autor: Charlotte Brontë
Kapitola 20.: ZLÁ VÍLA
Ve čtvrtek odpoledne si mě zavolala madame Becková a požádala mě, abych jí – pokud nemám něco vážného na práci – nakoupila ve městě nějaké maličkosti. Slíbila jsem jí to a už jsem měla ruku na klice domovních dveří, když vtom si mě madame zavolala zpátky.
„Promiňte, slečno Lucy,“ řekla, jako by jí najednou projel hlavou jakýsi nápad, „ale vzpomněla jsem si ještě na něco, co byste pro mne mohla vyřídit. Snad to nebude přílišné zneužívání vaší ochoty.“
Odběhla do malého salónku, přinesla pěkný košíček naplněný vybraným ovocem, které bylo rozloženo mezi zelenými listy a žlutými hvězdicemi bůhvíjakých exotických rostlin. „Buďte tak moc hodná a odevzdejte ten košíček v domě paní Walravensové zároveň s mým blahopřáním k svátku!“
Dala mi adresu, a když už jsem odcházela, zavolala mě ještě jednou zpátky a důrazně mě žádala, ať košíček odevzdám jenom přímo do rukou paní Walravensové, že si ta dáma potrpí na ceremonie.
Konečně jsem se dostala ven. Nákupy mi zabraly dost času, ale nakonec jsem obstarala všechno to hedvábí, vlny, střapce a šňůry, které jsem měla v seznamu, a zbývalo mi už jen odevzdat ovoce s blahopřáním. Vyhlídka na putování starobylým Dolním městem mě dost lákala a nijak mi nevadilo, že podvečerní obloha nad městem dostávala barvu tmavého olova a na okrajích mraků vyšlehovaly rudé záblesky.
Neznámé hodiny z neznámé věže odbíjely tři čtvrtě na šest, když jsem došla k domu, jehož adresu mi madame Becková dala. Stál na jakémsi náměstíčku; bylo tu ticho, mezi širokými šedými dlaždicemi rostla tráva, domy tam byly velké a vypadaly starobyle. Jako by tu vládl duch dávných věků a neměl sem přístup obchodní ruch. Ale bohatství a vznešenost, které tu dříve sídlívaly, opustily svá někdejší hnízda.
Když jsem přecházela přes opuštěné náměstí, na jehož dlažbě pomalu houstly kapky, neviděla jsem nikde známku života, jen jakýsi starý sešlý kněz právě vyšel z domu, do něhož jsem měla namířeno, a když jsem zazvonila, obrátil se a zadíval se na mne.
Otevřela mi stará žena ve starodávných selských šatech, s čepcem zdobeným domácími krajkami, v soukenné sukni, jupce a velkých dřevácích. Výraz její tváře nebyl zrovna přívětivý, málokdy jsem se setkala s osobou tak nabručenou. Na můj dotaz po paní Walravensové mi sotva odpověděla a košík s ovocem by mi snad vytrhla z ruky, nebýt starého kněze, který se sem přibelhal, zadržel ji a vyslechl poselství, kterým jsem byla pověřena.
Pronesl cosi k staré služce ve zdejším nářečí, osobně mě doprovodil nahoru do jakéhosi salónu a odešel. Pokoj byl velký, měl pěkný starý strop a okna z malovaných skel jako v kostele, ale byl prázdný a v příšeří nastávající bouře se zdál až podivně pochmurný. Upoutaly mě obrysy jakéhosi velkého obrazu.
Najednou obraz jako by začal ustupovat; k mému velkému úžasu se postupně úplně vytratil a na jeho místě se objevil klenutý otvor, vedoucí do chodby s točitým schodištěm; chodba i schody byly kamenné, bez koberce. Shora bylo slyšet klapot, jako když někdo sestupuje s hůlkou, brzy padl na schody stín a já jsem konečně spatřila jakousi postavu.
Ale byla to skutečná osoba, ten záhadný zjev, který se ke mně blížil? Octla jsem se v začarované říši – patřila k ní ta ponurá místnost, i ten mizející obraz, ale všechny tyto podrobnosti bájné scenérie přebila hlavní pohádková bytost – zlá víla Malevola. Jaká že byla?
Malinká, ve vyzáblých rukou svírala zlaté držadlo hůlky ze slonoviny. Velkou hlavu měla posunutou před hrudník, jako by ani neměla krk; podle vrásčité pleti jí mohlo být sto let, ale podle zlých očí se zsinalými víčky ještě víc. Tato bytost na sobě měla brokátové květované šaty s modrým podkladem a přes ně přehozený vyšívaný drahocenný šál, pro ni příliš dlouhý, takže se jeho pestré střapce ploužily po zemi.
