autor: Charlotte Brontë
Kapitola čtrnáctá: HOTEL CRÉCY
Jak se ukázalo, zítřek znamenal živější a rušnější den, než jsem očekávala. Slavily se narozeniny jednoho z princů, tuším nejstaršího, všechny školy měly prázdno a mládež z gymnázia „Athenea“ k nim připravila blahopřejný pozdrav; slavnostní shromáždění bylo svoláno do budovy, kde se konaly výroční zkoušky a udělovaly ceny.
Po pozdravném projevu měl jeden z profesorů ústavu proslovit přednášku, „discours“. Pan de Bassompierre obdržel pozvání od svých přátel, aby je se svou dcerou na slavnost doprovodil. Paulina napsala Ginevře a mně lístek, abychom přišly dřív a zúčastnily se s ní zasedání. Když jsem se se slečnou Fanshawovou oblékala v ložnici, Ginevra se najednou rozesmála.
„Co zas máte?“ zeptala jsem se.
„Připadá mi to tak divné,“ odpověděla se svou obvyklou otevřenou bezohlednou upřímností, „že se vy i já teď pohybujeme ve stejné společnosti, máme společné známé… Kdo vlastně jste, slečno Snowová?“
Teď jsem se dala do smíchu zase já.
„Byla jste vychovatelkou, když jste sem přišla, dokonce jste chovala malou Georgette jako bona, a teď se k vám madame Becková chová mnohem zdvořileji než k té Pařížance St. Pierrové; a ta namyšlená žába, má sestřenice, ve vás má svou nejdůvěrnější přítelkyni.“
„To je opravdu divné,“ přisvědčila jsem. „Kdo vlastně jsem? Nejsem kněžna v přestrojení? Škoda že na to víc nevypadám.“
„A vám to nelichotí?“ pokračovala. „Děláte, jako by na tom nic nebylo. Člověka u vás cokoliv udiví.“
„A mě zas udivuje vaše fantazie. Už jste konečně oblečená?“
„Jsem hotová. Když dovolíte, povedu se s vámi.“
„Raději ne, půjdeme pěkně vedle sebe.“
„Taková vy jste! Když vám nabízím, že se spolu povedeme, je to ode mne vlastně poklona.“
„Opravdu? Chtěla jste tím jen vyjádřit, že se za mne na ulici nestydíte?“
„Ovšem,“ potvrdila s přímostí, která patřila mezi její nejlepší vlastnosti. Komentovala jsem to její „ovšem“ jenom pohrdlivou mimikou.
„Pichlavá hrdopyško!“ pokračovala ve svém hovoru, když jsme přešly velké náměstí a vešly do příjemného parku, kudy vedla nejkratší cesta do Rue Grécy. „Nikdo na světě se ke mně nechová tak svrchu jako vy.“
„To je vaše vina. Když mě necháte na pokoji, budete mít ode mě klid.“
„Jak vás člověk může nechat na pokoji, když jste taková zvláštní a záhadná?“
„Ta zvláštnost a záhadnost je jen výplod vaší hlavy.“
„Ale vy přece jen jste někdo inkognito?“ vedla dál svou a chytla se mě pod paží, i když jsem se bránila.
„Ano,“ řekla jsem, „dělám velkou kariéru. Napřed jako společnice staré dámy, pak guvernantka a teď učitelka.“
„Tak mi tedy přece řekněte, kdo vlastně jste. Nikomu to neprozradím,“ naléhala a se směšnou houževnatostí se přidržovala skvělého nápadu o mém inkognitu. Po celou cestu rozvíjela v různých obměnách toto téma; nemohla pochopit, že by někdo, komu nepomáhá jeho rod či bohatství, kdo nemá zděděné jméno ani styky, mohl dosáhnout určitého nezávislého postavení.
Do hotelu Crécy jsme přišly právě včas, Paulina byla už připravena, byla s ní už i paní Brettonová. Zavedli nás do sálu, kde se konalo shromáždění, a usadili nedaleko tribuny. Když jsme přišli, tribuna byla ještě prázdná, ale v deseti minutách se zaplnila a najednou, takřka bleskem, se nad červeným řečnickým pultem objevila černá hlava s krátce přistřiženými vlasy, široké bledé čelo a modré jiskrné oči.
