ČTENÍ NA JARO – VILLETTE

autor: Charlotte Brontë

KAPITOLA 25: STAŘÍ A NOVÍ ZNÁMÍ

Paní Walravensová byla kdysi bohatá, velmi bohatá; a třebaže
teď neměla žádné peníze, mohla jednoho dne zase zbohatnout.

V Basse Terre na Guadaloupe jí patřil velký statek, který dostala jako věno při své svatbě před šedesáti lety; od úpadku jejího muže byl tento majetek pod nucenou správou, ale teď by už měl být bez dluhů a při pečlivé správě se mohl stát v několika letech velice výnosným.

Madame Becková i kněz měli každý své důvody, aby stařena získala zpět své jmění. Zájem pátera Silase byl především náboženský, šlo mu o prospěch církve, jejíž oddanou dcerou paní Walravensová byla. Madame Becková byla vzdálenou příbuznou této staré hrbaté ženy, která vlastní rodinu neměla; přes všechno její hrubé jednání se nikdy nepřestala ucházet o stařeninu přízeň - její mateřská vypočítavost měla dobře promyšlené rozličné možnosti, jak získat dědictví.

Ale vzdálenost byla velká a podnebí nebezpečné. Vhodný a poctivý správce však musí být i člověk oddaný. A přesně takový člověk sloužil paní Walravensové už dvacet let, když mu napřed zničila život a pak z něho ždímala jako cizopasná houba; takového muže páter Silas vychoval, učil a připoutal k sobě pouty vděčnosti, zvyku a víry. Takového muže znala i madame Becková a mohla na něho i do jisté míry působit.
 
 „Můj žák,“ vyslovil se otec Silas, „nesmí zůstat v Evropě; hrozí mu nebezpečí, že odpadne od víry, protože se zapletl s kacířkou.“ Také madame Becková k tomu měla své připomínky. Čeho nemohla dosáhnout sama, nechtěla dopřát žádné jiné - i kdyby to monsieura Emanuela mělo stát život. Spojenému náporu této trojky, která s důvěrou vkládala své zájmy do jeho rukou, nemohl ovšem monsieur Emanuel odolat. Jak přitom sám trpěl, s jakou vnitřní nechutí opouštěl Evropu, jaké měl plány do budoucna, na to se ho nikdo neptal. Vždyť ani já sama je neznala.

Teď už odešel a nedal o sobě vědět. Se skloněnou hlavou a s čelem opřeným o ruce jsem seděla pod stromy, zakryta hustým křovím. Byla jsem tak blízko, že jsem
mohla poslouchat rozhovory svých sousedů, ale mluvili o všem možném, jenom ne o Antigui (jeho lodi) a jejím cestujícím. Ani starou paní Walravensovou tyto povrchní řeči nezajímaly; bylo vidět že je neklidná, rozhlížela se na všechny strany, jako by někoho čekala

 „Kde jsou? Proč nejdou?“ zahučela několikrát, ale nikdo si její otázky zřejmě nevšiml. Ozvala se proto krátce a hlasitě, aby si žádala odpověď, a po jejích slovech jsem strnula. „Kde je Justina Marie?“ zeptala se.

„Už jde,“ odpověděl jí kdosi. „Je u kiosku; hned tu bude.“

Po této otázce a odpovědi se změnil předmět jejich povídání.

Padaly různé narážky a poznámky, vztahující se na nejmenované osoby a okolnosti blíž neurčené, takže ať jsem poslouchala sebepozorněji, neuměla jsem si z toho vybrat nic jiného, než že se tu něco připravuje a že se to týká oné Justiny Marie, ať už je mrtvá, nebo živá. Mluvilo se o manželství, o jmění, nebylo mi však jasné, zda ženichem má být Victor Kint nebo Josef Emanuel (oba byli ještě svobodní); chvíli jsem měla dojem, že se narážky a žerty sypou na mladého plavovlaseho cizince, kterému říkali Heinrich Muhler.

”Tady je máme!“ zvolal náhle jeden z pánů. Justina Marie už byla pro mne zvláštní postava. Vzpomněla jsem si na smutný příběh nešťastné lásky; v mysli se mi vynořilo i vidění v komoře a zjevení v aleji. Byla jsem přesvědčena, že nyní se všechno vysvětlí a dojde k odhalení.

Kruh se otevřel, aby do něho mohla společnost vpustit nového vítaného člena. Kolem právě nesli pochodeň, jejíž záře pomáhala bledému měsíci osvětlit blížící se rozuzlení. Dlouhý dychtivý plamenný jazyk se téměř otvírá o tvář očekávané - mám ji přímo před očima!

