ČRo
Národní cenu za obětavou a profesionální práci v sociálních službách za loňský rok převzalo letos pět žen, cenu veřejnosti získala Jana Kurková ze strakonického hospicu, a tak jsme ji pozvali i s kolegyní do rádia, abychom jim poblahopřáli.
Uvedu je následujícím citátem. S takovou kolegyní je radost nejen pracovat, ale pod jejíma rukama i vážně stonat. Řekl to o Janě Kurkové ředitel hospice Svatého Jana Nepomuka Neumanna Robert Huneš. Právě on podal její nominaci na národní cenu za obětavou a profesionální práci sociálních službách, Jana Kurková pak získala cenu veřejnosti a stala se jednou z pěti oceněných žen z celé České republiky. Dnes je naším hostem, ovšem spolu s Juditou Maříkovou, svou šéfovou, tak obě dámy, vítejte u nás, dobrý den.
Jano, především řekněte, kdy a kde se to ocenění předávalo a jak jste si to užila?
Jana Kurková,
——————–
Bylo to, jsem teďka i koukala do kalendáře, protože jsem zapomněla, jak ten čas běží, bylo to 30. ledna. Na městské radnici v Praze v krásných prostorech. Myslím si, že zpětně to vnímám jako velký zážitek, ale tam to byla velká nervozita, opravdu ten tlak.
mluvčí 6,
——————–
Paní prezidentová prý převzala záštitu nad tou soutěží, nad předáváním těch cen, taky jste se tam osobně potkali?
Jana Kurková,
——————–
Ona nám vlastně přidávala ty ceny a měla takové úvodní slovo, takže jsme se potkali v rámci toho předávání, měla k nám pár slov i osobně a bylo to moc milé setkání, na to jsem se docela těšila.
mluvčí 6,
——————–
Kromě těch milých setkání. Co vám to dalo? Co jste dostala?
Jana Kurková,
——————–
Dostala jsem různé sponzorské dary od různých sponzorů, ale jedna z těch takových hlavních cen byl takový skleněný model s nápisem ocenění v té kategorii a pak jsme dostali – těch pět sociálních pracovníků, kteří byli vybráni tou odbornou komisí, – tak jsme dostali takový diplom nebo památní list na to ocenění.
mluvčí 6,
——————–
No, a kde to teďko máte? V práci nebo doma?
Jana Kurková,
——————–
Mám to v práci a momentálně proto hledáme ještě místo. Mám to jenom na pracovním stole, zatím někde v rohu.
mluvčí 6,
——————–
Tak musíte najít nějakou čestnou poličku, to bude třeba i tady na kolegyni na Juditě Maříkové, omlouvám se, vy jste, Jano, svému řediteli prý důvodem k radosti a hrdosti, a to nejenom kvůli tomu ocenění, ale zejména za vstřícnost, laskavost, profesionalitu, něhu, nezištnost a další doklady lidské dobroty. Tak teď bych se chtěla naopak právě zeptat vaší šéfky Judity Maříkové na to, čeho si na vás váží ona.
Judita Maříková,
——————–
Tak to, co řekl pan ředitel, to myslím si, že plně vyjadřuje Janičky povahu, ale my jsme vlastně od sebe o generaci, takže já si vážím toho, že i vlastně člověk, který je mladší, může mít takový přehled a náhled na život. Máme opravdu asi podobné hodnoty, což je hrozně důležité a Janička je taková, je to, řeknu jednoduše, vstřícná tak, že když něco může udělat, tak musí, to znamená, že vzhledem k těm klientům a vlastně k té klientele, s kterou my pracujeme denně, je to hrozně důležitá věc. Akorát někdy si říkám, že jí musím chránit před tím, aby jí to moc nevysilovalo, aby to nebylo přespříliš moc, protože si myslím, že někdy jsou ty hranice tady u té práce strašně těžké stanovit tak, abysme se tomu povolání nevydali natolik, abysme to mohli dělat pořád a dál, takže myslím si, že tohle to ona všechno má a pro mě je hrozně důležitý, že jak je o generaci mladší, takže mi dává takový zpětný zrcadlo, že člověka trošku v těch názorech taky, bych řekla, nějak koordinuje, protože si myslím, že to je hrozně důležitý, že někdo mladej v tom týmu je a mám na něj vždycky jako spoleh, kdykoliv tam nejsem, tak vím, že prostě hospic bude fungovat, což je důležitá věc.
mluvčí 6,
——————–
Národní cenu za práci v sociálních službách v roce 2023 převzalo v sále novoměstské radnice v Praze 5 žen za empatickou, obětavou a zejména profesionální péči o klienty sociálních služeb. Svoji favoritku vybrala také veřejnost. A už víte, že ji nejvíce chytil za srdce příběh Jihočešky Jany Kurkové, která patří k zakládajícím členům domácího hospice svaté Markéty ve Strakonicích. Dnes je naším hostem společně s Juditou Maříkovou, vedoucí toho střediska, ale teď se tedy obrátím na Janu a zeptám se, jaký je ten její příběh, jak zní.