Rozesmála jsem se, až jsem celá zrudla, ale honem jsem se sklonila a smála se jen do kapesníku. Profesora Paula jsem však viděla ráda; vůbec mě nenapadlo, že tu bude, i když jsem věděla, že přednáší na gymnáziu literaturu. Byla jsem si jista, že nepřednese žádnou formální ani pochlebnickou řeč, ale to, co na nás temperamentně vychrlil, jsem opravdu nečekala.
Obracel se k princům, šlechtě, úřadům a měšťanům se stejnou opravdovostí, se stejným až cholerickým zanícením, s jakým přednášel ve třech třídách na Rue Fossette. Gymnazisty neoslovil jako studenty, ale jako budoucí občany a vlastence. V tom, co říkal, bylo stejně zápalu jako pravdy. Zavrhoval teorie utopistů, ale když se obracel proti tyranii, zahořelo mu v očích; mluvil o nespravedlnosti – a jeho hlas zněl jako polnice. Myslím, že obecenstvo jako celek nedokázalo sledovat jeho nadšený projev v celé jeho opravdovosti, ale když skončil, odměnili ho zejména studenti dlouhotrvajícím potleskem a bouřlivým vyvoláváním; ten vznětlivý človíček byl přece všechno jejich nejoblíbenější profesor.
Když naše společnost opouštěla halu, stál u vchodu; spatřil mě; pozvedl klobouk, a podávajíc mi ruku, zeptal se: „Qu’en dites-vous? Co tomu říkáte?“
Byla to otázka pro něho přímo charakteristická. Chtěla jsem ho pochválit, v mém srdci bylo plno chvály, ale běda! slova mi nepřicházela na rty. Vykoktala jsem ze sebe jakousi nemastnou neslanou pochvalu a byla jsem ráda, když k nám přišli jiní, výmluvnější gratulanti.
U oběda zářily Paulina a Ginevra krásou, každá svým způsobem. Ginevra stavěla na odiv své fyzické půvaby, kdežto Paulina vynikala půvaby ušlechtilými a duchovními; z učených pánů měla sice trochu trému, hovořila skromně, nesměle, ale s roztomilostí a taktem. Měla jsem radost z její francouzštiny: byla bezvadná. Ginevra, která prožila polovinu svého života na pevnině, se jí nevyrovnala; neměla tu skutečnou přesnost a jazykovou čistotu. Kromě mne je poslouchal a pozoroval ještě někdo jiný. Doktor Bretton, který přišel pozdě, zdržen naléhavým případem ve svém povolání, si obě dámy klidně změřil, hned jak si sedal za stůl, a svůj zkoumavý pohled opakoval ještě několikrát. Jeho příchodem procitla slečna Fanshawová ze své dosavadní netečnosti: hned byla plna úsměvů a řečí, i když to, co povídala, málokdy sedělo. Ginevra byla při obědě Grahamovou sousedkou, a proto se jí takřka plně věnoval. Do salónu odešla ve výborné náladě, ale tam se zase mrzutě posadila na pohovku a pomlouvala „discours“ i celý oběd. Sotva zaslechla, že se páni zvedají, vrhla se ke klavíru a temperamentně do něj bušila.
Doktor Bretton, který k nám vešel mezi prvními, se postavil vedle ní. Předpokládala jsem, že se tam dlouho nezdrží: u krbu bylo volné místo, které ho určitě přivábí. Ale on si je tak dlouho obhlížel, až mu jej jiní zasedli. Půvab a duchaplnost mladé hraběnky okouzlovaly francouzské vědce; neobklopili ji proto, aby si s ní povídali o svých učených problémech, ale bavili se s ní o literatuře, umění i o otázkách současného života, o kterých, jak se brzy ukázalo, dost četla i uvažovala. Poslouchala jsem ji se zaujetím.
