autor: Charlotte Brontë
Kapitola 18.: PAULININ DOPIS
Je na čase se zeptat, co bylo zatím s Paulinou. Můj styk s přepychovým hotelem Crécy měl delší přestávku, neboť pan de Bassompierre se slečnou odjeli na cesty. Náhoda mě s nimi svedla hned po jejich návratu.
Za pěkného odpoledne jsem se procházela po jednom klidném bulváru a hřála se na štědrém dubnovém slunci, když najednou jsem před sebou spatřila skupinku jezdců, kteří se setkali a pozdravili na cestě lemované lípami. Když jsem přišla blíž, poznala jsem hraběte de Bassompierre s dcerou a doktora Grahama Brettona. Jakou měl oživenou tvář! Přímo vyzařovala jeho vřelou a přitom zdrženlivou radost. Perla, které se obdivoval, byla sama o sobě cenná a ryzí, ale on nebyl z těch, kteří by přehlédli, jak a kam je zasazena.
I kdyby potkal Paulinu stejně mladou a půvabnou, ale pěší a v prostých šatech švadlenky, stejně by jeho oči zálibně spočinuly na její tváři, postavě a pohybech. Ale jak byl uchvácen teď, to mohla způsobit jen dívka s přednostmi jejího společenského postavení. Přecválal kolem, ale neviděl mě.
„Tatínku, tady je Lucy!“ ozval se zvučný dívčí hlas. „Lucy, milá Lucy, pojďte sem, prosím!“
Pospíšila jsem k ní. Odhrnula si závoj a sklonila se ze sedla, aby mě políbila. „Chtěla jsem jít zítra za vámi,“ řekla, „ale teď přijďte ke mně zítra vy.“
Slíbila jsem, a druhý den večer jsem splnila slovo. Zavřely jsme se do jejího pokoje, měla toho spoustu mi povídat o svých cestách. Uměla vyprávět velice živě a bystře, přitom docela prostě, myslím, že bych ji vydržela poslouchat dlouho, ale zakrátko bylo znát, že by chtěla změnit námět hovoru. Najednou se roztržitě odmlčela.
Pak se ke mně obrátila a spustila prosebným hlasem: „Je moje sestřenice Ginevra pořád ještě u madame Beckové?“
„Jistě. Snad se vám po ní nestýská?“
„Ne. Ani ne.“
„Chcete Ginevru pozvat zas někdy na večeři?“
„Ne… Mluví pořád ještě o tom, že se bude vdávat?“
„Nevdá se za nikoho, kdo je vám milý.“
„Ale na doktora Brettona myslí dál, že? Určitě se nerozhodla jinak, když si tím byla před dvěma měsíci tak jista.“
„Sama víte, že to nepřichází v úvahu. Viděla jste, jak se k sobě chovali.“
„Tehdy se snad pohádali; je na ní vidět, že by se trápila?“
„Nic takového. Ale mluvme o něčem jiném: ozval se vám Graham, zatímco jste byla na cestách?“
„Tatínkovi myslím několikrát psal, dal mu na starost nějakou záležitost. Mám dojem, že si doktor Bretton mého tatínka váží a že se mu hledí zavděčit. Lucy…“ Znovu zazněl v jejím hlase prosebný tón, zvedla se a usedla na malou stoličku k mým nohám.
„Na co se chcete zeptat, Paulino,“ povzbudila jsem ji. „Žádné strachy a ven s tím!“
„Lucy, moc ráda bych věděla, co si myslíte o doktoru Brettonovi. Prosím, řekněte mi doopravdy, co soudíte o jeho charakteru a povaze.“
„Jeho charakter si cením vysoko, jak si zasluhuje.“
„A jeho povaha? Vy ho dobře znáte, jaký je doma. Povězte mi, jak se chová ke své matce.“
„Je to něžný syn; pro paní Brettonovou znamená všechno – jen se v něm vidí a je na něho pyšná.“
Držela mou ruku v dlaních a při každém slůvku pochvaly mi ji pohladila. „A je hodný i jinak?“
„Doktor Bretton je dobrosrdečný, lidský a soucitný ke každému lidskému tvoru.“
„Slyšela jsem některé tatínkovy známé mluvit o něm podobně. V nemocnici ho prý radostně vítá mnoho chudých pacientů, kteří se před příchodem jiných nemilosrdných a sobeckých lékařů třesou strachem.“
„To jsem viděla na vlastní oči, když mě jednou vzal do nemocnice s sebou.“
Stmívalo se; oheň v pokoji planul a já jsem měla pocit, že Polly by si přála, aby byla v místnosti větší tma. Držela mě stále ještě za ruku a podvědomě si s mými prsty pohrávala. Nakonec si rozpačitě odkašlala a ozvala se: „Jistě vám připadá divné, že se tolik vyptávám na doktora Brettona, ale…“
„Vůbec mi to není divné; pokládám to za přirozené: líbí se vám.“
