autor: Charlotte Brontë
Kapitola šestnáctá: MONSIEUR MÁ SVÁTEK
Nazítří ráno jsem vstala hodinu před svítáním a dodělávala svůj řetízek. Spotřebovala jsem na něj všechny své korálky a hedvábí, aby byl dost dlouhý a bohatý. Věděla jsem, že musí být velice bohatý, jestliže má vyhovovat zvláštnímu vkusu toho, komu jsem chtěla udělat radost. Nakonec jsem ještě potřebovala malou zlatou sponku. Naštěstí jsem ji měla po ruce ve svém jediném náhrdelníku a z toho jsem ji odvázala a připevnila k řetízku; pak jsem dohotovenou práci úhledně svinula a uložila do nádherné krabičky: byla bledě růžová z tropické mušle a na víčku měla věneček z třpytivých modrých kamínků. Na vnitřní stranu víčka jsem nůžkami pozorně vyryla jistý monogram.
Svátek profesora Paula připadl na čtvrtek prvního března. Zdálo se, že bude pěkný sluneční den. Dívky byly hezky oblečené, protože ráno se chodívalo na mši a odpolední prázdno jim umožňovalo jít na nákupy a návštěvy. Slečna Zélie Saint Pierrová se dokonce nastrojila do hedvábných šatů, a nejen to: ráno si poslala pro kadeřníka, aby jí přišel upravit vlasy.
Chudák Zélie! Právě v této době si často stěžovala, jak ji unavuje život v odříkání a robotě, jak touží po tom, aby měla peníze a čas na zotavenou; někoho, kdo by na ni vydělával – manžela, který by splácel její dluhy (byla strašně zadlužená). Už dávno se povídalo, že dělá oči na profesora Paula. Monsieur k ní opravdu taky často obracel oči. To jí lichotilo, ale zároveň ji jeho pronikavý pohled uváděl do rozpaků.
Monsieur uměl odpouštět chyby, z nichž se lidé upřímně vyznávali, ale tam, kde jeho nemilosrdný výzkum narazil na mazané pokrytectví, ó, tam dovedl být krutý a hnát obnažené hříšníky na pranýř.
Když bylo po snídani a po mši, zazněl školní zvonek a třídy se zaplnily. Upravené žačky i učitelky se rozsadily s kyticemi v rukou – já jediná byla bez květin. Ráda se dívám na květy v přírodě, ale netěší mě, jakmile jsou utrženy. A nikdy je nedávám lidem, které mám ráda. Slečna St. Pierrová si všimla, že mám prázdné ruce:
„Dobře jste udělala, slečno Lucie, že jste nevyhazovala peníze za kytky,“ podotkla, když se ujistila, že nikde neschovávám ani malou kytičku fialek. „Já hloupě vyhodila zbytečně celé dva franky!“ A s pýchou mi ukazovala svou nádhernou voničku. Ale pst! Už se blíží kroky, ony známé kroky!
Vstoupil v dobré náladě, takže se ve třídě zalité sluncem ještě víc rozjasnilo. Tentokrát nepřišel zakuklený do plandavého černého pláště, se zpupnou řeckou čapkou; přišel mezi nás s odkrytou hlavou a jeho ruka v rukavičce držela obyčejný klobouk. Velice to tomu mužíčkovi v civilizovaném kabátku a hedvábné vestě slušelo; v modrých očích mu zářila družnost a na snědé tváři spokojený úsměv, při němž člověk zapomínal, že nemá zvlášť krásně utvářený nos a že jeho ústa nejsou jak růžové poupě.
Popošel k svému stolku, položil na něj svůj klobouk i rukavice a pozdravil: „Bon jour, mes amies! – Dobrý den, drahé přítelkyně! tónem, který jako by se chtěl mnohým z nás omluvit za své různé ostré poznámky a divoké výpady.
„My všechny vítáme pana profesora a blahopřejeme mu v den jeho svátku,“ odpověděla na jeho pozdrav Zélie, která se tak sama jmenovala mluvčí celého shromáždění. A s afektovaným gestem položila před něho svou drahou kytici. Za ní kráčely jedna po druhé všechny žákyně a každá mu odevzdala svůj dárek.
