ČRo
V rodině, v práci, v hudbě, v přátelství, příběhy nevidomých ve světle života manželů Jiřiny a Hynka Mazourových a Eleonory a Štefana Hudecových z Jičína vám představíme v neděli.
Při natáčení neobyčejných příběhů obyčejných lidí. Jsme v bytě Hudcových. Takto Eleonory a Štefana z druhého konce města jsem dovezla manželé Mazourovy, Jiřínku a Hynka. Oni dokážou už sami sebe i život kolem sebe brát s humorem, mají pro něj vymyšlenou i nějakou tu denní melodii, protože to jsou všechno muzikální hosté Hudecovi a Mazourovi. Dobrý den.
mluvčí 7,
——————–
Jiřínko, vy jste odsud.
mluvčí 11,
——————–
Pocházím od jiřičína. Ale chodila jsem, protože jsem měla těžkou zrakovou vadu, tak jsem chodila v Praze do školy, byla to internátní škola pro mládež s vadami zraku, stýskalo se nám, protože jsem byla od dětství pryč od rodičů, jezdili jsme jenom na prázdniny, tenkrát nebyli volné soboty, já jsem měla vynikající rodiče, milující rodiče, takže za mnou do toho internátu jezdili každý týden, ale samozřejmě ve škole i v internátě jsme byli odkázaní sami na sebe a byl docela přísný režim, což se nám potom v životě vůbec neztratilo.
mluvčí 7,
——————–
Kam jste potom zamířila po škole? To jste se hned vdávala, protože jste poznala pana Mazoura.
mluvčí 11,
——————–
No, skoro, skoro to tak je. Po škole jsem byla jako telefonistka tady v Jičíně v ČSAD, protože tenkrát nebyly mobily.
mluvčí 12,
——————–
Takže jsem 26 Let pracovala v ČSAD na ústředně a bylo to vynikající, no, a poznala jsem právě manžela, toho jsem poznala, když jsem byla v tom telefonním kurzu v Praze, tak jsme se tam skamarádili a pozvolna začal jezdit do Jičína.
mluvčí 7,
——————–
Pan mazour by teď mohl povyprávět sám. Vy jste vlastně svou budoucí ženu už neviděl, přestože jste do 17 let, jak jste mi říkal, viděl.
mluvčí 13,
——————–
V 17 letech jsem přišel úrazem o zrak, pak jsem asi dva roky pendloval po nemocnicích různě a tam jsem se dozvěděl od nějakého pana doktora, že se pořádají nějaký kurzy masérský v Praze, tak jsem se tam přihlásil. Jenže ten rok se zrovna Kurz nedělal, tak když už jsem byl v té Praze v té učňovské škole internátní pro mládež S vadami zraku to byl v krči, Tak mně dali jako Na ten rok, tam jsem se naučil číst, Braillovo bodový písmo, psal na psacím stroji, psát na pitově stroji. Tady jsem byl rok, čalouník, dekoratér jsem se učil, nerad měním věci, tak už jsem zůstal a byl jsem tam tři roky, jak trval ten učební obor, no a z té Prahy jsem se dostal do Mladé Boleslavi do škodovky, kde jsem dělal přední sedáky pět let a ve čtyřiasedmdesátým jsem skončil v Boleslavi. Udělal jsem si ten Kurz, telefony. A 1. února budova soudu, tak jsem tady nastoupil, to bylo jako hektický, protože byl tam soud, prokuratura, notářství, advokáti, pojišťovna, geodézie, kartografie, a to všechno bylo na tu jednu ústřednu zapojený. Byl jsem tam 36 let.
mluvčí 11,
——————–
A nás spojila technika, spojila nás, v té škole jsme se škádlili, tam mi neudělal pan mazour nic dobrýho, ale tam jsme se honili tenkrát. Jé, to byly časy, to jsem ještě neměla Berle.
moderátorka
——————–
Co se škádlívá, rádo se mívá. A tito sedmdesátníci si ani dnes neodpustí žertování, které vztahu dává jiskru. Smyslem jejich života se staly i dvě už odrostlé děti a také vnoučata. Člověk si ani neumí představit, jak nevidomí rodiče dokázali zvládnout péči a výchovu dcery a syna, jak na své dětství a mládí prožité v rodině Jiřiny a Hynka mazourových, vzpomíná jejich dcera Jitka.
