ČRo Plus
Zabývá se tím, co se lidem děje v hlavě, sleduje, jak se v jejich mozku projevuje i to, co prožívají ve veřejném prostoru. Se svojí skupinou v Národním ústavu duševního zdraví se zabývá i tím, proč lidé tak snadno věří dezinformacím. Neurobiolog a profesor psychiatrie Jiří Horáček, host ČRo Plus, vítám vás
Pane profesore, existuje jednoduchá a stručná odpověď na otázku, proč lidé věří dezinformacím.
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
No, úplně jednoduchá odpověď neexistuje, ale my jsme to nastínili. Předpokládáme, že se jedná o výsledek nějaké kombinace faktorů, které se odehrávaly v posledních asi 20 letech, které vedly k tomu, že se zvýšila úroveň nejistoty u lidí a tato zvýšená úroveň nejistoty vede nakonec k poměrně rigidnímu myšlení, rigidním interpretacím světa a rigidní myšlení je velmi citlivé na to, aby uvěřilo jakékoliv dezinformaci, která přijde a případně jí ještě dále rozvinulo do komplexní nějaké konspirační teorie.
Barbora Tachecí, moderátorka
——————–
Říkáte nejistota, ten pocit nejistoty, ten je možná pro ty lidi důležitější než skutečná nejistota, která panuje, ale ten pocit nejistoty bývá u různých lidí různý, a to je dáno tím, že mají odlišný mozek.
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
No, možná bysme si mohli říct jenom krátce, co to vlastně je ta nejistota, protože to je klíčová věc, nejistota odpovídá nějaké situaci, v které jsme, kdy náš mozek není schopen predikovat, co bude za chvíli nebo co bude v budoucnosti, náš mozek je postaven na trvalém vytváření predikcí a jejich testování. A když se zkonfiguruje vnější svět tak, že ty predikce prostě se nedaří vystabilizovat a najít tu nejlepší a otestovat jí, tak jsme dlouhodobě v nějakém procesu nejistoty, a to odpovídá vysoké úrovni stresu, samozřejmě každý je jinak citlivý na tu nejistotu.
moderátorka
——————–
Kdybyste měl na misky vah dát jenom dispozice každého jednoho z nás a k tomu vnější prostředí. Tak co tedy má větší váhu v tom, že člověk má pocit sílící nejistoty nebo stresu?
Jiří Horáček,
——————–
To jsou dvě věci, které jsou spojené nádoby a samozřejmě tolerance nejistoty, osobnostní rys, každý to má jiný. Trošku to souvisí s úzkostností, tolerance nejistoty jako vnitřní dispozice a v okamžiku, kdy vlastně vnější svět se dostane do nějaké komplikované situace, kupříkladu pandemie covid, což byl klasický případ, tak pochopitelně i lidé, kteří mají tu toleranci nejistoty přibližně normální, vlastně začnou nejistotu prožívat, takže je to spojeno.
moderátorka
——————–
Řekněte, pane profesore, dá se nějak vnímání vlastní nejistoty? Dá se nějak trénovat k větší odolnosti?
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
Dá. Podle mě se jedná o nesmírně důležitou oblast, do které je potřeba investovat, je tam potřeba investovat výzkum a vyvíjet terapeutické metody na to, abychom cíleně toleranci nejistoty u lidí zvyšovali. Což je přesně ta výzkumná oblast, kterou teďka se zabýváme.
moderátorka
——————–
Dobře, ale kromě, řekněme, takovéhle odborné, případně pomoci existuje, jak by si každý jeden z nás mohl sám trénovat odolnost vůči nejistotě?
Jiří Horáček,
——————–
Určitě v první řadě je potřeba rozumět tomu, že tolerance nejistoty je nějaký rys, je to něco, co je částečně pod naší kontrolou a měli bychom o tom vědět, že je potřeba toleranci nejistoty si zvyšovat. Zvláště v případě, že svět je v nějaké nejasné nebo nespecifické situaci.
moderátorka
——————–
No, ale tak myslíte, řekněme, na tom příkladu, který právě máme, který prožíváme. Válka za humny, takzvaně tady různé cenové krize, inflace, nevíme, jaká bude, o co přijdem. Tak co byste teď doporučil lidem? Aby si zvyšovali odolnost?
