autor: Charlotte Brontë
Kapitola 19.: MONSIEUR PAUL PLNÍ SVŮJ SLIB
Dvacet chovanek a čtyři učitelky jsme obdržely k prvnímu květnu pozvání na venkovskou snídani. Měly jsme vstát v pět ráno, abychom se už v šest hodin oblečené mohly svěřit velení profesora Emanuela, který splní svůj slib a povede nás za město.
Rozbřesklo se klidné podletní jitro, v orosené zahradě zpívali ptáci a lehká mlha předpovídala teplý den. S radostí jsme se oblékly do sluneční pohody, všechny jsme na sobě měly pestré šaty a k nim vhodné slaměné klobouky, jaké dovedou vytvořit a vyzdobit jen francouzské kloboučnice. Nikdo neměl na sobě žádné vybledlé hedvábí, žádnou obnošenou parádu. Úderem šesté se vesele rozcinkal domovní zvonek a už jsme se hrnuly po schodech dolů do vestibulu; tam nás čekal náš profesor; neměl na sobě svůj beztvarý svrchník a strohou řeckou čapku, ale mladistvou přepásanou kazajku a veselý slamáček. Popřál nám co nejsrdečněji dobré jitro a většina z nás mu poděkovala úsměvem.
Seřadil nás do šiku a hned jsme vyrazili na cestu. Ulice byly ještě tiché a bulváry se svěže zelenaly. Snad všechny jsme byly šťastné, když jsme si po nich tak bezstarostně vykračovaly. Náš velitel ovládal tajemství, jak u druhých vyvolávat blaženou náladu, stejně jako jindy dovedl přičarovat ovzduší strachu, ba hrůzy. Nešel v čele, ale podle našich dvojstupů; bavil se se všemi, nejen se svými favoritkami, a nezanedbával ani ty, které rád neměl.
Já jsem šla ve dvojici s Ginevrou Fanshawovou a cítila jsem na své paži sladkou tíhu tohoto anděla, který nebyl příliš éterický. Ale snažila jsem se jí i využít; pokaždé jsem ji vsunula mezi sebe a monsieura Paula podle toho, z které strany jsem ho viděla přicházet. Důvodem k tomuto manévrování byly mé nové růžové šaty!
Vědoma si, pod čí jsem ochranou, měla jsem stejný pocit, jako když jsem jednou musela přejít přes louku, na které se pásl býk a já měla na sobě šál s červeným pruhem. Nějakou dobu jsem si vystačila s touto schovávačkou, při níž jsem si přetahovala cípy černého hedvábného přehozu, ale profesor brzy vypozoroval, že ať se k nám přitočí z té či oné strany, vždycky se octne po boku slečny Fanshawové.
Ti dva se neměli příliš v lásce; a tak konečně, když už nás obešel nejmíň šestkrát se stejným výsledkem, vystrčil hlavu dopředu a nevrle mě oslovil: „Co je to? Hrajete si na schovávanou nebo co?“ A vtom už bystře přišel celé věci na kloub.
Marně jsem si rozprostírala po šatech dlouhé třepení a roztahovala široký cíp šátku. „Á! Zas růžové šaty!“ utrousil a já nevěděla, kam uskočit, jako tenkrát, když na mne zafrkal na louce ten divný býk.
„Jsou to jen laciné bavlněné šaty,“ spěchala jsem s obhajobou, „a mnohem líp se perou než jiné barvy.“
„Slečna Lucy vydá za deset Pařížanek. Kdo kdy viděl takovou anglickou parádnici! Podívejte se na její klobouk, rukavičky a střevíčky!“
Neměla jsem o nic elegantnější doplňky než ostatní, naopak spíš prostší než druhé dívky; monsieur teď byl na koni a já byla připravena na bouřku, ale jen se zablýsklo na časy.
„Žádné strachy, mě spíš těší, že jste se tak zkrášlila na mou slavnůstku.“
To už jsme byli v srdci nefalšované venkovské přírody; o měsíc později budou tyto lesní cesty prašné a nevábné, ale v májové zeleni a v časném jitru vypadaly lákavě.
