Ve čtvrtek ráno jsme čekaly na začátek hodiny literatury. Bylo krásné červencové jitro, skleněné dveře první třídy byly pootevřené do zahrady. Monsieur Emanuel nebýval vždycky jako hodiny, a tak jsme se ani nedivily, že se trochu opozdil; překvapilo nás však, když konečně místo něho do třídy vstoupila vyrovnaná madame Becková.
Přistoupila ke katedře, přitáhla si svůj lehký šál a spustila tiše, ale energicky:
„Dnes hodina literatury odpadá.“ Po tomto začátku udělala dlouhou odmlku. „Je pravděpodobné, že tyto hodiny odpadnou na celý týden. Aspoň předpokládám, že dřív nenajdu náhradu za monsieura Emanuela. Váš profesor, slečny, se připravuje na dalekou cestu. Neočekávané, naléhavé povinnosti ho odvolávají velmi daleko, rozhodl se odejít na neurčito z Evropy. Snad vám o tom poví víc on sám. Místo obvyklé hodiny s monsieurem Emanuelem budete mít teď anglické čtení se slečnou Lucy.“
Po jejím odchodu nastalo velké ticho, teprve potom se po třídě rozlehl šum, několik žaček snad i plakalo. Uvědomila jsem si, že se kázeň uvolnila. Zvyk a smysl pro povinnost mi pomohly, že jsem se brzy vzpamatovala a jako obyčejně začala mluvit svým obvyklým hlasem; rychle jsem se domohla ticha.
S anglickým čtením jsme se trápily celé dopoledne. Pamatuji si, jak mě poplakávající dívky rozčilovaly. Jejich lítost za moc nestála - byl to jen projev hysterického vzrušení. Řekla jsem jim to do očí a trochu jsem je i zesměšňovala. Po pravdě jsem nesnášela jejich slzy a vzlykot.
Jedno prostoduché zádumčivé děvče vzlykalo dál, když už všechny ostatní dávno přestaly. Když po vyučování její spolužačky odcházely, požádala jsem ji, ať chvilku počká - a pak jsem udělala, co jsem ještě u žaček nikdy nesvedla: přitiskla jsem ji k sobě a políbila na tvář. Pak jsem ji rychle vyprovodila ze třídy, protože se rozplakala tím usedavěji.
Toho dne jsem ani minutu nezůstala bez práce a nejraději bych proseděla celou noc, kdybych směla nechat hořet svíčku; byla to zlá noc a špatně mě připravila na zkoušku nervů, která mě druhý den čekala. V celém domě se ozývalo ze všech úst jméno „Emanuel“. Všem to bylo divné, tak náhlý odchod!
Třetí den jsem vyrozuměla, že má odplout za týden a cílem jeho cesty je Západní Indie. Marně jsem hledala v očích madame Beckové vyvrácení nebo potvrzení této pověsti. Nevzrušeně mluvila o tom, že profesorův odchod je pro ni velikou ztrátou. Že bratranec byl její pravou rukou - co si bez něho počne? Že mu ten krok rozmlouvala, ale on ji přesvědčil, že je to jeho povinnost. To všechno říkala veřejně, ve třídě i u stolu, nahlas to vyprávěla Zélii Saint Pierrové. Nikdy se při tom nepodívala na mne.
Uplynul skoro týden. Už se nehovořilo o tom, že se monsieur Emanuel s námi přijde rozloučit; zřejmě nikoho netrápilo, jestli odejde beze slova a už se nám neukáže. Už jsme věděly, kam odjíždí; že ho zájmy jeho příbuzných volají až do Basse Tere“ a „ Guadeloupe,
V té době jsem skoro nespala, ale kdykoli jsem zdřímla, hned vzápětí jsem se rázem budila, jako by mi někdo vyslovil u uší slova „Basse Terre“ a „Guadeloupe.“
Se svými city jsem si nevěděla rady. Monsieur Emanuel ke mně byl v posledních dnech velice hodný. Po celý tento měsíc od chvíle, kdy jsme udělali narovnání svých náboženských názorů, jsme se ani jednou nepohádali. Trávili jsme spolu v klidu a pohodě celé hodiny. Hovořili jsme o mých životních plánech, o tom, jak ráda bych si zařídila soukromou Školu. Stále víc se upevňovalo naše vzájemné dorozumění, pocit jednoty a naděje.
