Má postiženy všechny čtyři končetiny, je odkázána na invalidní vozík a na pomoc druhé osoby. O invalidní důchod bojovala přes deset let. Zpětného uznání se přesto nedočkala.
Monika (redakce zná celé její jméno) trpí od svých patnácti let spastickou kvadruparézou, tedy těžkým postižením všech končetin. Od šestnácti je upoutána na invalidní vozík, na němž se nedokáže pohybovat sama. Rychle se unaví, nezvládá pracovní zátěž a potřebuje pomoc s úkony sebeobsluhy i s mobilitou.
O invalidní důchod žádala opakovaně přes deset let. Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) jí ho přiznala až v roce 2019, tedy v jejích třiceti letech. „Dostala jsem třetí stupeň invalidity, jenže mi ho neuznali se zpětnou platností. Tím pádem pobírám měsíčně pouze 6 144 korun,“ uvedla pro Deník. Pomohla jí až lékařka z Jedličkova ústavu, kde bydlela během studia. Ta s ní žádost řádně sepsala, aby se vůbec nějaké finanční podpory dočkala.
„Vždy, když jsem prosila svého tehdejšího neurologa o zprávu ohledně invalidního důchodu nebo průkazu ZTP, řekl, že je to jen o penězích. A že pokud rodiče vydělávají málo, tak ať si najdou jinou práci a že toto nebudu potřebovat, když budou mít více peněz,“ vyprávěla. „Poslední kapka, proč jsem od něj odešla, byla, když jsem opět žádala o zpětné uznání a on mi zavolal, že pokud se k němu nedostavím, tak o důchod přijdu úplně,“ dodala.
Jenže v té době akorát řádila koronavirová epidemie, takže se k neurologovi nedostala. V květnu 2021 ČSSZ rozhodla o nepřiznání zpětného vyplacení invalidního důchodu v její nepřítomnosti a bez možnosti dodat nové zprávy. Odvolala se k soudu, a ten v červnu 2021 rozhodl, že se žaloba zamítá.
Přišla o lékařskou dokumentaci
Na lékaře neměla štěstí. Její bývalé praktické doktorce dokonce doživotně odňali lékařskou licenci. „Pacienty, kteří od ní odešli, dále vedla, jako by je měla, a vymýšlela si úkony, které neprovedla. Musela ukončila lékařskou činnost a dokumentaci pacientů měla uložit na krajský úřad. To ale u mnoha pacientů neudělala. Bohužel včetně mě,“ povzdechla si Monika. K jiné lékařce tak odcházela jen s nicneříkající stručnou zprávou.
„Rok, kdy se objevilo mé postižení, je uveden i v dalších zprávách, jenže ČSSZ má bohužel dokumenty z doby, kdy do nich můj bývalý neurolog psal pro posudkové lékaře nesmysly, jako že se uvezu na vozíku. Vůbec nehleděli na to, co zvládnu,“ popsala.
Posudková komise ministerstva práce a sociálních věcí jí navíc v roce 2021 změnila pokles pracovní schopnosti ze 70 procent na 69. Zdánlivý detail, kdyby sedmdesátiprocentní hranice neznamenala třetí stupeň invalidity. Nejenže se tedy nedočkala zpětného uznání invalidního důchodu, ale ještě jí byl nově přiznán pouze druhý stupeň.
V lékařské zprávě praktického doktora z března 2023, kterou má Deník k dispozici, se mimo jiné píše: „Pacient se sníženou mobilitou. Je nutná dopomoc při vyšetření. Kvadruparéza od patnácti let. Nález se v podstatě nemění, pacientka je trvale odkázána na invalidní vozík a především pomoc druhé osoby. Nezvládne běžné všední činnosti.“
Zatím poslední soud proběhl loni. Znovu jí přiznal 3. stupeň invalidity, ale opět neuznal zpětnou platnost invalidního důchodu k roku 2006. Argumentoval prý tím, že dotyčná normálně studuje. Jenže o normálním studiu se v případě Moniky nedá hovořit. Kvůli postižení nezvládla absolvovat ani střední odborné učiliště a ve třetím ročníku ho musela ukončit. „Tímto mi měl vzniknout nárok na invalidní důchod z mládí,“ uvedla.
Absolvovala pak střední školu v Jedličkově ústavu. Nyní už šest let zkouší absolvovat bakaláře v sociálně právním oboru. Neobejde se bez individuálního plánu ani asistence ve škole. „Píšu jen dvěma prsty a pouze na počítači, nestíhám zápisy. Špatně se mi mluví, často mi není rozumět. Mám závratě, rychle se unavím, nevydržím vykonávat nějakou činnost více než dvě hodiny denně,“ popsala.
Potřebují peníze
Bydlí u rodičů, ti ji musejí finančně podporovat, sama by se neuživila. „Jenže otec je ve starobním důchodu a máma po dvou mozkových mrtvicích s druhým stupněm invalidity,“ doplnila. Pobírá druhý stupeň příspěvku na péči a bojí se požádat o zvýšení, aby nepřišla o druhý stupeň, jak se to stalo i jiným postiženým. „Kvůli nedostatku příjmů jsme se již několikrát dostali do finančních potíží. Zkouším si přivydělávat výlepem plakátů, samozřejmě s tátovou dopomocí, abychom měli aspoň nějaké peníze navíc,“ uzavřela.
Vyjádření ČSSZ k uznávání invalidního důchodu z mládí:
Pokud osoba dosáhla věku aspoň 18 let a nebyla účastna pojištění a její invalidita III. stupně vznikla před dosažením 18 let věku, zkoumá se, zda se nejedná o mimořádný případ, o tzv. „invaliditu z mládí“. Studium na střední nebo vysoké škole po ukončení povinné školní docházky se považuje za dobu důchodového pojištění, proto nemůže být vysokoškolák posuzován, respektive nemůže mu vzniknout nárok na invalidní důchod v mimořádných případech („z mládí“). Podstatné je, že žádost je vždy podávána o invalidní důchod, nikoliv o samotné konstatování invalidity. Posudek je přitom jen podkladem pro rozhodnutí o invalidním důchodu spolu s dobou důchodového pojištění.
Invalidé proti státu
Na Facebooku vznikla skupina Postižení proti ČSSZ (České správě sociálního zabezpečení). Hlásí se do ní lidé, kterým stát zamítl žádost o invaliditu či příspěvek na péči, popřípadě snížil jejich stupeň. Má přes 4500 členů a další stále přibývají. Na výzvu Deníku.cz se redakci ozývají desítky jedinců, kteří se cítí rozhodnutím ČSSZ poškozeni.
Zuzana Hronová
Deník.cz
Přidejte odpověď