Byl svátek Nanebevzetí a nebyla škola. Chovanky a učitelky odešly hned po ranní mši na dlouhou procházku ven za město. Nešla jsem s nimi. Zbývaly už jen dva dny odplutí lodi Paul de Virginie a já se přimkla k poslední příležitosti asi tak, jako se ztroskotanec chytá záchranného lana. Pocit znovuzískané volnosti, který jsem si přinesla domů z osvětleného parku, mne bohužel hned druhý den opustil. Začala jsem doufat, že mě moje dohady a žárlivost strhly příliš rychle a příliš daleko.
V první třídě, kde jsem seděla, měli truhláři opravit několik stolků a lavic. Když jsem je zaslechla přicházet - chodili vždy ve dvojicích -, už jsem si brala klobouk, chtěla jsem se projít v zahradě, abych nepřekážela. Zatímco jsem si jej uvazovala, podvědomě jsem se podivila, že slyším kroky jediného dělníka. Všimla jsem si i toho - tak jako se vězni v žaláři smutně rozptylují tím, že dávají pozor i na nepatrné maličkosti - že příchozí má boty, a ne dřeváky; bude to jistě mistr, který sem přišel na obhlídku, než pošle své řemeslníky. Přehazovala jsem si šál zády ke dveřím, když se otevřely dveře. Zachvěla jsem se - projel mnou zvláštní pocit.
Obrátila jsem se a stála tváří v tvář domnělému truhlářskému mistrovi; ve dveřích jsem spatřila postavu, jejíž obraz si vtlačily mé oči do vědomí - monsieura Paula.
Měl na sobě šaty, v kterých chtěl pravděpodobně i odcestovat, a svrchník lemovaný sametem. Vypadal dobře a vesele; vstoupil s laskavou dychtivostí, ve vteřině byl u mne. Snad ho tak rozjařovala myšlenka, že se bude ženit. Nemohla jsem odpovědět na jeho sluneční záři mrakem. Svou poslední chvíli s ním nemohu promarnit tak, abych se od něho nepřirozeně odtahovala.
Náš rozhovor bude krátký. Řekne mi právě jen to, co už předtím pověděl každé ze shromážděných žaček. Vezme mě za ruku a chvíli ji podrží ve své; dotkne se rty mé tváře - poprvé a naposled - a pak už nikdy víc.
Jednou rukou přidržel mou ruku, druhou si stáhl klobouk; zadíval se mi do tváře a jeho zářivý úsměv zmizel; jeho rty vyjadřovaly podobnou bolest, jaká mluví beze slov z matky, když najde své dítě celé změněné, zlomené nemocí nebo utrápené bídou. Nastalo ticho.
„Kde jsi, Paule?“ ozval se za námi naléhavý ženský hlas. „Pojď do salónu, musím ti toho ještě hodně povědět - je to rozhovor na celý den. Victor s tebou taky potřebuje mluvit, je tu i Josef.“
Madame Becková se tu zjevila, vedena nevyzpytatelným instinktem či bdělostí, a vtiskla se mezi mne a monsieura Emanuela.
„Pojď!“ opakovala a její oči se mě dotkly pohledem tvrdým jako ocelová dýka.
„Zůstaňte, nebo mi pukne srdce!“ vykřikla jsem. Měla jsem pocit, jako by mi srdce opravdu pukalo.
„Důvěřujte mi,“ zaslechla jsem spíš jenom vydechnutí monsieura Paula a tato dvě slova uvolnila ventil na jiném místě. Přepadl mě nezadržitelný pláč, ale tím se mi ulevilo.
„Má záchvat,“ řekla klidně madame Becková. „Nech mi ji na starost, dám jí lék na srdce, to přejde!“
„Dej mi pokoj!“ obořil se na ni zlostně, mně však znělo jeho zavrčení jako podivná, silná, životodárná hudba. „Nech mě!“
„Ale to nejde!“ odporovala přísně. Ale ještě přísněji odpověděl její příbuzný: „Jdi pryč!“
„Pošlu pro otce Silase,“ vyhrožovala svéhlavě, „okamžitě pro něj pošlu!“
„Ženská!“ vykřikl profesor, ale už ne svým hlubokým hlasem, nýbrž tónem nejvyššího rozhořčení, „okamžitě zmiz!“
Byl rozčilen a já ho za ten jeho hněv milovala s náruživostí, která přesahovala vše, co jsem kdy dosud cítila.
