autor: Charlotte Brontë
Kapitola dvanáctá: MLADÁ HRABĚNKA
Má kmotra byla od přírody veselá a také ten večer se snažila nás dvě živě bavit, a přece se opravdová zábava stále nemohla rozproudit, dokud jsme mezi kvílivými steny bouřlivého večera nezaslechly zvuky ohlašující čísi příjezd.
Nevím, která z našeho tria zaslechla první ten koňský dusot. Ale ta divoká nepohoda byla pro všechny dostatečným ospravedlněním, abychom seběhly dolů do haly a přivítaly dva jezdce vcházející do domu; posílali nás však pryč: byli celí bílí – dva velcí sněhuláci. A když paní Brettonová viděla, jak vypadají, vykázala je do kuchyně: dokud neshodí masku svatého Mikuláše, nesmějí se opovážit vkročit na běhoun schodiště.
Do kuchyně jsme chtě nechtě musely za nimi; byla to stará holandská kuchyně, malebná, příjemná místnost. Malá hraběnka se točila kolem svého hraběcího otce, tleskala rukama a pokřikovala: „Tati, tati, ty vypadáš jako ohromný polární medvěd!“
Medvěd se oklepal a malá víla utíkala před mrazivou sprchou; ale hned se se smíchem vrátila a horlivě mu pomáhala odstranit jeho polární zakuklení.
A tak zatímco se hrabě ohříval u krbu a Paulina blaženě poletovala prostornou kuchyní, paní Brettonová přikázala Martě, ať jim svaří pro zahřátí staré pivo s kořením a cukrem, a horký vánoční punč nalila do starobylého rodinného korbele.
„Na staré zlaté časy!“ ozval se hrabě a zdvihl lesklou nádobu. „A co ty tady tancuješ, ty vílo ze skotské vysočiny?“ obrátil se ke své dceři. „Paní Brettonová, za chvíli vám tady uprostřed kuchyně vyroste zelený prut. Neručím vám za ni, není to obyčejná smrtelnice.“
„Vyzvi Lucy, ať si se mnou zatančí, tatínku. Poznal jsi Lucy Snowovou?“
Pan Home (byl stále ještě zároveň prostým panem Homem jako hrdým hrabětem de Bassompierre) mi vlídně podal ruku a ujistil mě, že se na mě dobře pamatuje, a i kdyby mu paměť někdy selhávala, přece by mě pokládal za starou známou, protože mé jméno slýchal tak často z úst své dcery.
Všichni se teď už napili horkého nápoje, až na Paulinu, kterou nikdo nechtěl vyrušovat z jejího vílího tance nabídkou tak lidského doušku; ale ona se nemínila nechat přehlížet nebo se vzdát svých smrtelnických práv. „Dejte mi taky ochutnat,“ obrátila se na Grahama, který postavil pohár na kredenc, kam nedosáhla.
Byla jsem zvědavá, jak s ní bude jednat, dosud jsem ho s ní neviděla mluvit. Už jeho první slova dokazovala, že mu její jakoby dětinská rozpustilost připomněla někdejší „malou Polly“. „Milostivá slečna si přeje podat korbel?“
„Snad jste to pochopil? Snad jsem se vyjádřila dost jasně.“
„Ale s takovým záměrem nemohu souhlasit, bohužel, to nemohu.“
„A pročpak? Jsem už přece zdravá a tím si nezlomím klíční kost ani nevykloubím rameno. Je to víno?“
„Není to víno ani rosa.“
„Rosu nechci, o rosu nestojím. Ale co to vlastně je?“
„Je to pivo – starý ležák, který vařili asi tehdy, když jsem se narodil.“
„To musí být něco zvláštního – má to dobrou chuť?“
„Vynikající.“ A vzal do ruky korbel, znova se zhluboka napil toho silného elixíru, očima rozpustile naznačil, jak velice si pochutnává, a zas nádobu slavnostně postavil na polici.
„Dejte mi trošičku,“ žebronila Paulina, „já jsem ještě nikdy takový starý ležák nepila. Je sladký?“
„Až příliš sladký,“ řekl Graham. Pořád k němu vzhlížela jako děcko, které touží po zakázané lahůdce.
