autor: Charlotte Brontë
Kapitola 22: JABLKO SVÁRU
Kromě matinky Fifi Beckové tu byla ještě jedna mocnost, která měla co mluvit do naší dohody o přátelství. Bdělé oko Říma střežilo žárlivě svého syna zpoza tajuplné mříže, u níž jsem jednou poklekla a před níž se monsieur Emanuel skláněl vždy jednou za měsíc.
Tu noc jsem skoro celou probděla v úvahách nad naší rozmluvou. Toužila jsem jen po tom, aby už bylo ráno, poslouchala jsem, jak na věži odbíjejí hodiny, a když jsem vstala a oblékla se, připadala mi snídaně s předcházející modlitbou nesmírně dlouhá,
vyučování se mi vleklo, dokud nezačala hodina literatury.
Byl už tady. Ale v životě to už tak bývá, že skutečnost často nesplní naše očekávání. Monsieur mě ani jednou neoslovil, jeho přednáška byla proti jiným klidnější, vyjadřoval se mírně a důstojně. K žačkám se choval otcovsky, ale ke mně se jako bratr nechoval.
Čekala jsem, že se na mne před odchodem ze třídy alespoň usměje, jestliže mě už neosloví, ale měl pro mne jen letmou, plachou úklonu. Snad je ta jeho odměřenost jen náhodná, utěšovala jsem se, budu-li trpělivá, jistě se změní. Ale nestalo se tak, naopak, příští týden den ze dne narůstala.
Už delší dobu mi velkomyslně věnoval jeden den v týdnu, kdy jsem se stávala jeho pilnou žákyní. V den této naší hodiny jsem si vzala své věci a zamířila v obvyklou dobu do třídy. Nikdo v ní nebyl. Otevřenými dveřmi jsem viděla do carré, které bylo plné děvčat a zalito světlem zapadajícího slunce.
Zahlédla jsem monsieura, jak se živě baví s jednou učitelkou a pak s malým křepeláčkem Sylvií, roztomilým a přítulným psím strážcem našeho domu. Sylvie kolem
něho poskakovala a dívala se mu pozorně do tváře; třebaže tak docela nepatřil do domácnosti, považovala právě jeho za svého pána.
Profesor svíral mezi rty svůj drahý doutník, jediný luxus, který si dopřával; ve večerním světle se půvabně vznášely a rozplývaly modré obláčky dýmu od jeho úst. I oranžovníky a jiné rostliny v hale se těšily z posledních štědrých úsměvů slunečních paprsků; za den jich užily dost a teď toužily po vodě.
Monsieur Emanuel, který měl smysl pro zahradničení, je začal zalévat. Protože si nosil vodu až ze studně na dvoře, jeho práce se protahovala. Velké školní hodiny jen tikaly a tikaly. Z haiy se vytratil i poslední odlesk zapadajícího slunce. Den končil. Uvědomila jsem si, že má hodina dnes bude velmi krátká, ale oranžovníky, kaktusy i kamélie už byly zality. Přijdu teď na řadu já?
Ale kdepak! V zahradě byly ještě jiné rostliny, o něž bylo třeba se postarat. Sylviino veselé štěkání doprovázelo pláštěnku, vzdalující se alejí, a po nekonečné době mi zase oznámilo její návrat.
Teď už bylo pozdě na mé vyučování; za chvíli zazní zvonek k modlitbě - ale ještě bychom se mohli setkat. Snad mi náhoda popřeje vyčíst z jeho očí, proč se mi najednou tak vyhýbá.
Viděla jsem, jak si u studny myje ruce, jak si pomalu upravuje manžety a hledí na srpeček dorůstajícího měsíce. Sylvii dráždilo jeho mlčení, kňučela a skákala, aby ho vyrušila ze zadumání.
Shýbl se, vzal jí do náručí a pomalu přešel dvůr, snad jen metr okolo okna, u něhož jsem seděla. Kráčel zvolna a něžně hovořil s psíkem v náručí. Na schodech před domovními dveřmi se ještě obrátil, znovu se podíval na měsíc a na vzdálenou katedrálu a pak náhle bystrým pohledem přehlédl okna tříd. Myslím, že se uklonil,
ale ani tak jsem neměla možnost ani čas odpovědět na jeho pozdrav. Zmizel jako duch, měsícem ozářený práh ležel bledý a bez stínu před zavřenými domovními dveřmi.
Druhý den do Rue Fossette nepřišel - musel se zcela věnovat svému gymnáziu. Učila jsem jako obyčejně, obyčejným způsobem jsem strávila i ostatní čas, a když už se blížil večer, ozbrojila jsem se proti jeho tísnivé prázdnotě. Jestliže jsem měla naději alespoň na chvilkovou úlevu, mohla se skrývat jenom pod víkem mého stolku, ve stránkách některé knihy. Unaveně jsem se v nich přehrabovala, až vtom jsem narazila na fialovou brožuru, která tu určitě v poledne ještě nebyla. Otevřela jsem ji. Co to je?
