ČT 24
Jiří Kříž, lékař spinální jednotky v Praze v Motole, obdržel Cenu Olgy Havlové v roce 2010. Po pádu na lyžích ochrnul na nohy, ale nic nevzdal a stará se o ty, kteří jsou na tom podobně jako on. No a Jiří Kříž je teď hostem Událostí, komentářů a spolu s ním je tady také ředitelka nadace Monika Granja, která bude letos udělovat už třicátou Cenu Olgy Havlové. Do uzávěrky nominací, jenom připomenu, zbývá přesně týden, přeju vám dobrý večer, vítám vás ve studiu.
Pane doktore, člověka automaticky napadne, že když mu pomáhá v nějaké těžké situaci, jako například po úraze člověk, který si tou situací taky prošel, takže je to výhoda. Vnímáte ten váš osud svým způsobem jako výhodu?
Jiří KŘÍŽ, primář spinální jednotky, klinika rehabilitace 2. LF UK a FN Motol, laureát Ceny Olgy Havlové z r. 2010
——————–
Tak je to vždycky pro mě složitá otázka, ono možná i pro moje pacienty, protože většinou na začátku všichni mají pocit, že vlastně budou v pořádku, že, že to je nějaký přechodný stav, když mě tam vlastně potkávají na vozíku, tak určitě mají nějaký respekt, ale určitě se se mnou úplně neztotožňují v tom, vlastně v tom osudu. Mnohem víc se potom třeba potkáváme později, kdy už samozřejmě tu situaci nahlíží trochu jinak a můžeme si víc třeba povídat o těch problémech, které na vozík přináší.
moderátorka ČT
——————–
Takže ze začátku je pro ně těžké určité zrcadlo, které jim to může nastavit?
Jiří KŘÍŽ,
——————–
A myslím si, že to tak je, ale vlastně asi je každý jiný, asi to není úplně obecné pravidlo.
moderátorka ČT
——————–
No, a potom, když tedy přijdou po roce nebo po dvou, dá se to třeba nějak, řekněme, obecně popsat, co se s těmi pacienty děje nebo je to úplně individuální?
Jiří KŘÍŽ,
——————–
Já si myslím, že je tam takový společný jmenovatel toho, že vlastně už si určitým způsobem uvědomují ten stav a vlastně se hodně ptají, ptají se na věci, které právě souvisí s tím dalším vývojem, tak, jak vlastně ta doba poběží a s jakými komplikacemi třeba se budou muset vyrovnat, takže určitě je tam spoustu témat, které potom můžeme společně otvírat.
moderátorka ČT
——————–
Paní ředitelko, 30 let, během kterých se ty ceny udílí, taky 30 let, kdy se určitě nějak vyvíjel vztah české společnosti k handicapovaným lidem, kde vy vidíte třeba ten největší posun?
Monika GRANJA, ředitelka, Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové
——————–
Já si myslím, že je, spousta věcí se posunula k lepšímu, jsou dostupnější zdravotnické pomůcky, sociální služby, ale bohužel pořád máme co dohánět, byť řadu věcí proplácí pojišťovny, ale kolikrát ty rodiny si musí sehnat doplatek. Neustále oslovují různé nadace, firemní dárce, aby měly dostatek peněz na rehabilitaci třeba svých děti s dětskou mozkovou obrnou a hodně to těžiště pořád je na těch rodinách, které pečují o svého blízkého, které je vážně nemocný nebo handicapovaný a je to prostě pro ně vysilující. Chybí nějaké odlehčovací služby pro ně, takže myslím si, že pořád je tady co zlepšovat, byť samozřejmě pro nás je potěšující, že my máme i handicapované studenty a radujeme se z toho, že dostudovali vysoké školy, že si našli odpovídající zaměstnání, takže samozřejmě vidíme i ty pozitiva, ale ještě máme kde dohánět.
moderátorka ČT
——————–
A mění se třeba skladba, řekněme, těch nominovaných, protože já, když jsem se dnes dívala na historii těch, kteří byli v minulých letech oceněni, tak jsem tam zaznamenala, a možná je to jenom můj pocit, ale že se tam postupem času začaly objevovat třeba psychická onemocnění a psychiatrická onemocnění a handicapy u těch laureátů, na začátku to šlo spíš o tělesně postižené. Tak je to třeba můj pocit, nebo vy tam vidíte také tu změnu?