„Co děláš, je nesprávné,“ pokračovala madame. „Jednáš jako zmatený janek, bez rozvahy a nesmyslně.“
„Ty nevíš, jak dovedu být pevný a rozhodný. Ale teď, Modeste,“ pokračoval poněkud mírněji, „prosím, odejdi!“
Už otvírala rty, aby mu odpověděla, tvrdá a neoblomná jako kámen. Tvář monsieura Paula zrudla; s rozhodným gestem jí podal ruku a ona vyběhla z místnosti.
Vyčkával, až se uklidním. „Vy jste opravdu smutná, že máte ztratit přítele?“ zeptal se.
„Monsieur na mne zapomínal a to mě ničilo,“ odpověděla jsem. „Tolik dlouhých těžkých dnů jsem od vás neslyšela ani slovo; už mě skoro drtila nejistota, že odejdete bez rozloučení.“
„Chcete důkaz, že umím být spolehlivým přítelem? Dobře - důkaz je připraven. Ale musíte jít se mnou do města. Proto jsem si pro vás přišel.“
Znovu jsem si uvázala klobouk a šli jsme. Vedl mě bulváry, několikrát mě posadil na lavičky pod lipami; neptal se, jsem-li unavená, jen se na mne díval a všecko uhádl.
„Po všechny ty dlouhé těžké dny,“ opakoval má vlastní slova, „jsem na vás ani na chvilku nezapomněl. Podívejte se na mne.“
Zdvihla jsem oči. „Jak jste bledá! Vaše tvář mi působí bolest.“
„Ach! Asi na mne není pěkný pohled!“ Nemohla jsem za to, že jsem to řekla, ta slova přišla jakoby sama od sebe.
Přes tvář mu přešel výraz nesmírné něhy; jeho fialkově modré oči zvlhly a zaleskly se pod tmavými španělskými řasami. „Pojďme dál,“ vyskočil.
„Neodpověděl jste. Je vám nepříjemné dívat se na mne?“ odvážila jsem se naléhat; odpověď pro mě byla nesmírně důležitá.
Zastavil se a jeho krátká pádná odpověď mě nejenom umlčela, ale podmanila si mě a hluboce uspokojila. Byla to velká slabost, když jsem kladla tak velký důraz na jeho mínění o svém zevnějšku?
Musím se přiznat, že jsem si neobyčejně přála, abych se mu aspoň trošku líbila.
Cestou mi vyprávěl, jak se po návratu z Guadeloupe zbaví všech závazků a bude docela volný. A já? Co hodlám dělat v době jeho nepřítomnosti? Už nemyslím na to, pokusit se o nezávislost a zařídit si vlastní malou školu? Nerad by mě nechával v Rue Fossette...
Došli jsme do čistého předměstí s malými příjemnými domy. Monsieur Paul se zastavil před bílými schůdky jednoho pěkného obydlí.
„Sem se půjdeme podívat,“ řekl.
Nezaklepal, ale vytáhl z kapsy klíč, otevřel si a vešel dovnitř. Uvedl i mne a zavřel za námi dveře. V předsíni se nikdo neukázal. Byla malá, jako celý dům, vkusná malba voněla novotou; uzavíralo ji velké křídlové okno obrostlé popínavou révou, jejíž úponky a listy hladily skleněné tabulky. Vládl tu klid a mír.
Monsieur Paul otevřel vnitřní dveře a vešli jsme do obývacího pokoje - zase maličkého, ale pěkného; vyhovoval mi vkus, s nímž byl zařízen. Otevřeným oknem vanul osvěžující vzduch, kterému dodávaly sladkou vůni čerstvé fialky ve vázičce na jednonohém stolku s mramorovou deskou.