Jednou večer, ani ne před deseti krátkými dny, se ke mně připojil, když jsem se procházela ve své aleji. Vzal mě za ruku a já mu pohlédla do tváře. Myslela jsem, že chce upoutat mou pozornost.
„Bonne petite amie! Má dobrá malá přítelkyně!“ pronesl jemně. „Má sladká utěšitelko!“
Ale tím dotekem a slovy jako by ve mně probudil nový cit, novou myšlenku. Bylo by možné, aby mi byl víc než přítelem nebo bratrem? Jeho výmluvný pohled chtěl něco dopovědět, jeho ruka mě táhla dopředu, na jeho rtech se chvělo vysvětlení.
Ne. Ještě ne. Tady v soumraku aleje nás přerušili; bylo to dvojité přerušení, které nevěstí nic dobrého; střetli jsme se s postavou ženy a kněze - s madame Beckovou a páterem Silasem.
Nikdy nezapomenu na tvář starého kněze v té chvíli; se mnou sice prohodil několik vlídných vět, ale na svého žáka se zadíval přísně. Madame Becková neviděla nic; její příbuzný však nepustil ruku té kacířské cizinky, dokonce ji ještě pevněji stiskl.
Když jsem uvažovala nad touto událostí, nechtělo se mi vůbec věřit, že by náhlé oznámení o jeho odchodu mohlo mít pravdivý podklad. Na ten týden nejistoty před jeho stanoveným odjezdem, na celý ten týden, kdy jsem od něho nedostala ani slůvko vysvětlení, si pamatuji příliš dobře, ale nedovedla bych vylíčit, jak jsem ho přežila.
Nastal poslední den. Dnes už nás jistě navštíví. Určitě přijde a dá nám své sbohem. Nebo zmizí beze slova a už ho nikdy víc neuvidíme? Ale zdálo se, že se touto otázkou nezabývala ani jedna duše z celé školy. V tom domě se tak lehce zapomínalo. Což nikdo za mne nepromluví? Vídala jsem je, jak se jednomyslně dožadovaly různých hloupostí. Proč se teď nespojí a nevymohou si na madame Beckové poslední rozhovor s učitelem, kterého měly rády?
Věděla jsem, kde bydlí. Věděla jsem, kde bych o něm mohla slyšet nebo kde bych se s ním mohla setkat - ale i kdyby byl třeba v sousední místnosti, bez jeho výzvy bych toho nikdy nevyužila.
Přešlo ráno. Přešlo i poledne a já myslela, že už je po všem. Srdce se mi chvělo a krev se mi neklidně tetelila v žilách. Bylo mi mdlo a nevěděla jsem, jak vydržím pokračovat ve své práci.
Krátce před pátou hodinou, vyučování už končilo, poslala pro mne madame Becková, abych jí v jejím pokoji přečetla a přeložila nějaký anglický dopis, který dostala, a napsala i odpověď. Ale než jsem se zabrala do práce, zpozorovala jsem, že tiše zavřela dveře, a dokonce i okno, ačkoli byl horký den a ona sama obvykle považovala mírný průvan za cosi nezbytného. Proč taková opatrnost?
Byla jsem asi v polovině práce, když jsem zaslechla - a to mi zadrželo pero - v předsíni kroky. Zvonek nad dveřmi se neozval; Rosina, jak jistě měla instrukce, otevřela už předem. Madame postřehla, jak jsem se zarazila. Odkašlala si a nahlas se rozhovořila. Kroky míjely dál k třídám.
„Pokračujte, prosím,“ řekla madame, ale já teď uslyšela zdálky hluk, jako by celá třída najednou povstala.
