S malým autistickým chlapcem navázal citový vztah jeho asistent. A když už to vypadalo, že se pod jeho vedením bude klouček zdárně vyvíjet, zasáhl nepříznivý osud v podobě úřadů./ilustrační snímek/
Rozhodnutím úřadu byl chlapec přesunut z ústavu do vzdáleného zařízení, kam za ním asistent nemůže a kde se s ohledem na ostatní klienty musí cítit jako nahý v trní.
Roman Vičík vypráví pravdivý příběh o tom, jak pomohl malému autistickému chlapci vyjít z bílých zdí ústavu mezi lidi. A jak nakonec vše zpřetrhalo jediné úřednické rozhodnutí.
„On ukázal, že na to má, že je schopen se učit, že je schopen vývoje. A výsledkem je, že je v ústavu, kde má setrvat do konce života,“ říká chlapcův nyní již bývalý osobní asistent Roman Vičík.
Brzy po narození se chlapec dostal do kojeneckého ústavu. Mezi ostatní děti ale příliš nezapadl. A zjistilo se, že trpí autismem.
„Ti lidé mají obtíže hlavně v komunikaci s okolím, mají potíže s navazováním jakýchkoliv vztahů sociálních. A ten náš svět není pro ně úplně jednoznačný, není pro ně čitelný,“ uvedla zakladatelka sdružení Autistik Miroslava Jelínková.
Práce s takovými dětmi je tedy specifická. Psycholožka kojeneckého ústavu proto požádala o pomoc občanské sdružení Jdeme autistům naproti. Za chlapcem tak začali nejdříve na pár hodin týdně docházet dobrovolníci.
„Jenom seděl a jen se tak pohupoval. Vůbec nereagoval na to, že tam jsme, byly jsme tam dvě, chodila jsem tam s kolegyní,“ vypráví dobrovolnice sdružení Jdeme autistům naproti Martina Palkovičová.
Ukázalo se, že individuální péče chlapci prospívá. Ale pro jeho další vývoj bylo potřeba, aby se mu někdo věnoval častěji. Především proto, že čím větší pokroky dítě udělá, tím větší má také šanci dostat se do náhradní rodiny.
„Bylo důležité, aby se hoch dostal mezi vrstevníky, aby tam probíhala sociální integrace. Proto jsme iniciovali projekt Osobní asistence. Vytvořilo se pracovní místo osobního asistenta. V reálu to vypadalo tak, že ten hoch začal chodit na pět hodin denně do mateřské školy,“ řekla předsedkyně sdružení Jdeme autistům naproti Markéta Jandeková.
Pan asistent Roman Vičík byl přítomen denně, s chlapcem přicházel, chlapce odváděl, a v průběhu dne mu byl nápomocen při všech činnostech, které tady se prováděly,“ uvedla vedoucí učitelka mateřské školy Helena Dolénková.
Chlapec brzy začal dělat velké pokroky. Dokazují to i měsíční záznamy, které si osobní asistent vedl.
„Únor 2012. Od 1. února se straní dětí třídy. Téměř veškerý čas trávíme v umývárně. Červenec 2012. Bez problému už chodíme do obchodu, na nová místa, a jeho přizpůsobování má mnohem rychlejší a přirozenější průběh. Říjen 2012. Do dnešního dne se mi několikrát stalo, že byl ve společnosti jiných považován za normální dítě, které je usměvavé a občas si postaví hlavu,“ zní záznamy Romana Vičíka.
Nadějné začátky ale po roce zarazilo rozhodnutí úředníků, kteří jsou za chlapce jako dítě bez rodičů, odpovědní. Pracovníci oddělení sociálněprávní ochrany dětí na magistrátu v Prostějově rozhodli, že chlapce přesunou do jiného ústavu, protože pro ten kojenecký už nesplňoval věkovou hranici.
„On se zlepšoval a v tom kojeňáku začal být problémovým. Ne, že by dělal nějaký vyložený bugr, ale prostě …,“ nedopověděl Vičík. Zdatnost už věkově již vyspělejšího chovance byla na obtíž.
Chlapce úředníci poslali do ústavu vzdáleného 130 kilometrů a každodenní Romanova péče už nebyla možná.
„Můžu zcela jistě a s čistým svědomím říct, že dítě s poruchou autistického spektra, které udělalo takový pokrok, které se tak otevřelo a navázalo důvěru k někomu, tak ta situace, kdy vůbec neví, kde je, kdy v podstatě nemá záchytné body, nemůže mít kontakt se svým sociálním prostředím, tak je pro něj velice zničující,“ varuje předsedkyně sdružení Jdeme autistům naproti Markéta Jandeková.
Sociální pracovníci z magistrátu v Prostějově odmítli svůj postup vysvětlit s odkazem na zákonnou mlčenlivost.
Největší problém ovšem je, že vybraný ústav není pro chlapce vůbec vhodný. Věkový průměr klientů ústavu je totiž podle oficiálních dokumentů 45 let. Kolektiv malých dětí předškolního věku, do kterého by chlapec mohl zapadnout, tu není vůbec.
„To je naprosto nevhodná praxe a nevhodná skutečnost, protože dítě ke svému rozvoji potřebuje vrstevníky, byť to na první pohled vypadá, že vlastně jsou mu lhostejní nebo že se jim nějak nevěnuje,“ reagoval Václav Mertin z katedry psychologie Filozofické fakulty UK.
Nevhodné však je i zaměření ústavu. Pobývají v něm hlavně lidé s mentální retardací, což vyžaduje podle odborníků zcela jinou péči než dítě s autismem.
„To je stejný případ, jako kdybyste dítě nevidomé dala do prostředí pro děti neslyšící. Autismus a mentální retardace se hodně liší,“ míní Miroslava Jelínková ze sdružení Autistik.
Roman ani lidé z občanského sdružení nechtějí vzdát svoji snahu dostat chlapce do příznivějšího prostředí. Sdružení se obrátilo na soud s návrhem, aby přezkoumal, zda umístění chlapce do ústavu sociální péče je důvodné.
Následně se začala situace měnit. Uskutečnila se návštěva pracovnic ministerstva práce a sociálních věcí v zařízení. Na magistrátu v Prostějově začala probíhat příprava rodiny na to, aby v ní mohlo být dítě s autistickou poruchou umístěno.
podle reportáže ČT zaznamenala invArena
Přidejte odpověď