„To je hezký byt,“ vydechla jsem.
Monsieur Paul se usmál, když viděl, jak se mi tu líbí.
„Máme si sednout a čekat?“ zeptala jsem se ho šeptem, trochu vystrašená hlubokým tichem okolo.
„Ale nejdřív se podíváme ještě do několika koutků téhle chaloupky,“ odpověděl.
"A to tu smíte chodit po domě?“ vyzvídala jsem.
„Ano, smím,“ přikývl klidně.
Šel napřed. Ukázal mi kuchyňku s několika pěknými kousky lesklého měděného nádobí, se stolem a dvěma židlemi; v malé kredenci stála nevelká, ale praktická souprava hliněného nádobí.
Po úzkých točitých schodech mě vyvedl nahoru a tam jsem si mohla prohlédnout dvě roztomilé ložničky. Když jsme zase sešli dolů, zastavil se jakoby slavnostně před dveřmi většími, než jaké předtím otvíral. Vytáhl další klíč a zkoušel, zda se hodí do zámku.
Odemkl a postrčil mě dovnitř před sebou.
„Voila! Vidíte?“ zvolal.
Stála jsem v místnosti poměrně prostorné, úzkostlivě čisté, i když téměř prázdné. Na vydrhnuté podlaze nebyl žádný koberec, jen dvě řady zelených lavic a stolků, uprostřed s uličkou, která končila u stupínku s katedrou a stolkem; za nimi stála tabule. Na stěnách visely dvě mapy, v oknech kvetlo několik trvalek; byla to zkrátka miniaturní třída - kompletně zařízená, čistá a příjemná.
„To je škola?“ ptala jsem se. „Kdo ji vede? Nikdy jsem neslyšela o žádném ústavu na tomhle předměstí.“
„Byla byste tak laskavá a rozdala několik prospektů? Je to v zájmu jedné mé známé,“ požádal mě; vytáhl z kapsy svého převlečníku několik kartiček a vložil mi je do ruky.
Podívala jsem se na ně - a četla tento text, vytištěný pěknými písmeny:
DÍVČÍ ŠKOLA (externí) Předměstí svaté Klotyldy Ředitelka: slečna Lucy Snowe
A co jsem na to řekla monsieuru Paulovi Emanuelovi? V životě jsou chvíle, na něž se těžko rozpomínáme, jsou to jisté kritické okamžiky, pocity, radosti i žaly, které si znovu vybavujeme jen zmateně a nejasně jako v roztočeném kolotoči. Pamatuji se, že jsem znovu a znovu opakovala:
„To jste zařídil vy, monsieur Paule? To je váš dům? Vy jste dal tisknout ty papíry? A ta Lucy Snowe, to mám být já? Já mám být ředitelkou? Není ještě nějaká jiná Lucy Snowe? Tak řekněte, něco mi povězte!“
Ale on nemluvil. Dodnes vidím před sebou jeho radostné mlčení, jeho usměvavý sklopený pohled.
„Tak jak je to? Musím všechno vědět!“ zvolala jsem.
Balíček s prospekty spadl na zem. Vztáhl po nich ruku, a já ji rychle uchopila, zapomínajíc na všechno ostatní.
„Říkala jste, že jsem po všechny ty těžké dny na vás zapomněl,“ začal. „Ubožák Emanuel! To má za to, že se celé tři strašné týdny honil od malíře k čalouníkovi; od truhláře k posluhovačce, a jedinou myšlenkou v jeho hlavě byla Lucy a Lucyina chaloupka.“
Najednou jsem nevěděla, co mám dělat. Nejdřív jsem hladila jemný samet na jeho manžetě, a pak jsem se dotýkala i ruky, kterou jsem objímala. Jeho předvídavost, jeho mlčenlivá, silná a účinná dobrota si mě podmaňovala svým průkazným smyslem pro realitu. Důkaz o jeho bdělém zájmu mě oblil jako nebeské světlo; jeho láskyplný něžný pohled - odvážím se to povědět - rozechvěl celou mou bytost. Přinutila jsem se vyjádřit se o praktické stránce.