Květiny vytvořily na stole vysokou pyramidu, za níž nakonec zmizel sám oslavenec. Když tento obřad skončil, vrátily se všechny zase na svá místa a ve zmrtvělém tichu čekaly, až k nám promluví. Uplynulo snad pět minut a stále se neozýval; další chvíle – a stále nic.
Až posléze se za horou květin ozval přece jen jeho hlas, podivně dutý: „To je všechno?“
Mademoiselle Zélie se rozhlédla. Ano, všechny dívky už odevzdaly své voničky. Od nejstarší až po nejmladší, od nejvyšší až po nejmenší.
„To je opravdu všechno?“ opakoval hlasem ještě o několik tónů hlubším.
„Monsieur,“ kvikla mademoiselle St. Pierrová se sladkým úsměvem, „mám čest vám oznámit, že až na jedinou výjimku odevzdal každý v této třídě svůj dárek. Miss Lucy monsieur jistě omluví, jako cizinka nezná naše zvyky, nebo se jim nechce přizpůsobit.“
Za květinovou pyramidou na ni zamávala ruka, naznačující, ať mlčí. Za rukou se zanedlouho objevila i celá postava. Monsieur se vynořil ze svého úkrytu, postavil se na kraj stupínku a upřeně se zadíval přímo před sebe na velkou mapu světa, která visela na protilehlé stěně.
„Tak to je všechno?“ zeptal se potřetí, teď už tónem přímo tragickým. Ještě jsem mohla všechno napravit, kdybych pokročila vpřed a vtiskla mu do ruky červenavou krabičku, kterou jsem pevně svírala v ruce. což jsem vlastně také hodlala udělat, ale zprvu mě komičnost profesorova chování ponoukala k odkladu, a pak ve mně Zéliin afektovaný zásah probudil vzdor.
„No dobře!“ uklouzlo mu konečně z úst. Přes tvář mu přeletěl stín, projev vzkypělého hněvu a opovržení. Spolkl však všechny další poznámky a pustil se do svého obvyklého výkladu. Nepamatuji si vůbec, o čem přednášel, nedávala jsem pozor.
Ke konci výkladu došlo zase k dalšímu rozptýlení. Náhodou mi spadl na zem náprstek, a když jsem se pro něj shýbla, narazila jsem temenem hlavy na ostrou hranu svého stolku. Hřmot, který jsem tím způsobila, ovšem zase profesora Paula vydráždil. Nevím, jak se mu to podařilo, ale ve své přednášce hbitě přeplul přes Kanal a přistál na britské půdě, kde jsem ho našla, jakmile jsem ho zase začala poslouchat.
Ještě nikdy jsem neslyšela tak pomlouvat Angličanky jako tehdy. Monsieur Paul na nich nenechal dobrý ani chlup. Zejména, jak si vzpomínám, zesměšňoval jejich vytáhlé postavy, dlouhé krky, tenké paže, lajdácké oblékání, pedantskou výchovu a bezbožnou skepsi (!), jejich nadutost a předstíranou ctnostnost.
Při těchto divokých nájezdech vypadal přímo ohyzdně. Skřípal zuby a tvářil se zuřivě. Říkala jsem si: Jaký jsi zlý a jedovatý! Ale myslíš, že se nechám vyprovokovat? Bohužel, nedokázala jsem dodržet své předsevzetí.
Nějakých patnáct minut jsem snášela jeho výpady dost stoicky, ale ten syčící bazilišek byl odhodlaný mě se zlomyslným požitkem zranit na nejcitlivějším místě. Začal vyprávět nejpikantnější historické lži, jaké kdy o Anglii a Angličanech po kontinentě kolovaly, jen těžko si lze představit něco urážlivějšího.
Zélie a celá třída se uculovaly v pomstychtivé rozkoši, a bylo až kupodivu, jak mi to přejí a jak v skrytu srdce Anglii nenávidí.
Nakonec jsem vstala, praštila pěstí do stolku a vykřikla: „Ať žije Anglie, její dějiny a její hrdinové! Pryč s Francií a s jejími ničemnými pomlouvači!“
Třída strnula. Nejspíš si myslely, že jsem se zbláznila, ale profesor vytáhl kapesník a ďábelsky se do něho chechtal. Ten malý zlomyslný ohava! Pokládal se za vítěze, když se mu podařilo mě dopálit. Obratem ruky měl nejlepší náladu.
