autor: Charlotte Brontë
Kapitola jedenáctá: MONSIEUR DE BASSOMPIERRE
Ti, kteří žijí v ústraní, jejichž život plyne v zátiší škol nebo jiných budov obklopených zdmi a vrátnými, musí být připraveni na to, že někdy najednou, třeba na delší čas, vypadnou z paměti svých přátel, kteří mají větší volnost pohybu.
Po onom večeru, bohatém na události, nadešlo pro mě sedm týdnů prázdných jako sedm archů čistého papíru: ani jediný nebyl popsán slovíčkem; žádná návštěva, žádné znamení života nebo zájmu. Nejdříve jsem se strachovala, že se mým přátelům něco přihodilo. Teprve na konci těchto dlouhých sedmi týdnů jsem připustila to, co jsem dřív žárlivě odmítala: že takové pauzy jsou nevyhnutelné; takový už je můj osud, patří to k mému životu – a hlavně je to něco, nad čím nesmím nikdy hloubat, proč a nač to tak je, nikdy si nad tím nesmím nahlas ani slůvkem postesknout.
Zkoušela jsem se různými prostředky uchovat při životě a zaplnit svou prázdnotu: pustila jsem se do pracného háčkování, pilně jsem se učila německy, probírala jsem po řadě nejfádnější a nejtlustší knihy z domácí knihovny a všecko jsem se snažila dělat co nejdůsledněji. Dopustila jsem se snad chyby jinde? Asi ano. Vím jen, že výsledek byl takový, jako bych zaháněla hlad žvýkáním železa nebo hasila žízeň mořskou vodou.
Největší muka jsem prožívala v době, kdy chodila pošta. Představuji si, že tak, jak jsem já čekala na psaní, čekají na potravu zvířata vězněná v kleci a věčně polohladová. Ten toužebně očekávaný dopis nepřicházel – a byla to jediná radost, na kterou jsem se mohla těšit. Ve své bídě jsem stále znova utíkala k onomu balíčku ve stolku, k svým pěti dopisům.
Jak nádherný mi teď připadal ten měsíc, kdy mi těch pět hvězd vycházelo na nebi! Vyhledávala jsem si je jenom večer, a protože jsem se neodvažovala žádat denně v kuchyni o svíčku, koupila jsem si kahánek a zápalky, abych si mohla posvítit, a ve studijní době žaček jsem se vkrádala do ložnice a tam hledala střípky útěchy pro hladovou duši. Ale ty nebyly dost výživné, jen jsem se přitom trýznila a hubla, až jsem byla jako stín. Jinak jsem nemocná nebyla.
Jednoho večera jsem náhle pochopila, že už nemám sílu číst je dál. Dopisy častým pročítáním ztratily všecku svou šťávu a význam: mé zlato se mi před očima měnilo v suché listí.
Právě jsem truchlila nad tím rozčarováním, když vtom jsem zaslechla, jak kdosi utíká po schodech nahoru. Poznala jsem krok Ginevry Fanshawové. Večeřela v městě a teď po návratu si šla uložit do šatníku šál a ostatní věci. Ano, už byla tady, oblečená do lesklého hedvábí, přes ramena měla přehozený šál a vlasy, jejichž kučery ve večerním vzduchu poněkud splihly, visely jí zmokle a nepořádně kolem krku. Taktak jsem stačila zamknout své poklady, a už stála vedle mne: zřejmě nebyla v nejlepším rozmaru.
„To zas byl jednou večer! Takové stupidní panstvo!“ spustila.