Jana Kurková
——————–
Já jsem se do hospice dostala v roce 2018, kdy jsme společně s panem ředitelem a s ostatními zakládali domácí hospic, ale ten už měl za sebou dlouhou cestu předtím, protože už, myslím si, že rok nebo rok a půl, předtím se scházela farnost, pan ředitel a město a podobně a připravovali tam půdu pro ten domácí hospic a já jsem do toho kola naskočila až těsně před tím, než jsme vůbec začali otvírat, a protože jsem si říkala, že hospic někdy…, mě to nějakým způsobem lákalo. Potom jsme vlastně se nějak dali dohromady a během léta jsme s Judit a společně s panem ředitelem začali vytvářet letáčky a propagovat tu službu, obcházet praktické lékaře, vůbec jako dávat do povědomí, že tam vzniká něco podobného.
mluvčí 6,
——————–
A vy jste prý na začátku pracovala jako dobrovolník, to znamená bezplatně v těch úplných počátcích.
Jana Kurková,
——————–
jako dobrovolník, v hospici jsem pracovala nebo párkrát jsem byla v Budějovicích, když se zakládal domácí hospic tady, protože to téma mi bylo nějak blízké, ale zároveň jsem pořád chtěla nějak pracovat s dětmi a s mládeží, takže jsem spíš hlavní část náplň práce věnovala dětem a mládeží.
mluvčí 6,
——————–
Doma jste vystudovanou sociální práci.
Jana Kurková,
——————–
Sociálně pedagogickou.
mluvčí 6,
——————–
Ale říkala jste původně hospic nikdy.
Jana Kurková,
——————–
A nakonec.
mluvčí 6,
——————–
Možná forever, tak co vás do něj přece jenom přivedlo?
Jana Kurková,
——————–
Pro mě to byla dost veliká výzva, možná jak v osobním životě, tak i v tom pracovním, že člověk v tom vnímal velké neznámo z toho, jak vlastně by reagoval, když by se setkal s tak tíživou situaci druhých lidí a jak by mohl vůbec pomoci, když to třeba sám nemá v sobě srovnaný, ale zároveň, i když to má srovnané, tak jak vlastně by mohl pomoct, ale zároveň to pro mě byla velká výzva a příležitost, protože jsem viděla ty limity, ve kterých bych se mohla díky té práci posunout a viděla jsem v tom větší smysl, než když jsem byla ve školce, tak ono to bylo hrozně fajn ve školce, ale už jsem vnímala, že tam nějak stagnuju, že to není úplně moje místo a jak jsem se i hledala sama, kde, jak dál, takže.
mluvčí 6,
——————–
V hospici ve Strakonicích jste se nakonec našla. A jaká je tam vaše dnešní role?
Jana Kurková,
——————–
Myslím si, že pro tuto dobu, pro dnešní dobu, nevím, jestli to bude navždy, to těžko říct, ale zároveň teď mě to tam naplňuje a myslím si, i když jsme vznikli před více než pěti lety, tak mám pocit, jako by to bylo včera a spoustu věcí mám ještě prostor, kde se jak učit, jak v tom hospici ve Strakonicích, tak vůbec na poli té paliativní péče v domácím prostoru a i v osobním životě. Myslím si, že tam jako je spousta osobnostních výzev, které člověk v tom vidí.
mluvčí 6,
——————–
Zeptám se tedy i vaší šéfky Judity Maříkové, co má Janička na starosti.
