autor: Charlotte Brontë
Kapitola 16.: MONSIEUR PAUL
Myslívala jsem si, když jsem se tak dívala na monsieura Paula, jak vraští čelo nebo ohrnuje rty nad některou mou úlohou, v níž nebylo tolik chyb, kolik si přál (byl rád, když jsem dělala chyby, a na větší dávce mých „bot“ si opravdu smlsl), že se v lecčems podobá Napoleonu Bonapartovi. Velkému císaři se podobal v tom, jak se nestyděl ztrácet velkodušnost, zvláště vůči druhým.
Dobře se pamatuji na jednu nepěknou epizodu, která se odehrála mezi ním a jistou madame Panacheovou; tu dámu zaměstnávala jeden čas madame Becková jako učitelku dějepisu. Byla to žena vzdělaná a sebevědomá, svým způsobem i hezká, ale cosi v jejím okázalém a sebejistém vystupování dráždilo rozmarného monsieura.
Přímo ji nenáviděl, mstivě a nesmiřitelně ji pronásledoval, nemohl klidně spát, jíst, ani si s chutí zakouřit, dokud ji nevystrnadil z ústavu. Když se však po třech měsících dověděl, že jeho nenáviděná kolegyně je bez zaměstnání a v nouzi, rázem na svůj odpor k ní zapomněl a div si nohy neuběhal, aby jí našel práci. Přišla pak za ním, poděkovat mu za jeho pomoc, ale její hlas, opravdu poněkud křiklavý, a její manýry, pro něho příliš všetečné, na něho měly takový účinek, že ji v malé chvíli vypoklonkoval z místnosti.
Abych zůstala při svém trochu odvážném přirovnání: v touze po moci a v nenasytném úsilí po nadvládě se profesor Emanuel podobal Bonapartovi. Byl to člověk, kterému se nesmělo vždycky podrobovat, někdy bylo nutno se mu postavit na odpor a vmést mu do tváře, že jeho požadavky se nesrovnávají s rozumem a že jeho nadvláda má rysy tyranie.
Až dosud nebyl monsieur Paul mým učitelem, nedával mi hodiny, ale když jsem se mu mezi řečí přiznala, že mám značné mezery ve svých vědomostech (zvláště v aritmetice), na místě mě vyzkoušel, a když se opravdu přesvědčil, že má nevědomost je takřka katastrofální, přinesl mi několik knih a dal mi z nich první úkoly. Zpočátku mě vyučoval s radostí, ba dokonce s netajeným nadšením, a ráčil se o mně vyjádřit, že mě považuje za „bonne et pas trop faible“ (dobrou a ne zcela bez schopností), ale za „hanebně zanedbanou ve svém duševním vývoji“.
Dokud jsem nepřekonala svou počáteční zabedněnost, byl ke mně monsieur Paul velice hodný a shovívavý; viděl, jak se trápím, a cítil, jak hluboce mě ponižuje pocit vlastní neschopnosti. Ale třikrát žel! Sotva se mi začalo v hlavě rozednívat a mé schopnosti se rozvíjet, když jsem si začala sama dobrovolně zdvojnásobovat úlohy, které mi ukládal, a dělat třikrát, čtyřikrát víc, abych se mu zavděčila, jeho laskavost se změnila v přísnost; pořád mi měl co vytýkat. Jeho sarkasmus mě přiváděl v úžas, neboť mě hořce obviňoval z „intelektuálské pýchy“. Vyhrožoval mi kdovíjakým zatracením, jestliže se odvážím překročit hranice příslušné mému pohlaví a dopustím se nenáležité chtivosti po vědění. Zdálo se, že jsem ztratila jeho přízeň, zacházel se mnou prapodivným způsobem. V záchvatech nejvyšší nespravedlnosti mě dokonce obviňoval, že jsem svou „neschopnost“ jen předstírala. Ale vzápětí zas všechno obrátil naruby a podezříval mě z plagiátorství; tvrdil, že jsem čerpala svou moudrost z knih, o jakých jsem v životě ani neslyšela.