Přede mnou nestojí žádný duch, ale docela obyčejné děvče z Villette. (Slovo „obyčejné“ je špatně volené, protože ona není právě obyčejná.) Jistě teprv nedávno vyšla z penzionátu. Je velmi půvabná krásou, jaká je v této zemi domovem: dobře živená, oblé tvary, pěkné oči, husté vlasy. A je opravdu vkusně oblečená. Nepřišla sama; spolu s ní přišly tři další osoby - dvě z nich jsou už starší, oslovuje je „strýčku“ a „tetičko“. Tato Justina Marie se směje, vesele povídá, je to bujná kvetoucí kráska. To ovšem není má jeptiška, má dlouhá černá postava z podkroví a zahrady.

Můj zrak zabloudil až nyní k třetímu členu příchozí skupinky.
Pevně jsem sepjala ruce a hluboko zadržela dech. Zadržela jsem výkřik, ani jsem se nepohnula; ale věděla jsem, kdo je přede mnou.

Tvrdilo se, že pluje na Antigui. Ale Antigua je pryč a Paul Emanuel je zde.

Obrovská tíha mi spadla ze srdce. Ale zaručuje mi tato skutečnost radost?
To ještě nevím.

Kdo je vůbec to mladé děvče, tato Justina Marie? Trochu ji
znám, chodívá do Rue Fossette k madame Beckové na její nedělní
společenské besedy. Je příbuznou Beckových i Walravensových;
své křestní jméno dostala po jeptišce, své tetě; její příjmení je Saveurová; bohatá dědička, sirotek, a monsieur Emanuel je jejím poručníkem, a snad dokonce i kmotrem. Rodinný klan si přeje, aby se tato dědička provdala za někoho z této společnosti. Ale za koho? To je hlavní otázka: za koho?

Teď jsem děkovala ruce, která namíchala můj sladký nápoj
tak, že se mi postel a dům staly nesnesitelnými. Po celý život jsem
se vždycky snažila proniknout k pravdě a skutečnosti, podívat se jí
tváří v tvář. Poznat i tu nejhorší pravdu znamená vzít strachu jeho
moc.

Společnost se nyní rozveselila. Páni donesli z kiosku občerstvení a uvelebili se na trávníku pod stromy. Popíjeli na zdraví a na lásku, smáli se a žertovali, škádlili i monsieura Emanuela. Brzy jsem vyrozuměla, že se jeho cesta dočasně oddálila, a to z jeho vůle, bez vědomí jeho přátel. Nechal Antiguu odplout a zamluvil si místo na jiné lodi o dva týdny později.

 Doráželi na něho, aby jim prozradil, proč se rozhodl ještě zůstat, ale on jim jen neurčitě odpověděl, že si chce dát do pořádku jednu menší obchodní záležitost, která mu leží na srdci. A přece tu byl někdo, kdo se zřejmě těšil jeho částečné důvěře; vyměnil si totiž významný pohled s Justinou Marií a prohodil:

„Justinka mi pomůže - n'est-ce pas? Není-li pravda?“

„Jistě, mon parrain - kmotře,“ nenechala na sebe odpověď čekat.

„Ráda pro vás udělám všechno, co budete chtít.“

„A tento „parrain“ ji vzal za ruku a pozvedl k svým vděčným rtům. Viděla jsem, jak se při tomto projevu malý světlovlasý Teuton Heinrich Muhler neklidně pohnul, jako by to neviděl rád.

Monsieur Emanuel byl velice rozjařený. Zdálo se, jako by ho nastávající změny vůbec netrápily. Byl duší celé společnosti, odhodlaný udávat tón při zábavě stejně jako jindy při práci. Ale ach! viděla jsem, komu se nejvíc věnoval, koho pečlivě balil proti nočnímu chladu, o koho se staral, koho pozoroval a chránil jako oko
v hlavě.

Žerty a narážky nepřestaly poletovat, a já jsem se taky ještě
dověděla, že zatímco bude monsieur Paul pryč a bude pracovat pro
jiné, budou vděčně střežit poklad, který zanechá v Evropě.

Když jim přinese z amerických ostrovů bohatství, dostane na oplátku mladou nevěstu s velkým dědictvím.

Tak to jisté je. Odhalila jsem pravdu, předtucha mě nezklamala.
Nezbývalo mi nic jiného, než sebrat znovunabytou svobodu,
jít pěkně domů do postele a uvažovat, co s ní. Hra ovšem nebyla
úplně dohraná. Mohla jsem čekat na poslední dějství a dál pozorovat scénu odehrávající se pod stromy. Ale já jsem se už nechtěla dívat. Myslím, že ještě nikdy předtím jsem nepoznala skutečnou žárlivost.

Obrátila jsem se zády k veselé společnosti ve stínu stromů.

Bylo už dávno po půlnoci; i koncert už skončil a zástupy řídly. Spěchala jsem s odlivem. Prošla jsem ještě stále osvětleným horním městem a pospíchala temnými ulicemi k Rue Fossette, abych se dostala do své ložnice, než se domů vrátí madame Becková.