Ale vrcholem všeho byly její klenoty: dlouhé třpytivé náušnice a na kostnatých prstech velké zlaté prsteny s ohromnými nachovými a zelenými kameny. Ta trpasličí hrbatá stařena byla vystrojena jako nějaká barbarská královna.
„Co mi chcete?“ zeptala se chraptivě.
Odevzdala jsem jí košík i vzkaz.
„To je všechno?“
„Všechno.“
„Tak vyřiďte madame Beckové, že si takové ovoce koupím, kdy chci, a na její blahopřání že kašlu.“ A zdvořile se ke mně obrátila zády.
V tu chvíli zahřmělo a hned nato místnost ozářil blesk. Čarodějný výjev v zakletém hradě pokračoval. Venku nadpřirozené síly rozpoutaly bouři. Pršelo, jen se lilo z nízkého nebe, a mraky, před chvílí ještě zarudlé, dostávaly teď mrtvolně sinavý přísvit. Blesky se divoce křižovaly a nablízku práskl hrom; bouře zuřila právě nad městem a zřejmě vrcholila. Opustila jsem nehostinný sál paní Walravensové a zamířila ke schodům, kde na odpočívadle stála malá stolička. Tam jsem čekala.
V tom kdosi přicházel po schodech dolů; byl to ten starý kněz. „Tady nesmíte sedět, slečno,“ řekl.
„Náš dobrodinec by se zlobil, kdyby se dověděl, že se s někým takhle zacházelo v jeho domě.“
Musela jsem se vrátit. Zavedl mě do menší místnosti, lépe zařízené. Když trochu odhrnul záclonu, viděla jsem, že tento pokoj připomíná malou kapli, zasvěcenou památkám a vzpomínkám.
Laskavý páter se usadil, jako by mi chtěl dělat společníka, ale nebavil se se mnou, vytáhl jakousi knihu, zadíval se do jejích stránek a začal drmolit litanie. Po pravdě řečeno, napadlo mě, že můj společník se podobá otci Silasovi, před nímž jsem poklekla v klášterním kostele. Zdálo se mi, že poznávám i jeho hlas.
Ale jak jsem ho pozorovala, najednou na mne pohlédl, jako by mi dával najevo, že ví o tom, jak si ho prohlížím; odvrátila jsem se tedy a bloudila očima po pokoji. Kromě vyřezávaného kříže ze zažloutlé slonoviny, schýleného nad tmavorudým klekátkem s misálem a ebenovým růžencem, visel na přední stěně velký obraz ženy v hábitu jeptišky.
Ten portrét jako by přitahoval můj pohled. Nebyla to tvář krásná, ale příjemná, přes své mládí bledá a ztrápená žalem či chorobou. Starý kněz, který se zprvu zdál nahluchlý a vetchý, měl podle všeho ještě dost bystrozraku. Postřehl můj zájem a pomalu, zřetelně prohodil tyto čtyři poznámky:
„Byla velice milována. Odevzdala se bohu. Zemřela mladá. Ještě je stále vzpomínaná a oplakávaná.“
„Tou starou dámou, paní Walravensovou?“ zeptala jsem se.
Páter však zavrtěl hlavou a pousmál se. „Ne, ne,“ řekl. „Babička může děti svých dětí velice milovat, ale v tomto případě oplakává svou ztrátu snoubenec, jemuž osud, víra i smrt třikrát odepřely blažené spojení s Justinou Marií.“
Vycítila jsem, že čeká na mé otázky. Když jsem se tedy zeptala, kdo ztratil a dodnes oplakává onu Justinu Marii, vypověděl mi dojemnou romantickou historii. Hrdinou příběhu byl jeho žák, kterého nazýval svým dobrodincem a který kdysi miloval tuto bledou Justinu Marii. Oba byli z bohatých rodin a společenské postavení dávalo mladému muži právo ucházet se o ruku nevěsty s velkým věnem. Ale jeho otec, bohatý bankéř, náhle přišel o všechno jmění, zemřel a zanechal po sobě jen dluhy a nouzi. Syn bankrotáře tedy nesměl pomýšlet na sňatek s Marií.
Postavila se proti tomu se vší prudkostí své povahy zejména právě ona stará čarodějnice, madame Walravensová. Něžná dívka neměla v sobě dost síly čelit protivenství a vytrvat při svém milenci; ale svou lásku nezradila: odešla do kláštera a tam zakrátko zemřela.
O několik let později došla k úpadku i její rodina. Její otec, známy klenotník, hrál na burze a zruinoval se. Zemřel hanbou i žalem nad svými ztrátami. Jeho žena i stará hrbatá matka zůstaly bez haléře a zemřely by v bídě, kdyby se jich neujal zavržený nápadník jejich dcery. Ten se jim odplatil za jejich urážlivou pýchu nejčistší křesťanskou láskou a staral se o ně tak, že ani vlastní syn by je nezahrnul větší péčí.