A jsem přesvědčena, že i Graham, stojící opodál, dobře poslouchal; jeho sluch stejně jako jeho zrak byly bystré a pronikavé. V Paulině bylo víc inteligence i charakteru, než se většina lidí domnívala. Zatímco doktor Bretton poslouchal a vyčkával, až se magický kruh otevře, jeho pohled, který chvílemi zatěkal po místnosti, náhodou utkvěl na mně.
Usmál se a přišel za mnou, aby se poptal, jak se mám, že jsem nějak bledá. I já se musela usmívat tomu, co mě napadlo: že jsou tomu už tři měsíce, co mě naposled oslovil, ale on si vůbec neuvědomoval, že mě tak dlouho zanedbává. Usedl ke mně a zmlkl. Ginevru i Paulinu měl teď obě přímo proti sobě, mohl se na ně dosyta vynadívat. Postupně se dostavilo ještě několik dam i pánů.
Už jsem si všimla, že je mezi nimi profesor snědé tváře, který postával se zdviženou bradou v salónku. Nemohl mě u krbu nevidět a už se chystal ke mně zamířit, ale když tam zpozoroval doktora Brettona, rozmyslel si to.
„Nezdá se vám, Luciy“ navázal doktor Bretton s úsměvem rozhovor, „že slečna Fanshawová je opravdu rozkošná dívčina? Je tady některá stejně hezká?“
„Myslím, že hezčí není žádná.“
„Souhlasím s vámi, Lucy; mám dojem, že se oba až překvapivě často shodujeme v názoru, ve vkusu, anebo alespoň v úsudku, viďte?“
„Myslíte?“ zeptala jsem se poněkud pochybovačně.
„Jsem přesvědčený, Lucy, že kdybyste byla kmotřenec a ne kmotřenka mé matky, byli bychom spolu ve všem naprosto zajedno.“ Říkal to napůl lichotnicky a napůl ironicky a přitom se na mne díval s kosým škádlivým úsměvem.
„V čem se podle vás tolik shodujeme?“ zeptala jsem se ho naoko klidně, dusíc v sobě pošetilou bolest, že pro jiné má opravdový mužný zájem, kdežto pro Lucy ze starých časů jen lehké vtipkování.
„Oba máme stejnou pozorovací schopnost – vy mi to možná nevěříte, ale máme ji.“
„Vy jste však mluvil o vkusu; můžeme oba vidět stejný předmět, ale posuzovat jej různě.“
„Zkusme to. Co soudíte o dalších lidech v téhle místnosti? Například o mé matce nebo tamhle o těch hvězdách – o panu A… a Z… nebo řekněme o té bledé mladé dámě, slečně de Bassompierre?“
„Co si myslím o vaší matce, to přece víte. O těch dvou pánech jsem ještě nepřemýšlela.“
„A co ta dáma?“
„Asi to bude, jak říkáte, bledá mladá dáma. A právě teď velice pobledla, protože se unavila velikým napětím.“
„Pamatujete se ještě na ni, když byla děcko? Byla dost zvláštní, viďte! Rád bych věděl, jak jsem se k ní choval. Byl jsem tehdy takový vytáhlý nezpůsobný kluk. Ale na to vy se asi nepamatujete?“
„Vždyť víte, jak vypadáte na své podobizně z té doby. Jste na ní naprosto věrně. A vaše jednání bylo tehdy stejné jako dnes.“
„Jak to myslíte, Lucy? Takový záhadný výrok opravdu dráždí mou zvědavost. Jaký jsem dnes? Jaký jsem byl včera, před těmi deseti lety?“
„Velice roztomilý k tomu, kdo vám padl do oka, zlý k nikomu.“
„Ale mírná Lucy Snowová ode mne nezažila mnoho roztomilosti.“
„Ani žádnou ukrutnost.“
„Snad ani kdybych byl Neronem, nemohl bych pronásledovat bytost tak neškodnou, tak nevtíravou jako stín.“
Usmívala jsem se, ale uvnitř jsem potlačovala těžký vzdech. „Mírná Lucy Snowová“, „nevtíravá jako stín“ – ty přívlastky tolik studily a tak těžce na mě dopadly! Naštěstí brzy změnil předmět rozhovoru.