Přišli jsme k studánce, kolem níž byly podle zdejšího zvyku vysázeny do kruhu lípy, a tam jsme dostaly povel zastavit a rozsadit se na zelené trávě kolem profesora. Sám si sedl doprostřed a vyprávěl nám historku.
Vyprávěl poutavě, slovy, jaká rády poslouchají děti a jež se často snaží napodobit vzdělanci: prostě a nehledaně. Já sama jsem neuměla mluvit spatra, a snad i proto jsem tolik obdivovala ty, kdo měl tuto schopnost tak dokonalou.
Profesor Emanuel nebyl spisovatel, ale s bezstarostnou marnotratností rozdával takové duchovní bohatství, jakým se může chlubit jen málo knih. Když dovyprávěl, zamířil k vyvýšenince, na níž jsem seděla s Ginevrou trochu stranou.
Podle svého zvyku se hned ptal, jestli se mi jeho vyprávění líbilo (nedovedl skromně čekat, až posluchač začne chválit sám od sebe). Nenadělala jsem jako obyčejně mnoho řečí a jen jsem prostě řekla, že se mi líbilo.
„Ale napsat bych to nedovedl,“ poznamenal.
„Proč ne, monsieur?“
„Protiví se mi mechanická práce, protiví se mi dřepět nad papíry, to není pro mne. Ale s radostí bych to diktoval písaři, který by mi byl po chuti. Psala by mi mademoiselle Lucy, kdybych ji o to požádal?“
„Monsieur by byl na mne příliš rychlý, moc by mě honil a zlobil by se, kdyby mé pero nedrželo krok s jeho vyřídilkou.“
„Někdy to se mnou zkuste, ať se přesvědčíte, jaká obluda se ze mne při tom vybarví. Ale teď vás chci využít k jinému zaměstnání. Vidíte tamhle ten statek?“
„Tam mezi stromy? Vidím.“
„Tam dostaneme snídani; a než nám ta dobrá hospodyně uvaří kotel bílé kávy, namažete s pěti děvčaty, která určím, padesát housek s máslem.“
Znovu nás seřadil do bojového šiku a statek se vzdal naší přesile. Pod jeho vedením jsme se pustily do práce a nachystaly k snídani velký koš housek, které pekař donesl. Káva i čokoláda se už zatím uvařily, k hostině ještě patřila smetana a čerstvě snesená vejce; monsieur Emanuel, vždycky štědrý, k tomu chtěl ještě objednat uzené maso a zavařeniny, ale několik z nás, které na něho měly trochu vlivu, byly proti tomu.
Smál se nám, že jsme „šetřilky“, ale my jsme na něj nedaly. S jakým radostným úsměvem tam stál v kuchyni u krbu a díval se na nás! Měl rád kolem sebe ruch, život, hojnost a veselí.
Zeptaly jsme se, kam si sedne. Víme prý dobře, že je naším otrokem, odpověděl, a že by se neodvážil vybrat si třeba jen stoličku bez našeho dovolení.
A tak jsme mu přinesly hospodářovo velké křeslo, postavily jej do čela dlouhého stolu a usadily ho tam.
Než jsme zasedli k snídani, musela nejmladší z nás odříkat krátkou modlitbu. Sám se zbožně pokřižoval, s takovou dětskou vírou, že jsem se nedovedla zdržet úsměvu. Většina kolegů našeho profesora byli nevěřící, a leckterý z nich by neobstál pod drobnohledem, ale on měl v sobě ve své nábožnosti a bezúhonnosti cosi z dávného rytíře.
Když byl obklopen jen ženami a dětmi, nic ho nemohlo vyvést z míry; měl hlavní slovo a choval se co nejroztomileji.
Po snídani dostala dívčí společnost dovolení běhat a skotačit po loukách, já jsem ještě pomáhala s několika děvčaty hospodyni uklízet nádobí. Monsieur Paul mě odtud odvolal a přál si, abych si k němu usedla pod strom, odkud mohl sledovat, jak jeho stádečko pobíhá po pastvině, a něco mu přečetla, dokud si nevykouří svůj doutník.