mluvčí 15,
——————–
Vyrůstala jsem tady na sídlišti. Ještě jsme jezdili k babičce do Popovic a k dědovi, takže jsme tam bývali tak prostě na střídačku.
mluvčí 7,
——————–
Ona se o tom zmiňovala vaše maminka, že si spousta lidí třeba myslela, že doma nemáte televizi a že ten život se ubírá jinými cestami než život jiných rodin s malými dětmi.
mluvčí 15,
——————–
Vůbec jsem si to neuvědomovala, prostě, že naši vlastně mají nějaký postižení, spíš jsem si to Uvědomovala až jako V dospělosti s tím, že na to poukazovaly třeba jakoby kamarádky, ty soudobý, já jsem to brala jako samozřejmost, že to takhle je. Nic nechyběllo. Měla jsem dokonalý rodiče, no, že to tak bylo, no.
mluvčí 7,
——————–
Oni nemají bázeň třeba cestovat.
mluvčí 15,
——————–
Určitě, jezdili jsme prostě na výlety, na dovolený jsme neměli jako auto, takže jsme cestovali prostě autobusem nejvíc. Já jsem vůbec neměla pocit jako dítě, že bych byla v čemkoliv jejich vadou zrakovou, omezená. Mně to přišlo prostě všechno obyčejný, samozřejmý, že to tak, je, jo, a člověk až s těma svejma dětma to ocení a naši i hlídali holky jakoby odmala jako vnoučata, pomáhaly celej život se vším. Kdykoliv jsem si na ně mohla prostě obrátit s jakýmkoliv problémem, takže vždycky s těmi za….
mluvčí 7,
——————–
Když se vrátím ještě k tomu vašemu příběhu, pane, tak vy jste se k té hudbě dostal.
mluvčí 13,
——————–
Snad do třetí třídy jsem vyškemral na strýčkovi heligonku, harmoniku, no, a táta trošku na to uměl, no, tak mě naučil něco, no, a časem jsem potom přešel na pianovku. To už potom úrazy a v Praze v té škole taky jsem se tam přihlásil, tam byl pan učitel Papoušek, učil tam na klavír, na harmoniku, na všechny možný kytaru, tak jsem tam nějaký hodiny strávil, ale víc mě zajímaly hlouposti kolem děvčat atd.Tak jsem tomu tak moc nedal.
mluvčí 11,
——————–
No, rodiče chtěli, protože říkají skoro každý nevidomý se věnuje hudbě a mohl by se věnovat hudbě, ale já jsem byla trochu flink, mě prostě bavila hudba, písničky, hraní na piano a nebavili mě tý cvičení, ale já jsem byla lajdák, já se přiznám. Takže rodiče se jim nepodařilo mě u té hudby udržet, i když pro svoji potřebu, a když byly naše děti malé, tak se mi ta hudba hodila, ještě jsem chtěla říct, že jsme měli, s manželem nás sblížilo vlastně za svobodna, magnetofon, my jsme měli jak manžel, tak já magnetofon a posílali jsme Si zvukové dopisy jako O mladí, jako svobodní a tam jsme si natáčeli různé věci. Já jsem mu tam nazpívala nějakou písničku a chtěla jsem mu to trošku jako vylepšit a my jsme měli u rodičů krávu, tak jsem natáhla reproduktor do chléva a manželovi jsem. To je krása a nebo štěňátka, tak jsem mu natočila jako.
mluvčí 7,
——————–
Vaše žena pookřeje. Když vy vezmete, jestli máte heligonku nebo co.
mluvčí 13,
——————–
Ne, teď mám pianovku.
mluvčí 7,
——————–
Tady Jiřinka pokývá hlavou, že to pro ni radost.
mluvčí 13,
——————–
Jo, ona ráda zpívá.
mluvčí 11,
——————–
všechny jsme učili zpívat, a když byly malé, tak jsme ty lidové písničky a tohle všecko právě to mě i bylo potom vhod, že jsem uměla trochu na to piano brnkat, ne moc, tady učitelé hudby by se ze mě zbláznili, protože to byla jenom taková primitivní hra, ale na ty písničky děti zpívaly
, moderátorka
——————–
Ovlivnilo i životní příběh eleonory nebo také Lenky Hudecové, která pochází ze Šale z jihozápadního Slovenska. Bratislavská operace očí se u tehdy ještě malého děvčátka nezdařila, a tak ošetřující lékařka rodičům doporučila speciální školu. V úvahu přicházela jen jedna jediná. A ta byla v Levoči.