„Dovolte na chvilku, madame - podívám se, co se tam děje.“
Odložila jsem pero a nechala ji samotnou. Ale ne - ona ovšem nehodlala zůstat sama; když už mě nemohla zadržet, vstala a šla v patách za mnou jako můj stín.
„Vy jdete také?“ zeptala jsem se.
„Ano,“ odpověděla. Můj pohled se přitom střetl se zvláštním odhodlaným výrazem její tváře.
Přišel. Spatřila jsem ho, sotva jsem vstoupila do první třídy. Děvčata stála v půlkruhu. Přecházel kolem nich a s každou se loučil. Každé stiskl ruku a dotkl se rty její tváře. Tento cizokrajný poslední obřad probíhal slavnostně a hodně dlouho.
Těžce jsem nesla, že mě madame Becková střeží jako hlídací pes. Její blízkost mě strašně popouzela.
Přibližoval se ke mně; obešel už skoro celý půlkruh, přistoupil k poslední žačce a obrátil se. Ale vtom už byla madame přede mnou, a jako by pojednou zvětšila svůj objem, celou mě zastínila. Znala mou slabost; uměla si vypočítat, do jaké míry budu ochromena, neschopna činu. Přistoupila k příbuznému, spustila proud své výřečnosti a rychle ho táhla ke skleněným dveřím do zahrady.
Madame dosáhla, čeho chtěla. Ano, podařilo se jí odvést ho pryč, aniž mě spatřil; myslel si jistě, že jsem tam nebyla.
Zůstala jsem sama ve vyprázdněné třídě a zaplavil mě nevýslovný smutek nad tou nesnesitelnou ztrátou. Co si počnu! Co si jen počnu! Nevím, co by se se mnou stalo, kdyby tam nepřiběhlo malé děvčátko, nejmenší z celé školy.
„Mademoiselle,“ zašeptal jasný hlásek, „mám vám něco odevzdat. Monsieur Paul říkal, že vás mám hledat po celém domě, od půdy až do sklepa, a až vás najdu, mám vám tohle odevzdat.“
A podala mi lístek; nenašla jsem na něm ani adresu, ani jméno, jen těchto pár slov: „Neměl jsem v úmyslu loučit se s Vámi, když jsem dával sbohem ostatním. Ale doufal jsem, že Vás uvidím, a byl jsem zklamán. Rozhovor se tedy odkládá. Buďte připravena a čekejte mne. Dřív než odpluji, musím s Vámi mluvit, obšírně a bez svědků. Buďte připravena, mé chvíle jsou sečteny a právě nyní vyhrazeny jiným lidem. Kromě toho mám na starosti ještě jednu soukromou záležitost, o které nechci s nikým mluvit - ani s Vámi - Paul.“
Mám být připravena! Musí to tedy být dnes večer - nebo snad zítra neodjede? Odjede, tím jsem si byla jista. Viděla jsem oznámení, kdy jeho loď odplouvá. Ach ano, budu připravena. Ale zbývá už jen tak málo času!
Čekala jsem celý večer; věřila jsem, že přijde, a přece jsem měla velkou obavu. Byla to taková chladná, zvláštní obava - poznávala jsem v ní společnici neklamné předtuchy.
Skončily večerní modlitby, bylo načase jít spát. Ale já zůstala v temné první třídě, snad poprvé jsem zapomněla na pravidla domácího řádu. Ani nevím, jak dlouho jsem tam chodila; musela jsem být na nohou mnoho hodin; mechanicky jsem se procházela mezi lavicemi a stolky, a když jsem si už byla jista, že je celý dům v posteli a nikdo mě nemůže slyšet, povolila jsem průchod svým slzám a vzlykům.
Brzy po jedenácté - v Rue Fossette to byla velmi pozdní hodina - se otevřely dveře a dovnitř vešla madame Becková se stejně klidným vzezřením, jako by přicházela za obyčejných okolností a v obvyklou dobu. Šla mlčky k svému stolku, vytáhla klíče a tvářila se, jako by něco hledala.
„Je nejvyšší čas jít si lehnout,“ ozvala se konečně.