„V jakém vztahu jsme k sobě byli s malou Polly? Podívejte se, její velké oči; Jsou to stejné oči, kterým jsem ukazoval slabikář? Ani neví, že jsem ji učil číst.“
„V bibli o nedělních večerech.“
„Teď se dívá a má tak poklidný a jemný profil – a jaká to kdysi byla neklidná a utrápená tvářička. Věříte, že mě tahle dáma měla kdysi ráda? Nejraději ze všech lidí v Brettonu?“
„Aspoň jste si to myslel.“
„Ne, na to si dobře pamatuji. Chtěl bych jí povědět všechno, na co si vzpomínám. A ještě raději bych byl, kdyby někdo, například vy, za ní zašel a všechno jí to pošeptal do ouška. Mohl bych tak pozorovat výraz její tváře, až byste jí to vyprávěla. Mohla byste to pro mne udělat, Lucy, a nadosmrti si mě zavázat?“
„Nadosmrti si vás zavázat?“ opakovala jsem. „Ne, to bych nemohla.“ A cítila jsem, jak se mi chvějí prsty, pevně jsem si je stiskla, našla jsem v sobě vnitřní sílu se mu vzepřít.
Neměl ani ponětí o mých pocitech, nedovedl si nic přečíst z mých očí, z mé tváře a pohybů, i když byly jistě výmluvné. Nakláněl se ke mně a lichotivě prosil: „Udělejte mi to k vůli, Lucy!“
Už jsem mu chtěla dát jasně najevo, že nemíním hrát operetní roli poslíčka lásky, když se mi z druhé strany ozval do ucha francouzský šepot: „Petite chatte, doucerelte, coquette! Vy koketní lísavá kočičko!“ zasyčel ten nečekaný hroznýš. „Vypadáte tak snivě, povolně a smutně, ale nejste taková: jste divoch s ohněm v duši, s blesky v očích.“
„Ano, mám oheň v duši, a chci ho mít!“ odsekla jsem rovněž francouzsky; obrátila jsem se ve spravedlivém hněvu, ale profesor na mě jen zasyčel svou urážku a zmizel. Nejhorší bylo, že doktor Bretton, který, jak jsem už řekla, měl bystré uši, slyšel každé slovo. Zakryl si tvář kapesníkem a prohýbal se smíchem.
„To bylo dobré, Lucy,“ volal, „výborné! Vy kočičko, vy koketko! Tohle musím vyprávět mamince! Je to pravda, Lucy, aspoň trošku? Asi ano, jste rudá až za ušima. Hleďme, teprve teď jsem si všiml, že je to ten malý chlapík, co se k vám tak podivně choval už na koncertě. Zuří, protože vidí, že se směju. Musíme ho ještě trochu podráždit!“
Žertoval, šuškal mi do ucha vtipy, až jsem to nemohla snést a oči se mi zalily slzami.
Najednou vystřízlivěl. Kroužek okolo slečny de Bassompierre se rozlomil. Hned toho využil. Graham byl celý život dítkem štěstěny a měl úspěch. Jak mu to v té chvíli slušelo! Paulina k němu vzhlédla a její zrak se střetl s jeho pohledem. Stál před ní odvážný a zároveň nesmělý, pokorný i nevtíravý, ale pevně rozhodnutý jít za svým cílem.
Nevím, jestli si profesor Emanuel všiml, jak nerada jsem přijímala žertování doktora Brettona, anebo jestli postřehl, že trpím a že ta přelétavá a poživačná slečna Lucy se toho večera neutápí v zábavě, ale když jsem odcházela ze salónu, přistoupil ke mně a zeptal se, mám-li někoho, kdo by mě doprovodil do Rue Fossette. Tentokrát mě oslovil zdvořile, dokonce uctivě, ale já jsem nemohla jen tak beze všeho přejít přes jeho dnešní nevhodný výstup.
