Paul Richard Alexander byl muž, který porazil osud. Jako dítě se nakazil dětskou obrnou, ochrnul od krku dolů a i přesto, že mu lékaři nedávali naději na přežití, dýchal ještě dalších 72 let. Ačkoliv celý život strávil v zařízení zvaném železné plíce, vystudoval vysokou školu, stal se právníkem, spisovatelem a svým pozitivním přístupem k životu inspiroval tisíce lidí po celém světě.
Paul Alexander zemřel v pondělí 11. března v Dallaské nemocnici. Bylo mu 78 let. Příčina smrti není jasná, ale jeho bratr Philip Alexander prozradil stanici CNN, že ho nedávno hospitalizovali s koronavirem. „Byl to prostě brácha. Stejný jako každý jiný. Milující, rady dávající, kárající když bylo potřeba a také vás kolikrát tak štval… Miloval dobré jídlo, víno, ženy, dlouhé rozhovory a smích. Bude nám tolik chybět,“ napsal v úterý na Facebooku.
Alexander se nenechal porazit nemocí a i přes to, že jeho život závisel na zařízení, bez kterého většinu času nemohl dýchat, dosáhl svých snů. V posledních letech také získal velké publikum na sociálních sítích, uvedla agentura AP. „Můj příběh je důkazem toho, že vaše minulost ani vaše postižení nemusí definovat vaši budoucnost. Opravdu můžete dokázat cokoliv. Jen musíte mít jasný cíl a tvrdě pracovat,“ řekl v jednom ze svých videí.
Jak to všechno začalo
Do šesti let žil Alexander jako normální chlapec. Pobíhal se dvěma bratry Nickem a Philem po venkově u Dallasu a vyváděl skopičiny jako každé dítě. Jednoho deštivého dne v roce 1952 se ale domů vrátil s bolestí krku, hlavy a s horečkou. Paulova matka Doris Alexanderová ho poslala do postele. A doktor jí jen potvrdil, ať ho v ní nechá a nikam s ním nejezdí.
Jeho stav se ale během pár dní rapidně zhoršil. Když už nedokázal mluvit ani polykat, rodina ho odvezla do nemocnice v Dallasu. Přijal je přepracovaný doktor, který chlapci diagnostikoval dětskou obrnu. Vysoce infekční nemoc, která útočí na nervovou soustavu a v té době Americe způsobila obrovské přetížení nemocnic. Lékař rodinu varoval, ať čekají nejhorší. Že už mu není pomoci.
Naštěstí na chlapce narazil druhý lékař, který Paulovi nožem otevřel průdušnici aby mohl dýchat a vyčistil mu ucpané plíce. Zachránil mu tím život.
Alexander se nakazil během poslední epidemie obrny ve Spojených státech amerických, kdy onemocnělo okolo 58 tisíc lidí, převážně dětí. Asi 21 tisíc obětí zůstalo postižených a více než 3 tisíce jich zemřelo, informoval deník The Telegraph.
Alexanderovi začal nový život
Chlapec se v nemocnici probudil do nové a kruté reality. Jeho tělo bylo uvězněné v železném válci, nemohl se hýbat a nedokázal mluvit. Když se rozhlédl kolem sebe, viděl desítky stejných zařízení s naříkajícími dětmi. Brzy si také uvědomil, že seznamovat se se svými sousedy není dobrý nápad. „Kdykoliv jsem se s někým skamarádil, zemřel,“ vzpomínal.
Rychle zjistil, že zařízení, ve kterém se probral, mu pomocí podtlaku nutilo stahovat a roztahovat plíce. Imitovalo tak dýchání, které jeho tělo kvůli ochrnutí nezvládalo samo. Říkalo se mu železné plíce. V USA se na ně kromě něj spoléhalo dalších 1200 dětí.
Lékaři to s ním vzdali i podruhé
Po roce a půl doktoři chlapce pustili domů. „Řekli nám, že nepřežije. Několikrát se dokonce stalo, že přestala jet elektřina a museli jsme zařízení pumpovat ručně,” vzpomínala Alexanderová.
I tehdy se ale našli lidé, kteří v chlapce věřili. Jeho fyzioterapeutka mu slíbila, že pokud se naučí na dobu tří minut polykat a zadržovat v krku vzduch, pořídí mu štěně. Alexander malé štěně o rok později pojmenoval Zrzek.
Díky tomu, že se naučil takzvané glosofaryngeální dýchání, kterému říkal žabí dýchání, mohl později v životě bez železných plic dýchat i celé hodiny v kuse. Vydržel bez nich dokonce takovou dobu, že v dospělosti i létal na dovolenou do zahraničí.
Tři minuty dýchání byly prvním krokem ke svobodě
Jeho život nabral na větší normalitě. Sice bez železných plic nemohl spát, ale přes den ho přátelé brali na vycházky, do kina nebo na večeři. Doma zvládl vystudovat i střední školu. Tím ale neskončil. „Chtěl jsem dokázat věci, které mi všichni říkali, že nezvládnu. Chtěl jsem si plnit sny,“ prohlásil Alexander.
Vystudoval proto práva na Texaské univerzitě v Austinu a začal pracovat jako právník. „A byl jsem kurňa dobrej,“ dodal s vtipem. Díky speciálnímu vozíku se dokonce účastnil i soudních líčení. Pomáhal mu tým asistentů a sám si věci zapisoval pomocí pera, které držel ústy. Mohl tak psát nejen na počítači, ale používat i mobil.
Stal se z něj i spisovatel
Stejným způsobem, jako si psal poznámky, napsal i své paměti. Ty dokončil po pěti letech v roce 2020. K napsání autobiografie ho postrčila jeho partnerka a ošetřovatelka Kathy Gainesová. Knihu pojmenoval Tři minuty pro psa: Můj život v železných plicích.
Na železné plíce se dnes už spoléhá jen 76letá Martha Lillardová z Oklahomy. Díky vakcínám, které vědci poprvé vyvinuli v roce 1955, dětská obrna prakticky vymizela a toto zařízení nahradily moderní ventilátory.
Karolína Stárková
Deník.cz
Přidejte odpověď