druhotné poškození oběti v důsledku zacházení nebo nakládání s ní. Ve chvíli, kdy vyhledá pomoc a jde si pro tu pomoc, jo, že tam je bagatelizující, znevažující přístup. Takže záleží to. Myslím si, že v tomhle ohledu by určitě pomohlo, pokud bylo nějaké vzdělávání policie, bylo by jednotné, protože mi přijde nefér, že v podstatě záleží na tom, kde se komu co stane, na jakou třeba služebnu to přijde nahlásit. Protože si myslím, že by tenhle ten přístup, který by měl být fér a citlivý, měly mít právo obdržet všechny oběti nebo lidi se zkušeností se sexuálním násilím.
Nikola Reindlová, moderátorka
——————–
Co takové oběti prožívají, s čím se vyrovnávají, jak ten proces vlastně probíhá? A jaký je rozdíl, když už jsem tady zmiňovala ten rozdíl mezitím, že je znásilní neznámý pachatel a někdo blízký. Někdo, s kým se třeba dennodenně stýkají.
Dana Pokorná, psychoterapeutka
——————–
To prožívání je velmi rozličné. Ty reakce jsou různé. Jsou velmi individuální. V podstatě jakákoliv reakce, která přichází, je k nim potřeba přistupovat jako k normální reakci na nenormální situaci, které ten člověk byl vystaven. Často jsou to velmi traumatizující prožitky, které potom v podstatě v tom důsledku ovlivňují toho člověka v každodenním životě. Může tam dojít i k rozvinutí různých problémů psychických. Ať už je to posttraumatická stresová porucha. Ať jsou to depresivní, úzkostné poruchy. Prostupuje to vlastně i do sociálních vztahů, do navazování vztahů, ať už partnerských, ale i přátelských, do školních kolektivů to prostupuje. No a samozřejmě, pokud je to násilí, které se děje v rodině nebo v rámci blízkých vztahů. Tak je tam vždycky ta bariéra ohledně toho nahlašování, protože pro toho člověka podat trestní oznámení na osobu blízkou, kde hledám důvěru a oporu. Zejména pokud je to dítě. Tak tam je to taková bariéra, že je to téměř nemožné se postavit, jo. Většinou to bývá i z pozice ten pachatel nějaké autority. Takže ve chvíli, kdy se to děje v rámci blízkých vztahů, tak hodně často klientky, klienti pojmenovávají to, že je to pro ně vlastně jedna z těch základních bariér, kdy vůbec nejdou
do toho trestního oznámení. Protože tak nebo tak tahle zkušenost s sebou často nese velké pocity viny. A naložit si tam ještě i to břemeno, že jsem podala trestní oznámení na někoho, kdo mi je blízký, když tam navíc přijde nějaká nevhodná reakce i z toho blízkého okolí, typu zničíš mu život, proč bys to dělala. Tak je to taková bariéra, která třeba té oběti i zavře vůbec cestu, vyhledat i odbornou pomoc. Neřku-li tedy podat trestní oznámení.
Nikola Reindlová, moderátorka
——————–
Pokud se v mém okolí vyskytne někdo, kdo má takovou zkušenost a budu mít jeho důvěru, že se mi s tím svěří. Jaká by měla být má reakce, jak bych se měla chovat tak, abych pro něj prostě byla podporou?
Dana Pokorná, psychoterapeutka
——————–
Důležité je respektovat. Respektovat vlastně toho člověka s tím jeho prožíváním. A zůstat otevřený, zůstat tam pro něj. Vždycky, když nevím, co říct, tak je dobré se držet základního pravidla, mlčeti zlato. Protože než zareagovat nevhodně, je lepší nabídnout podporu jenom s tím, že unesu to, že ten člověk má nějakou třeba emocionální reakci, že jsem tam s ním, že nabídnu, že pokud by cokoliv potřeboval, jsem tam pro něj. Nebagatelizovat to, co říká, nerelativizovat. Nesnažit se tomu dát okamžitě nějaké racionální vysvětlení. Dát prostor těm emocím. Nabídnout tu podporu a respektovat to, jakou cestou ten člověk chce jít, protože já za sebe můžu mít třeba pocit, že by bylo určitě dobré s tím jít na policii, nahlásit to. Ale pokud to není první volba toho daného člověka, tak zavírám tu cestu té důvěry. A není pro něj vlastně vůbec možné o tom dál hovořit, protože bude pod tím tlakem. Bude mít pocit, že najednou zase je v situaci, na kterou nemá kontrolu. A že se tady staví někdo do role toho, kdo ví o té situaci víc nebo co s tím dělat, jo. A opravdu je potřeba v té chvíli přistoupit s důvěrou, s respektem, s otevřeností.
Nikola Reindlová, moderátorka
——————–
Říká psychoterapeutka Dana Pokorná, i vám děkuji za váš čas, přeji pěkný večer.
.
Přidejte odpověď