autor: Charlotte Brontë
Kapitola 17.: ZJEVENÍ V ALEJI
Jaro postupovalo a najednou se oteplilo. Tato změna teploty u mne vyvolávala jarní únavu. Po bezesných nocích přicházely malátné dny. Jednou odpoledne po návratu z protestantského kostela jsem se uchýlila do své samotářské svatyně, do první třídy, a byla jsem ráda, že se mohu posadit a na lavici složit hlavu na ruce. Poslouchala jsem ukolébavku, kterou bzučely včely okolo besídky, a potom jsem pozorovala madame Beckovou a veselou společnost jejích přátel, které si ten den k sobě pozvala na oběd.
Ve skupině hostů, procházejících se rozkvetlou prostřední alejí, mě upoutala hezká dívčina, kterou jsem u madame Beckové vídala už dřív a o níž jsem zaslechla, že je to kmotřenka profesora Paula Emanuela a že její matku či tetu nebo jinou její příbuznou s profesorem vázalo nějaké mimořádné staré přátelství. Monsieur Paul tu dnes nebyl, ale zahlédla jsem s ním tuto mladou slečnu zdálky jindy, jak se k němu chová jako schovanka k shovívavému poručníkovi. Jednou jsem ji viděla, jak k němu běží a objímá ho kolem krku. Projel mnou tehdy podivný pocit, ale nechtěla jsem ho rozebírat.
A jak jsem sledovala tu dívku, jmenovala se mademoiselle Sauveur, jak se její lesklé hedvábné šaty míhají mezi květy a mladými listy, začaly se mi klížit oči; únava, teplý den, včelí bzukot a ptačí zpěv, to všechno mě uspávalo, až jsem konečně usnula.
Když jsem se probudila, slunce už zašlo za vysoké domy; šeřilo se, včely odlétly do svých úlů a květy se zavíraly, i hosté se vytratili. Cítila jsem se při procitnutí mnohem lépe, nebyla jsem ani zkřehlá, ačkoli jsem nehybně seděla alespoň dvě hodiny, ani tváře a ruce na lavici jsem neměla zdřevěnělé. A nebylo to nic divného. Kdosi mi podložil na desku pod čelo silný, několikrát složený šál, a do jiného šálu mě teple zabalil. Kdo se to projevil jako přítel? Některá učitelka? Či snad žačka? Kdo má tak tichý krok a jemnou ruku, že jsem ji ani neslyšela, ani necítila?
Mohla to být jen sama madame Becková, pomyslela jsem si nakonec. Když mě viděla, jak spím, dostala strach, abych tu nenastydla. Najala si mě jako užitečný a vyhovující nástroj, nesmí mě nechat zbytečně poškodit.
Otevřela jsem skleněné dveře a vyšla ven do své aleje. Ještě nebyla tma, jinak bych se tam neodvážila, neboť jsem ještě nezapomněla na tu divnou halucinaci (jestli to byla halucinace) před několika měsíci, kdy jsem tu pohřbívala svůj poklad. Procházela jsem se sem a tam a hlavou mi táhly skoro tytéž myšlenky jako toho večera: jak bych si měla zajistit nějaký postup v životě, jak bych se mohla postarat o budoucí nezávislost. Pomalu ve mně zrál plán.
Uvažovala jsem, že životní náklady ve Villette nejsou velké. Lidé jsou zde rozumnější než v naší staré Anglii, nedbají tolik na vnějšek a okázalost a vůbec se nestydí žít tak domácky a spořivě, jak jim to vyhovuje. Nájemné na vhodném místě nemusí být vysoké. Až si uspořím tisíc franků, najmu si byt s jednou velkou místností a snad třemi menšími, opatřím si lavice, psací stolky, tabuli a houbu s křídami. Ze začátku budu mít jen externistky a pomalu si začnu připravovat cestu výš. Tak prý začínala i madame Becková – a kde je teď? Jen odvahu, Lucy Snowová! Šetři a škudli, pilně pracuj a nedej se odradit, dosáhneš své životní mety!
Zastavila jsem se před svým metuzalémem, nejstarším stromem v zahradě; opřela jsem čelo o sukovitý kmen a nohu jsem dala na kámen, který přikrýval hrobeček u jeho kořene. Připomněla jsem si všechny city, které tam byly pochovány, vzpomněla jsem na doktora Johna, na svou vřelou náklonnost k němu. Dobrou noc, doktore Johne; jste dobrý, jste krásný, ale nejste můj. Tak jsem končila své úvahy.
„Dobrou noc,“ sklouzlo z mých rtů nahlas – a zblízka to opakovala ozvěna.