Konečně se dal doktor obměkčit. Vzal korbel do ruky a dopřál si to potěšení, že jí ho přidržel k ústům. Jeho oči, které dovedly tak zřetelně vyjadřovat libé pocity, prozrazovaly teď rozzářeným úsměvem, že mu to působí skutečný požitek; prodlužoval si ho tím, že okraj nádoby nakláněl jen natolik, že jen tu a tam ukápla krůpěj k jejím nastaveným růžovým rtům.
„Ještě trošku, ještě trošku,“ prosila a šelmovsky přidržela ukazováčkem jeho ruku, aby jí korbel naklonil pro štědřejší dávku. „Je z toho cítit koření a cukr, ale pořád to nemůžu pořádně vychutnat, protože nechcete povolit – nebuďte tak lakomý.“
Vyhověl jí, ale přitom jí zašeptal, naoko vážně: „Nepochlubte se s tím mé mamce ani Lucy, ty by to jistě neschvalovaly.“
„Já taky ne,“ změnila rázem tón i chování, jakmile se opravdu napila. „Není to vůbec sladké, jen horké a hořké, až mi to svírá jazyk. Váš ležák mě lákal, dokud byl zakázaný. Děkuji, už nechci.“
A s lehkou úklonou – nedbalou, ale stejně půvabnou, jako byl její tanec odběhla a přisedla si k otci. V tomto sedmnáctiletém děvčeti opravdu zbyl kus sedmiletého děcka. Graham se na ni díval zaraženě a trochu překvapeně, jeho oči na ní často spočinuly i v dalším průběhu večera, ale ona si ho už okatě nevšímala.
Druhý den ráno, když jsme se všichni sešli u snídaně, trošku prochladli, ale jinak čerství jako rybičky, protože jsme se myli studenou vodou, vyhlásila paní Brettonová zákaz vycházení. Skutečně se zdálo, že tak brzy nebude možno vykročit z domu: chumelenice sice ustala, ale jinak se venku čerti ženili a vichr rozvál napadlý sníh do závějí fantastických tvarů.
Hraběnka přizvukovala paní Brettonové: „Tatínek nikam nesmí! Budu si ho hlídat. Viď, že nepojedeš do města, tatínku, že ne?“
„Ano i ne. Počkám ještě hodinku po snídani, snad se zatím ta fujavice ztiší. Ale ty mě necháváš hladovět, nepodáš mi snídani?“
„Honem, paní Brettonová, prosím vás, honem mu nalejte kávu,“ naléhala Paulina, „já si jinak pana hraběte obsloužím sama; víte, co se z něho vyklubal pan hrabě, vyžaduje pro sebe velké ohledy.“
Rozkrojila housku a mazala mu ji máslem. „Mají tady stejnou pomerančovou zavařeninu jako v Brettonu, víš, jak jsi o ní prohlašoval, že ani ve Skotsku ji nevaří líp.“
„A o kterou milostivá slečna vždycky přišla prosit pro mého chlapce, pamatuješ?“ vpadla paní Brettonová. „Vždycky jsi mě zatahala za rukáv a šeptala mi:„Prosím, pošlete Grahamovi něco sladkého, trošku medu nebo marmelády“.
„Ale to snad ne, maminko,“ smál se doktor, ale zrudl při tom, „že bych tenkrát stál o takové sladkosti?“
„Stál o ně, Paulino?“
„Měl je rád,“ potvrdila Paulina.
„Za to se nemusíte stydět, Johne,“ ozval se pan Home. „A Polly osvědčila dobré srdce, když se tak starala o hmotné blaho svého kamaráda. Podáš mi kousek té housky, Polly?“
„Tady máš, tatínku. Ale uvědom si, že tě tak obskakuji jen proto, abys tady pěkně zůstal celý den s námi.“
„Paní Brettonová,“ povzdychl si hrabě, „budu se muset své dcery zbavit, poslat ji někam do školy. Neznáte nějaký dobrý ústav?“
„Je tady penzionát paní Beckové, tam, co je Lucy.“
„Slečna Snowová je ve škole?“
„Učím tam,“ řekla jsem a byla jsem ráda, že se naskytla příležitost, abych to mohla na sebe povědět. Už delší dobu jsem měla nepříjemný pocit, že se jim ukazuji v nesprávném světle. Brettonovi znali mou situaci, ale hrabě a jeho dcera o mně nevěděli vlastně nic. Snad své chování vůči mně o vlásek změní, až poznají mé skutečné postavení ve společnosti.