Nedostala žádnou odpověď; nepřerušila jsem svou obchůzku, a když se mi postavila do cesty, odstrčila jsem ji.
„Miss, dejte si říct, tak se už uklidněte. Dovolte, ať vás odvedu do ložnice. Musíme vám vyhřát postel. Gotonová je ještě vzhůru, postará se o vás, dá vám něco pro spaní.“
„Madame,“ vybuchla jsem, „jen si sama zahřejte svou postel a vezměte si všechny své sladké lektvary pro spaní, ale mě nechte na pokoji. Povídám vám, nechte mě na pokoji!“
„Co máte proti mně, miss? Za Paula se přece vdát nemůžete. On se nesmí oženit.“
„Protože mi ho nepřejete!“ řekla jsem; poznala jsem, že ho chtěla sama, že ho vždycky chtěla pro sebe. Smála se mu, že je protivný pánbíčkář, ráda ho neměla, ale chtěla se za něho provdat, aby ho ještě víc připoutala ke svým zájmům. Odhalila jsem jedno její tajemství, sama nevím, jak, snad nějakým vnuknutím. Během té doby, co jsem žila vedle ní, jsem zvolna pochopila, že madame musí soupeřit s každým, kdo není pod její úrovní. Stala se i mně zavilou sokyní, i když vskrytu, a její sladkou přetvářku nikdo kromě nás dvou neprohlédl.
Teď jsem vedle ní chvilku stála s vědomím převahy - její obvyklá maska najednou proděravěla a pod ní jsem rozeznala bytost bez citu, bez zábran a bez špetky ušlechtilosti. Klidně ode mne poodstoupila a mírňoučce, i když jí bylo všelijak, prohlásila:
„Když vás nemohu přesvědčit, že byste si měla jít lehnout, musím vás volky nevolky opustit.“
A bez prodlení se vzdálila, ke své i mé radosti.
Byla to jediná prudká výměna názorů z očí do očí, nikdy se už podobný noční výjev mezi námi neopakoval. Nezměnilo se ani její chování vůči mně. Nevím, že by se mi někdy mstila. Domnívám se, že se rozumně rozhodla zapomenout na to, co jí nebylo příjemné. Každá noc mine, přešla i tato. K šesté ráno, když se dům probouzel, vyšla jsem na dvůr a umyla se u studny čerstvou vodou.
Když jsem procházela carré, prozradilo mi zrcadlo, jak jsem se změnila: mé tváře i rty byly popelavě bledé, oči měly skelný lesk a víčka jsem měla naběhlá a zarudlá.
Když jsem se opět octla mezi ostatními, věděla jsem, že se na mě všichni dívají - myslela jsem, že mi vidí až na dno srdce, a byla jsem přesvědčena, že jsem se sama prozradila.
Ale během dne jsem měla mnoho důvodů k vděčnosti za to, že celý ustav byl hluchý a slepý; nikdo z nich neuhodl příčinu mého zármutku, ba celý můj vnitřní život za posledních šest měsíců patřil výhradně mně. Nevědělo se, nikdo si nepovšiml, že jsem si mezi všemi lidmi jednoho člověka zvlášť cenila. Klevety se mi vyhnuly, zvědavé oči na mne nesoustředily svou palbu. Tak jsou někteří lidé imunní, ve špitále plném těžkých pacientů se jich tyfus nechytí.
Monsieur Paul Emanuel ke mně přicházel a odcházel se mnou, učil mě, v různé vhodné i nevhodné doby mě hledal a dal si vyvolávat.
„Monsieur Paul je se slečnou Lucy“ - bylo na denním pořádku, a přece si k tomu nikdo nedovolil poznámku, ba ani narážku nebo vtip. Jenom madame Becková rozluštila naše tajemství, nikdo jiný. Mému trápení říkali nemoc, migréna, a já to pojmenování přijala za své.
