autor: Charlotte Brontë
Kapitola třináctá: POHŘEB
Od onoho dne nabyl můj život na rozmanitosti. Často jsem za plného souhlasu madame Beckové chodila do společnosti. Vážené paní ředitelce imponovalo postavení mých známých ze zámečku a skvělého hotelu. Dala mi dokonce taktně najevo, že výběr mých přátel považuje za chvályhodný, a že se jí líbí, když lidé zaměstnaní v jejím ústavu mají styky, které je zušlechťují a povznášejí na vyšší úroveň.
Byla to asi jen náhodička, že se mi právě v té době na krátký čas ztratil můj přepečlivě zabalený balíček s pěti dopisy. Při tomto objevu jsem nejprve reagovala úlekem, ale rychle jsem se uklidnila. Jen trpělivost, nabádala jsem se. Mlč a čekej, však ony se ti zase vrátí! A vrátily se.
Jen nakrátko se octly v pokoji paní ředitelky, prošly prohlídkou a zase se v pořádku vrátily na své místo. Nevím, co si madame myslela o mé korespondenci, ale zdá se, že ty dopisy u ní našly do jisté míry milost.
Jednoho dne, brzy potom, co si je ode mne vypůjčila (když mluvím o tak uhlazené osůbce, musím používat i uhlazených výrazů), zachytila jsem její přemítavý pohled, když jsem s ní v krátké přestávce mezi vyučováním osaměla v první třídě; z úst se jí vydralo aspoň zčásti to, o čem uvažovala: „Anglická povaha je vskutku pozoruhodná. Vy máte své vlastní názory na přátelství, na lásku, na všechno. Ale aspoň nad sebou nepotřebujete hlídače.“
Doufám tedy, že napříště už necháte mé dopisy na pokoji, myslela jsem si potom. Ale vtom mi cosi zakalilo zrak, takže jsem přestala vnímat třídu, zahradu, jasné zimní slunce; připomněla jsem si, že takové dopisy, jaké prošly její cenzurou, už nikdy nedostanu. I když jsem se na leccos dívala stoicky, nezůstala jsem stoikem; slzy se mi hrnuly přes prsty na lavici, ale můj velký pláč byl krátký jako očistná přeháňka. Své mrtvé naději jsem zatlačila oči, zakryla jí tvář a složila ruce na prsou. Ale ty listy bude nutno odklidit, abych je neměla na očích: ti, které stihne veliká ztráta, vždy pečlivě seberou všechny drahé upomínky a dají je pod zámek; bylo by k nevydržení oživovat stále znovu bolest a lítost.
Nejbližší volné odpoledne (ve čtvrtek) jsem opět zašla k svému pokladu s úmyslem rozhodovat o jeho konečném osudu a zpozorovala jsem – tentokrát už se silnou nelibostí -, že si v nich zase někdo dovolil přehrabovat. To už bylo příliš. Madame Becková byla člověk mlčenlivý a měla zdravý úsudek a bystrý rozum jako málokdo; vědomí, že zná obsah mé skříňky, nebylo sice příjemné, ale dalo se snést. Dovedla se dívat na věci objektivně, nezkresleně; ale představa, že by někomu pověděla a s někým se bavila nad listy, v mých očích přímo posvátnými, mne hluboce urazila.
Jak to teď vypadalo, má obava byla oprávněná, dokonce jsem i tušila, komu se svěřila. Včera večer byl u ní její příbuzný, monsieur Paul Emanuel, s nímž měla ve zvyku se radit a přetřásat i věci, které jinak nikomu neřekla. A právě dnes ráno mě tento pán poctil ve třídě pohledem, který jako by si přímo vypůjčil od slavné představitelky Vašti.
V tu chvíli jsem nechápala, co ten zlověstný blesk jeho rozzlobených modrých očí znamená. Ten člověk podle mého názoru nedovedl spravedlivě uvažovat, vždycky byl vůči mně přísný a podezřívavý; pomyšlení, že se mu tyto dopisy, byť jen ryze přátelské, dostaly do rukou, mě přímo trýznilo.
