autor: Charlotte Brontë
Kapitola 21: SPŘÁTELENÍ
„Zapomeňte na všechny profesory,“ řekla mi madame Becková. Madame byla důvtipná žena, ale tahle slova neměla vypustit z úst. Ty chytré hlavičky si na mě vymyslely mazaný plán, aby mě přiměly na něho zapomenout. Jenže dokázaly pravý opak. Ukázaly mi, jaký je dobrák; předvedly mi mého drahého chlapíka jako dokonalého hrdinu.
Otec Silas a Modesta Marie Becková (ti dva táhli za jeden provaz, o tom jsem vůbec nezapochybovala) – přede mnou odkryli svatostánek jeho srdce, ukázali mi jeho jedinou vznešenou lásku. To mi předvedli – a ne zbytečně; dokázal svou věrnost tím, že své nejlepší síly zasvětil nesobeckému cíli za cenu nesmírných osobních obětí.
Justinu Marii jsem znala tak dobře, jako bych se s ní osobně setkala. V penzionátě madame Beckové bylo takových děvčat dost: bledých pomalých flegmatiček s dobrým srdcem, ani dobrých, ani zlých. Jestliže měla andělská křídla, věděla jsem, čí básnická obraznost jí je připjala. Měla jsem se tedy dát odstrašit Justinou Marií? Má obraz mrtvé jeptišky tvořit mezi námi věčnou přehradu? A co jeho dobročinnost, která vyčerpávala jeho světské statky?
Přeložila Nikola Bílá
Ne, madame Becková a otče Silasi, neměli jste ve mně vzbuzovat tyhle otázky. Celý týden ve mně burcovaly vzpouru a povzbuzovaly mě, s nimi jsem vstávala i lehala. Odpověď na ně jsem mohla nalézt jen u něho. Potřebovala jsem ho vidět. Cítila jsem, že se mi teď bude v jeho tváři číst zřetelněji a zajímavěji než dřív.
Příležitost se naskytla záhy, hned druhý den. Asi ve tři hodiny odpoledne byl klid první třídy náhle porušen divokým vpádem profesorova paleta. Nikdo v té chvíli nebyl klidnější než já. Zbavena odpovědnosti, protože ve třídě právě udílela svou užitečnou lekci madame Becková, seděla jsem skloněná nad svým stolkem a kreslila, vlastně spíš kopírovala pěknou rytinu. Ale co se to děje?
Čísi ruka mě popadla, vystrčila z lavice, a než jsem se vzpamatovala, octla jsem se ve vedlejším sálku, který jsme kromě tanečních hodin a sborových nácviků málo používali. Když jsem se částečně probrala z ohromení, zjistila jsem, že stojím před dvěma elegantními pány. Třetí, monsieur Emanuel, stál poněkud stranou, na tváři i v očích mu bylo vidět silné vzrušení; vztáhl ke mne ruku se svým řečnickým gestem:
„Slečno, teď musíte těmto pánům dokázat, že nejsem lhář. Podle svých nejlepších schopností jim odpovíte na otázky, které vám položí. Také budete psát na téma, které vám vyberou. V jejich očích totiž hraji úlohu bezcharakterního podvodníka. Prý píši eseje, které podpisuji jmény svých žáků a vydávám je za jejich práce. Musíte vyvrátit jejich obvinění.“
Nebesa! Tak přece mě tedy dostal na tu veřejnou zkoušku, které jsem se tak dlouho bránila. Ti dva vousatí páni byli profesoři z Athenea, dvojice chladnokrevných skeptiků a pedantů. Zřejmě jim monsieur Emanuel neuváženě ukázal něco, co jsem napsala, něco, co mi ani nikdy nepochválil. Věděla jsem, že ta práce za mnoho nestála. Snad se zdála dobrou ve srovnání s úkoly jiných cizinek. A tak nastal ten nezapomenutelný výstup.
Začali u mne s klasiky. Nezabrala jsem. Přešli na francouzské dějiny – zase nic. Zkoušeli mě z různých ologií, ale skončilo to vždycky tím, že jsem jen zavrtěla hlavou a zas a znovu jsem opakovala: „To nevím.“ Po významné přestávce přešli k všeobecným vědomostem a dotkli se jednoho nebo dvou námětů, které mi byly blízké, protože jsem o nich často uvažovala. Monsieur Paul, dosud zamračený, se trochu rozjasnil; soudil, že jim aspoň teď dokážu, že nejsem hloupá, ale brzy poznal svůj omyl.