„Kdopak? U paní Cholmondeleyové? Myslela jsem, že se vám u ní vždycky líbí.“
„U té jsem nebyla.“
„Ále! Máte snad nějaké nové známé?“
„Přijel sem strýc de Bassompierre.“
„Váš strýček? A to nejste ráda? Soudila jsem, že ho vyznamenáváte svou přízní.“
„To jste tedy na omylu. Je protivný, mám na něho zlost.“
„Protože je cizinec? Nebo snad máte pro svou nechuť nějaký jiný, stejně pádný důvod?“
„Ale on není cizinec. Bůhví, že je původem vlastně Angličan, ještě před několika lety měl i anglické jméno. Jen jeho matka nebyla Angličanka, byla de Bassompierrová, a když to tam vymřelo, podědil jmění, titul i to jméno: teď je z něho velmož.“
„A proto na něho máte zlost?“
„Jako bych nevěděla, co o něm říká maminka. Víte, není to můj pokrevní strýc, jen si vzal maminčinu sestru. A maminka se na něho dívá spatra, tvrdí, že tetu Ginevru zabil svým mrzoutstvím – a opravdu vypadá jako medvěd. Byl to povedený večer. Představte si: vejdu sama do místnosti, nějaký velmožný pán, asi padesátiletý, mě uvítá, mluví se mnou snad takových pět minut a najednou se ke mně obrátí zády, zničehonic odejde z pokoje. To jsou mi způsoby! Ale snad se v něm hnulo svědomí, protože o mně doma všichni říkají, že vypadám, jako bych tetě Ginevře z oka vypadla.“
„Byla jste tam jediným hostem?“
„Ano. Byla tam ovšem ještě má slečna sestřenice, taková rozmazlená, namyšlená žába!“
„Monsieur de Bassompierre má dceru?“
„Má – a nechte si už ty svoje otázky. Já jsem unavená!“ Rozzívala se. Bez okolků se mi vrhla na postel a přitom dodala: „Podle všeho tu mademoiselle před několika týdny při tom virválu v divadle málem umačkali.“
„Tak? A nebydlí v hotelu Crécy?“
„Právě tam. Jak to můžete vědět?“
„Byla jsem u nich.“
„U nich? Vy se dostanete všude. Jistě vás s sebou vzala matka Brettonová. Ona a ten Aeskulap teď mají k Bassompierrovým dveře dokořán: její syn John patrně slečinku ošetřil, když se jí stala ta nehoda. Ale jakápak nehoda! Pche! Ta s tím nadělá! Nevěřím, že ji tam zmáčkli víc, než si zaslouží za tu svou afektovanost. A jak se to tam přátelí! Zaslechla jsem kdesi cosi o starých zlatých časech a vůbec: jak tam byli všichni stupidní!“
„Všichni? Vždyť jste říkala, že jste tam byla jediným hostem!“
„To že jsem říkala? Vidíte, taková stará panička a její synáček člověku vypadnou z hlavy.“
„Doktor a paní Brettonová tedy dnes večer byli u pana de Bassompierra?“
„No ano! V životní velikosti. A slečinka si hrála na hostitelku. Fiflena domýšlivá!“ Ve své rozmrzelosti a podrážděnosti mi slečna Fanshawová pomalu odhalovala příčinu své špatné nálady: málo se jí tam dvořili, její koketérie se tam neuplatnila, byla uražena její ješitnost.
„Slečna de Bassompierre je už docela v pořádku?“ zeptala jsem se.
„Nic jí není, jako vám nebo mně. Ale je to taková afektovaná žabka a dělá nemocnou, aby se pan doktor točil okolo ní. A jak se rozvalovala na pohovce a její synáček kázal, ať se slečna šetří a tak dále, brr, bylo mi z toho nanic.“
„Snad by vám nebylo tak proti mysli, kdyby to bylo naopak, kdybyste byla předmětem jeho pozornosti vy, a ne slečna de Bassompierre.“
„Co vás napadá! Ten její synáček je mi protivný,“
„Synáček? Koho tím myslíte? Tak paní Brettonová nikdy o svém synu nemluví.“
„Ale měla by. Ten její John je šašek. Šašek a medvěd.“
„Všechno obracíte naruby a já už toho mám dost! Teď laskavě vstaňte z mé postele a vypadněte!“
„Co jste se tak rozkohoutila! Jste jako pivoňka. To kvůli tomu nemotorovi! No, John, to je pro něho nejlepší jméno!“
Všechno ve mně vřelo, ale bylo by čiré bláznovství dát najevo rozhořčení, hádat se s tou větrnou smrští – zhasla jsem tedy svůj kahánek a šla pryč, když se ona sama k odchodu neměla.
Příští den byl čtvrtek a odpoledne prázdno. Po snídani jsem se uchýlila do první třídy. Blížila se strašná hodina, kdy chodil listonoš, a já seděla a čekala, jako když duchař vyvolává své zjevení. Zmocňoval se mě stále větší neklid a strach. Ten den právě vál východní vítr a já jsem teď už nějakou dobu byla důvěrně spřízněná s počasím, s jeho výkyvy, podléhala jsem jeho rozmarům, jak o tom nemají zdraví lidé ponětí. Severní a východní vítr mě uklidňoval, západní občas i rozjařil, pokud s sebou nenesl těžké bouřlivé mraky, pod nimiž jsem ztrácela všechnu svou energii.
Přestože byl kalný a štiplavý lednový den, vyběhla jsem, jak si vzpomínám, bez čepce až na druhý konec zahrady, jen abych neslyšela zařinčení zvonku, až listonoš přijde. Konečně jsem se odvážila vrátit se do první třídy, kam žačky do devíti hodin neměly přístup, a první věc, na kterou mi padl zrak, bylo cosi bílého na mém stolku. To Rosina jako anděl navštívila mou celu a na viditelné znamení, že tudy prošla, zde zanechala dopis, skutečný dopis, jak jsem viděla už ze vzdálenosti několika kroků: a protože na širém světě psal jen jediný člověk, byl to jistě dopis od něho. Přece si na mě ještě vzpomíná.