Co proti tomu dělat? V kterém koutě tohoto cizího domu se dá najít bezpečná skrýš? Seděla jsem u okna v ložnici a uvažovala. Bylo pěkné mrazivé odpoledne, zapadající zimní slunce ozařovalo vrcholky stromů v zakázané aleji. A tu mi bleskl hlavou nápad, jeden z těch fantastických nápadů, jaký se může zrodit jen v hlavě samotáře.
Vzala jsem si klobouk, plášť i rukávník a šla do města. Zamířila jsem do staré historické čtvrti, jejíž omšelé končiny jsem vždycky instinktivně vyhledávala při svých melancholických náladách. Bloudila jsem z ulice do ulice, až jsem se ocitla před jakýmsi vetešnictvím; byl to stařičký krám plný nejrůznějšího harampádí. Chtěla jsem sehnat kovovou skříňku, která by se dala zaletovat nebo nádobu či láhev, kterou by bylo možno neprodyšně zapečetit. Z hromad rozmanitých výrobků jsem si vybrala a koupila to druhé. Potom jsem svinula své dopisy do trubičky, tu jsem obalila voskovanou látkou, převázala provázkem a vložila do láhve, kterou jsem podala starému vetešníkovi, aby ji ucpal a neprodyšně zapečetil. Vyhověl mi, ale přitom po mně podezřívavě pokukoval zpod bílého obočí. Měl asi dojem, že se tady chystá nějaká neplecha.
V sedm hodin vyšel měsíc. O půl osmé, když chovanky a učitelky seděly nad knihami a madame Becková s matkou a dětmi v jídelně, kdy už externistky odešly domů, Rosina zmizela z chodby a všechno v domě ztichlo, zabalila jsem se do šálu, vzala zapečetěnou láhev a přes první třídu jsem se vykradla do besídky a potom do zakázané aleje.
Prastará hrušeň nedaleko mé lavičky měla ještě zdravé dřevo, jen u kořenů byla zetlelá a zela tam hluboká dutina. Věděla jsem o ní, byla částečně zakryta břečťanem a psím vínem – do té jsem se rozhodla ukrýt svůj nejdražší poklad a zároveň s ní pohřbít i své hoře. Odhrnula jsem břečťan a našla otvor: byl dost velký, aby se do něho láhev vešla. Podařilo se mi ji hluboko zasunout.
V kůlně na konci zahrady jsem si vyhledala břidlici a trochu malty po zednících, kteří tady nedávno opravovali v domě. Tašku jsem položila na otvor, zamazala ji maltou, všechno zahrnula černou hlínou a posléze zakryla úponky břečťanu. Když jsem s tím byla hotova, odpočívala jsem opřena o strom; stála jsem nad čerstvě zasypaným hrobem jako truchlící pozůstalý.
Noční vzduch byl docela nehybný, ale prostoupený jakousi divnou mlhou, která clonila měsíční světlo. Vzduch nebo mlžný opar jako by vyzařoval zvláštní elektrickou sílu. Měla jsem stejný pocit jako před rokem v Anglii za onoho večera, kdy se severní záře rozlévala po obloze. Necítila jsem se šťastná, to ani zdaleka, ale cítila jsem v sobě příliv nové síly. A je-li život bitva, je mým osudem, že ji zřejmě musím bojovat na vlastní pěst. Ale kudy teď dál?
Ještě jsem se obírala touto otázkou, když měsíc, dosud slabě prosvítající, jako by začal svítit jasněji. Přede mnou se cosi zabělelo a jakýsi stín dostal určitější tvar. Zadívala jsem se pozorněji do temné aleje, co vyvolalo tento nápadný kontrast; bílé a černé skvrny se mi před očima stále zvětšovaly, až se pojednou změnily v určitou podobu. Na tři kroky přede mnou stála vysoká žena v tmavém oděvu a bílém závoji.