mluvčí 16,
——————–
Máma brečela, no, ale bylo rozhodnuto, tak jsem v čtyřicátém osmém roce nastoupila v září do Levoče, no, a tam jsem chodila těch osm let jako osmiletku, no, a tak kam bych měla jít dál? No, já jsem chtěla studovat řeči a ředitel řekl, no, to ne, to ne, protože to je problém, když ona vystuduje řeč, tak nemůže být třeba překladat rukou, protože na to nevidí, nemůže být průvodkyni, protože není atraktivní, tak když jste se učila na klavír, tak to zkuste do Prahy. Bejlův ústav, no, tak tam jsem nastoupila, no a jak Jiřinka říká, že neměla trpělivost, tak já jsem byla taková jako ještě v tý Levoči, spíš běhat po hřišti a dělali jsme všelijaký sporty, tomu cvičení jsem moc nedala. No, ale taky jeden pán, učitel se jmenoval Otakar Haindl, tak on mě znal a říkal, nechtěla by si nějakej dechovej nástroj, tak co by se ti líbilo? Klarinet nebo flétna? Já jsem, flétnu, jaktěživo v ruce neměla, ale klarinet, to jsem z těch lidových muzik znala, co u nás byla ta cikánská muzika, tak tam hrál nějaký cikán na klarinet. Povídám, no jo, to se mně líbí a teď mně řekl zase ředitel, no, to je taková práce, ty neseženeš tolik dětí, aby si měla plný úvazek na klarinet, tak my ti doporučíme harmoniku. To tenkrát byla velikánská móda, že Sovětský svaz, harmonika, karmoška, že jo, tak jsme začli dělat harmoniku a ten klarinet, ještě musím podotknout, povinný klavír.
mluvčí 7,
——————–
Který z nich vám byl nejbližší klarinet?
mluvčí 16,
——————–
Pořád jsem slyšela tu cikánskou muziku A jak tam ten klarinet, když blůnka, ta se mě líbilo
mluvčí 7,
——————–
A teď hořím zvědavostí. Kde jste se seznámila s panem Štefanem?
mluvčí 16,
——————–
Chodili v Praze spolu jako do školy
mluvčí 7,
——————–
Tam mezi vámi přelétla jiskra
mluvčí 16,
——————–
Ne On měl jinou holku a já měla jinýho. Ti, když jsme vyšli ze školy, tak můj vztah, ten se rozpadl velice brzo, no, a jeho asi taky, mně se Štefan líbil, protože on byl takovej veselej, tak jsem si říkal, je to tak lepší, když člověk má komu napsat a s kým se sejít V šedesátém devátém jsme se vzali, no, a v sedmdesátém prvním se narodila dcera na svobodárně jsme bydleli, Stefan učil v Púchově, to byla hlavní škola v lednické rovně, to byla pobočka, tak já jsem musela jenom na těch rovnách. Potom jsme si rozmysleli, že tedy půjdeme do Čech, protože to Štefan pořád nějak, on byl takovej bouřivák, neuměl držet pusu a krok, já jsem byla taková pokornější, já jsem zatla zuby a dělala jsem, co se ode mě chtělo, že jo, já bych tam byla na tom Slovensku, vydržela.
Pavla Kindernayová, moderátorka
——————–
Ze Slovenska se tady manželé Hudecovi přestěhovali do Čech a po dalších štacích, které svou nezkrotnou povahou inicioval Štefan, nakonec zakotvili v Jičíně. Práci nedostali v tehdejší…
mluvčí 7,
——————–
Štefan také má nějaké zbytky zraku.