„Dobrou noc, mademoiselle; či spíš dobrý večer – vždyť slunce zašlo teprv před chvilkou. Doufám, že jste spala dobře?“
Trhla jsem sebou, ale hned jsem poznala hlas i mluvčího. „Spala, monsieur? Kdy a kde?“
„Jen se ptejte kdy a kde! Jak se zdá, měníte si den na noc a lavici za podušku. Trochu tvrdé lůžko!“
„Někdo mi je vystlal, zatímco jsem spala. Zřejmě si na mne vzpomněl ten dobrý duch, který mi tajně nosí dárky do stolku.“
„Zahřály vás ty šály?“
„Jak by ne. Vyžadujete si za to díky?“
„Ne, ne! Ve spánku jste byla tak bledá! Stýská se vám po domově?“
„Aby se člověku stýskalo po domově, musí nějaký mít. Ale já žádný domov nemám.“
„Tím víc potřebujete starostlivého přítele. Neznám nikoho, slečno Lucy, kdo by ho potřeboval víc; už vaše chyby se ho naléhavě dožadují. Vás někdo musí držet na uzdě, řídit a krotit.“
Myšlenka, že musím být „zkrocena“, nešla profesoru Paulovi z hlavy. „Potřebujete dozor a dohled,“ pokračoval. „A je pro vás dobré, že to vím a že se snažím podle svého vědomí a svědomí plnit svou povinnost. Dávám na vás i na ostatní pozor, mnohem soustavněji, častěji a z větší blízkosti, než si myslíte. Vidíte tamto okno?“ Ukázal na zamřížované okno v jedné z budov studentské koleje. „To je pokoj, který jsem si najal údajně ke studiu – ale ve skutečnosti jako pozorovací stanici. Tam vysedávám a čtu. Ale mou knihou je tato zahrada; její stránky tvoří lidské povahy, povahy žen. Znám vás tu všechny nazpaměť. Ach! Všechny vás dobře znám, tu Pařížanku, St. Pierrovou – dokonce i tu naši velitelku, sestřenici Beckovou.“
„Ale to není správné, monsieur.“
„A vlastně proč? Podle jakého vyznání? Zakazuje to snad některé Kalvínovo nebo Lutherovo dogma? Co je mi do nich! Já protestant nejsem. Můj otec byl katolík a dal mě na vychování jezuitovi.“
„Poznatky získané pokoutními cestami mi připadají nečestné.“
„Vy puritánko! Ale poznáte, jak můj jezuitský systém pomáhá. Znáte St. Pierrovou?“
„Částečně.“
Zasmál se: „Říkáte správně ‚částečně‘. Já ji znám dokonale, skrz na skrz. Byla ke mně tak miloučká, hladila mě sametovou pacinkou, lichotila mi a lísala se ke mně. Víte, já nejsem k ženským lichotkám odolný, zvláště když mi její studená nenucenost a společenská jistota ušetřila hodně trapných rozpaků.“
„Monsieur, to určitě nebylo zapotřebí. Vás jsem nikdy v rozpacích neviděla.“
„Málo mě znáte. Dovedu být rozpačitý jako školáček.“
„Už jsem vás viděla na veřejnosti, na pódiích a tribunách, před urozenými i korunovanými posluchači, a všude jste se choval nenuceně jako u nás ve třídě.“
„Urozené ani korunované hlavy ve mně nevzbuzují ostych, slečno Lucy. Na veřejnosti jsem ve svém živlu a cítím se tam jako ryba ve vodě. Ale… zkrátka, když se octnu v citové oblasti, tam se dost nevyznám. Kdybych se třeba chtěl oženit (ale nebojte se, to nemíním, nemusíte se nad takovým nápadem ušklíbat) a měl bych se zeptat nějaké ženy, zdali bych pro ni přicházel v úvahu jako manžel, pak by se ukázalo, jak jsem vlastně nesmělý.“
Teď jsem mu už věřila, až mě nad ním skoro srdce zabolelo. Monsieur rychle překonal své dojetí a pokračoval: „St. Pierrová měla v plánu přijmout mé příjmení, a nevím, nevím, jak daleko by to s námi došlo, nebýt toho zamřížovaného okna. Byl jsem svědkem věcí, které mě ochránily před jejími intrikami. Dnes jsem vůči ubohé Zélii imunní. Vídal jsem taky, jak mé skromné, něžné žačky rvaly hrozny a střásaly hrušky jako kluci. A když přišla nová anglická učitelka, všiml jsem si, jak si brzy oblíbila tuhle alej, postřehl jsem její sklon k samotářství. Pamatujete si ještě, jak jsem k vám jednou mlčky přistoupil a podával vám kytičku bílých fialek, když jsme se ještě vůbec neznali?“
„Pamatuji. Usušila jsem si je a mám je schované.“
„Líbilo se mi, že jste si je vzala tak klidně a bez zdráhání, bez stydlivosti – upejpavostí pohrdám. Ale vraťme se k věci. Měla jste ještě jiného anděla strážného. Často, zvláště v podvečer, scházela dolů po tamtěch schodech má sestřenka Becková a potajmu vás sledovala.“
„Ale monsieur, to okno je přece tak daleko, že jste nemohl vidět, co se tu v noci děje.“