Jednou, když si mě zase tak podával, vzbouřila jsem se. Naskládala jsem si do zástěry náruč jeho knih a vysypala jsem mu je k nohám na stupínek. „Odneste si je, monsieure Paule, a už mě nevzdělávejte. Já jsem vás nikdy neprosila, abyste ze mne dělal učence, a teď mi jen vtloukáte do hlavy, že být učenou nepřináší člověku žádné blaho.“
Sedla jsem si ke stolku, podepřela si hlavu a dva dny jsem s ním nechtěla mluvit. Ale on si ty knihy neodnesl, pečlivě je uložil zpátky a přišel ke mně na lekci jakoby nic. Usmířila jsem se s ním snad příliš snadno, vlastně jsem měla vzdorovat déle, ale když se tvářil tak vlídně a dobrotivě, hned jsem zapomněla na všechno jeho šikanování. A pak – smíření je vždycky sladké!
Jednou ráno mi přišel vzkaz od mé kmotry, abych ji doprovodila na jakousi znamenitou přednášku. Onen vzkaz přivezl doktor John a Rosina mi ho přišla vyřídit docela drze před profesorem. Zůstala stát u mého stolku, s rukou v kapse zástěry odříkala vzkaz a prostořece dodala: „Je to ale fešák, ten mladý doktor! Ty oči, slečno, a ten pohled!“
Když odešla, zeptal se mě můj profesor, proč trpím, aby se mnou ta nestydatá holka mluvila v takových výrazech.
„Ale vždyť říká jen pravdu!“
Hodina, kterou jsme ten den ještě měli před sebou, byla toho druhu, že když bylo po ní, žačky se s úlevou vyřítily ven, i já jsem zamířila ke dveřím, dostala jsem však příkaz zůstat. Zabrblala jsem, že potřebuji čerstvý vzduch, Kamna sálala, ve třídě bylo k zalknutí. Ale ten salamandr, kterému nebylo nikde dost přetopeno a který by se na svém místě u kamen měl uškvařit, ale zůstával bez úhony, mě oslovil řeckou větou. Profesor trpěl utkvělou představou, že ovládám latinu i řečtinu. Mnohokrát se pokusil vymámit ze mne ty domněle skrývané klasické vědomosti. Zlobilo ho to, ale nedal si to vymluvit, stál si na svém, že se jen umím dobře přetvařovat. Nedokázal zřejmě spolknout holou pravdu a brát mě takovou, jaká jsem.
V některých chvílích jsem si přála, aby mě podezříval oprávněně. Jak bych ráda triumfovala! Jeho citát jako obvykle ani dnes nezabral. Pustil se tedy do „intelektuálek“ – to byl jeho oblíbený námět. Podle něho je intelektuálka hříčkou přírody, jakousi zbytečnou extravagancí, která se nehodí pro manželství ani k pořádné práci. Byl do hloubi duše přesvědčen, že jenom u průměrné ženušky, roztomilé, tiché a trpné, může nalézt odpočinek mužské myšlení a utýraný rozum; a pokud jde o práci, přece jenom mužský duch umí pracovat tak, aby z toho vzešel praktický, pořádný výsledek – ne? Doufal, že ze mne vyláká odpor nebo námitku.
Ale já jen prohodila: „Mě se to netýká, mně je to jedno,“ a hned na to: „Už smím jít, monsieur? Zvonili k svačině.“
„Co na tom? Snad nemáte hlad?“
„To mám,“ řekla jsem. „Od snídaně jsem nejedla, od sedmi, a do pěti nedostanu do úst, jestli teď nepůjdu k svačině.“
Podotkl, že s ním je to stejné, ale že se se mnou rozdělí o jídlo, které si donesl. Uždibovala jsem tedy z jeho přesnídávky a už jsem se nemohla zdržet, abych se nezeptala, z čeho všeho mě podezřívá. Snad prý se nepovažuji za úplného nevzdělance? zeptal se mne mírným tónem.