Odpovědi na otázky se v mé mysli sice vynořovaly, ale chyběla mi slova. Sama nevím, jestli jsem nemohla nebo nechtěla mluvit; vypověděly mi nervy. Ale krutě jsem trpěla: viděla jsem, jak monsieuru Paulovi vyvstává na čele pot, jak mi jeho oči bolestně domlouvají. Byl přesvědčen, že bych dovedla odpovídat, jen kdybych chtěla. Abych vysvobodila jeho, profesory i sebe, podařilo se mi konečně ze sebe vykoktat: „Pánové, nechte mě raději odejít; nic ze mne nedostanete. Jsem úplná ignorantka.“
Škoda že jsem to neřekla klidně a důstojně, že jsem raději nedržela jazyk za zuby. Když jsem spatřila pohled, který moji soudci vrhli na monsieura Emanuela, vypukla jsem v pláč. Plakala jsem víc zlostí než zármutkem. Ale nedovolili mi odejít.
Ještě jsem si musela sednout a psát. Jeden z profesorů mi zadal téma: Lidská spravedlnost. Ten prázdný, chladný pojem, který ve mně nedokázal vzbudit žádnou inspirující myšlenku. A monsieur Emanuel teď tady stál celý skleslý a jeho žalobci nad ním triumfovali. Ti pokrytečtí mentoři! Kdyby byla lidská spravedlnost taková, jaká má být, pomyslela jsem si, tihle dva by nemohli sedět na svých místech!
S tím nápadem jsem se pustila do práce. Lidská spravedlnost se mi náhle zjevila v neobvyklé podobě: jako beztvará čarodějnice se založenýma rukama. Viděla jsem ji v jejím domě, nepořádném brlohu; sluhové si k ní marně chodili pro rozkazy a pomoc, hladovějící žebráci bez povšimnutí čekali u jejích dveří, houf nemocných dětí se jí pletl u nohou. Tato počestná žena však o nic podobného nedbala. Měla své teplé místečko u krbu, kouřila, popíjela a těšila se ze svého ráje; když jí nějaký výkřik trpících ubožáků pronikl příliš ostře do uší, má povedená krasavice popadla pohrabáč nebo koště a slabého, nespravedlivě odstrčeného provinilce pořádně vyplatila – silnému a obratnému však jen pohrozila, pak sáhla do své hluboké kapsy a hodila mu plnou hrst cukrových mandlí.
Tak tedy vypadal náčrt „lidské spravedlnosti“, jak jsem jej zběžně hodila na papír a odevzdala pánům profesorům z Athenea. Nečekala jsem už na žádnou poznámku, poklonila jsem se té trojici a zmizela.
Ještě téhož dne jsem se po vyučování s monsieur Paulem zase setkala. Náš hovor se ovšem zpočátku nevyvíjel hladce; nemohla jsem jen tak beze všeho přejít tu násilnou zkoušku. Nakonec prohlásil, že mi nic není svaté a že jsem bez srdce, a zmizel. Nepřála jsem si, aby vůbec odešel, chtěla jsem jen, aby si uvědomil, že něco takového, co mi odpoledne provedl, není možné jen tak bez trestu odpustit.
Byla jsem proto ráda, když jsem ho po chvilce uviděla v besídce zahradničit. Přiblížil se ke skleněným dveřím a já jsem se u nich také ochomýtala. Mluvili jsme spolu o květinách, které rostly kolem, ale brzy odložil rýč a převedl rozhovor na téma zajímavější pro nás oba. Trochu se mi omlouval za své dnešní jednání; uznával, že přestřelil, a dovolával se mé shovívavosti.
„Ale tu od vás asi těžko mohu očekávat,“ řekl. „Neznáte mě, neznáte mé postavení ani můj život.“
„Ne, monsieur,“ rozvíjela jsem jeho myšlenku, „ovšemže neznám, jak říkáte, ani váš život, ani vaše postavení, ani vaše oběti. V podstatě jste pro mne cizí člověk.“
„Jak to?“ zamumlal a udiveně svraštil čelo.