Mám před sebou poslední ulici, a právě když do ní vcházím,
přeruší hluboký klid této části města rachot kočáru. Po dlažbě se
rozlehá jeho hrkot a já se opatrně držím na chodníku. Jakýsi kočár
přejel kolem mne; vidím, jak z jeho okna zavlálo cosi bílého - nějaká ruka mi zamávala kapesníkem. Dává mi někdo znamení? Kdo mě to jen mohl poznat? To nemohl být kočár pana de Bassompierre ani paní Brettonové.

Když jsem došla k penzionátu, bylo už všude zase ticho, fiakr
s madame Beckovou a Desirée se dosud neobjevil. Nechala jsem
hlavní dveře jen přivřené a bála jsem se, jestli je tak zase najdu.

Vítr nebo jiná náhoda je mezitím mohl přibouchnout a závora
mohla zapadnout, potom bych se marně snažila dobýt se dovnitř;
mé dobrodružství by skončilo katastrofou. Lehce jsem zatlačila do
těžkého křídla - a ono se otevřelo!

Vstoupila jsem se zatajeným dechem, tiše jsem za sebou zavřela, stáhla si střevíce, vyšla po schodech nahoru, vklouzla do ložnice a zamířila k svému lůžku.
Došla jsem až k němu, a ještě jednou jsem si volně vydechla.

Ale vzápětí jsem málem vykřikla - naštěstí málem!

V ložnici stejně jako v celém domě panovalo hrobové ticho.
Na devatenácti postelích leželo devatenáct těl. Na mé dvacáté nemělo ležet nic. Ale co to tedy vidím mezi zpola staženými záclonami? 

Vetřela se mi tam nějaká podivná temná postava, ležící na zádech.
Hlava se mi zatočila, neboť při slabém světle noční lampy
jsem spatřila ležet na své posteli onen starý přízrak - JEPTIŠKU!

Výkřik by mě v tu chvíli mohl zničit. Ať už to bylo cokoli, nemohla jsem si dovolit ani zděšení, ani výkřik, ani mdloby. 

Rázem jsem bez hlesu přiskočila k strašidelnému lůžku; nic se na něm nepohnulo; to jenom já jsem se hýbala, jenom ve mně byl pohyb, život, skutečnost a síla! Vrhla jsem se na ni - na tu můru! Zdvihla jsem ji - tu příšeru, a zatřásla s ní, až se celá ta záhada rozsypala: rozpadla se na hadry a kousky - a já po nich dupala.

Z jeptišky se vyklubal velký podhlavník, oblečený do opravdového řeholního roucha a obratně zastřený bílým závojem. Čí ruka to sem nastrčila, kdo si vymyslel ten kousek? 

Na pásce okolo hlavy byl připevněn proužek papíru; tužkou na něm byla napsána tato výsměšná slova: Jeptiška z půdy odkazuje Lucy Snowové své šaty. V Rue Fossette se už neukáže.

Nechtělo se mi lámat hlavu luštěním hádanky, kdo mě to tak
vystrašil, svázala jsem šaty, závoj i pásku dohromady, položila je
pod polštář, a když jsem si lehla, poslouchala jsem, dokud jsem nezaslechla hrčet kola fiakru, v němž se madame vracela domů. Teprve pak jsem se obrátila, a únavou z několika probdělých nocí jsem tvrdě usnula.

Druhý den po této pamětihodné letní noci zavládlo dopoledne vzrušení: při ranních modlitbách zůstalo v první řadě mezi chovankami jedno místo prázdné. Když se podávala snídaně, zbyl jeden šálek netknutý. Když služka stlala postele, našla v jedné podhlavník položený na délku, oblečený do čepce a nočního kabátku;
a když pak přišla učitelka hudby, s níž měla mít Ginevra Fanshawová svou obvyklou hodinu, její nadějná žačka se vůbec neukázala!

Křížem krážem prohledali celý dům, ale všechno marně. Slečnu Fanshawovou pohltila uplynulá noc.

Ještě nikdy jsem neviděla madame Beckovou tak zděšenou a bledou. Byla zasažena na nejcitlivějším místě, protože byly ohroženy její zájmy. Ale jak se ta nepříjemná věc mohla stát? Žádné okno nenašli otevřené ani rozbité, všechny dveře byly bezpečně zavřené. Jakou dírou tedy odlétla? O tomto bodu se nedostalo ředitelce
příslušného vysvětlení do dnešního dne. 

Jediná osoba, která je mohla podat, byla Lucy Snowová, neboť ta ovšem nezapomněla na
jisté hlavní dveře, jen lehce přivřené a nezamknuté, aby ona sama mohla snadněji uskutečnit určitý podnik. Vzpomněla jsem si znovu na hrkot kočáru a na vlající šátek.