Ale čím kdy bylo tělesné utrpení proti této mé trýzni? Proti jistotě, že odjel bez rozloučení - proti žalu, že ženská závist a knězourské pobožnůstkářství mi nedovolily, abych ho ještě jednou uviděla? Jaký div, že jsem i příští večer prochodila v tichém zoufání?
Tentokrát mě už madame nevyzvala, abych si šla lehnout, poslala za mnou Ginevru, a lepšího posla si vybrat nemohla. Už její první slova: „Moc vás dnes trápí migréna?“ ve mně vyvolala přání někam uprchnout. A to, co vzápětí následovalo - nářky nad tím, jak i ji často bolívá hlava -, dokončily její poslání.
Šla jsem nahoru. Ležela jsem na loži - na svém Záhořově loži -, když se ke mně dostavila další poselkyně: to přišla Gotonová a přinesla mi nápoj. Mučila mě žízeň, a tak jsem se s velkou chutí napila; nápoj byl sladký, ale cítila jsem v něm jakousi zvláštní příchuť.
„Madame říkala, že se vám po tom bude dobře spát, drahoušku,“ podotkla Gotonová, když jsem jí vracela prázdný šálek.
Tak mi tedy přece jen vnutili uspávací prostředek! Dostala jsem silný opiát, jednu noc jsem měla zůstat potichu. Dům se odebral na lože, rozsvítili noční lampičku, ložnice ztichla. Zanedlouho všechno spalo, spánek lehce přemohl hlavy i srdce, které nic nebolelo, ale mne minul.
Droga neúčinkovala. Nevím, jestli madame dala do nápoje příliš velkou nebo příliš malou dávku, ale její záměr se nesplnil. Místo útlumu se dostavilo zjitřené vzrušení. Moje odpočívající fantazie byla zburcována a vydala se na odvážnou pouť. Ložnice, dusná a těsná, se stávala mým rozdychtěným smyslům nesnesitelnou.
Fatanzie mě lákala opustit toto doupě a vydat se do rosného chladu zářící noci.
Stavěla mi před oči vidinu půlnočního města, a zvláště jeho parku, letního parku s táhlými, tichými alejemi; mezi nimi se leskla v hlubokém stínu stromů kamenná nádrž, až po okraj naplněná studenou, čisťounkou vodou, obrostlá lekníny a rákosím.
Ale co z toho? Brány jsou teď zavřené, dovnitř bych se nedostala. Opravdu by to nešlo? Vtom se mi vybavil obraz díry v plotě, které jsem si nedávno letmo povšimla. Muž ani silnější žena, třeba taková madame, by se tudy neprotáhli, ale já snad ano. A jakmile jednou budu uvnitř, celý park bude můj, ten půlnoční park zalitý měsíční září!
A jak jsem takto uvažovala, mechanicky jsem se oblékala. Bijí hodiny! Teprve jedenáct, a jaké strašidelné ticho vládne v tomto klášteře. V uších mi doznívá poslední úder a vtom zaslechnu z města, které leží za zdí, vzdálenou hudbu. Ach, kdybych se k ní tak mohla přiblížit, naslouchat jí o samotě u jezírka! Musím tam jít - ach, musím tam jít!
Na chodbě visí můj zahradní oblek, můj klobouk i šál. Na těžkých domovních vratech není zámek, k němuž by bylo zapotřebí shánět klíč: zavírají se na závoru, která se nedá zvenčí otevřít, ale uvnitř ji lze zticha odtáhnout. Povoluje mi zlehka pod rukou, tak podivuhodně lehce. Připadá mi, jako by se mi vrata sama od sebe otvírala - nepotřebuji vynakládat žádnou námahu.
Vidím nad sebou měsíc, cítím padat rosu. Pustila jsem se známou cestou a došla jsem ke vznešené palácové čtvrti - jistě právě z ní se ozývala hudba, kterou jsem zaslechla, teď ztichla, ale snad se ozve znova. Pokračovala jsem v chůzi, neslyšela jsem hudbu ani zvonkovou hru, ale místo toho jsem se setkala s jakýmsi hlukem, bylo to jako mohutný příliv, který byl stále hlasitější, čím blíž jsem přicházela. Rozsvětlilo se, všude kolem pohyb a cinkot - kam jsem se to dostala? Octla jsem se na Hlavním náměstí a jako kouzlem jsem se octla uprostřed rušného davu.