Judita Maříková,
——————–
Tak Janička má na starosti sociální poradenství a vlastně takový ten první kontakt s klientama, který za námi přijdou, je to, bych řekla, jsou to také první dveře, které se otevřou a dostanou se k Janičce. A je to vždycky hrozně důležitá věc, jak ty lidi přijmeme a jakým způsobem jim vlastně dáme tu naši pomocnou ruku. Takže ty rozhovory jsou většinou dlouhé, jsou těžké a tam si musíme vlastně nějak vyjasnit, jak můžeme těm našim pacientům pomoct, co rodina potřebuje a jestli jsme schopný se vlastně sejít v tom domácím prostoru, jestli jsme schopný pečovat o nevyléčitelně nemocného pacienta, který má třeba nějaký horizont dožití. Takže to je taková první věc. A samozřejmě potom máme půjčovnu pomůcek, máme sociální poradenství, jako obecné, a taky potom poradenství pro pozůstalé, což je docela taky bych řekla, důležitá záležitost v té naší hospicové péči, protože my nepropouštíme vlastně ty pacienty, ty rodiny po úmrtí toho našeho pacienta neopouštíme, ale vlastně se snažíme s těma rodinama dál nějakým způsobem udržovat kontakt, abysme věděli, jestli ta rodina se s tou ztrátou nějakým způsobem vyrovnala, jestli nepotřebuje nějakou psychologickou pomoc, sociální podporu atd. takže vlastně ten náš kontakt s tou rodinou pokračuje dál, a to je hodně prostřednictvím Janičky,
mluvčí 6,
——————–
Když jsem chodila za maminkou do nemocnice, míjela jsem ceduli s nápisem domácí hospic, vyprávěla mi jednou švagrová, a když jsem se pak s pláčem vracela se špatnou prognózou, do té budovy jsem vešla, bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem v té době mohla udělat. Šlo o hospic svaté Markéty ve Strakonicích a my tady z něj máme dnes dva hosty, magistru Juditu Maříkovou, vedoucí střediska a vrchní sestru a Bc. Janu Kurkovou, oceněnou sociální pracovnici, poradkyni pro pozůstalé. V čem tedy spočívají dámy, vaše služby a co pro koho můžete udělat.
Judita Maříková,
——————–
Tak my máme vlastně 24hodinovou péči, sedm dní v týdnu, pátek, svátek, a vlastně, když vezmeme pacienta do péče, tak se kompletně po zdravotní stránce už o něj staráme, musíme samozřejmě mít k tomu odborného lékaře, což je velice důležitá složka naší péče a sestřička vlastně jezdí denně do rodiny nebo podle toho, jak se s rodinou domluví. Podle toho, jak pacientovi nastavujeme medikaci, která se týká léčby bolesti různých symptomů, který vlastně souvisí s tím onemocněním toho našeho pacienta a ta hospicová péče není jenom, ale o zdravotní stránce, je to o tom, že vlastně se snažíme té rodině pomoc i se sociálními záležitostmi, je to péče holistická, takže se snažíme tu rodinu v podstatě obejmout a pomoc jí v té tíživé situaci, není to tak jednoduché, protože každá rodina je jiná a my vlastně musíme jak bych řekla, malou nemocnici přenést do domácího prostředí, to je samozřejmá stránka odborná, o tom se nemluví, to tam musí být stoprocentní a další věc je to, že vlastně pracujeme s jednotlivýma členama tý rodiny, protože každý je třeba v jiné fázi vyrovnání se s tou diagnózou, někdy paradoxně pacient je na tom psychicky lépe než celá rodina, která o něj pečuje. Takže vlastně všechny tyhle ty věci tam ta sestřička, sociální pracovnice, pečovatelka, lékař, někdy i duchovní, musí nějakým způsobem zajišťovat. Jezdíme i v noci, kdykoliv, když rodina zavolá, potřebuje pomoc, vždycky někdo má pohotovost a je schopná sestřička vyjet vlastně kdykoliv třeba ve tři ráno, když na to přijde.
mluvčí 6,
——————–
Ta péče o rodinné členy nebo potom o pozůstalé je právě specializací Jany Kůrkové, našeho druhého hosta. Tak co lidé při tom odchodu svého blízkého člověka, anebo po něm nejvíc potřebují? Jakou pomoc můžou od vás čekat.