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
Já vám řeknu, co už doporučuji teďka lidem. Samozřejmě naši pacienti také strádají, řada diagnóz je založena na intoleranci nejistoty, v první řadě je potřeba se snažit porozumět té situaci, ve které jsem. Situace, které rozumím, ta mě neznejisťuje, situace, jejíž mechanismus je mi známý kupříkladu geneze posledních 20 let, která nakonec vedla k válce na Ukrajině. Pokud je to nějaký politický proces, který je celkem přehledný a dá se pochopit, tak najednou to přestane znejišťovat, protože znejišťuje to, co nechápu a co nemůžu predikovat.
moderátorka
——————–
Čili tam není nejistota, to, že nevíme, jak to dopadne.
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
Tam, jak říkám, proces, který je mi srozumitelný protože mu rozumím, prostuduji třeba historické souvislosti, působí menší úroveň nejistoty, nejistota je skutečně relativní, to je subjektivní věc, mám nějaký práh nastavení pro to, co už je nejistota a nejistota je toxická. To je jako premisa, to je to důležité, to, abychom ochránili svoje duševní zdraví a současně, abysme chránili demokracii, tak potřebujeme si cíleně naši odolnost, jinak též práh pro vnímání nejistoty, zvyšovat a ten můžeme zvýšit tím, že pochopíme, správně porozumíme té situaci.
moderátorka
——————–
Dá se, pane profesore, třeba vychovávat dítě odmalička k tomu, aby byl odolný vůči nejistotám?
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
Přesně tak. O tom je vzdělání, když dobře funguje, ale to je jenom jedna věc, druhá věc, která se dá dělat, jsou pochopitelně různé psychoterapií inspirované praktiky, jako je třeba mindfulness a některé jiné psychoterapeutické postupy, které přímo cílí na toleranci nejistoty a tu toleranci výrazně zlepšují, jejich princip je dán hlavně tím, že člověk se učí jakoby čerpat sílu z přítomného okamžiku a v tom případě pochopitelně ta nejistá budoucnost je méně znejišťující. Jo, to je jakoby trik té terapie.
moderátorka
——————–
Jasně, když jenom postavím vedle sebe prostě normálního Čecha, jako jsme my dva, kteří nějak vnímají tu válku na Ukrajině, a k tomu Ukrajince, který tam bojuje se zbraní v ruce. Každý den mu jde o život, ale ví, o čem mu běží, prostě aktivně zasahuje do toho děje, tak není, pokud jde o takový ten pocit nejistot, vlastně ten voják mnohem jako v menším psychickém riziku.
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
Pochopitelně, já jsem se vrátil nedávno z Ukrajiny zrovna, takže jsem to viděl, nejen vojáci, ale celá ta společnost je v úplně jiném nastavení než my, ta společnost je odhodlaná. Mají jasnou vizi, jasný cíl, směřují proaktivně k nějakému budoucímu cíli, což je porážka Ruska a ta atmosféra je úplně jiná než u nás. Do značné míry jakoby energičtější.
moderátorka
——————–
Když to úplně zjednoduším. Člověk s nižším vzděláním, který nemá jakoby žádný svůj vlastní cíl a jenom to zvnějšku na něj padá, to, co se děje, tak je vlastně nejvděčnějším příjemcem fake News.
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
Třeba to je ještě složitější. Empirické výzkumy ukazují, že konspiračním teoriím a dezinformacím podléhají všichni, že vzdělání nebo výška vzdělání příliš nepomáhá v té obraně a my to vidíme i u nás, kdy slovutní univerzitní profesoři šířili konspirační teorie jak o Ukrajině, tak o covidu a podobně, to znamená, vzdělání není stoprocentní jako obrana. Proč? Prostě proto, že ty mechanismy, které nakonec vedou k tomu, aby člověk uvěřil dezinformacím a těm konspiračním teoriím, což je kvalitativně něco úplně jiného, tak to je jako systematický tlak, systémový tlak digitálních ekosystémů, to znamená, my všichni jsme vlastně pod tlakem toho digitálního světa, hlavně internetu a sociální sítě a pravidel, která teďka tam jsou nastavena, které nakonec vedou k tomu, že člověk uvěří nesmyslům.
moderátorka
——————–
Já se vás na tohle ptám, pane profesore, protože jste řekl, že vlastně nejistoty zbavuje vědění.