Villette je plné světel, plné iluminací, zdá se, že všichni jeho obyvatelé jsou venku; měsíční světlo se ztrácí ve svitu zapálených pochodní - po ozářených ulicích se hrnou lidé v pestrých šatech, vznešené ekvipáže a skvělí jezdci. Vidím kolem i mnoho masek. Je to zvláštní podívaná, takovou nepotkáš ani ve snu. Ale kde je park? Tam snad je stín a klid - tam snad nebudou pochodně, lampy ani tlačenice?
Kladla jsem si tuto otázku, když vtom kolem přejel otevřený kočár se známými tvářemi, poznala jsem hraběte de Bassompierre, viděla jsem svou kmotru v pěkné toaletě, půvabnou a rozesmátou; viděla jsem i Paulinu Mary, z níž dýchala krása, mládí a štěstí. Proti ni seděl Graham Bretton - to jeho odleskem zářily její oči.
Působilo mi zvláštní radost, že mohu své přátele nepozorovaně sledovat. Bezděky mě vedli až k parku, tam vystoupili a prošli železnou bránou, nově a nevídaně překlenutou světelným obloukem, když jsem je opatrně následovala pod zářící slavobránou, kde už zatím byli - a kde jsem se to octla sama?
V jakési čarovné říši, v překrásné zahradě s trávníky posetými barevnými létavicemi, v lese s jiskrami purpurového, rubínového a zlatého ohně. Teď už jsem si dovedla vysvětlit celou tu velkou slavnost, které se naše klášterní Rue Fossette nezúčastnila, třebaže začala už ráno za svítání a ještě teď, nedlouho před půlnocí, byla v plném proudu.
Historie vypravuje, že kdysi byl Labassecour ohrožen, jeho osud už visel na vlásku, práva a svoboda občanů byly v sázce a došlo k bojům, při nichž přišlo o život mnoho vlastenců. Na jejich paměť se ve výroční den rok co rok konala velká oslava.
Začínala slavnostní mší v kostele svatého Jana Křtitele a vyvrcholila večer divadelními scénami při slavnostním osvětlení a výzdobě.
Společnost, kterou jsem sledovala od poloviny velkého náměstí, se mi ztratila z očí, zmizela jako sen. Ale já jsem vůbec nelitovala, že tu nejsem pod její ochranou. Ta sváteční noc by totiž byla bezpečná i pro dítě. Byli tu vesničané z okolí města i počestní měšťané, oblečení do svátečního. Můj slaměný klobouk se pohyboval mezi čapkami a kazajkami, krátkými sukněmi a dlouhými bavlněnými plášti a nikdo snad na něm neutkvěl pohledem; jen z opatrnosti jsem si stáhla dolů jeho širokou střechu a uvázala stuhu pod bradu, a pak jsem se už cítila jistá, jako bych byla v masce.
Beze strachu jsem kráčela stromořadím, mísila se do nejhustšího zástupu. Mým neurčitým cílem bylo najít kamennou nádrž, na jejíž chlad a zeleň jsem myslela při své horečnaté žízni, kterou jsem si ani neuvědomovala. Znala jsem cestu, ale zdálo se, jako by mě cosi táhlo, abych tam nešla přímo. Už jsem viděla stromy, které vroubily roztetelené vodní zrcadlo, když z mýtiny na pravé straně zazněl zpěv.
Na rychlých křídlech se sem přihnala přes tyto první tóny tak prudká bouře harmonií, že nebýt nablízku strom, o který jsem se opřela, tak bych snad upadla.
Mocný příliv se přivalil a potom zase ustupoval - a já jsem šla za ním, až k jakési byzantské stavbě, kiosku uprostřed parku. Kolem se tísnily tisíce diváků přihlížejících a naslouchajících velkému koncertu pod širým nebem. To, co jsem slyšela, byl asi divoký lovecký sbor; noc, volný prostor a scéna i mé duševní rozpoložení ještě umocnily tyto záhadné zvuky a jejich dojem.