Jana Kurková,
——————–
Myslím si, že v první řadě je to hlavně naslouchání a přijetí tím odborníkem nebo tou rodinou, která tam je s námi, kteří tam chodíme, a potom jsou to detaily jednotlivých rodin, záleží, jak jsou vyrovnaní s tou nemocí, jak ten člověk třeba, o kterého přichází, je starý, jestli už mají třeba dospělé děti nebo nemají dospělé děti, jak jsou na tom se sociální situací a podobně, tak podle toho vznikají potřeby té rodiny, jak v době toho doprovázení umírajícího, tak i vlastně potom úmrtí. Řeší se věci praktické od toho, že třeba neví, jak zatopit, až po věci nějaké psychické podpory a znovuzačlenění do společnosti, do práce nebo děti do škol.
mluvčí 6,
——————–
Jestliže doprovázíte při úmrtí toho pacienta, jste třeba schopné, a říkáte 24 hodin denně, jste k dispozici těm svým klientům, jste třeba schopné přijet opravdu na tu chvíli, kdy se ten odchod blíží? A třeba ta rodina, protože dnes nejsme příliš zvyklí na to potkávat se smrtí, se té chvíle, toho okamžiku bojí a být jim tedy oporou.
Jana Kurková,
——————–
Jsme u rodin, kde někdy se ten okamžik zvládne tak, že tam jsme třeba na pravidelné návštěvě, někdy rodiny volají a jedeme tam a někdy naopak ty rodiny chtějí na tu chvíli být sami a zavolají až po chvíli, kdy vlastně se s tím člověkem sami rozloučí a pomáháme s tou péčí post mortem, pomáháme té rodině připravit ho na ten odchod a někdy i my už je i na to upozorňujeme, protože ty změny třeba tam jsou už viditelné dřív, taky upozorňujeme na to, aby zavolali ještě někomu, koho chtějí vidět, aby se rozloučili, aby si připravili věci, které jim třeba ještě chtějí říct a neřekli a podobně, tak když to jde, na to upozorňujeme a spíš reagujeme na ty potřeby té rodiny a nějak vnitřně se snažíme vycítit, jestli nás při té chvíli, která je náročná, ale zároveň intimní pro tu rodinu, chtějí nebo nechtějí.
Jana Kurková,
——————–
A vy jste takovými hezky jemnými zaobalenými slovy vlastně pojmenovala, že tam zůstáváte třeba i proto vypravení v uvozovkách nebožtíka směrem k pohřbu. Takže i s tímhle, co třeba bývá běžnou součástí služeb v kamenných hospicích, ten domácí, ten mobilní pomůže.
Jana Kurková,
——————–
Přesně tak, ono se vlastně pomáhá, buď ta rodina se zapojí do toho, nebo se nemusí zapojovat a vlastně dochází k omytí toho člověka, oblečení a vypravení třeba někdo i chystá obrázky, některé děti kreslí nebo píšou dopisy a volá se pohřební služba, kterou si vybere ta rodina a pomůže se jim. A čeká se až do doby, než přijede pohřební služba, protože to je docela náročný moment i pro nás jako pro lidi, kteří se s tím setkáváme často. Ten odchod z té rodiny, ten poslední odchod je náročná situace pro tu rodinu.
mluvčí 6,
——————–
Abychom vystřídali hlasy. Tak ještě otázka na kolegyni Juditu Maříkovou. Máte potom třeba nějakou i pozitivní zpětnou vazbu v tom smyslu, že si lidé uvědomí, že se to dá zvládnout.
Judita Maříková,
——————–
Určitě. A je to pro nás velká pomoc a podpora a většinou chodí ty lidi, třeba my jim řekneme, že můžou kdykoliv zajít, můžou k nám přijít na kafe, když budou mít možnost, a děláme to i tak třeba, že do té rodiny se vracíme třeba dva dny poté, domluvíme se, máme tam třeba nějaké pomůcky zdravotní atd. a vidíme, jak ta rodina to zvládá nebo nezvládá a oni nám to zpětně říkají, že třeba kdybysme tam nebyli, že by asi tu situaci nezvládli, ale pro nás je to takový, že si myslíme, že vždycky je důležitá ta rodina, když ta rodina to chce zvládnout, tak my jim pomůžeme, ale vždycky potřebujeme tu jejich spolupráci, je to hodně o nich a hodně o jejich osobní odvaze, aby prostě s tím člověkem chtěli být doma a nebáli se toho. My je v tom podpoříme a pomůžeme na maximum a samozřejmě ty rodiny chodí, my máme potom i setkání pozůstalých, takže potom, asi po tom čtvrt roce, půl roce je zveme, a je to taková věc, na kterou můžou jít, nemusí, ale jsou pozváni, a tam většinou ty lidi nám to řeknou, že prostě by to třeba nezvládli, že to bylo třeba rozhodnutí, které bylo dobré, i když se toho báli, takže určitě ta zpětná vazba je, vracejí se k nám a je pro nás vždycky strašně fajn, když třeba někdo přijde po půl roce, pravidelně, přijde na kafe a řekne holky, jdu za vámi, já vás tak rád vidím, ale pak jsou samozřejmě rodiny, pro které je to bolavé a nechtějí se třeba s námi kontaktovat, protože jim to otevírá ty rány a je to opravdu strašně individuální.