„Tolik starostí a práce!“ namítala jsem nahlas. „A ty výdaje! Měl jste dost peněz, monsieur Paule?“
„Spoustu peněz! Hodně mi vyneslo předání mé rozsáhlé učitelské praxe a část z nich jsem se rozhodl použít na nejbohatší hostinu, jakou jsem si mohl dopřát: myslel jsem na tuto hodinu poslední čas ve dne v noci. Nechtěl jsem se dostat do vaší blízkosti. Ptala byste se mě pohledem i slovy: 'Kde jste byl, monsieur Paule? Co jste dělal? Jaké tajemství máte?' A mé jediné tajemství, první a poslední, by vám padlo rozluštěné do klína. Nu - a od nynějška,“ pokračoval a jeho hlas jásal, „tady budete bydlet a učit; budete mít co dělat, dokud budu pryč, a budete si muset na mne někdy vzpomenout; i na své zdraví a štěstí si už kvůli mně budete muset dávat pozor, a až se vrátím -“
Tu se odmlčel.
Slíbila jsem, že udělám všechno, jak si přál. Že budu usilovně a s chutí pracovat. „Budu vaší správkyní,“ zavázala jsem se. „A až se vrátíte, doufám, že bude vyúčtování souhlasit. Monsieur, monsieur, jste ke mně příliš dobrý.“
Tak nepřiměřenými slovy zápasily mé city o výraz. Tiše mě pozoroval, něžně mě hladil po vlasech; přitom se dotkl mých rtů - a já jsem je pevněji přitiskla na jeho ruku, abych jí zaplatila daň. Byl mým králem; královská byla i štědrost této ruky, jíž projevit úctu bylo nejen radostí, ale i povinností.
Odpoledne přešlo a klidnější podvečer přinesl nad tiché předměstí soumrak. Monsieur Paul mě požádal, abych převzala úlohu hostitelky. V pokoji prý mám pěkný bělozlatý porcelánový servis, a do něj mu mám připravit čokoládu. V nedalekém hostinci objednal, co bylo třeba, a pak vynesl na balkón za křídlovým oknem s vinnou révou stolek a dvě židle. S jakou plachou radostí jsem se ujala svého úkolu, kladla všechno na podnos a obsluhovala svého hosta!
Balkón na zadní straně domu byl obrácen do zahrad. Nad topoly, vavříny, cypřiši a růžemi líbezně a klidně zářil měsíc. Monsieur Paul se rozvyprávěl. Jeho hlas se harmonicky spojoval s jemným vánkem, se stříbrným tónem vodotrysku z vedlejší velké zahrady.
Ještě se chvíli pozdrž, ty blažená hodino!
Naše hostina byla prostá: čokoláda, rohlíčky, mísa čerstvého letního ovoce v zelených listech; ale to právě jsme měli nejraději. Zatímco jsem ho blaženě pobízela, zeptala jsem se, zda jeho přátelé, otec Silas a madame Becková, vědí, co udělal - viděli už tento dům?
„Mon amie, řekl, „nikdo kromě vás a mne neví nic. Tato radost je jenom pro nás dva, nikdo jiný ji nesmí znesvěcovat. Kromě toho,“ usmál se, „jsem chtěl slečně Lucy dokázat, že dovedu zachovávat tajemství. Tak často se mi vysmívala, že mi chybí důstojná zdrženlivost a potřebná opatrnost.“
Dům nepatřil monsieuru Paulovi, nebyl z lidí, kteří touží po vlastnictví. Dověděla jsem se, že ho najal od jednoho zámožného občana, mého přítele. Nebyl jím k mému příjemnému překvapení nikdo jiný než knihkupec Miret, který mi s takovou nevtíravou ochotou našel místo v parku oné památné noci. Jeho dcery měly také být mými prvními žákyněmi.
”Krom nich, pokračoval, „vám mohu nabídnout pro začátek ještě jednu žačku, která bude denně docházet na hodiny angličtiny; je bohatá a bude dobře platit. Je to má kmotřenka a schovanka Justina Marie Sauveurová.“
Co je v tom jméně? V těch pouhých třech slovech, že se mne tak dotkla a umlčela mě?