„Víte přece, že vás znám jen ze třídy – jako přísného despotu. Slýchám o vás, že i ve městě uplatňujete svou energii a své nápady, že jste rád všude první, ale že je těžké vás přesvědčit nebo přimět k ústupkům. člověk jako vy, bez závazků, nemá asi žádné příbuzné; nikdo na vás není závislý, nemáte vůči nikomu žádné povinnosti. My všichni, s nimiž se stýkáte, jsme pro vás jenom nástroje, kterými manipulujete bez ohledu na to, jak nám přitom je. Zábavu si najdete na veřejnosti, při slavnostech: tenhle ústav a protější gymnázium jsou pro vás dílnami, kde vyrábíte zboží nazvané žactvo. Nevím o vás ani to, kde bydlíte, a nedivte se proto, když předpokládám, že nemáte domov a ani o něj nestojíte.“
„Tak jste mě tedy posoudila,“ povzdechl si. „Přesně tak, jak jsem čekal. Pokládáte mě za necitu, za člověka bez přátel i bez rodiny, za bezzásadového bezbožníka. Dobrá, slečno, často se dočkáme takové odplaty na světě.“
„Jste filozof, monsieur, cynický filozof, pohrdáte lidskými slabustkami a nedbáte o pohodlí,“ (při tom jsem se zadívala na jeho paleto, takže si honem oprašoval vybledlý rukáv). „A vy, mademoiselle, si potrpíte na čistotnost a fajnovost a přitom jste hrozně necitelná.“
„Ale někde snad, monsieur, přece musíte bydlet? Povězte mi, kde bydlíte a jaké máte služebnictvo?“
Ohrnul spodní ret na znamení nejhlubšího pohrdání a spustil: „Bydlím v díře, slečno! V komoře, kam byste ani nestrčila svůj citlivý nosánek. Před časem jsem vám vyprávěl o studovně v tamté koleji, protože jsem se styděl povědět vám celou pravdu; ať to tedy víte: ta ‚studovna‘ je můj celý byt, moje ložnice a salón v jednom. A pokud jde o moje služebnictvo,“ (skvěle napodobil můj hlas) „mám deset sluhů, těchhle!“ a nevrle mi roztáhl před oči svých deset prstů. „Sám si čistím boty,“ pokračoval vzteklým hlasem, „sám si kartáčuji paleto.“
„To sotva, monsieur, aspoň to na něm není vidět,“ vpadla jsem mu do řeči.
„Sám si stelu a uklízím; obědvám v hostinci a večeřím jak kde. Dny mi ubíhají v práci a bez lásky, mé noci jsou dlouhé v mé samotě, nikdo na světě o mne nestojí kromě několika starých lidí a hrstky chudáků, jejichž království není z tohoto světa.“
„Ach monsieur, vždyť já to všecko vím a znám!“
„Jistě leccos znáte, ale o mně nevíte nic, Lucy.“
„Vím o vás, že máte pěkný starý dům na pěkném starodávném náměstí v Dolním městě – pročpak se nepřestěhujete tam?“
„Cože?“ vyhrkl. „Z toho pokoje, který vypadá jako kaple, byste si měl zřídit pracovnu – je takový tichý a útulný.“ Zadíval se na mne pozorně, trochu se pousmál a lehce zrudl. „Kde jste to všechno sebrala? Kdo vám to napovídal?“
„Nikdo. Snad se mi to všechno jen zdálo, co myslíte, monsieur, byl to sen?“
„Já nejsem jasnovidec a nevyznám se v ženách, nevím, co si myslí ve dne, natož co si navymýšlejí ve spánku!“
„Jestli se mi to jen zdálo, pak jsem viděla v tom snu také lidi v tom domě. Starého shrbeného kněze a stejně starou, malebně krojovanou služebnou; a dámu nádherně oblečenou, ale prapodivně znetvořenou, sahala by mi tak do pasu – za její šperky by se nemusel stydět kníže. A všichni ti staroušci – ta dáma, její kaplan i služka – ti všichni byli pod ochranou jisté laskavé ruky.“
Zakryl si rukou horní část tváře, ale bylo vidět ústa, na nichž se chvěl výraz, který jsem měla tak ráda. „Vidím, že jste pronikla do mých tajností,“ ozval se, „ale jak je to možné?“
Tak jsem vyprávěla, jak mě madame Becková poslala do Dolního města, o tom, jak mě ta dáma odbyla, o laskavém knězi. „A jak jsem tam čekala, až se přežene bouřka, pere Silas mi krátil čas vyprávěním jistého příběhu. Dám mu název ‚Páterův žák‘.“
„Cože?“ vyhrkl a jeho snědá tvář zrudla. „To je jeho slabá stránka. Ale co vám vlastně napovídal o tom páterově žáku?“
„Vyprávěl mi o jeho mládí a mužném věku – o jeho lakotě, nevděčnosti, nesmiřitelnosti a nestálosti.“
„A dál?“
„Potom ho stihlo neštěstí,“ pokračovala jsem, „při němž ho nikdo nelitoval, a on je snášel s odvahou, kterou nikdo neobdivoval, trpěl bezpráví, a nikdo s ním neměl soucit: nakonec se nekřesťansky pomstil tím, že nahrnul řeřavé uhlí na hlavu nepřátel.“
„Neřekla jste mi všechno,“ namítl.