mluvčí 6,
——————–
A je to přirozené. Práce s nevyléčitelně nemoc nemocnice nemocnými lidmi, s umírajícími a s jejich blízkými není pro každého, věnují se jí a stojí je jistě mnoho sil. Co to vlastně vyžaduje, jaké dovednosti a jakou povahu?
Judita Maříková,
——————–
Tak samozřejmě je to práce hodně samostatná. My se musíme samozřejmě spoléhat na našeho lékaře, ale děvčata, která jsou v terénu v tu chvíli, se tam musí rozhodovat samy za sebe, takže každému to nemusí vyhovovat. Je to věc, se kterou se v běžným zdravotnickém systému nesetkáváme, takže spousta lidí má třeba předsudky, nebo by to nikdy nedělalo, protože je to práce prostě psychicky náročná, ale na druhé straně je to práce, která je naplňující a smysluplná. Člověk si musí dojít do určitého stadia, kdy se k tomu rozhodne, protože si myslím, že i výborná sestra, která je dobře kvalifikovaná, odborně připravená, tu práci nemusí zvládat právě z toho důvodu, že každý den se ta situace úplně mění a musí se vyrovnávat vlastně i s tou rodinou, není to jenom práce se samotným pacientem, je to vlastně i ta psychická zátěž té rodiny, kterou na vás přenáší to sociální prostředí toho člověka, pokaždý jdeme někam jinam a je to takové, že když třeba sestra pracuje v nemocnici, tak tam je daný jasný organizační systém a ten pacient se přizpůsobuje tomu systému. Ale my se musíme přizpůsobit pokaždé té jiné rodině a ta rodina je pokaždé úplně jiná. Nedá se to vůbec říct, takže někdy je ta práce vyčerpávající hlavně v tom, že vlastně tu nemocnici, mini nemocnici s tou organizací pořád stavíte někde jinde a pokaždé jsou trošičku jiná pravidla.
mluvčí 6,
——————–
Je to možná náročné taky v tom, že vy musíte být velmi dobří psychologové.
Judita Maříková,
——————–
Musíme samozřejmě odhadnout, co ta rodina chce, co chce pacient. Opravdu každý den je to jiné, každé dopoledne se ta práce mění, ona to v podstatě není jakoby akutní péče, ale pro nás to akutní péče je, protože ty symptomy se mění třeba někdy z hodiny na hodinu, takže na to musí ta sestra reagovat, to, co je ráno, neznamená, že to bude za dvě hodiny poté a že ta rodina bude vyrovnaná s tou situací ještě třeba odpoledne, takže všechno tady to musí ta sestra zvládat. Samozřejmě musí být dobrá řidička, protože máme takovou dojezdovou vzdálenost asi 25, 30 km od Strakonic, takže poznáme všechny vsi v zimě i v létě, v zimě to samozřejmě je horší. Takže musí být připravená i na to, že musí kdykoliv vyjet a nesmí se toho bát. Takže jsou to samozřejmě psychické vlastnosti, jsou to i vlastně, řekla bych, i předpoklady, trošku i fyzické, ale ta psychika je v tom hrozně důležitá. A samozřejmě Odbornost, odbornost samozřejmě.
mluvčí 6,
——————–
Tak to jsme řekli, jaké potřebují mít charakteristiky, takový pracovník v domácím hospicu, řekli jsme, i co potřebují pacienti, o tom jsme také mnoho pověděli, co potřebuje rodina, ale co potřebujete vy, holky?
Judita Maříková,
——————–
Já myslím, že pracovník v sociálních službách nebo pracovník v hospici obecně, protože si myslím, že i, nejen ty sestry, ale vlastně i pečovatelky nebo i ten duchovní a podobně, jak jezdíme do těch rodin, tak je to nějaká vzájemnost a spolupráce, že potřebujeme týmového ducha a naladění se na to, být otevřený i druhým v tom týmu, protože, to si myslím, že nám dost pomáhá – ta spolupráce a předávání kompetencí ve správnou chvíli v těch rodinách, to si myslím, že nám docela dost pomáhá.
mluvčí 6,
——————–
No, tím myslíte, že třeba řeknete, tak tohle to už jste se naučila, paní Nováková, co kdybyste si to zkusila sama?