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
Já jsem řekl, že nejistoty zbavují porozumění té situaci, té situaci můžeme porozumět na různé úrovni, té situaci se můžeme snažit porozumět, i když máme jen základní vzdělání, středoškolské atd. jinými slovy, jde o kognitivní styl, spíš než o to vzdělání a současně jako cílenou snahu tomu porozumět, cílenou snahu nastudovat si víc a porozumět té situaci, což je trošku něco jiného, než je to vzdělání.
moderátorka
——————–
Mně to nedá. Když se podíváme na dekády reálného socialismu v Česku, tak většina společnosti žádný takovýhle stres nezažívala, přestože nevěděla, co bolševik druhý den udělá. Rozumíte mi?
Jiří Horáček,
——————–
No, rozumím, ale hluboce nesouhlasím.
moderátorka
——————–
Myslíte, že lidé ten stres cítili?
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
To byl jiný, to byl absolutně jiný stres. Ta situace dneska a za komunismu je úplně odlišná v tom, že naopak v tom komunismu situace byla naprosto přehledná, my jsme věděli, co udělal bolševik a věděli, co řekne na prvního máje, my jsme prostě věděli, co bude, bylo to tíživé, vedlo to k nějaké patologii, ale nebylo to, že by vlastně predikční systém našeho mozku nebyl schopný vlastně vytvořit predikci, která by byla následně potvrzena, jako to bylo třeba za covidu, to byl úplně jiný systém.
moderátorka
——————–
Já s vámi souhlasím, ale přece jenom ta nejistota ve stylu jako koho zítra vyhodí z práce, koho za týden zavřou?
Jiří Horáček,
——————–
No, tahle nejistota nebyla, když člověk prostě moc nezlobil, tak ho z práce nevyhodili, když nepodepsal Chartu, tak v té práci mohl vesele vegetovat. Na víkend jel prostě na zahrádku nebo na chatu. Naopak ta situace byla nesmírně stabilní, což je taky důvod, proč dneska se sentimentem na komunismus někteří vzpomínají.
moderátorka
——————–
Že jo, přesně tam jsem cílila. Trochu se zdá, že velká část společnosti vlastně z pohledu toho stresu tedy a nejistot, takže se jim vlastně jakoby tedy líp žilo v době tohoto bahna prostě proto, že sice se jim to hrubě nelíbilo, ale rozuměli tomu, proč to ten bolševik dělá.
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
Je to tak. Ne, to jsem neřekl, že se lepší žilo, já jsem řekl, že prostě ta situace byla jiná a teďka vlastně to, čemu říkáme krize poznávacího procesu, která je spojená s naprosto bezprecedentním šířením dezinformací a konspiračních teorií, má nějaké svoje podmínky, má nějakou svoji logiku, mechanismy, které musíme studovat a lidi to zúzkostňuje ta nejistota a vede to k nějakým specifickým společensko patologickým fenoménům, kterých jsme svědky, což je polarizace, štěpení společnosti, radikalizace a víra v konspirační teorie. Co bylo tíživější, jestli komunismus nebo teď, to asi nejsem….
moderátorka
——————–
Jasně, ale vy často mluvíte něco, čemu se říká krize důvěry v pravdivost. Rozumím tomuhle termínu, dobře, že to je to, když vám prostě někdo předestře země kulatá. A vy na to řekne, ale kdoví Jak to je.
Jiří Horáček,
——————–
Přesně tak buď, anebo dokonce řeknete ne, země je placatá, což jsou tisíce, tisíce lidí a hlavně ve Spojených státech, kteří prostě skutečně by dali život za to, že země je placatá a kulatost světa, že je konspirace.
moderátorka
——————–
Jakou roli v tom hrají sociální sítě, to je prostě naprosto zřejmé, ale mě by spíš zajímalo, jestli vlastně tahle krize důvěry v pravdivost nepřišla mnohem dřív v takovém tom proudu lidí, kteří hlásali kdovíjak to bylo, ale kteří hlásili takovéto. Pravda má více úhlů, pravd je nekonečně mnoho, každý člověk má svou pravdu. A to byl proud. Určitě si pamatujete jeho velký nástup. Já to tipuji tak 15, 10, 15 let, kdy ve velkém se tohle začalo objevovat. Není to ono?