Začetla jsem se do té malé knížečky; měla své kouzlo, kterým upoutala mou pozornost. Medovým hlasem lákala římská církev protestanty do svého lůna. Neodvolávala se k rozumu, pokoušela se získat jejich srdce. Hlavní pohnutkou k odpadlictví od evangelické víry měla být skutečnost, že katolík, kterému zemřeli jeho nejbližší,
může si je vymodlit z očistce. V té naivní a sentimentální knížce bylo cosi, co rozptylovalo mé chmury a ponoukalo mě k smíchu: bavilo mě nemotorné poskakování vlčete navlečeného do ovčího rouna a napodobujícího bekot nevinného jehňátka.
Usmívala jsem se tedy nad touto dávkou mateřské něžnosti, kterou mi posílala čilá stará paní, sedící na sedmi pahorcích, svatá církev římská, i své nechuti vyjít vstříc této dojímavé přízni, a tu jsem si všimla na titulní straně jména P. Silas. A na prázdném listě bylo tužkou napsáno drobnými sice, ale zřetelnými a mně dobře
známými písmeny: P. C. D. E. Lucy.
Zasmála jsem se - ale jinak než předtím. Znovu jsem ožila. Záhada sfingy byla rozluštěna, spojení těchto dvou jmen, otec Silas a Paul Emanuel, dávalo mi ke všemu klíč. Kajícník byl u svého duchovního rádce a jezuita se dověděl všechno, co jsme si pověděli při našem posledním rozhovoru. Ale jak by mohla církev posvětit naši dohodu o bratrství! Sbratření s kacířkou!
Nebyly to ovšem domněnky příjemné, ale když jsem si všechno srovnala v hlavě, uklidnily mě. Představa strašidelné jeptišky nebyla pro mne ničím v porovnání se strachem, že se monsieur Paul ve svém vztahu ke mně změnil z vlastní vůle.
Slunce nezapadalo ten večer jasně: ze západu i východu se stahovaly tmavé mraky. Dnes mohla konev na zalévání klidně odpočívat ve svém výklenku u studny; celé odpoledne drobně mrholilo a ještě stále tiše pršelo. Trhla jsem sebou, když jsem zaslechla v zahradě zaštěkat Sylvii. Tak živě a radostně štěkala jen na počest
jedné osoby.
Skleněnými dveřmi a klenutou besídkou jsem viděla hluboko do zahradní aleje: tam se míhala světlá Sylvie a probleskovala temnotou. Za předzvěstí však nic nepřicházelo. Přestala jsem dávat pozor a vrátila se ke svým knihám. Psí štěkot náhle přestal. Znovu jsem se za ním podívala. Vrtěl bílým ocasem a pozorně sledoval pohyb rýče, kterým monsieur Emanuel, skloněný k zemi, rozrýval mokrou půdu. Pracoval tak pilně, jako by si měl svou denní mzdu vydělat doslova v potu tváře.
Z jeho svraštělého čela a zaťatých zubů jsem vyčetla, že je ve špatné náladě. Ani jednou za celou dlouhou hodinu nezdvihl hlavu, ani jednou neotevřel ústa. Sylvie ho pozorovala, dokud ji to neunavilo. Zase začala pobíhat kolem dokola, čmuchala a čenichala, až mě nakonec objevila ve třídě. Vrhla se na okno a nadělala tolik rámusu, že monsieur Paul musel zdvihnout oči a všimnout si, proč
a na koho tolik štěká.
Zapískal, aby ji odvolal, ale ona rámusila ještě víc. Myslím, že ho její vytrvalé dotírání rozmrzelo; odhodil rýč, přiblížil se a pootevřel dveře. Sylvie se vrhla dovnitř a vyskočila mi na klín; přitom zametla svým huňatým ohonem stůl, až se knížky a papíry rozletěly na všechny strany.
Monsieur Emanuel vstoupil dovnitř, posbíral knížky, popadl Sylvii a schoval si ji pod plášť, kde se uvelebila jako myška, jen hlava jí vykukovala. Zatímco se s ní mazlil, přehlédl očima mé papíry a utkvěl pohledem na fialové brožurce.
„Zdá se, že jste tu knížku ještě nečetla. Nezajímáte se o ni?“
Odpověděla jsem, že jsem ji už četla.
Čekal, jako by si přál, abych mu o ní řekla svůj názor bez ptaní. Neměla jsem však náladu vycházet mu vstříc. Jestliže bylo třeba dělat ústupky, byla to věc příliš poslušného žáka otce Silase, ne moje. Jeho vlídný pohled by mě asi přivedl do rozpaků, kdyby mě nenapadlo vzít ze stolu několik per a rozvážně je ořezávat.