Láskyplně se rozpovídal o svých kyticích jako pravý Francouz, přirovnával je k líbezným mladým dívkám, uštědřil květnatou poklonu mademoiselle St. Pierrové a skončil prohlášením, že až bude první opravdu krásný, teplý a voňavý den, vezme celou třídu hned po ránu do boží přírody na výlet spojený s piknikem.
„Alespoň ty z této třídy, které mohu počítat mezi své přátele.“
„Pak tam já ovšem nebudu,“ ujelo mi bezděky.
„Asi ne!“ odpověděl; posbíral do náruče své květiny a vyletěl ze třídy.
Zavřela jsem do stolku své šití, nůžky, náprstek i nedarovanou krabičku a odešla nahoru. Nestydím se přiznat, že jsem byla rozzlobená. Seděla jsem necelou hodinu na pelesti své postele a s podivně tajícím hněvem jsem si všechno znovu vybavovala, až jsem se celé té scéně musela smát.
Trochu jsem i litovala, že jsem mu svou krabičku neodevzdala. Chtěla jsem se mu zavděčit, ale osud mi to nedopřál.
Odpoledne jsem si uvědomila, že můj stolek ve třídě není žádnou nedotknutelnou skrýší a že by bylo dobře mou krabičku trochu zajistit, už pro ty iniciály na jejím víčku: P. C. D. E. – Paul Carl (nebo Carlos) David Emanuel – a sešla jsem do učebny.
Třídy byly prázdné, protože všichni už odešli do města, a bylo mi proto divné, když jsem našla dveře první třídy pootevřené. Ještě víc mě však udivilo, že jsem vevnitř zaslechla jakési známky života, kroky, šoupání židlí. Asi zase madame Becková na inspekční návštěvě! Pootevřené dveře mi poskytly příležitost nahlédnout dovnitř. A hleďme!
Nespatřila jsem šaty, které nosila madame, ale kabát a nakrátko ostříhanou mužskou hlavu. Viděla jsem jen záda, ale ani na chvilku se nedalo pochybovat, koho mám před sebou. Už dávno jsem věděla, že ruka monsieura Emanuela se často přehrabuje v obsahu mého stolku a urovnává ho skoro jako svůj. Nedělal z toho žádnou tajnost. Po každé návštěvě zanechal po sobě hmatatelné a neklamné stopy; dosud se mi však nepodařilo přistihnout ho při činu. Byl jako domácí skřítek: úkoly, které jsem nechala večer ve stolku plné chyb, našla jsem ráno pečlivě opravené, a jeho rozmarná přízeň mi pomáhala i tím, že mi nechávala ve stole zajímavé čtení. Z mého košíčku na šití lákavě vykukoval román, pod ním číhala brožura nebo časopis, z něhož se předcházející večer předčítalo. Všechny ty poklady se vždycky snadno prozradily: páchly doutníkovým dýmem.
A teď ho konečně mám! Tu je ten skřítek osobně. Z úst se mu valil namodralý dým jeho oblíbeného havana, vykuřoval můj stolek, což ho muselo prozradit. Jeho chování mě dráždilo, ale zároveň mě těšilo, že jsem ho překvapila. Po všem tom ranním nepřátelství mi přinesl dvě knihy, jejichž název i autor byli zárukou, že mě budou zajímat.
Seděl skloněný nad stolkem a probíral jeho obsah. Snad zaslechl můj dech. Náhle se obrátil; měl nervózní povahu, ale nikdy sebou neškubl a zřídkakdy zrudl.
„Vy jste nešla do města s ostatními učitelkami?“ zeptal se. „Ale tím líp. Myslíte, že mi vadí, jak jste mě tu nachytala? Vůbec ne. Chodívám do vašeho stolku na návštěvu dost často.“
„Vím o tom, monsieur.“
„Tu a tam vám sem dám nějakou brožuru nebo knihu, ale vy je asi nečtete, protože jsou načichlé tímhle -,“ a dotkl se doutníku.