mluvčí 13,
——————–
jsem Takovým jednookým králem teda, protože to takzvaný zorný pole dost omezený, jestli teda můžu říct, u nás je to taková věc, ten výzus. Zbytek zraku má takový různý projevy, třeba jsme to měli tak, že manželka jako špatně čte, tak vždycky našla nějakou tabuli už z dálky a já jsem se tam podíval, co je tam napsaný, jo, takhle, že jsme měli takovouhle dělbu, no, a ono se to těžko povídá, ale člověk, který trochu kouká, tak oni to lidi jinak chápou, nemůžou vědět, že prostě já třeba podle tváře nikoho nepoznám a že prostě si myslí, jak jsem namyšlenej a oni, když jsem byl mladší, tak měli s tím všelijaký problémy, když jsem věděl někdy, hlavně, když jsem slyšel hlas nebo tak, tak jsem pozdravil, no, ale kolikrát mě samozřejmě, protože jsem neměl o tom ani páru, prostě člověk tý karamboly všelijaký, že, zahučí někam do příkopu, to všecko samozřejmě jsem absolvoval, a to prostě už patří k tomu, protože ten zbytek zraku jsem nějak využíval, protože jsem chodil pod šestou třídu, potom mě dali naši do Brna, kde jsem dokončil základní školu.
mluvčí 7,
——————–
Ze kterého města? Do toho Brna, kde jste žili?
mluvčí 13,
——————–
No, já jsem narozenej v Trenčíně, blízko jsem to měl pak do Brna taky rozhodla operace. V padesátým šestým, když jsem teda chodil ty šestý třídy, nadšen, přepisovali noty a tak všelijak, abych to viděl lepší, tak u doktora manýřka to bylo tady v Hradci, no a on potom teda byl v Brně, protože otec snad pocházel nebo, no, a tak v Brně mě operoval s tím, že jo, to oko teda zkusil, kde nebylo riziko, tak jako nic, a pak teda mě už dali naši do Brna, já jsem tam taky měl ještě babičku, v těch základkách dávaly důraz na tu hudebku. No, Chodil jsem do hudebky normálně, no, a tak už mě počítali do stavu na to piano, k tomu dávali ještě další volitelný nástroje, měl jsem dokonce tři nástroje, to byla harmonika a ještě housle, ale to nikdo se mnou nevydržel, harmonika, pediakordeon, správně, to byl nástroj, kterej nebyl ještě dostatečně uznanej, takže nebyla na něj ani pořádná literatura a hráli se někdy, což bylo dost jako takový absurdní, protože ta levá ruka, když hraje ty noty jako Tlustý, tak prostě už je něco jiného a hrála se tam klavírní literatura, pedagogická, jo, potom právě z těch houslí, potom už jsem měl jako druhý nástroj až někdy ve třetím ročníku, tak jsem měl Klárinet, s tím jsem už teda zůstal, tam byl prof. Kratochvíl, to byl strašně fajn člověk, no, a my jsme vlastně dceru potom už k němu přivedli, když přišel její věk na ty zkoušky a tak.
Pavla Kindernayová, moderátorka
——————–
Vy jste vystudoval, pak tady byly nějaké ty štace, které byly i kvůli tomu, že vy jste byl takový bouřlivák, Hudec, pojďme se dotoulat sem, tady se píše ta kapitola vašeho života od roku 1989, tady jste vyučoval.
mluvčí 13,
——————–
A taky akordeon.
mluvčí 7,
——————–
A vaše žena tady učila.
mluvčí 13,
——————–
No, zobcový flétny
mluvčí 7,
——————–
Klára Richterová, dcera manželů Lenky a Štefana hudecových, se už od dětství také potýká s těžkým zrakovým postižením. Za rodičema do Jičína pravidelně přijíždí z Turnova. Zastihla jsem ji ve chvíli, kdy u nich přesazovala květiny.
mluvčí 17,
——————–
Tak to je taková moje radost, ty kytičky tady po mně zbyly. Mamka se jich vzdát nechce, když už jsem si je tady natahala, tak si musím opatrovat.
mluvčí 7,
——————–
Jaké pro vás bylo dětství? Bylo to jiné než dětství jiných dětí?
mluvčí 17,
——————–
Je to těžké srovnávat, protože já jsem žila na internátě a neměla jsem žádné sourozence, já jsem jedináček. V době socialismu byl dost uzavřený svět a mezi zdravými dětmi jsem kamarády neměla, což byl podpořený ještě tím, že jsme se stěhovali, jezdila jsem domů potom jenom na víkendy, já jsem se narodila se zrakovou vadou vrozeným šedým zákalem. V té době to nešlo odoperovat tak, abych mohla vidět normálně. Nechodila jsem do školky, měla jsem tím pádem jako jedináček všecku pozornost rodičů, takže úžasné.