Vždycky nerad viděl, jak nešikovně ořezávám pera, obyčejně
jsem je přeřezala a rozštípla. Postavil Sylvii na zem, poručil jí, ať
čeká, vzal mi pera i nožík z ruky a začal je ořezávat, strouhat a špičatit přesně a obratně jako stroj.
„Líbila se vám ta knížka?“ zeptal se teď.
Potlačila jsem zívnutí a odpověděla, že ani nevím.
„Působila na vás?“
„Myslím, že mě tak trochu uspávala.“
Chvíli mlčel a pak řekl, že bych s ním nemusela mluvit tímto tónem. I když jsem zlá, bůh a příroda mi dali dost citu, aby mě hluboce dojala ona jímavá výzva.
„Ale já jsem opravdu nebyla dojatá,“ ubezpečila jsem ho. A jako důkaz jsem z kapsy vytáhla suchý, čistý a složený kapesník. Vzápětí jsem se stala terčem salvy kritických poznámek, spíš pichlavých než zdvořilých. Poslouchala jsem je s chutí. Slyšet monsieura Paula po dnech nepřirozeného mlčení, jak zas hovoří svým
starým způsobem, bylo pro mne milejší než poslouchat nevím jakou
hudbu. Při jeho kázání jsem utěšovala sebe i Sylvii obsahem bonboniéry, kterou profesor Emanuel vždycky zásoboval čokoládovými sladkostmi.
Dotkl se mé ruky svazkem čerstvě ořezaných per a zeptal se: „Řekněte přece, petite soeur - sestřičko, ale upřímně, co jste si o mně myslela v těch posledních dnech?“
Na tuto otázku se mi nechtělo odpovídat. Její obsah mi vehnal do očí slzy. Horlivě jsem si hrála se Sylvií, ale monsieur Paul se ke mně naklonil, s rukou opřenou o můj stůl.
„Nazval jsem se vaším bratrem,“ řekl. „Ale skoro ani nevím, co jsem - bratr - přítel - opravdu nevím. Vím, že na vás myslím, cítím, že vám přeji všechno dobré, ale musím se mírnit; moji nejlepší přátelé mi ukazují, jak byste mohla být pro mne nebezpečná.“
„Děláte dobře, když je posloucháte. Buďte opatrný.“
„Jste dobrá. Otec Silas vás má rád. Ale ten váš strašný, hrdý a horlivý protestantismus, ten je nebezpečný. Chvílemi se projevuje ve vašich očích, někdy se projevuje jistými výrazy a gesty, že mi z nich naskakuje husí kůže. Právě teď, když jste strhala tu knížku - panebože! jako by vám z očí koukal Lucifer!“
„Ale když já ten traktát nemohu brát vážně!“
„Vždyť je to čistá esence víry, lásky a dobroty! Myslel jsem, že vás dojme. Dával jsem ho do vašeho stolku s modlitbou. A vy opovrhujete mým dárkem. To mě bolí!“
„Má nevážnost nepatří vašemu daru. Sedněte si prosím, monsieur, a poslouchejte. Já přece nejsem neznaboh, nemám tvrdé srdce a nejsem vám ani nebezpečná, jak vám říkají; nechci vás odvádět od vaší víry - vždyť vy věříte v boha, Krista a bibli stejně jako já“
„Věříte opravdu v bibli? Uznáváte boží zjevení? Kde končí ta divoká a nezodpovědná odvaha vaší země a vaší církve?“
Ten večer se mnou hovořil vážně a důvěrně. Obhajoval své náboženství, snažil se uvádět logické důkazy. Já jsem hájila svou víru po svém - způsobem, na který už byl zvyklý a při němž už uměl sledovat mé odbočky, doplňovat mezery a odpouštět mi
i hloupé zajíkání - a snad se mi do jisté míry podařilo uklidnit jeho předsudky.
Když odcházel, nebyl uspokojený ani klidný, ale rozhodně jsem ho přesvědčila, že protestanti nemusí být nutně bohaprázdní nevěrci, jak tvrdil jeho duchovní rádce. Slyšela jsem, jak na prahu zašeptal modlitbu k Marii, královně nebeské, aby mě přivedla na pravou cestu.
Jak zvláštní! Já jsem vůbec netoužila odvést ho od víry jeho
otců. Nepokládala jsem katolictví za pravé náboženství, ale tenhle
katolík pro mne spojoval nejčistší prvky svého vyznání s nevinností
srdce, jaká se bohu jistě líbí.
Přeložila Nikola Bílá
Meisterkoch Knihy (myflexumshop.com)
Přidejte odpověď