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
Není to ono, to je něco úplně jiného, to, o čem hovoříte. Výsledek postrukturalismu a postmoderny, která začíná libtardem, což je francouzské myšlení, které vedlo nakonec k definici jakési plurality pravdy a pravdy jako součástí jazykových her.
moderátorka
——————–
Pluralita pravdy.
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
To je vlastně jeden myšlenkový trend, ale který podle mě nesouvisí s tím, o čem se bavíme teď, protože to, to, čím lidé strádají, není to, že by prostě žili v představě, že existují různé jazykové hry, který mohou interpretovat svět a lidi žijí jako oběti představy, že tento svět nebo ta situace, kterou si ti vysvětlit, je součástí nějaké konspirace, nějaký struktury, které s námi zlovolně manipulují a podobně, naopak, takže ti lidé na rozdíl od té postmoderny, kterou vy zmiňujete, věří velmi rigidně v nějaké nesmyslné a poměrně toxické a nebezpečné vysvětlení. Jinými slovy, podle mě postmoderna, kterou vy zmiňujete, a to, co, čemu teďka čelíme masivně a co ohrožuje demokracii, jsou na úplně opačných pólech.
moderátorka
——————–
Pane profesore, řekněte mi, země, které jsou přísně nábožensky orientované, myslím třeba islámské země nebo prostě země, kde mají jeden velký společný cíl, jako třeba Izrael ubránit svou existenci nebo něco takového, tak tyhle země, těm by se teoreticky měly ty konspirační teorie vyhýbat. Já se ptám, tam je otazník, jo.
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
to, co já tvrdím, nebo co vlastně teďka testujeme s naší skupinou, o čem jsem přesvědčen, je to, že víra, dezinformace a konspirace je součástí systematického tlaku digitálního prostředí, tak, jak v něm teďka žijeme, že to je prostě nečekaný efekt, se kterým autoři internetu, ale ani ti původní autoři sociálních sítí nepočítali. Jakmile tam dosadili algoritmy, tak ty vlastně začali štěpit společnosti a vlastně mást lidi a tlačit je do Rigidní…
moderátorka
——————–
Jasně, ale nutno říct, že to nebyl cíl.
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
Nebyl to cíl, neříkám to.
musíme si to prostě pojmenovat tak, jak to je, nakolik nějaká státní ideologie, třeba státní islamismus nebo islám teda jsou schopny před tím ubránit, si nejsem úplně jistý. Mám dojem, že mnohem víc ta intolerance, nejistoty, šíření informací závisí na takových věcech, jako kupříkladu penetrace mobilními telefony a podobně, a empirické výzkumy to jasně potvrzují, že prostě tohle jsou faktory, ty technologické faktory stojí za tím, čemu dneska čelíme jako dezinformace a konspirace
moderátorka
——————–
Myslíte si, že právě tyhle technologické faktory, to znamená, mluvíme teď už ne o vzniku fake News, ale o jejich přenosu. Tak myslíte si si, že to má nějaké řešení vážně? Protože už léta slýcháme samozřejmě, jak se kdekdo snaží sociální sítě regulovat, ale mluvím o situaci, kdy by sociální sítě podléhaly stejným zákonům a pravidlům jako normální média. Myslíte si, že něco takového je reálné?
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
No, těch rovin intervence je celá řada, ale nutno říct, že sociální sítě ještě, doplním malinko, neslouží jenom k přenosu těch dezinformací, ale ony skutečně jejich logika, ty algoritmy vedou k tomu, že lidé se radikalizují, vlastně zostřují se jejich názory, to má, ten dopad je mnohem hlubší, než že to jenom…
moderátorka
——————–
, pardon, oni tvrdí samozřejmě, že ty algoritmy upravují.