Justinina matka brzy zemřela, žehnajíc mu, nenávistná babička žije dál, výhradně na útraty onoho obětavého muže. Přivedl ji do tohoto domu.
„A tady,“ končil své vyprávění kněz se slzami v očích, „jsem získal přístřeší i já, jeho bývalý vychovatel, i Agnes, jejich stará služka. Vím, že naší podpoře a dalším dobročinným účelům věnuje tři čtvrtiny svých příjmů. Tyto závazky mu dokonce ani nedovolily, aby se oženil; žije, jako by byl knězem.“
Než domluvil, utíral si slzy, a já přitom zachytila kradmý záblesk v jeho oku, který ve mně vyvolal překvapivou myšlenku. Zdálo se, že všechny události dnešního odpoledne spolu nijak nesouvisí; teprve poťouchlé pokukování těch jezuitských očí jim dalo spojovací článek.
Páter mě vyrušil z úvah otázkou: „Mademoiselle,“ řekl, „doufám, že nebudete muset jít dlouho těmi zaplavenými ulicemi. Bydlíte daleko?“
„V Rue Fossette.“
„Snad ne v penzionátě madame Beckové?“
„Ano, právě tam.“
„Pak tedy,“ sepnul ruce, „musíte znát mého šlechetného žáka, mého Paula.“
„Monsieura Emanuela, profesora literatury?“
„Ano, ano.“
Teď už se tedy dal spojovací článek přímo vyhmátnout. „Ten příběh se tedy týkal monsieura Paula?“ zeptala jsem se. „To on je vaším bývalým žákem a dobrodincem paní Walravensové?“
„Ano. A kromě toho,“ dodal s jistým důrazem, „byl a stále ještě je věrným snoubencem oné světice na zemi i v nebesích – Justiny Marie.“
„A vy, kdo jste vy, otče?“ otázala jsem se i já, ale už předem jsem tušila, jakou dostanu odpověď.
„Jsem, dcero, otec Silas, nehodný syn svaté církve, kterého jste jednou poctila dojímavou důvěrou a který vás od toho dne nespustil z očí, neboť si uvědomuje, na jak vysokém duchovním stupni byste stála, kdybyste se podrobila učení a zdravým zásadám svaté církve.“
„Monsieur Paul tady nebydlí?“ odvedla jsem raději zpátky předmět rozhovoru.
„Ne, přichází sem jen někdy, aby uctil svou milovanou světici a vyzpovídal se mi; sám bydlí jen ve dvou místnostech a nemá ani sluhu, a přesto nedovolí madame Walravensové odprodat ty nádherné šperky.“
„Jak dlouho to je, co ta slečna zemřela?“ zeptala jsem se s pohledem na Justinu Marii.
„Dvacet let. Byla o něco starší než monsieur Emanuel, který byl tehdy velice mladý; vždyť teď má jen málo přes čtyřicet. Ale oplakává ji a jeho srdce po ní bude truchlit dál – podstatou jeho povahy je stálost.“
To bylo řečeno se zřejmým důrazem. Ještě pršelo, ale bouře už přešla. Vstala jsem, poděkovala knězi za jeho pohostinnost i vyprávění, a ponořena do různých úvah jsem se z toho podivného domu vracela zpátky.
Domu jsem přišla až po západu slunce. Gotonová mi přinesla jídlo do malého salónku a zanedlouho se tam objevila i madame Becková s pohárem vína.
„No tak,“ oslovila mě s potutelným úsměvem, „jak vás přijala madame Walravensová? Je komická, viďte?“
Pověděla jsem jí, co jsem zažila, a doslovně jí opakovala uctivý vzkaz, kterým jsem byla pověřena.
Smála se. „Představte si, že mě nesnáší, protože si myslí, že jsem se zamilovala do svého bratránka Paula, do toho svatouška, který se neodváží udělat ani krok bez svolení svého zpovědníka. Ostatně, i kdyby měl sebevětší chuť se oženit – ať se mnou, ať s jinou, nemůže, protože má na krku příliš velkou rodinu. A navíc má hlavu plnou romantické lásky k bledolící Marii Justině (mimochodem myslím, že to byla dost omezená osoba), která už je dvacet let andělem v nebi nebo kde. Nasmála byste se, kdybyste znala jen polovinu rozmarů a výstředností monsieura Emanuela – ale já vás tady bavím, a vy se ani nemůžete najíst, milá miss. Tak se v klidu najezte, vypijte si víno a zapomeňte na všechny anděly i hrbáčky, a hlavně na profesory – et bon soir – a dobrou noc! “
Přeložila Nikola Bílá
Meisterkoch Knihy (myflexumshop.com)
,
Přidejte odpověď