Pan Home chvíli nezdvíhal oči od talíře a mlčel. Ale když na mne pak pohlédl, měl oči laskavé a jeho hlas zněl vlídně. „To máte těžké povolání. Přál bych vám hodně zdraví a síly, aby se vám v něm práce dařila.“
Jeho hezká dceruška nepřijala mou zprávu se stejným klidem, upírala na mne oči rozšířené úžasem, ba skoro zděšením: „Vy jste učitelka? A líbí se vám učit?“
„Vždycky ne.“
„Tak proč to děláte?“
„Především proto, abych si vydělala na živobytí.“
„Tedy ne z pouhé lidumilnosti?“ vmísil se do hovoru její otec. „My dva s Polly jsme se už málem domnívali, že jen to je důvodem k takové výstřední činnosti.“
„Kdepak. Spíš pro střechu nad hlavou, kterou tam získávám, a snad i pro dobré vědomí, že když se sama živím, ušetřím si hanbu být jiným na obtíž.“
„Tatínku, ale mně je stejně Lucy líto.“
„Kdyby měla moje Polly někdy na vlastní kůži poznat, jak nejisté jsou statky tohoto světa, byl bych rád, kdyby si počínala jako Lucy, kdyby sama pracovala a nepřipadala na obtíž svým příbuzným nebo známým.“
„Ano, tatínku,“ řekla krotce, ale zahloubaně dodala: „Stejně je na tom Lucy špatně. Představovala jsem si, že je zámožná a že má bohaté přátele.“
„Uvažovala jsi jako malá pošetilka. Mně to nikdy ani nenapadlo. Pokud jsem měl možnost Lucy pozorovat, a není to dlouho, viděl jsem, že si počíná samostatně a že vždycky spíš pomoc poskytne, než aby ji od někoho čekala. Ale ať to nezamluvíme,“ přešel z vážného tónu do veselého, „myslíte, slečno Lucy, že by madame Becková Polly přijala?“
„Kdybyste třeba ještě dnes posadil slečnu de Bassompierre do kočáru, ručím vám za to, pane hrabě, že naše paní ředitelka se obleče do gala, aby vás ve svém salónku náležitě přivítala.“
„V tom případě nemusíme na nic čekat a Polly by mohla ještě dnes večer zasednout do školy.“
„Ale tatínku…“
„Copak?“
„Já přece jen vidím určitou překážku!“
„Já žádnou nevidím.“
„Je to ohromná překážka: jsi to ty sám. Lucy, varujte předem madame, že by se mnou nakonec musela přijmout do školy i tatínka. A protože si mě pořád jen dobírá, povím vám na něho taky něco. Když mi bylo dvanáct, vzal si do hlavy, že mě doma rozmazluje, že takhle nebudu připravena pro život a kdesi cosi, že zkrátka musím do školy. Plakala jsem, ale on zůstal jako skála. A víte, jak to dopadlo? Věřte nebo nevěřte, tatínek den co den chodil do školy se mnou. Madame Aigredoux na jeho věčné návštěvy bručela, ale nic nepomáhalo. Nakonec mě i s tatínkem ze školy málem vyhnali. Lucy může madame Beckovou o tomhle detailu informovat, ať předem ví, co ji čeká.“
Paní Brettonová vyzvala pana Homea, aby se k tomu vyjádřil, a protože to nemohl popřít, byl nad ním vynesen ortel a Paulina triumfovala. Ale dovedla být i jiná než jenom žertovná a prostořeká.
Po snídani jsme zůstali na chvíli my mladí – hraběnka, doktor a já – o samotě, a tu jako by z ní všechno dětinství rázem vyprchalo. Vedle nás dvou, kteří jsme od ní nebyli věkem příliš vzdáleni, se změnila najednou v mladou dámu. I Graham si této její proměny bezpochyby všiml; nehovořil s ní tak nenuceně jako jindy. Postupně napětí na obou stranách povolovalo, a kdyby se naše zábava protáhla, myslím, že by našla svůj obvyklý přirozený tón.
Paulině se na rty vracel úsměv a na tvář dolíčky; i doktor John se změnil, ačkoli bych neuměla vyjádřit v čem. Před deseti lety si ti dva měli pořád co povídat; a existují jisté typy, které na sebe navzájem působí tak, že čím víc jsou spolu, tím víc mají námětů k hovoru.