Dámy, které tu byly shromážděné, vypadaly v slavnostním osvětlení krásnější než jindy: některé měly průsvitné šaty, jiné z lesklého atlasu; jejich květiny a hedvábné krajky se chvěly, závoje vlály nad ozdobnými klobouky. Většina dam seděla na lehkých zahradních židličkách a za nimi nebo i vedle nich stáli jejich mužní ochránci. V zadních řadách postávali prosti občané, venkované a strážníci.
Zůstala jsem vzadu. Ráda jsem se stala tichou, neznámou, a proto také nevšímanou sousedkou krátkých sukní a venkovských dřeváků.
„Mademoiselle nemá dobré místo,“ ozval se vedle mne cizí hlas.
Obrátila jsem se, spíš abych se ohradila, než odpověděla. Spatřila jsem muže, neznámého měšťana, jak se mi v první chvíli zdálo, ale vzápětí jsem v něm poznala knihkupce, který zásoboval Rue Fossette knihami a psacími potřebami. Byl to inteligentní muž, pod jehož drsným zevnějškem se skrývalo dobrosrdečné jádro; někdy jsem měla pocit, že část jeho povahy je příbuzná s povahou monsieura Emanuela.
Poznal mě kupodivu i pod mým slaměným kloboukem a těsně zahalenou v šálu; a ačkoli jsem se tomu všemožně bránila, razil mi cestu davem a našel mi lepší místo. Ve své nezištné zdvořilosti však šel ještě dál a odněkud mi přinesl i židličku. Neviděl zřejmě nic zvláštního v tom, že jsem tu sama; byl to pro něho jen důvod, aby mi poskytl nevtíravou, ale účinnou pomoc. A když mi tak zajistil místo a sedadlo, vzdálil se beze slůvka zvědavosti.
Nedivila jsem se, že si profesor Emanuel rád v prodejně pana Mireta zapálil doutník, poseděl tam a přečetl svůj fejeton - ti dva se k sobě jistě hodili.
Neseděla jsem ještě ani pět minut, když jsem poznala, že mě náhoda a můj uctivý měšťanský přítel přivedli zase do blízkosti důvěrné známé skupiny. Vpravo přede mnou seděli Brettonovi spolu s de Bassompierrovými. Kdybych chtěla, mohla jsem se rukou dotknout postavy, jež vypadala jako královna víl. Má kmotra byla také tak blízko, že kdybych se naklonila dopředu, mohla bych jí fouknout do stužky na klobouku. Po tom, co mě poznal celkem málo známý člověk, cítila jsem se v takové blízkosti svých přátel trochu nesvá. Přímo jsem sebou trhla, když jsem zaslechla, jak laskavě si na mne paní Brettonová vzpomněla:
„Co by tomu všemu asi říkala má vážná Lucy? škoda že jsme ji nevzali s sebou, určitě by se jí to líbilo.“
A pan Home k tomu poznamenal: „Rád ji vidím, když je tak mírně rozveselená; navenek se příliš neprojevuje, ale bývá taková spokojená.“
Už jsem byla napolo odhodlaná poděkovat jim za jejich dobrotu, ale právě tehdy se obrátil Graham. Proč se v tom tisícihlavém zástupu soustředil jeho pohled právě na mne? Proč, když už se chtěl podívat, mu nestačil jeden pohled? Proč se obrátil na židli, opřel loket o opěradlo a začal si mě důkladně prohlížet? Nemohl mi vidět do tváře, měla jsem ji skloněnou; určitě mě nemohl poznat. Shýbla jsem se a odvrátila, ale on vstal a podařilo se mu přiblížit se ke mně. Za okamžik bude vědět, kdo jsem. Zbývala jediná cesta, jak se tomu vyhnout: zastavit ho. Prosebným posunkem jsem mu dala najevo, že chci zůstat sama. Zavrtěl svou hezkou hlavou, ale nepromluvil. Zase si sedl a už se neobrátil; jen jednou se po mně ještě potají ohlédl - a byl to pohled spíš starostlivý než zvědavý; prozrazoval, co uklidňovalo mé srdce: Graham vůči mně přece jen nebyl tak docela chladný a netečný.