„A i kdyby to byla pravda,“ pokračovala trochu překotně, „je to důvod, abych o něm mluvila? Asi si o mě myslíte, že jsem stejná jako má sestřenice Ginevra?“
„Kdybych vás házela do stejného pytle s Ginevrou, to bych tady s vámi tak klidně neseděla a nečekala, až mi řeknete, co a jak – to bych vám tu běhala po pokoji a už předem bych vám dělala kázání. Ale jen pokračujte!“
„Musím pokračovat, nedá se nic dělat,“ odpověděla a zatvářila se jako kdysi malá rozlítostněná Polly v Brettonu. „I kdybych k doktorovi Brettonovi láskou zrovna umírala, to by nebyl důvod, proč bych o tom měla mluvit – to bych mlčela jako hrob – právě tak, jako dovedete mlčet vy, Lucy. A vy byste mnou beztak pohrdala, kdybych se nedokázala ovládat a fňukala pro nešťastnou lásku, kterou ten druhý neopětuje!“
„Je pravda, že si nevážím příliš sdílných žen a děvčat – ať už se chlubí svými úspěchy, nebo naříkají nad zklamáním v lásce. Ale vy, Paulino, jen mluvte, prosím, vás opravdu ráda poslouchám.“
„I já vás mám ráda. Vždycky mi bylo s vámi dobře, už tenkrát, když jsem byla ta malá holčička a nezbednice – k vám jsem mohla přijít s každým svým nápadem i náladou a také teď se vám mohu svěřovat, otevřít před vámi celé srdce. Tak poslyšte, Lucy…“ Zvedla hlavu a opřela se mi o rameno, ale zlehka, ne jako Ginevra, která se o mne vždycky opřela celou svou váhou. „Před chvílí jste se mě ptala, jestli jsme měli od Grahama na cestách nějaké zprávy. Neřekla jsem vám všechno. Ale teď už se víc setmělo a potmě se mi lehčeji povídá: Tatínek si často přeje, abych mu došla do schránky pro poštu. Nedovedete si představit, jak jsem byla překvapená, když jsem jednou ráno našla v korespondenci i dopis adresovaný Miss de Bassompierre. Hned mi padl do očí. Užuž jsem měla na jazyku: ‚Tatínku, tady je ještě dopis od doktora Brettona‘, ale to jeho ‚miss‘ mi zavřelo ústa. Já jsem ještě dosud nikdy nedostala dopis od pána. Měla jsem ho ukázat tatínkovi, aby si přečetl první, co v něm stojí? To jsem za nic na světě nemohla, Lucy. Pořád mě ještě pokládá za malou školačku, nepozoruje, že jsem už dospělá a že víc nevyrostu. Dlouho jsem oddalovala chvíli, než jsem ten dopis otevřela a přečetla. Lucy, říká se, že život je samé zklamání. Ale já nebyla zklamaná. Teď vím, že mě Graham miluje.“
Po tomto doznání jsme obě chvíli mlčely. „Váš otec už o tom ví?“ zeptala jsem se tichým hlasem.
„Graham psal o tatínkovi s hlubokou úctou, ale poznamenal, že se mu to dosud neodvážil ani naznačit; nejdřív prý se musí prosadit – a že musí mít také jistotu o mně a o mých citech.“
„Jak jste mu odpověděla?“
„Odpověděla jsem mu stručně, ale neodmítla jsem ho. Pořád jsem se bála, aby má odpověď nebyla příliš srdečná. Třikrát jsem ten dopis přepisovala.“
„Výborně, Paulino! Máte dobrý instinkt a rozumíte doktoru Brettonovi.“
„Ale co si počnu s tatínkem? Tahle myšlenka mě pořád trápí.“
„S tím zatím nedělejte nic. čekejte. Jen už nepokračujte v další korespondenci, dokud váš otec nebude o všem vědět a nedá vám svolení.“
„Doktor Bretton mi napsal ještě jednou, vřele děkoval za mou krátkou, střízlivou odpověď. Ale já už napřed jednala jakoby podle vaší rady a řekla jsem si, že i když se na mých citech nic nemění, nesmím mu dál psát bez tatínkova vědomí.“
„Myslím, že jste jednala naprosto správně, a to vycítí i doktor Bretton: bude si vás tím víc vážit a tím víc milovat, pokud to je možné. A budete se chovat poctivě, otevřeně a láskyplně i vůči svému otci.“
„Ach Lucy, jak to bude tatínka bolet, až ho probudím z jeho snu a povím mu, že už nejsem malé děvčátko!“
„Já věděla, že k sobě s Grahamem patříte, už od toho prvního dne, kdy jsem vás spolu viděla u Brettonových. A jsem přesvědčena, že vám dobrý osud určil, abyste spolu žili šťastně – ne jako andělé, ale jako málokteří smrtelníci.“
Přeložila Nikola Bílá
Meisterkoch Knihy (myflexumshop.com)
–
Přidejte odpověď