Uplynulo snad pět minut. Neutekla jsem ani nevykřikla. Promluvila jsem: „Kdo jste?“ Stála dál mlčky. Byla zahalena do bílé látky, ale měla oči, a ty si mě prohlížely. Necítila jsem odvahu, spíš zoufalství, ale zoufalství často zastupuje odvahu. Vykročila jsem kupředu a napřáhla jsem ruku, abych se jí dotkla. Zdálo se, jako by ustupovala. Udělala jsem k ní několik kroků, ale ona přede mnou couvala, dosud zticha, ale čím dál tím rychleji. Husté křoví, zimostráz, vavřín a tis vytvořily pojednou mezi námi překážku. Když jsem ji obešla a rozhlédla se, neviděla jsem už nic.
Tentokrát tady nebyl žádný doktor John, k němuž bych mohla utéci; nebyl tu nikdo, komu bych se byla odvážila zašeptat: „Zase jsem viděla jeptišku.“
Paulina Mary si přála, abych do hotelu přicházela co nejčastěji. „Odejděte z toho penzionátu,“ domlouvala mi, „a žijte u nás. Tatínek by vám dal mnohem víc, než vám dává madame Becková.“ Sám pan Home mi nabízel třikrát větší plat, jestliže přijmu místo společnice jeho dcery. Tu nabídku bych odmítla, i kdybych byla ještě chudší a měla ještě menší vyhlídky. Mohla jsem učit, mohla jsem dávat hodiny, ale být soukromou učitelkou nebo společnicí mi připadalo nepřirozené. Spíš bych dokázala být služkou, pokojskou, klidně bych dovedla leštit kamna a kliky jako nezávislý člověk; než dělat společnici dámy, raději bych šila košile a hladověla. I kdyby se ta dáma jmenovala slečna de Bassompierre.
U madame Beckové jsem byla volná. S ní jsem si rozuměla, i když jsme se navzájem nijak nepřizpůsobily. Nepřipoutávala mě k ničemu, ani k sobě, dokonce ani k svým zájmům. Ponechávala mi svobodu. Ale Mary de Bassompierre jsem navštěvovala ráda, třebaže žít jsem s ní nechtěla. Mé návštěvy u ní mě brzy poučily, že ani moje příležitostná a dobrovolná společnost pro ni nebude dlouho nepostradatelná. Pan Home byl, pokud šlo o Paulinu, poněkud zaslepený. Považoval svou „holčičku“ ještě za dítě a pravděpodobně ho ani nenapadlo, že by ji někdo mohl vidět jinýma očima.
„Víš, Polly,“ řekl jí jednou, „žiješ příliš mimo svět. Až dorosteš a budeš dál takhle plachá, těžko obstojíš ve společnosti. Chováš se, jako by doktor Bretton byl pro tebe někdo docela cizí. Proč? Nepamatuješ si už, že jsi ho měla jako malé děvčátko hodně ráda?“
„Hodně, tatínku,“ opakovala po něm poněkud suše, a přitom jemně.
„A teď už ho ráda nemáš? Co ti provedl?“
„Nic. Ne-ne, mám ho trošku ráda, ale odcizili jsme se za tu dobu.“
„Tak to překonej, Polly, překonej to odcizení. Bav se s ním, když je tady, a neměj z něho strach!“
„Dobrá, tak ja se polepším, tatínku.“
Na druhý den se opravdu s velkým půvabem snažila dodržet slovo. Viděla jsem, jak si s doktorem Johnem mile a nezávazně povídá. Ta mimořádná vlídnost vyvolala na tváři jejího hosta radostný ruměnec. Vyšel jí opatrně vstříc a mluvil s ní, jako když másla ukrajuje, aby si ji něčím nepoplašil. Když odešel, přiblížila se k otcově židli. „Dodržela jsem slib, tatínku? Už jsem se chovala líp?“
„Moje Polly se chovala jako královna. Když v tom bude pokračovat, budu na ní opravdu pyšný.“
„A řekni mi, proč ti tak na tom záleží, abych byla k doktoru Brettonovi zdvořilá, ty ho máš rád?“
„To se ví, mám ho rád už pro staré rodinné přátelství. Taky se chová jako hodný syn k své matce, a kromě toho je to dobrosrdečný člověk a vyzná se ve svém oboru!“
Nechtěla jsem se stát Paulininou placenou společnicí, ale když jsme se stále víc sbližovaly a rozuměly si, snadno mě přemluvila, abych s ní brala hodiny němčiny u stejné učitelky. A tak jsme mohly být každý týden spolu několik hodin. To schvaloval i pan de Bassompierre.