I když byl dnes večer ke mně tak ohleduplný, nemohla jsem zůstat v jeho blízkosti; čekala jsem na vhodnou příležitost, abych mohla nepozorovaně vstát ze své židle a tajně zmizet. Mohl si myslet, dokonce mohl být přesvědčený, že postava zahalená v šátku a zastíněná kloboukem je Lucy, ale nikdy si tím nemohl být jistý, dokud mi neviděl do tváře.
Bloudila jsem nazdařbůh, usměrňována každým loktem, který do mne náhodou vrazil, až jsem se dostala na místo, kde rostly ve skupinách i osaměle stromy a rozdělovaly davy lidí. Bylo to již daleko od hudby a trochu stranou i od lamp, ale i tady se dalo docela dobře poslouchat; a při úplňku měsíce, který stál vysoko na obloze, nebylo ani umělého osvětlení zapotřebí.
Tady se usadily hlavně rodiny; ačkoli bylo již pozdě, obklopovaly některé rodiče jejich děti, s nimiž by nebylo rozumné pustit se do větší tlačenice.
Tři krásné vysoké stromy s téměř srostlými kmeny stínily na malé vyvýšenině pěknou lavičku; Vešlo by se na ní víc lidí, ale jak se mi zdálo, seděla na ní jen jedna osoba, zatímco ostatní členové společnosti stáli uctivě v kruhu; v tomto ctihodném seskupení byla ještě jedna dáma držící za ruku děvčátko.
Když jsem si toho děvčátka všimla, točilo se právě na patě, pohazovalo rukou své průvodkyně a rozpustile se pohupovalo ze strany na stranu - byla to Desirée, Desirée Becková nebo nějaký skřítek v její podobě. A na čí ruce se mohla ta milá holčička tak svévolně houpat?
To je zvláštní! Byla jsem pevně přesvědčena, že madame leží ve své posteli a Desirée ve své postýlce a že v tuto chvíli už obě dvě spí spánkem spravedlivých. A zcela určitě si ani ony nepředstavovaly, že by „slečna Lucy“ mohla dělat něco jiného. A zatím jsme všechny tři ponocovaly v osvětleném parku.
Kolem madame stálo asi půl tuctu pánů, jejích přátel. Dva tři jsem poznala. Byl to její bratr Viktor Kint, vedle něho tichý a mlčenlivý muž s knírem a dlouhou bradou, jehož rysy nesly pečeť a podobu někoho jiného, takže jsem na něj nemohla pohlédnout bez pohnutí. Ano, byl to Josef Emanuel, klidný sourozenec svého prudkého bratra.
Kromě těchto dvou pánů jsem znala ještě jednoho z té společnosti Stál vzadu a ve stínu, ale i když byla jeho postava shrbená, oblečení a holá bílá hlava z něj dělala nejvýznačnější osobu ve skupince.
Byl to duchovní - otec Silas. Skláněl se nad lavičkou. Hleďme, paní Walravensová! Podobala se teď čarodějnici ještě víc než kdy jindy. A právě teď ta dobrá dáma také dokázala, že není ani mrtvola, ani přízrak, ale mrzutá a bezcitná stará ženská: když Desiree Becková trochu hlasitěji zažadonila, aby jí matinka koupila ve stánku bonbónky, klepla ji hrbatá stařena hůlkou se zlatým držátkem.
Tak tady byli: paní Walravensová, madame Becková, otec Silas - celý ten povedený spolek, tajná junta. Vidět je takhle pohromadě bylo povznášející. Převyšovali mě počtem, ležela jsem přemožena u jejich nohou, ale mrtvá jsem ještě nebyla.
Přidejte odpověď