„Co se stalo?“ zeptal se znepokojeně.
„Nic.“
„Nic? Vždyť jste celá zbledla a oči vám zesmutněly. Že nic? Něco vás bolí, povězte co!“
Neměla jsem mu co povědět. Přisedl blíž ke mně, nezlobil se, i když jsem dál mlčela a byla jako led.
„Justina Marie je dobré děvče,“ prohodil, „poslušné a milé. Není příliš bystrá - ale budete ji mít ráda.“
„Nemyslím. Snad sem ani nemusí chodit.“ To byla moje celá odpověď.
„Přece mě nechcete přivést do rozpaků. Znáte ji? V tom musí být opravdu něco jiného! Už jste zase jako socha. Tak se mi svěřte, co vás trápí.“
Jeho židle se dotýkala mé, jeho ruka obrátila mou tvář k němu. „Znáte Justinu Marii?“ zeptal se znovu.
To jméno, vyslovené jeho rty, mi znovu žhavě projelo žilami, připomínajíc mi hodinu ostré bolesti a hodně dnů a nocí s bolením srdce.
„Tak tedy dobře,“ rozhodla jsem se, „řeknu vám všechno.“
Teď už mi nechyběla slova. Plynule jsem vyprávěla svůj příběh jedné letní noční slavnosti se vším, co jsem na ní zažila; jak jsem viděla i jeho a jak jsem ho pozorovala, co všechno jsem se tam dověděla a co jsem si domyslela. Hovořila jsem překotně, podle pravdy a plná hořkosti.
Už při mém vyprávění mě vzal za obě ruce a pronikavým pohledem se mi zadíval do očí; v jeho tváři bylo cosi, co mě ani neuklidňovalo, ani neskličovalo. Zasluhovala jsem si přísnost, ale on se na mne díval shovívavě. Zakazovala jsem Justině Marii překročit svůj práh, a on se usmíval a jeho úsměv prozrazoval radost. Ve chvíli, kdy jsem se nejvíc bouřila, zachoval hluboký, okouzlující klid. Jako pohlazení se dotkla mého sluchu tato slova:
„Lucy, přijmete mou lásku. Rozhodněme se pro společný život. Buďte mi nejdražší, první bytostí na světě.“
Vraceli jsme se do Rue Fossette při měsíčním světle - takové světlo asi svítilo v ráji. Už jsem nežárlila na Justinu Marii, kterou měl rád jako svou vlastní dceru a která byla už několik měsíců zasnoubena s jeho souhlasem mladému německému obchodníkovi Heinrichovi Můhlerovi.
Už jsem věděla, že plán některých příbuzných, aby se s ní oženil on sám a zachoval tak její jmění v rodině, byl mu odporný; pouhý takový nápad považoval za nepřípustný.
Hodiny na kostele svatého Jana Křtitele bily devět, když jsme došli ke dveřím madame Beckové. V tuto dobu a v tomto domě se před osmnácti měsíci tento muž nade mnou skláněl, hleděl mi do tváře a do očí a rozhodoval o mem osudu. I dnes večer se zase u mne zastavil, zadíval se na mne a rozhodoval o mně. Ale jak úplně jiný byl tento jeho pohled - jak docela jiný byl můj osud!
Říkal o mne, že jsem se narodila pod jeho hvězdou: zdálo se, že nade mnou rozprostřel její paprsek jako prapor. Kdysi jsem ho neznámá a nemilovaná - považovala za drsného podivína; jeho malá postava, žilnatá hranatá tvář, tmavá pleť i jeho chování - to všechno se mi nelíbilo. Nyní však, proniknuta jeho působením a živa jeho láskou, když jsem rozumem poznala jeho cenu a srdcem jeho dobrotu, dávám mu přednost před všemi ostatními lidmi.
Rozloučili jsme se; dal mi svůj slib a potom svoje sbohem. Rozloučili jsme se - a druhý den odplul.
Přidejte odpověď