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
Různé pokusy, celkem velmi přesvědčivé, že stačí malinko upravit ten algoritmus a on prostě rozděluje, polarizuje ty uživatele, když se upraví, tak zase naopak ti uživatelé mají tendenci inklinovat k nějakému průměrnému názoru. Prostě jo, můžete to, co je na tom jako hrozivé, že relativně malá změna toho algoritmu může zásadně ovlivnit miliony a miliony lidí, v tom se skrývá velké nebezpečí.
moderátorka
——————–
Ne, teďko, teď mě zajímá jenom, jestli jste zaregistroval, že třeba v posledních pěti letech, protože ty sociální sítě studujete, že by došlo k zásadním změnám algoritmů.
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
To nedošlo, ale v posledních pěti letech se o tom teprve začalo seriózně mluvit, v posledních pěti let došlo ke srovnání prostě Twitteru, Facebooku a redditu, které prostě nepoužívá žádné algoritmy a zjistilo se, že ty sítě, jakmile zavedou algoritmus, tak do půl roku prostě lidi polarizují a radikalizují.
moderátorka
——————–
Čili úplně bez jakýchkoliv a algoritmů. Všechny zprávy dostupné všem.
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
to není o tom všechny zprávy, ale tam jde o to, aby vlastně ta zpráva, kterou člověk dostane, byla předmětem jeho volby, jasně, byla nějakým způsobem znáhodněná v okamžiku, kdy vlastně já dostávám zprávy podle toho, co jsem dělal předtím, tak se můj pohled na svět zostřuje a výseč světa nebo nakonec vidím, že se prostě zužuje, zužuje, až nakonec vidím jenom prostě rasismus, země je placatá nebo něco takového.
moderátorka
——————–
No, a teď mi řekněte, jestli si, si myslíte to, o čem mluvíte, to znamená pryč tyhle algoritmy, jestli to je dosažitelný cíl.
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
To nevím, to já nejsem úplně odborník v této věci, ale samozřejmě regulace sociálních sítí je obrovský problém internetu, že jo, jednou to zkusila Evropská unie, udělalo se GDPR a víme, jak to dopadlo, prostě naprostý, naprostý paskvil, takže řada pro a řada proti regulaci toho internetu, nicméně druhá cesta je prostě udělat tak velkou osvětu, aby lidé byli ochotni si doplnit své prohlížeče o nějaké nástroje, které jim potvrdí estemickou kvalitu toho, na co se koukají, což je vlastně to, kam dneska se nejvíc jako investuje, prostě naučit lidi, aby, když se koukají na ty zprávy, tak aby vedle měli nějaký nástroje, který říkají tahle zpráva je nesmysl, tahle ta zpráva je ozdrojovaná atd. což je druhá cesta, která jakoby je taková liberálnější, nereguluje.
moderátorka
——————–
Nebyla by jako začátek té cesty vlastně nejspolehlivější metoda? Jenom, kdyby on to vypadá jenom v uvozovkách, ale kdyby si prostě všichni uvědomili, že ta cesta té informace k tobě je takováhle. Rusko chce, aby svět měl názor tenhle a prostě jenom vědět, že to existuje.
Jiří Horáček,
——————–
rozumím, ale absolutně souhlasím. My dva to dneska děláme zrovna.
moderátorka
——————–
jakou roli na těch sociálních sítích podle vás bere touha každého jedince v podstatě být členem nějaké velké party?
Jiří Horáček,
——————–
Bezpochyby to je jedna z důležitých motivací, proč tam lidé jdou, ale na druhou stranu právě ty algoritmy, a to zužování spektra zpráv, které dostávám, vede k tomu, že ty lidé také do těch skupin jsou jakoby technologicky automaticky agregováni. Bavíme se o Komnatách Ozvěn – Echo Chambers – , což je další nesmírně zajímavý a nebezpečný fenomén. Přesně, jak říkáte, lidé se sdružují do nějakých imaginárních virtuálních skupinek a vytváří se u nich pocit sounáležitosti uvnitř té skupiny, což je na jednu stranu dobré, ale na druhou stranu mám-li pocit sounáležitosti s nějakou skupinou, tak současně se také vymezuji proti všem ostatním. To znamená, stoupá nebo vyostřuje se dichotomie my a oni, což v případě, že ta skupina, ta komnata Ozvěn má nějaké jako politické zaměření, je tam nějaký partyzan nebo dokonce nějaká radikalizovaná skupina, tak tím dramaticky stoupá riziko nějaké koordinované agonistické aktivity proti jiným skupinám.