„Při měsíčním světle je dalekohledem vidět – a navíc mohu přímo do zahrady. V kůlně na druhém konci jsou dveře na dvůr a přes ten se dá přejít do studentské koleje; mám od těch dveří klíč, a tak mohu přijít i odejít, kdy se mi zachce. I dnes odpoledne jsem tudy šel a našel jsem vás spící ve třídě. Teď večer jsem použil toho vchodu taky.“
Nedalo mi, abych neřekla: „Jak by to všechno bylo hrozné, kdybyste byl zlý, zákeřný člověk. Ale i tak jsou vědomosti, které takhle tajně získáváte, monsieur, příliš draze placené ztrátou vaší důstojnosti.“
„Má důstojnost?“ zasmál se. „Kdypak jste viděla, že bych si lámal hlavu nad svou důstojností? To vy, slečno Lucy, jste důstojná, vážná. Jak často jsem před vámi s potěšením šlapal po všem, co nazýváte mou důstojností.“
„Monsieur, věřte tomu, že každý pohled, který vrhnete z tohoto okna, je křivda, kterou pácháte na svém charakteru.“
Zapálil si doutník, opřel se o strom a mlčel. Chvíli s úsměvem přemýšlel a dost nečekaně prohodil. „Viděl jsem i jiné věci.“
„Jaké věci?“ Odhodil zbytek doutníku do křoví. „Viděl jsem věci, které si nedovedu vysvětlit, kvůli nimž jsem tu číhal celou noc, a přece jsem jim dosud nepřišel na kloub.“
Zvláštní tón jeho hlasu mě rozechvěl: „Je mi zima a už je pozdě.“
„Je něco málo po osmé. Ale už budete moci odejít, jen mi odpovězte na jednu otázku.“ Odmlčel se. Na zahradě se ještě víc setmělo. Soumrak zhoustl mraky a ve stromech šelestily první kapky deště. „Mademoiselle, věříte vy protestanti v nadpřirozené věci?“
„Proč mi dáváte takovou otázku?“
„A proč se krčíte a mluvíte tak potichu? Jste pověrčivá?“
„Nemám dobré nervy. Nerada o takových věcech mluvím. Tím spíš, že…“
„Tak tedy věříte?“
„Ne; ale náhodou jsem zahlédla něco…“
„Už v té době, co jste tady?“
„Ano, před několika měsíci.“
„Tady v domě?“
„Ano.“
„Dobře. To rád slyším, protože jsem o tom věděl něco ještě dřív, než jste mi to řekla. Ale mezi námi je zvláštní vztah. Vy jste trpělivá, já jsem prudký, vy klidná a bledá, já jsem snědý a divoký; vy přísná protestantka, já jakýsi druh laického jezuity – a přece je mezi námi vzájemná spřízněnost. Narodila jste se pod mou hvězdou. Třeste se! Naše osudy jsou spředeny vlákny, které se těžko dají rozmotat; jestliže se na nich udělá uzel – lehce se trhnutím vlákno poškodí. Ale vraťme se k těm ‚dojmům‘, jak vy s pravou anglickou opatrností říkáte. Zažil jsem také své ‚dojmy‘.“
„Povězte mi o tom, monsieur.“
„Znáte legendu o tomto domě a zahradě?“
„Znám. Říká se, že před několika staletími právě u tohoto stromu zaživa pochovali jeptišku.“
„A že se tu pak zjevoval její duch.“
„Co když sem ten duch chodí a straší dodnes, monsieur?“
„Něco se tu zjevuje; v noci chodí do tohoto domu postava, která se nepodobá žádnému z jeho obyvatel. Klášterní roucho toho zjevu je pro mne zvlášť podivným překvapením; hovoří ke mně víc, než by mohlo k jiné živé bytosti. Je to jeptiška.“
„Také jsem ji viděla, monsieur.“
„Tušil jsem to. Ale ať už je z masa a krve, anebo z něčeho, co zůstává, když krev vyschne a tělo se rozpadne, zdá se, že se to dotýká právě tak vás jako mne. Předsevzal jsem si, že tomu musím přijít na kloub. Hodlám -“ Místo toho, aby dořekl, co hodlá udělat, zdvihl náhle hlavu a já jsem udělala totéž. Oba jsme se zadívali na jedno místo: na vysoký strom nad besídkou, dosahující několika větvemi až k první třídě.
Ano: ačkoli se nehnul ani vánek, cosi se dělo v jeho koruně. I v tom přítmí bylo znát, jak se cosi temného černá mezi větvemi. Konečně křečovitý pohyb ustal. Zírali jsme jako přimražení. V domě se ozval zvonek – zvonili k večerní modlitbě.
A vtom vstoupilo do naší aleje zjevení, celé černé a bílé. S jakýmsi zlostným spěchem – blízko, docela blízko našich tváří – rychle se mihla ta JEPTIŠKA!
Nikdy předtím jsem ji neviděla tak zřetelně. Připadalo mi, že je vysoká a divoce se rozhání. Jak nás míjela, zaskučel vítr a spustil se studený liják. Jako by ji doprovázel pláč noci.
Přeložila Nikola Bílá
Meisterkoch Knihy (myflexumshop.com)
–
Přidejte odpověď