Judita Maříková,
——————–
Ne, myslím spíš v tom týmu, že když vlastně my přijedeme do rodiny a přijede tam sestřička a zjistí, že ta rodina se jim hroutí a sype, tak vyřeší, třeba ty symptomy toho pacienta, ale zároveň přijede nebo já jedu s ní nebo pečovatelka jede s ní, že jezdíme, většinou jezdí ta sestra sama, ale někdy jedeme společně a zjišťujeme potřeby rodiny, a to sestra přijede a řekne mi v té rodině potřebuje i tohle a tohle, seženeme duchovního nebo tam by potřebovali sociální poradenství a podobně a tím, jak to společně řešíme, funguje taková ta provázanost, abychom mohli pokrýt i ty potřeby celé rodiny, takže my jsme široký tým lidí a nějakým způsobem spolupracujeme.
mluvčí 6,
——————–
Tým, který si předává právě ty kompetence podle toho, jak je potřeba. Aha, jinak jsem se dočetla, Jani, že vy taky pečujete o pohodu svých spolupracovníků, je tomu tak? A jak to děláte? výborné kafe?
Judita Maříková,
——————–
Káva je u nás v hospici základ, protože i možná je to i takové znamení a všude, kam přijdu do našich domácích hospiců, tak první, co cítím, tak je káva a máme to i tak, jako, že káva navodí dobrou pohodu, ale jinak si myslím, že to je nějaká asi přirozenost a snaha zkoordinovat to, aby se tam ty lidi cítili jako doma, no, ale myslím si, že to není nic nadstandardního.
mluvčí 6,
——————–
Teda. Ještě řekněte, kdo nebo co pomáhá vám.
mluvčí 8,
——————–
Tak je to tým, týmový humor, si myslím, potom dost často to jsou kamarádi, cesty do přírody, docela dost velkou roli v tom hraje farnost , jak v osobním životě, tak i v podpoře toho domácího hospice po různých stránkách.
mluvčí 12,
——————–
No, stačí. Nebudu vás dál trápit. Slyšeli jsme Janu Kurkovou, která byla coby sociální pracovnice domácího hospice svaté Markéty ve Strakonicích oceněna mezi dalšími čtyřmi ženami jako z nejlepších za svou práci v minulém roce v sociálních službách. Judita Maříková, vedoucí tohoto střediska, teď dostane ještě závěrečné slovo. Vy jste na začátku řekla, judito, že Janička někdy potřebuje trochu usměrnit, aby se neupracovala, tak je třeba součástí vaší práce a toho péče o tým, té péče o tým, který máte na starosti, i nějaká supervize, to, abyste prostě pracovali i s vlastní psychikou, s vlastní pohodou.
Judita Maříková,
——————–
Samozřejmě máme supervize, máme super domluvenou i supervizorku a taková nejběžnější taková supervize naše je vždycky každý den v podstatě, protože my si předáváme všechny ty informace a samozřejmě se snažíme, aby děvčata nechali takový ty své negativní pocity z toho, co bylo třeba v těch rodinách, u nás v tom hospici, aby s tím nechodili domů, takže vždycky probíráme tu situaci, jak to na koho působí, proč a tak, protože každý to může vidět úplně jiným pohledem a samozřejmě to i důležité, i ten náhled těch ostatních lidí z týmu, abych já třeba věděla nebo janička, jak se vlastně na tu situaci díváme a řekla bych, že nám to otevírá kolikrát i obzory, jak lidé žijou, jaké mají vlastně životní filozofie atd. takže i to je taková ta nejběžnější denní supervize, a samozřejmě potom máme teda supervize, které jsou i povinné, snažíme se ale, abysme měli společné zážitky, takže samozřejmě slavíme nějaké narozeniny, snažíme se třeba spolu někam jet na nějaký výlet atd. a to si myslím, že je hodně důležité, aby se ty lidi poznali taky nejenom v té pracovní rovině, ale i mimo ni, a aby si odpočinuli.
mluvčí 6,
——————–
Tak já vás už taky nechám odpočinout od stresové záležitosti, kterou je pro vás návštěva Českého rozhlasu České Budějovice, mějte se moc hezky, děkujeme za to, že jste absolvovali, že jste za námi přijeli, hodně zdaru vaší práci a díky za ni.
Přidejte odpověď