Sdělila jsem nakonec madame Beckové své přesvědčení, že tu
šlo o únos; a řekla jsem i narážku na to, že se o Ginevru ucházel
monsieur de Hamal. Madame nezbylo než se obrátit na paní Cholmondeleyovou a pana de Bassompierre. V hotelu Crécy však už věděli, co se stalo. Ginevra totiž napsala - trochu neurčitě - své sestřenici Paulině, že má plán tajně se vdát, a také od rodiny de Hamal přišly zprávy, co se stalo. Pan de Bassompierre byl uprchlíkům na stopě, ale dostihl je, až když bylo pozdě.

V tomto týdnu mi přišel poštou dopis. Uvedu ho tu celý, protože
obsahuje vysvětlení, týkající se nejedné věci:

Milý starý Timone,
jak vidíte, jsem pryč - ulítla jsem jak vystřelená kulka. Alfréd a já jsme se takhle chtěli vzít skoro od samého začátku; nikdy jsme neměli v úmyslu mít obyčejnou nudnou svatbu jako ostatní lidé. 
A představte si: Alfréd, který Vám říkal „drak“, Vás za těch několik měsíců tak dobře poznal, že se mu začínáte líbit. Doufá, že se Vám po něm nebude stýskat, a prosí, abyste mu odpustila, pokud Vám někdy způsobil nějaké menší nepříjemnosti. 
Obává se, že Vás trochu znepokojil, když Vás jednou překvapil na půdě, když jste byla zřejmě velmi zaujatá čtením nějakého dopisu. Říká, že jste ho zase na oplátku vystrašila podruhé Vy, když jste vrazila do podkroví pro nějaké šaty či šál právě ve chvíli, kdy si zapaloval doutník.

Asi už chápete, že pan hrabě de Hamal byl onou jeptiškou, kterou
jste viděla v podkroví, a že tam přišel, aby se setkal s Vaší poníženou
služebnicí. Dobýt útokem náš penzionát bylo pro muže jeho tělesných
i duševních vlastností hračkou. Víte přece, že má volný přístup do Athenea; odtamtud se přes zeď dostával do naší zahrady a první třídou do domu. Byla to cesta dost krkolomná, ale poměrně bezpečná;
jen jednou večer spadl ze stromu, po němž se spouštěl ze zdi do Vaší aleje, zlomil několik větví a málem si zlomil i vaz, a ke všemu se ještě hrozně polekal, protože ho málem chytli dva lidé - pravděpodobně madame Becková a monsieur Emanuel, kteří se procházeli po zahradě. 
Nemít na sobě ty klášterní černé šaty a bílý závoj, asi byste ho přistihli víckrát. Vy nebo ten jezuitský tygr, monsieur Emanuel. 
Alfréd obdivuje Vaší odvahu, já spíš Vaši mlčenlivost. Jak jen jste mohla snášet návštěvy takového hrozného strašidla, a přitom ani nevykřiknout, nikomu nic nepovědět, nevzbouřit celý dům!

A jak se Vám líbila jeptiška ve Vaší posteli? Já bych asi zešílela,
ale Vy máte ohromné nervy! Zdá se, že nejste schopna cítit bolest, ani
strach a zármutek. Jste opravdový starý Diogenes.

Doufám, milá Lucy, že se moc nehněváte, že jsem Vám takhle
při měsíčku ufrnkla a vdala se. Strýc Bassompierre se napřed strašně
zlobil; vyhrožoval, že bude Alfréda stíhat pro únos nezletilé; musela
jsem před ním zahrát menší dramatický výstup, ale teď už můžu dokonce i doufat, že mi dá slušné věno, protože můj drahý Alfréd kromě svého šlechtického titulu a platu nemá vůbec nic. 
Je od něho velmi nepříjemné, že podmiňuje výplatu věna Alfrédovým písemným slibem, že se už nikdy nedotkne karet ani kostek.

A co říkáte tomu, s jakým důmyslem připravil můj anděl náš útěk? Jak šikovně si vybral právě noc, kdy předpokládal, že madame nebude doma. A Vy jste byla s ní, viďte? Ale proč jste se vracela domů sama a pěšky? 
Určitě jste to byla Vy, koho jsme potkali v úzké staré uličce Rue St. Jean. Viděla jste mě, když jsem Vám z kočáru mávala kapesníkem?
Adieu! Dosáhla jsem vrcholu svého štěstí a věřte mi, můj milý mrzutý cyniku, že se těším nejlepšímu zdraví a jsem v nejlepší náladě,

Vaše Ginevra Laura de Hamal, rozená Fanshawová
P. S. Představte si, že jsem teď hraběnka. To je ohromné! To zní jinak
než paní Johna Brettona, že!

Přeložila Nikola Bílá

Meisterkoch Knihy (myflexumshop.com)

-