Když jsem však přistoupila ke stolku a sklonila se nad dopisem, rozechvělá, ale téměř s jistotou, že uvidím známé písmo, zjistila jsem – jak už bylo mým údělem, že všechno je jinak -, že hledím na rukopis, který mi připadal neznámý, na lehké tahy ženské ruky. Řekla jsem si, že osud mě příliš pronásleduje, ale překonala jsem i toto zklamání.
Otevřela jsem obálku a rázem jsem si uvědomila, že přece ten rukopis dobře znám. Byl psán ze zámečku Na terase a zněl takto:
Milá Lucy,
nedá mi, abych se Tě nezeptala, co jsi dělala celé ty uplynulé týdny. Snad by pro Tebe nemuselo být tak těžké poslat nám o sobě pár řádků. Doufám, že jsi byla stejně zaneprázněna a že ses dobře bavila jako my. Pokud jde o Grahama, tomu denně přibývá pacientů, je tak vyhledávaný a zaměstnaný, že mu říkám, jen ať mu to nestoupne do hlavy.
Já zase měla u sebe svého starého zástupce z Brettonu, takže jsem měla až nad hlavu všelijakých obchodních jednání. Tak ráda bych Grahamovi získala zpátky aspoň část toho, co mu zanechal jeho otec. On se mi jen vysmívá, připomíná, jak se dovede postarat sám o sebe i o mne, co prý by stará paní nechtěla, a podezírá mě, že mám ctižádost chlubit se diamanty, nosit blankytné turbany, vydržovat si lokaje a udávat tón naší anglické kolonii ve Villette.
K těm blankytným turbanům: škoda že jsi onehdy večer u nás nebyla. Graham se vrátil utahaný a po svačině se po svém zvyku nafoukaně rozvalil v mém křesle. K mé radosti usnul. Rozhodla jsem se, že mu něco vyvedu. Přinesla jsem ten turban a co nejopatrněji mu ho nasadila. Ujišťuji tě, že mu to slušelo, vypadal jako pravý orientálec, i když má světlou pleť. (Teď už mu nikdo nemůže nadávat do zrzounů, má vlasy čistě kaštanové). Když jsem mu ještě přehodila svůj kašmírový šál, byl z něho dokonalý mladý paša. Byla to velká legrace, jen škoda, že jsi u toho nebyla i Ty!
Ale abych se dostala k jádru věci: vím, že ve čtvrtek máte v penzionátě odpoledne volno. Buď tedy připravena, že pro Tebe k páté hodině pošlu kočár, aby tě odvezl k nám. Musíš určitě přijet, možná že se tady setkáš se starými známými.
Na shledanou, má moudrá, milá, vážná kmotřenko!
Tvoje Luisa Brettonová
Takový dopis už člověku všechno objasní! I když jsem snad byla po jeho přečtení posmutnělá, přece jen mě uklidnil. Aspoň vím, že moji přátelé jsou zdraví, nic je nepotkalo, jejich vztah ke mně je stále stejný.
Brzy odpoledne začalo chumelit. Bílá metelice zuřila tak divoce, až jsem se obávala, že kočár nepřijede. Ale na mou kmotru je spolehnutí. K šesté hodině mě vyložili před zasněženým schodištěm zámku Na terase.
Proběhla jsem halou nahoru do salónu, kde jsem našla paní Brettonovou – vtělený letní den. I kdybych byla ještě dvakrát promrzlejší, než jsem byla, její vlídné políbení a srdečné objetí by mě rozehřálo. Podržela chvíli mou ruku ve své, popovídala si se mnou, vyhubovala mi, že jsem od té doby, co mě neviděla, pohubla, a protože mi chumelenice pocuchala účes, poslala mě nahoru, ať se upravím a odložím si šál.
Ve svém mořsky zelenavém pokojíčku jsem našla hořící krb a zapálené svíčky. Z každé strany velkého zrcadla planuly velké voskovice, ale před zrcadlem se strojila jakási vzdušná víla, drobné štíhlé bílé stvořeníčko, zimní skřítek.
Přiznám se, že v prvním okamžiku jsem si vzpomněla na Grahama, který mi přičítá halucinace. Nedůvěřivě jsem si prohlížela podrobnosti tohoto nového přeludu. Měl na sobě bílé šaty se šarlatovými puntíky, červený pás a ve vlasech zářivý, leskle zelený věneček. Ale ať už to byla či nebyla vidina, nevypadala strašidelně a já jsem k ní přistoupila.