mluvčí 7,
——————–
Oba rodiče jsou muzikální, vy jste to zdědila po rodičích.
mluvčí 17,
——————–
Tak já říkám, že talent přeskočil na mého syna a já jsem to tak nějak vydřela, protože nebylo moc možností, jak se smysluplně zaměstnat. S tímhle těžkým handicapem mě zajímaly ty rostliny a zvířata, v tomhle oboru jsem se zaměstnat nemohla, protože k tomu ten zrak je nezbytný. Teď s těmi dětmi se mi pracuje dobře, protože to jsou takové moje kytičky a můžou se rozvíjet a je to krásné.
mluvčí 2,
——————–
Klára Richterová vyučuje na základní umělecké škole v Turnově. Nebo kde? Tam jste? Ano.
mluvčí 4,
——————–
Konkrétně klavír, klarinet a zobcové flétny.
mluvčí 2,
——————–
Co vy obdivujete na svých rodičích?
mluvčí 4,
——————–
Určitě to, že se vždycky k životu stavěli přímo, pracovali vždycky usilovně a starali se o rodinu. Všecko jsme to tak nějak společně vždycky překonávali všecky ty nástrahy života.
mluvčí 2,
——————–
V závěru dnešních neobyčejných příběhů obyčejných lidí se vraťme na začátek, tedy zpět ke stolu v jičínském bytě manželů Eleonory a Štefana Hudecových, u kterého společně s námi usedli i manžela Jiřina a Hynek Mazourovi, a právě paní Jiřina se stala přirozeným mluvčím této čtveřice, Zuzana si považuje že. Navzdory zrakovému handicapu našli všichni čtyři v životě své pracovní uplatnění.
mluvčí 5,
——————–
Člověk, který může být mezi lidma, tak si myslím, že to určitě tomuto věku dodává takovou chuť do života, protože se snaží vyrovnat těm lidem, kteří nemají ten zrakový handicap a má pocit, nejen pocit, ale že je pro ten svět potřebný, a to si myslím, že není jenom pro zrakově postižené, že to je pro všechny lidi. Když lidi dneska mají deprese, jsou otrávení, já nevím, co všecko, že je důležitý být potřebný, mít ten pocit, že ho někdo potřebuje. Nám se s manželem v tom sedmdesátým čtvrtým narodila dcera, a to prostě byla krása. Když máte před sebou ten malý uzlíček, to děťátko, i když ho nevidíte. My oba nevidíme, a to dítě jsme věděli, že se o něj musíme postarat, že to je naše životní radost, láska a je to pravda, a když člověk těm dětem tu lásku dá, tak se mu v životě vrátí a mám radost, že i ty vnučky si k nám vodějí ty své kluky a že prostě ta rodina jde dohromady. Těch nevidomých je hodně, třeba doma nemají tu náplň tý práce, to je hrozná škoda, protože to ten člověk potom tak nějak by určitě zatrpknul a ten život by mu nepřinášel starosti, velké starosti taky samozřejmě, ale radosti.
moderátorka
——————–
S dnešními neobyčejnými příběhy obyčejných lidí jsme vstoupili do světa nevidomých a slabozrakých, mimo jiné jste se dozvěděli, jak se dá žít se zrakovým handicapem, aby to i přes všechny překážky a komplikace byl naplněný život, život v rodině s dětmi s pracovním uplatněním, s hudbou, s přáteli, s cestováním, ale také jakkoliv to zní zvláštně, s nadhledem. .
moderátorka
——————–
Neděle se nám dostala do podvečerního času. Venku už je tma. I nevidomí to vědí. Někteří vás budou doprovázet po ulici a vyprávět, kde je park, kde je provoz, kolik je hodin, jak se mění den v průběhu času. No, možná si toho někteří všímají daleko víc než my koukavci, jak nám někteří říkají, ale důležité je najít tu chuť, pořád hledat něco, co nás potěší. Takže myslím, že příběh, který jsme vám dnes nabídli, byl přesně takový plný inspirace, což bylo cílem celého tohoto cyklu, který už najdete i na našem webu Hradec rozhlas cz.
Přidejte odpověď