„Tak docela ne. Ale jsem naprostá ignorantka ve znalostech, které mi podkládáte. Občas mi přece jen připadá, že snad tu a tam něco znám.“
„Co tím myslíte?“ zeptal se zostra. Nedokázala jsem mu jednou větou odpovědět a raději jsem odvedla řeč jinam. Právě dojedl svou polovinu briošky, a v přesvědčení, že ho nemohl tak malý kousek zasytit, vždyť ani mně to nestačilo, a protože se až sem linula ze vzdálené jídelny vůně pečených jablek, odvážila jsem se ho zeptat, jestli taky cítí tu libou vůni.
Přiznal, že cítí. Slíbila jsem, že jich přinesu plný talíř, když mě pustí ze zajetí, a dodala jsem, jaká je to pochoutka. Gotonová je dusí na bílém víně s cukrem a kořením.
„Vy labužnice!“ řekl s úsměvem. „Pamatuji si ještě, jak vám tenkrát chutnal ten krémový koláč. Vždyť vy víte, že když přinesete jablka pro mne, přinesete je také sobě. Tak alou, ale honem se vraťte.“
Měla jsem v plánu poctivě se vrátit, položit mu talíř za dveře a zmizet po anglicku. Ale zdá se, že ve svém neuvěřitelném bystrozraku můj záměr předvídal; čekal už na prahu, zahnal mě do třídy a rozdělil zase ovoce na talířku na dvě porce. Nařídil, ať svůj díl sním tady před ním, a znovu spustil proti mně palbu. Jeho nový útok představoval nerozumný návrh, abych si při nejbližší veřejné zkoušce sedla já, cizinka, do první lavice k žačkám první třídy a bez přípravy s nimi napsala francouzskou slohovou práci, jejíž námět určí někdo z přítomných.
Věděla jsem napřed, že by takový experiment skončil smutně. Příroda mi odepřela schopnosti improvizovat a v přítomnosti mnoha lidí jsem se cítila jako bezhlavá. Proti tomuto požadavku jsem s profesorem už nejednou bojovala.
Dnes však byl obzvlášť sveřepý a dostala jsem co proto. Soustředila se prý ve mně tvrdohlavost celého mého pohlaví, posedla mě ďábelská pýcha. Co na tom, jestli nebudu mít úspěch? Proč bych se měla bát nezdaru? To že by mi jen šlo k duhu!
„V téhle věci se nikdy nedám přemluvit. Ani zákonnou mocí. To bych raději zaplatila pokutu nebo se dala zavřít než sedět na stupínku pro něčí podívanou!“
„Neplatí na vás ušlechtilejší pohnutky? Neustoupila byste kvůli příteli?“
„Žádný skutečný přítel by mě tak netýral.“
„Kdyby to byl někdo jiný, už vás vidím, jak se horlivě obětujete a vášnivě bojujete.“
„Abych se mohla předvést jako pitomeček před očima sto padesáti papínků a matinek z Villette?“ A tady mi už došla trpělivost a s pláčem jsem ho požádala, aby mi dovolil odejít, že musím jít na čerstvý vzduch. Byla jsem jako v horečce.
Okřikl mě, že je to jen záminka, abych utekla – jemu prý není horko, i když má kamna přímo za zády; jak by mohlo být horko mně, když mi dělá paraván?
„V takové konstituci se nevyznám. Neučila jsem se v přírodopisu o salamandrech. Já sama jsem studenokrevná Angličanka a sedět na kamnech mi nedělá dobře. Mohu si skočit pro sklenici vody? Po těch sladkých jablkách mám žízeň.“
„Pokud chcete jen vodu, dojdu vám pro ni.“ Šel pro vodu. Ale nezavřel za sebou dveře a já jsem využila vhodné příležitosti. Než se vrátil, zpola utýraná kořist mu unikla.
Přeložila Nikola Bílá
Meisterkoch Knihy (myflexumshop.com)
_
Přidejte odpověď