Monika GRANJA, ředitelka, Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové
——————–
Já si myslím, že ten posun tam je, že teď získáváme řadu nominací, takových těch neviditelných onemocnění. Oceňovali jsme dívku se stomii, měli jsme nominace právě člověka s duševním onemocněním, takže myslím si, že, že ano, že je tam velký posun za těch 30 let.
moderátorka ČT
——————–
Pane doktore, komu vy byste dal tu cenu, kdybyste to měl vybrat vy?
Jiří KŘÍŽ, primář spinální jednotky, klinika rehabilitace 2. LF UK
——————–
Tak já mám samozřejmě spoustu svých bývalých pacientů, kde vidím, jak se dokázali zapojit do společnosti a jak umějí vlastně nejen se soustředit na sebe, ale pomáhat i okolí. Kde já vidím vlastně velký progres, tak je v posledních letech určitá služba, která se jmenuje Peer mentoring, což jsou vlastně lidé na vozíku 20 let třeba po úrazu a oni žijí v určitém regionu, a když vlastně se někomu stane podobný úraz a vrací se do toho svého prostředí, tak oni ho tím prostředím vlastně umějí provést, protože znají tu problematiku, znají, samozřejmě mají nějaké vztahy se sociálními službami, umějí pomoct třeba při hledání zaměstnání. A to jsou strašně důležité vlastně, vlastně období, kdy ten pacient vlastně najednou je zpátky doma a potřebuje se vrátit do života, oni mu s tím dokážou pomoct, takže tady bych určitě si dokázal představit, že je spoustu lidí, kteří by na tu nominaci měli být vlastně nebo měli by být nominováni.
moderátorka ČT
——————–
Já jsem se vás chtěla zeptat na jednu věc, protože jsem se dočetla v nějakých rozhovorech s vámi, že vy, když sníte, když se vám něco zdá, tak chodíte, nejste na vozíku ve svých snech. Platí to pořád a mají to třeba všichni vaši pacienti, nebo to je jenom taková vaše záležitost?
Jiří KŘÍŽ, primář spinální jednotky, klinika rehabilitace 2. LF UK a FN Motol,
——————–
Já si úplně nejsem jist, jestli to mají všichni. Pravda je, že jsem se s nikým o tom moc ze svých pacientů nebavil, ale já si nepamatuju, že bych v nějakém snu byl na vozíku a je to vlastně teď už 21 let nebo 22 let a pořád se mi zdají ty sny jako v té době, kdy jsem chodil.
moderátorka ČT
——————–
Myslíte, že je lepší věřit a upínat se k technickému pokroku? K tomu, že třeba jednou chodit budu jako váš pacient, nebo že je lepší být realistou?
Jiří KŘÍŽ, primář spinální jednotky, klinika rehabilitace 2. LF UK a FN Motol
——————–
Já si myslím, že je taková nějaká zlatá střední cesta, my samozřejmě sledujeme výzkum po světě a zapojujeme se do různých projektů a musím říct, že se za poslední roky daří určité zlepšení na poli experimentální medicíny. Ale pořád to nejsou takové změny, které bychom vlastně, které by úplně ten stav posunuly někam do vlastně toho stavu před úrazem, takže určitě nějaké malé změny jsou, vidíme spoustu cest, které k tomu vedou, ale vždycky je to o tom, že se snažíme podporovat samozřejmě tuhle snahu, na druhou stranu nechceme pacientům příliš jaksi dávat nějaké extrémní naděje v tom, že ten stav bude takový, jaký byl předtím, než ten úraz měli, takže každá metoda je dobrá, každá metoda je dobře vyzkoušet, ale musíme mít k tomu vždycky takový ten jaksi uctivý respekt a nestavět si vzdušné zámky.
moderátorka ČT
——————–
Říká držitel Ceny Olgy Havlové z roku 2010 Jiří Kříž. Moc vám děkuju za návštěvu v Událostech, komentářích. Hezký večer.
Přidejte odpověď