Zprudka se ke mně otočily velké oči pod dlouhými řasami.
„Tak už jste přišla,“ vydechla dívka tiše, pousmála se a pozorně se na mne zadívala.
V tu chvíli jsem ji poznala: „Slečna de Bassompierre.“
„Ne, pro vás nejsem žádná slečna de Bassompierre,“ přišla odpověď, „změnila jste se, ale pořád jste to vy. Dobře se na vás pamatuji, na vaši postavu, na barvu vašich vlasů, na rysy vašeho obličeje…“
„Ale vždyť jsme se setkaly jen tehdy v noci před několika týdny, kdy jste utrpěla zranění…“
Usmála se: „Tak vy jste tedy zapomněla, že jsem vám sedávala na kolenou, že jste mě nosila v náručí, že jsem s vámi dokonce ležela na jednom polštáři? Už si nevzpomínáte, jak jsem jednou přišla s pláčem k vaší posteli a jako rozmazlené děcko jsem chtěla, abyste mě vzala k sobě? Už si nevzpomínáte, jak jste mě chlácholila v mém velkém žalu? Vraťte se do Brettonu. Vzpomeňte si na pana Homea.“
Konečně jsem všecko pochopila: „Tak vy jste ta malá Polly?“
„Jsem Paulina Mary Homeová de Bassompierre.“
Jak ten čas všecko mění! Ale už malá Polly měla v drobné tvářičce něco, co bylo příslibem její dnešní pikantnosti a půvabu. „A vy si pamatujete na staré časy v Brettonu?“
„Možná líp než vy. Vzpomínám si na ně opravdu jasně, i na jednotlivé dny a hodiny…“
„Ale na všechno si jistě nevzpomínáte. Měla jste neobyčejně ráda paní Brettonovou,“ řekla jsem, abych ji vyzkoušela.
Opravila mě: „Ne neobyčejně, ale ráda jsem ji měla. Vážila jsem si jí tenkrát jako dnes a zdá se mi, že se skoro vůbec nezměnila.“
Chvíli jsme byly obě zticha. Rozhlížela se kolem a podotkla: „Je tu hodně věcí z Brettonu. Vzpomínám si na tenhle jehelníček; i tohle zrcadlo tam viselo.“
Opravdu nepřeháněla, když mluvila o své paměti. „Myslíte, že byste paní Brettonovou poznala okamžitě?“ zkoušela jsem ji dál. „Ale u doktora Brettona tomu bylo jinak. Jak jsem viděla při našem prvním setkání, nepřipadal vám známý.“
„Tenkrát v noci jsem byla celá vykolejená,“ bránila se.
„Jak se vlastně poznal doktor Bretton s vaším otcem?“
„Hned druhý den při výměně navštívenek. Ale už předtím jsem začala něco tušit. Když mě doktor Bretton chvíli prohlížel, když seděl vedle mne a mluvil se mnou, když jsem si všimla jeho očí, jeho úst a tvaru jeho brady, nevyhnutelně se mi v paměti vybavoval Graham Bretton.“
„Vy dva jste bývali spolu velcí kamarádi.“
„Na to se pamatujete?“
„Určitě se na to bude pamatovat i on,“ poznamenala jsem.
„Neptala jsem se ho. Překvapilo by mě, kdybych zjistila, že si na to vzpomíná. Zdá se mi, že pořád je tak veselý a bezstarostný.“
„Byl takový i dřív? Utkvěl vám tak v paměti?“
„Vždycky mi takový připadal. Někdy byl i pilný, někdy samá legrace, ale ať mi četl, nebo měl náladu si se mnou hrát, vždycky ho bavily jeho knihy nebo hry a příliš nezáleželo na tom, komu čte nebo s kým si hraje.“
„Ale vás si oblíbil.“
„Oblíbil? Ba ne! Měl jiné kamarády – své spolužáky, já jsem pro něho skoro nic neznamenala. Snad jen v neděli – ano, v neděli ke mně býval milý. A vždycky večer zůstával doma. Obávala jsem se, že se nechá někam pozvat a nás pustí z hlavy, ale nikdy se to nestalo a zřejmě o to ani nestál…“
„Děti, pojďte sem!“ ozvalo se vtom zdola volání paní Brettonové. Paulina by se ráda ještě pozdržela, ale mě už to táhlo dolů, a tak jsme poslechly.
Přeložila Nikola Bílá
Meisterkoch Knihy (myflexumshop.com)
–
Přidejte odpověď