Barbora Tachecí, moderátorka
——————–
A jak se dostane jedinec do jakékoliv z těch echo chambers
Jiří Horáček,
——————–
Tam se dostane velmi rychle, dostane se tam zcela automaticky, protože stačí to, co píše, a stačí to, že algoritmus mu nějakým způsobem zostřuje jeho původní světonázor, který vedl k tomu, že si vybíral nějaké zprávy, tím se zostřuje a zužuje vidění světa toho člověka a on se dřív nebo později automaticky nalepí na podobně smýšlející lidi a vznikne tato bublina.
mluvčí 11,
——————–
A potom společně se utvrzují.
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
Potom se společně utvrzují a teď se to prostě celý jako násobí a doopravdy to vede k tomu, že se jakoby tříští ta společnost, že názory nejsou rozdělené prostě jako v normálně Gausovské křivce, ale prostě tříští se na skupiny, které jsou čím dál tím víc a víc blízko nikoliv průměru, ale extrémům toho názorového spektra, a to je právě to, co je problém, a to je to, že se nám štěpí společnosti vlastně na všech škálách, od rodin až po státy.
moderátorka
——————–
Ale mimochodem podle vašeho odhadu bylo důsledkem přesně téhle cesty to, jak někteří Trumpovi fanoušci vtrhli tenkrát.
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
No, jasně, to je přesně, ono, to jsou ta nebezpečí, ta nebezpečí jsou dalekosáhlá. Pardon, být členem nějaké skupiny, na kterou cítím silnou vazbu. My dokonce víme, že existuje hormon, který se jmenuje oxytocin, který to zprostředkuje, víme, jak to vzniká biologicky, ten pocit jednoty s nějakou skupinou, to je evolučně stará věc, která nám, našim předkům pomáhala přežít, že byli v partě, ale to být v partě znamená, že začínám čím dál tím víc a více vymezovat proti jiným partám, za prvé, za druhé, že mám potřebu tzv. koordinované aktivity nebo synchronizované behaverální aktivity, což znamená společná demonstrace, společný útok na něco a podobně.
moderátorka
——————–
Není trochu s podivem a já to chci zaklepat, a to každý slyší, není trochu s podivem, že zatím kromě tady těch Trumpových příznivců, že vlastně větší konflikt vzbuzený sociálními sítěmi, ale teď myslím takovýhle tvrdý, ne, že se sejdou prostě na demonstraci, na druhou stranu díky tomu se třeba sejdou na něčem jakoby. Pozitivním, co jsem chtěla říct. S plusovým znaménkem, tak víte, nějakém takovém maléru.
Jiří Horáček, vedoucí výzkumného centra Národního ústavu duševního zdraví
——————–
Ten malér se odehrává dnes a denně, jeďte do Ameriky, a to do Spojených států a uvidíte, co se děje uvnitř rodin. Odmítají si povídat o politice, štěpí se rodiny, oddalují se manželé, protože jeden je proti očkování, druhý je pro očkování, jo, ty tragédie se odehrávají, to štěpení se děje, jak říkám, na všech škálách a děje se to masivně a je to velké neštěstí. Lidé odmítají se bavit o politice, protože to je prostě nebezpečné, že se střetnou a nepovede to nikam, to povede jen k hádce. To je velký problém. může to nakonec vést až k nějakýmu velkýmu konfliktu nebo k občanské válce. Samozřejmé, že k tomu nedošlo. Buďme jenom rádi.
Barbora Tachecí, moderátorka
——————–
To je ten důvod, proč nejste na sociálních sítích.
Jiří Horáček,
——————–
No, tak já jsem nějak neměl nikdy čas se přihlásit.
Barbora Tachecí, moderátorka
——————–
Dnešním hostem byl neurobiolog a profesor psychiatrie Jiří Horáček, já vám moc děkuju za to, že jste k nám přišel, děkuju vám.
Přidejte odpověď