„Myslím, že skoro všechno. Otec Silas se ještě zmínil o tom, že žákovo povolání se podobá kněžskému působení, že pokládá svůj život za zasvěcený.“
„Jakým svazkům nebo povinnostem?“
„Poutům minulosti a milosrdným skutkům současnosti.“
Několik minut jsme oba zadumaně mlčeli.
„A teď, mademoiselle Lucy, když už všechno víte, podívejte se mi do očí a po pravdě mi zodpovězte jednu otázku. Zdvihněte oči a nebojte se mne: já jsem člověk, kterému je možno plně důvěřovat.“
Zdvihla jsem oči.
„Teď když mě tak znáte skrznaskrz – celou mou minulost, všechny mé závazky – když už dávno znáte všechny mé chyby, můžeme být my dva – vy a já – přáteli?“
„Pokud mě chce monsieur za přítelkyni, já vás budu ráda považovat za přítele.“
„Ale já myslím za blízkého přítele – za důvěrného, věrného přítele, za nepokrevního bratra. Můžete být, slečno Lucy, sestrou chudáka, tolik obtíženého závazky a dluhy?“
Nebyla jsem schopna slova, ale myslím, že jsem mu přece jen dala odpověď; vzal mě za ruku a té bylo v jeho dlaních dobře. Připadalo mi neuvěřitelné, že ten laskavý a úzkostlivý pohled, kterým se na mne díval, je skutečnost, i rozjasnění jeho očí vyvolávaly ve mně takovou radost, jakou jsem dosud docela jistě ještě nikdy nepocítila. Teď jsem nezáviděla žádnému děvčeti milence, žádné nevěstě ženicha, žádné ženě manžela; byla jsem spokojena s tímto dobrovolným a obětavým přítelem.
Ale co potom, až se všechno zase rozplyne jako sen?
„Co je vám?“ zeptal se, sotva mi tato myšlenka zatížila srdce a její stín mi přelétl po tváři.
Přiznala jsem se k ní; po krátké chvíli mi s úsměvem řekl, jak ho podobná obava – jestli s ním budu mít strpení, když je tak nevypočitatelný a náladový – pronásleduje už delší dobu. Našla jsem v sobě klidnou odvahu. Cítila jsem se šťastná.
„Lucy,“ ozval se monsieur Paul potichu a stále držel mou ruku ve své, „viděla jste v tom starém domě jeden obraz malovaný na dřevě?“
„Podobiznu jeptišky?“
„Ano. Vzpomínáte si, co jsme viděli spolu tenkrát večer v zahradě?“
„Na to nikdy nezapomenu.“
„Nespojovala jste nějak ty dvě představy?“
„Když jsem ten portrét uviděla, vzpomněla jsem si i na to zjevení,“ odpověděla jsem po pravdě.
„Ale nevěříte, že by se některá světice v nebi mohla trápit světskou žárlivostí?“
„Jsem přesvědčena, že se jednoho dne tohle tajemství vysvětlí docela přirozeným způsobem.“
„Jistě. A navíc by žádná dobrá žijící žena – a tím méně čistý a šťastný duch – nemohla znepokojovat takové přátelství, jako je naše. N’est-il pas vrai?“ Není-liž pravda?
Dřív než jsem mohla odpovědět, vtrhla dovnitř Fifinka Becková, červená jako růžička, a vyřizovala, že mě maminka potřebuje. Jde do města navštívit jakousi anglickou rodinu a prosí, abych jí tlumočila. Nezlobila jsem se: pro ten den bylo toho dobrého ažaž.
Přeložila Nikola Bílá
Přidejte odpověď