Když vyšpehoval můj samozvaný soudce, profesor Paul, že už nevysedávám doma tak často jako dřív, ale v určité hodiny a v určité dny odcházím z ústavu, vzal si za úkol na mě dohlédnout. Tvrdilo se, že profesora vychovávali jezuité. Tomu bych věřila, kdyby své manévry mazaněji maskoval. Nikdy snad neexistoval intrikán otevřenější a upřímnější. Zeširoka se vychloubal svými mazanými pletichami, a jak dobře nastražil své sítě.
Nevím, jestli mě víc pobavilo nebo nazlobilo, když ke mně jednou ráno s vážnou tváří přistoupil a zasyčel mi do ucha, že „on nade mnou bdí; že on se nezříká povinnosti přítele a nenechá mě propadnout vlastním choutkám; cože má co dělat osoba, která se oddala vážnému poslání učitelky, v hotelech a zámcích, ve společnosti hrabat a hraběnek?“ Nemohu posoudit, jaký výraz mi při jeho slovech přeběhl po tváři, ale zřejmě patřil k těm, které ho dráždily; vyčetl mi, že jsem lehkomyslná, světácká a požitkářská, že bažím po vysokém postavení, žízním po nádheře a marnostech života. Cítila jsem, že by bylo zbytečné odpovídat na tyto obžaloby, a proto jsem dál mlčky opravovala anglická cvičení. Doporučoval mi, ať si všímám katolických řeholnic a studuji jejich život! Že ve mně není ani za nehet z křesťanství, že jako mnoho jiných protestantů si libuji v pohanské pýše a svéhlavosti.
Obrátila jsem se k němu zády a ještě víc se zahalila do svého mlčení. Zavrčel cosi mezi zuby; přece to nemohlo být zaklení, na to byl příliš zbožný. V některých ohledech nebylo lepšího človíčka nad M. Paula, ale jindy zase snad neexistoval jedovatější tyránek.
Naše učitelka němčiny, Fräulein Anna Braun, byla úctyhodná dobrosrdečná žena, asi tak pětačtyřicátnice; dobře by se hodila do dob královny Alžběty, už proto, že k snídani i přesnídávce jedla hovězí a zapíjela je pivem; a její přímá a otevřená „deutsche Natur“ – „německá povaha“ zřejmě trpěla újmou, kterou zavinila naše „anglická rezervace“; nám se zdálo, že se k ní chováme srdečně, ale my jsme ji nepoplácávaly po zádech, a když jsme jí někdy daly hubičku na tvář, pak jen bez hlučného mlasknutí.
Jinak jsme spolu dobře vycházely. Ona byla zvyklá učit děvčata, která neuměla myslet samostatně, a když sledovala naše nevelké pokroky, přímo nad námi žasla. Jevily jsme se jí jako dvě chladné, pyšné, zázračné děti. Mladá hraběnka byla opravdu poněkud hrdá, ale připisovat takové vlastnosti i mně byl omyl. Do jisté míry Anna Braunová tento rozdíl mezi námi přece jen cítila, a kdežto vůči Paulině se trochu ostýchala a trochu se jí kořila jako sličné nymfě, ke mně se obracela jako k bytosti se všemi vlastnostmi smrtelníků, a proto jí pochopitelnější.