Seděl na selské lavici a já na prohnutém kořenu. Když jsem mu předčítala, v modrých očích se mu zrcadlila pohoda. I já jsem se cítila šťastná – blažil mě krásný den, ale ještě víc jeho blízkost a nejvíc jeho vlídnost.
Několikrát se mě zeptal, jestli bych raději nešla za ostatními. Řekla jsem, že ne, že se cítím spokojena vedle něho. A spokojila bych se s takovým bratrem, jako je on? ptal se dál. Přikývla jsem podle pravdy. A kdyby odjel za moře, na dva, tři, snad pět let, měla bych radost z jeho návratu?
„Monsieur, jak bych tu dobu přestála?“
„Býval jsem k vám přece často tak tvrdý a náročný!“
Zakryla jsem si tvář, aby neviděl mé slzy. Zeptala jsem se, proč tak mluví, a uslyšela jsem, že už tak hovořit nebude. Mírnost, kterou projevoval vůči mně až do konce toho dne, mi však pronikala až k srdci. Bylo to pro mne příliš něžné. Byla bych radši, kdyby byl příkrý, rozmarný a popudlivý jako obvykle.
V poledne začalo slunce pálit jako v létě a náš pastýř svolal své ovečky z pastvy a chtěl nás hnát domů. Dobrá nálada některých mladších dívek mizela při představě, jak se právě v polední výhni budou trmácet po rozpálených cestách a ulicích.
Ale monsieur Paul to předvídal a hned za statkem jsme potkali dva žebřiňáky, které pro nás jely, a za hodinu nato nás už bezpečně vyložily v Rue Fossette. Byl to příjemný den a mohl být dokonalý, nebýt onoho mráčku melancholie, který na chvíli zakalil jeho sluneční svit. Ten den se pro mne zachmuřil ještě jednou.
Slunce právě zapadalo, když jsem uviděla profesora Emanuela vycházet předními dveřmi s madame Beckovou na zahradu. Asi hodinu chodili po aleji zabráni do vážného hovoru; on se zdál zneklidněný, ona se na něho dívala vyčítavě a užasle.
Když se madame vrátila do domu, zůstal její příbuzný ještě v zahradě. Najednou zamířil do besídky ke skleněným dveřím první třídy; právě tam jsem stála a pozorovala ho. Nenašla jsem v sobě dost odvahy, abych počkala na jeho příchod.
Dala jsem se na útěk. Nezastavila jsem se, dokud jsem nedoběhla do prázdné oratoře. S tlukoucím srdcem a s nevysvětlitelným strachem jsem poslouchala, jak profesor prochází všemi třídami a netrpělivě bouchá dveřmi. I to jsem slyšela, jak vtrhl do jídelny se slovy: „Kde je slečna Lucy?“
A právě tehdy, když už jsem sbírala odvahu a byla připravena sejít dolů a setkat se s ním, zazněl řezavý hlas Saint Pierrové: „Šla si už lehnout.“
Mrzutě dupnul a odešel na chodbu. Tam narazil na madame Beckovou, která na něho zostra spustila a odvedla ho k domovním dveřím. Slyšela jsem, jak za ním zaklaply, a náhlý úžas nad mým nesmyslným jednáním mě ochromil. Hned od počátku jsem cítila, že mě potřebuje, že mě hledá – a já ho potřebovala také.
Co mě tehdy hnalo od něho pryč? Chtěl mi cosi svěřit – a já jsem mu to znemožnila! Má nerozumná nedůslednost došla své odplaty.
Místo úlevy a jistého zadostiučinění, kterého bych se dočkala, kdybych přemohla ten panický strach a jen ještě dvě minuty zůstala stát na svém místě, zaplavily mě pochyby a hrozná nejistota. Prožila jsem neklidnou noc.
Přeložila Nikola Bílá
Meisterkoch Knihy (myflexumshop.com)
,
Přidejte odpověď