Graham však musel odejít, v jeho povolání se povinnosti nedají zanedbávat, ani odkládat. Opustil místnost, ale ještě jednou se vrátil. A jsem přesvědčena, že se nevrátil pro papír ani pro navštívenky ze svého stolu – to byla jen záminka, aby se ujistil, že Paulina je opravdu taková, jak si ji s sebou v hlavě odnáší. Ve svých dojmech se nemýlil, a navíc si s sebou nesl na rozloučenou ještě jeden pohled, plachý, ale opravdu zjihlý.
Když jsme zůstaly s Paulinou samy, obě jsme chvíli mlčely. Vzaly jsme si každá ruční práci a pilně jsme se ji věnovaly. Ten nevlídný lednový den mě jaksi deptal a zbavoval chuti mluvit; meluzína skučela a chraptivě ječela, ale zřejmě se tím nijak nevysílila.
Kdyby byla se mnou v tomto pokoji Ginevra Fanshawová, jistě by mi nedovolila, abych se tak zahloubala do svých myšlenek. Moje dnešní společnice se na mě dvakrát třikrát podívala a pootevřela ústa jakoby k otázce, ale když viděla, že mi není do řeči, taktně to respektovala. Ta to dlouho nevydrží, říkala jsem si, neboť jsem nebyla zvyklá setkávat se u žen nebo děvčat se silným sebeovládáním nebo schopností sebezapření.
Malá hraběnka se však projevila jako výjimka. Nejprve šila, a když ji to omrzelo, vzala si do ruky knihu. Náhoda tomu chtěla, že si ji vybrala právě v oddělení, kde měl své knihy doktor. Vyhledala si jednu starou knížku, jakýsi ilustrovaný přírodopis.
Vídávala jsem Polly postávat vedle Grahama, který měl právě tuto knihu na klíně a učil se z ní do školy. A když se svou lekci naučil, žadonívala, aby byl tak hodný a povídal jí o těch obrázcích.
Pozorně jsem se na ni zadívala: Tady se ukáže, má-li opravdu tak dobrou paměť, jak se chlubila. O tom se teď nedalo pochybovat. Jak v knížce listovala, na tváři se jí zrcadlily odlesky vzpomínek. Obrátila titulní list a zadívala se na podpis majitele knížky, napsaný školáckým písmem; lehce po něm přejela prsty s podvědomým něžným pousmáním.
Zvláštní na tom výjevu bylo, že dokázala své city projevit bez slovních výlevů. Ze zamyšlení ji probudilo vrznutí dveří a hlas jejího otce, který v hale mluvil s paní Brettonovou. Vyskočila a v mžiku byla dole: „Tati, tati, snad přece nejdeš ven?“
„Ano, koťátko, musím do města.“ Slyšela jsem, jak jí pan Bassompierre ukazuje, že je dost navlečený, a jak jí slibuje, že pojede vozem a bude jako ve vatičce.
„Musíš mi slíbit, že se vrátíš ještě za světla – a že pojedete oba, ty i doktor, kočárem! Dnes se nedá jet na koni.“
„Dobře, jestli se sejdu s doktorem, vyřídím mu, že mu jistá dáma nařizuje, aby si opatroval svou vzácnou osobu a brzy přijel domů s mým doprovodem.“
„Ano, řekni ‚jistá dáma‘, bude si myslet, že mu to přikazuje maminka, a poslechne. Ale opravdu se brzy vrať, budu jako na jehlách.“
Kočár odjel po sněhu potichu a hraběnka se vrátila celá ustaraná. Toho večera otce nevítala tancem. Sotva vstoupil do pokoje, zmocnila se ho s jakousi vážností. Když se objevil Graham, několik minut po hraběti, Paulina se k němu poobrátila, podali si ruce, ale jen zlehýnka.
Paulina zůstala po boku svého otce, Graham se usadil do křesla na druhé straně pokoje. Bylo dobře, že si paní Brettonová měla s panem Homem co povídat, jinak by asi byla naše večerní společnost dost zamlklá.
Po čaji se Paulině jenjen v ruce kmitala jehla a zlatý náprstek blýskal ve světle lampy; její jazýček odpočíval a oči jakoby zdráhavě zdvihaly hebounká víčka s hustými řasami. I Graham byl asi unavený celodenním zaměstnáním: poslouchal vyprávění starších, téměř nepromluvil a zaujatě sledoval kmitání Paulinina náprstku, který se míhal jako zlatá můra nebo třpytivá hlavička žlutého háděte.
Přeložila Nikola Bílá
Meisterkoch Knihy (myflexumshop.com)
–
Přidejte odpověď