„Už mám doprovod.“ To byla pravda, protože jsme měly odjet s Ginevrou domů společně; přešla jsem kolem něho s lehkou úklonou, jak ho zdravily ve třídě jeho žačky před katedrou. Zapomněla jsem ale šál a musela se do síně vrátit. Monsieur Paul tam dosud stál, jako by na někoho čekal. Poznamenal, že je krásný večer.
„Myslíte?“ utrousila jsem tónem tak dokonale suchým a mrazivým, že jsem v duchu sama sobě zatleskala. Tak zřídka se mi podařilo dodržet přesně své rozhodnutí, chovat se odměřeně a chladně tam, kde mě zarmoutili nebo zranili, že jsem byla přímo pyšná na svůj výkon.
Ginevra dlouho nepřicházela, její nedochvilnost mě zlobila. Monsieur Paul tu ještě byl, přistoupil blíž a já si říkala: Co na mne asi zasyčí teď?
Ale on promluvil jemně: „Přátelé se nehádají pro slovíčko. Povězte mi, bylo to kvůli mně, anebo kvůli tomu nevděčnému anglickému čahounovi,“ (tak neuctivě nazval doktora Brettona), „že vám zvlhly oči a tváře se vám tak rozpálily, že je máte ještě teď červené?“
„Nejsem si vědoma, monsieur, že byste mě vy anebo někdo jiný tolik rozrušil,“ odpověděla jsem překonávajíc samu sebe, neboť se mi tak krásně a chladnokrevně podařilo zalhat.
„Ale co jsem vlastně řekl?“ pokračoval. „Povězte mi to. Byl jsem tak rozzlobený, že už nevím, co jsem vám říkal; co to bylo?“
„Něco, nač je líp zapomenout!“ odpověděla jsem, dosud ještě s mrazivým klidem.
„Tak tedy moje slova vás ranila! Dovolte, abych je vzal zpátky; odpusťte mi je!“
„Já se nehněvám, monsieur.“
„Řekněte mi svým přirozeným hlasem, a ne tím cizím tónem: Mon ami, je vous pardonne! – Milý příteli, odpouštím vám!“
Musela jsem se dát do smíchu. Kdo by vydržel neusmát se jeho prosebnému, dojemně vážnému tónu!
„Výborně! Sluníčko už vychází! Tak to teď pěkně vyslovte: Mon ami… Milý příteli!…“
„Monsieur Paul, je vous pardonne!“
„Žádný monsieur – řekněte to druhé slovo, nebo vám neuvěřím, že to myslíte doopravdy. Tak tedy ještě jednou: Mon ami, anebo po anglicku – my friend! – můj příteli“
Ale „my friend“ neznělo tak domácky důvěrně jako francouzský výraz. Nemohla jsem říci monsieuru Paulovi „mon ami“, ale bez potíží jsem ho oslovila „my friend“. Pro něho ovšem tak jemný významový rozdíl neexistoval a anglické slovíčko mu zcela stačilo k spokojenosti. Usmál se.
Nevím, jestli jsem už kdy předtím viděla na jeho tváři a v jeho očích úsměv vyjadřující takovou radost a uspokojení, a jestli jsem vůbec kdy na něčí tváři spatřila takovou proměnu.
Doprovázel mě ke kočáru, právě ve chvíli, kdy vyšel i pan de Bassompierre se svou neteří. Slečna Fanshawová byla v povedené náladě, celý večer podle ní nestál za nic. Její špičky na doktora Brettona měly v sobě plno jedu. Protože poznala, že už ho nemůže ani okouzlit, ani zranit, musela ho jen nenávidět.
Bylo třeba ji zkrotit, ještě než dojedeme domů, ukázat jí, jaká je a co si zasluhuje. Jsem si jista, že šla po mém morálním výprasku spát v lepší náladě a že spala sladce.
Přeložila Nikola Bílá
Meisterkoch Knihy (myflexumshop.com)
.
Přidejte odpověď