Rády jsme s ní četly a překládaly Schillerovy balady. Paulina se je naučila krásně recitovat, oblíbila si zvláště „Des Mädchens Klage“ – slova tohoto „Dívčina nářku“ jí zněla z úst jako tesklivá píseň.
Jednoho večera jsme seděly u krbu a Paulina si polohlasně říkala: Du Heilige, rufe dein Kind zurück, lch habe genossen das irdische Glück, lch habe gelebt und geliebt! Ty svatá, své děcko si zpátky vem, já pozemské štěstí už poznala jsem, já žila a milovala „Já žila a milovala!“ otočila se ke mne.
„Znamená milovat opravdu vrchol pozemského štěstí, vlastní životní cíl? To bych neřekla. Vždyť to může znamenat i největší trápení. Kdyby Schiller řekl „byla jsem milována‘, asi by se víc přiblížil pravdě. To je přece něco jiného, být milována, viďte, Lucy?“
„Snad ano. Ale co si s tím lámete hlavu? Co je vám po lásce?“
„Poslyšte, Lucy,“ prohlásila trochu dopáleně a poněkud v rozpacích, „tak se mnou nemluvte! Když ve mně tatínek vidí děcko, prosím, je to lepší, když mě tak chce vidět, ale vy víte, že je mi už osmnáct.“
„A i kdyby vám bylo třicet: řečmi se láska nepřivolá; o lásce spolu mluvit nebudeme.“
„Ale já o lásce zrovna nedávno mluvila a hodně o ní slyšela – samé nehezké a ošklivé věci. Vám by se to asi taky nelíbilo.“
„Kdopak vám vypravuje tak nepěkně o lásce?“
„Má sestřenice – Ginevra Fanshawová. Vždycky, když má dovoleno navštívit paní Cholmondeleyovou, zastaví se tady, a když mě zastihne samotnou, hned spustí o svých obdivovatelích. Měla byste ji slyšet, jak vykládá o lásce!“
„I já už toho od ní slyšela dost,“ řekla jsem chladně, „a nakonec proč byste to od ní nevyslechla? To nevadí, na tom nic není. Ale Ginevře přece nemůžete podlehnout. Vždyť je průhledná jako sklo.“
„Ale já jí podléhám. Dovede mě znepokojit a vnáší zmatek do mých názorů na lidi, kteří mi jsou blízcí.“
„A co vám tedy říká, Paulino? Aspoň mi to naznačte. Snad se dá proti jejímu špatnému vlivu nalézt dobrý argument.“
„Snižuje lidi, kterých si odmalička vážím. Špiní paní Brettonovou i… Grahama.“
„Ale jak je spojuje se svou láskou?“
„Lucy, mluví o něm drze a jistě nemluví pravdu. Vy přece znáte doktora Brettona. Dovedete si ho představit, jak jí klečí u nohou a všude ji pronásleduje? A to mi pokaždé hučí do uší. Lucy, je to pravda?“
„Snad je pravda to, že se mu kdysi líbila. A to ho pořád ještě vydává za svého nápadníka?“
„Říká, že by si ho mohla kdykoli vzít: jen kdyby prý malíčkem kývla.“
„A to tyhle její řečičky zavinily změnu ve vašem chování ke Grahamovi, které si všiml i váš otec?“
„Opravdu zavinily, že nevím, co si mám myslet o jeho charakteru.“
„Snad bychom mohly podrobit slečnu Fanshawovou zkoušce. Dejme jí příležitost, aby nám předvedla moc, kterou se tolik vychloubá.“
„To by se dalo provést zítra. Tatínek pozval na oběd několik pánů, samé vědce. Bude mezi nimi i Graham. Bez vaší podpory bych v takové společnosti byla nešťastná. Musíte přijít už kvůli mně, vy i paní Brettonová. Když vy pozvete Ginevru, jistě přijde také.“
„Dobře; vyřídím jí vaše pozvání a ona bude mít příležitost dokázat, jak moc říká pravdu!“
Přeložila Nikola Bílá
Meisterkoch Knihy (myflexumshop.com)
–
Přidejte odpověď