„Jsou, ale přesto je čtu.“
„A zajímají vás aspoň trochu?“
„Monsieur stokrát viděl, že je čtu, a ví, že nemám tolik zábav, abych podceňovala ty, které mi obstarává on.“
„Myslím to s vámi dobře. Proč nemůžeme být přáteli? Dnes ráno jsem se vzbudil v báječné náladě a celý šťastný jsem přišel do vaší třídy – a vy jste mi zkazila celý den.“
„To ne snad jednu nebo dvě hodiny, a to ještě proti své vůli.“
„Proti své vuli? Ale jděte! Měl jsem svátek a každý kromě vás mi blahopřál. I ty malé děti z třetí třídy mi nesly po kytičce fialek a zašeptaly přání. Ale kdepak vy. Ani poupátko, ani lístek, ani slovo – ani pohled. To všechno bylo proti vaší vůli?“
„Věděla jsem, že na to čekáte. A myslela jsem na to předem, i když jsem nedala na květinu ani centim.“
„V pořádku. Aspoň že jste upřímná. Asi bych vás nenáviděl, kdybyste mi lichotila a lhala. Ale řekněte mi, slečno Snowová, kdy máte svátek vy. Já nebudu litovat několika centimů na dárek pro vás.“
„Uděláte totéž co já, pane. Tohle stojí víc než pár centimů – “ vzala jsem z otevřeného stolku krabičku a vložila mu ji do rukou. „Dnes ráno jsem ji měla připravenou na klíně,“ pokračovala jsem. „A kdyby byl monsieur trochu trpělivější a slečna St. Pierrová méně vtíravá, a snad, abych se přiznala, kdybych i já byla klidnější a moudřejší, tak bych vám to odevzdala hned.“
Podíval se na skříňku a bylo vidět, že se mu její jasné teplé zabarvení i zářivě blankytný věneček líbí.
Požádala jsem ho, aby krabičku otevřel. „Mé iniciály!“ zaradoval se nad písmeny na víčku. „Kdo vám řekl, že se jmenuji Carl David?“
„Vyštěbetal mi to malý ptáček.“
Vytáhl řetízek z lesklého hedvábí a třpytivých perliček. Byla to maličkost opravdu bez valné ceny, ale on se jí obdivoval jako malé dítě. „To je pro mne?“
„Ano, pro vás.“
„To je ta věc, na které jste večer pracovala?“
„Ano.“
„A začala jste ji dělat s úmyslem, že bude pro mne?“
„Ovšem.“
„A že mi ji dáte k svátku?“
„Ano.“
„A celou tu dobu, co jste to vyšívala, jste na to myslela?“
Zase jsem přisvědčila.
„Tak není třeba, abych z toho kus vystřihl a řekl si: Tenhle kousek není pro mne, ten se spojuje s představou, že bude zdobit někoho jiného?“
„Vůbec ne.“ Monsieur si hned rozepjal plášť a pyšně si připevnil řetízek přes prsa, aby ho bylo co nejvíc vidět. Neměl ve zvyku schovávat věci, které se mu líbily a které obdivoval. Krabičku prohlásil za nádhernou bonboniéru; bonbóny měl mimochodem moc rád, a tak jako se rád dělil s jinými o věci, které se mu líbily, rozdával svá cukrátka se stejnou ochotou, s jakou půjčoval své knihy.
„A tím je to tedy vyřízeno,“ řekl ještě, když si zapínal svůj široký plášť, a víc jsme už o tom nepronesli ani slova. Byli jsme zase přátelé – dokud se znovu nepohádáme. Mohli jsme se pohádat ještě týž večer, ale světe div se! tentokrát jsme lákavé příležitosti nevyužili.
Proti všemu očekávání přišel ještě ten večer mezi nás do naší studovny. Nečekaly jsme, že nás poctí svou návštěvou, když jsme si ho ráno tolik užily, ale jen jsme zasedly ke svým úkolům, objevil se. Přiznám se, že jsem ho viděla ráda. A tentokrát jsem neodsedla, když si zase vybral místo vedle mne. Přestala jsem se monsieura bát. Zvykla jsem si na jeho plášť a řeckou čapku. Neseděla jsem vedle něho jako přimrzlá, ale docela volně, klidně jsem se i zavrtěla nebo si odkašlala, a dokonce si zívla; dělala jsem si zkrátka pohodlí a spoléhala na jeho shovívavost.
Po celý večer mě neoslovil, ale cítila jsem, jak je mi přátelsky nakloněný. Když přinesli na stůl večeři, vstal a v nastalém hluku mi při odchodu popřál dobrou noc a sladké sny. A opravdu jsem měla i dobrou noc, i sladké sny.
Přeložila Nikola Bílá
Meisterkoch Knihy (myflexumshop.com)
–
Přidejte odpověď