autor: Charlotte Brontë
Kapitola devátá: DOPIS
Když v domě všechno ztichlo, bylo po večeři, externistky se rozešly domů, pro ten večer přestaly bouchat dveře a řinčet zvonek a madame byla bezpečně usazena v salóně ve společnosti své matky a několika známých, vklouzla jsem do kuchyně a požádala jsem výjimečně o svíčku – dostala jsem ji z rukou své příznivkyně Gotonové se slovy „ale samozřejmě, pro vás třeba dvě“ – a se světlem v ruce jsem se potichounku vydala do ložnice.
Velká byla moje rozmrzelost, když jsem v této místnosti našla jednu žačku, které nebylo dobře, a proto si šla lehnout, zvlášť když jsem pod batistovým čepečkem poznala Ginevru Fanshawovou. Pro tu chvíli sice spala, ale jí se nedalo dost věřit. A já tolik toužila být někde o samotě, kde bych si mohla v klidu přečíst svůj vzácný dopis. Dobře, půjdu tedy do některé třídy.
Jenže smůla mě pronásledovala: v třídách se uklízelo, jako vždycky v tom dni týdne, židle byly poskládány na lavicích, ve vzduchu plno prachu, podlaha se černala skvrnami kávové sedliny (labassecourské uklízečky ji používaly místo našich spařených čajových lístků), všude všechno vzhůru nohama. Sklíčená, ale nezlomená jsem odešla, pevně rozhodnuta, že si někde přece musím najít samotu.
Vzala jsem si příslušný klíč, vystoupila nahoru po trojích schodech, otevřela červotočivé dveře a vešla do studené podkrovní místnosti. Sem za mnou nikdo nepřijde, nikdo mě nevyruší – ani sama madame. Vytáhla jsem dopis a celá rozechvělá nedočkavostí jsem rozlomila pečeť. Bude dlouhý, nebo krátký? Chladný, nebo vlídný?
Byl dlouhý a vlídný. Mému nedočkavému sebeovládání připadal velice vlídný, mé touze a hladové duši se snad zdál srdečnější, než byl ve skutečnosti. Tak málo jsem doufala a tolik jsem zoufala, že při jeho čtení jsem prožívala svrchovanou blaženost, jakou snad mnozí za celý život nepoznají. Ubohá anglická učitelka, pročítající ve studené komoře při chabém světle kapající svíčky obyčejný srdečný dopis – mluvilo z něho jen dobré srdce, ačkoli se mi tehdejší dobrotivost jevila jako božská – prožívala snad větší štěstí než leckterá královna ve svém paláci. Blaženost, která pramenila z tak nehlubokého zdroje, nemohla ovšem trvat dlouho, ale dokud jsem ji prožívala, byla opravdová a naprostá, chutnala jako kapka medové rosy.
Doktor John mi psal zeširoka a s chutí, se srdečným zájmem se dotýkal všech drobných zážitků z uplynulých několika šťastných týdnů. Ale jádrem onoho štěstí bylo to, že to všechno nepsal jen kvůli mně, že se přitom bavil i on sám. Ta první chvíle byla plná ryzího, dokonalého blaha. I když jste mi později způsobil bolest, doktore Johne – pro ten jeden nezapomenutelný dobrý skutek vám odpouštím!
Existují snad v ovzduší zlomyslné mocnosti, které nechtějí dopřát lidem radost? Co se to kousek ode mne děje? Docela jasně jsem rozeznávala kradmé kroky, jako by se cosi blížilo od temného kouta, kde strašily ty nešťastné pláště. Obrátila jsem se – mé světélko bylo slabé pro tak dlouhlou místnost, ale uprostřed ponuré komory jsem uviděla – namouduši! – černobílou postavu v úzké černé sukní a s hlavou zamotanou do bílé roušky. Viděla jsem JEPTIŠKU!
Vykřikla jsem, bylo mi na omdlení. Kdyby se ta bytost přiblížila ke mně, asi bych padla do mdlob. Ale ona ustupovala a já jsem se vrhla ke dveřím. Instinktivně jsem se vyhnula refektáři a vtrhla do salónu madame Beckové: „Tam na půdě něco je! Pojďte tam se mnou, všichni!“
Připadalo mi, že je místnost plná lidí, ačkoli tam byly vlastně jen čtyři osoby: madame Becková, její matka madame Kintová, která postonávala a byla u ní právě na návštěvě, její bratr monsieur Kint a ještě nějaký pán, který byl při mém příchodu obrácen ke dveřím zády.
Byla jsem patrně bledá jako stěna a celá jsem se třásla. Všichni vstali, shlukli se kolem mne – pohled na přítomné muže mi dodával odvahy. Obrátila jsem se ke dveřím a kývala na ně, ať jdou za mnou; zdržovali mě, ale já jsem naléhala, ať se jdou podívat na to, co jsem tam viděla já – co tam stálo uprostřed komory.
A vtom jsem si vzpomněla na dopis, který jsem nechala nahoře i se svíčkou. Můj drahocenný dopis! Kvůli němu se musím postavit na odpor tomu strašidlu, ať už je to tvor z masa a krve, nebo jen pouhý duch!
Vyletěla jsem po schodech a ostatní byli nuceni mě následovat. Jenže když jsem dorazila do dveří podkrovní komůrky, byla uvnitř tma jako v ranci, svíčka byla sfouknutá. Ještě štěstí, že kdosi s sebou vzal lampu, patrně madame, jako vždy chladnokrevná, a její světlo prorazilo čirou temnotou. Zhasnutá svíčka stojí na skříňce – ale kde je můj dopis?
Rozhlížela jsem se po něm a nestarala se o jeptišku. „Můj dopis, můj dopis,“ naříkala jsem jako rozumu zbavená. Šmátrala jsem po podlaze. Co se mi to jen stalo? Přišla jsem o ten ždibec potěšení, než jsem je mohla plně vychutnat! Nevím, co dělali ostatní, nevšímala jsem si jich, nedbala na jejich dotazy. Prohledali všechny kouty, povídali o tom, že kabáty jsou zpřeházené a že ve světlíku má okno prasklé sklo.
„Někdo nebo něco tady jistě bylo,“ došli k šalamounskému závěru.
„Ach, mně se ztratil dopis,“ pořád jsem naříkala a plazila se po kolenou, posedlá tou jedinou myšlenkou. „Jaký dopis? Lucy, no tak, jaký dopis?“ ozval se u mého ucha známý hlas. Bylo to možné? Vzhlédla jsem – a nechtěla jsem věřit vlastním očím: že se dívám do tváře právě toho, kdo mi ten dopis psal. Byl ten pán, který stál u mne tam v šeré komoře, sám John Graham – sám dr. Bretton?
Opravdu, byl to on. Toho večera ho zavolali k madame Kintové, které se přitížilo, aby jí napsal lék; byl to ten druhý muž, který stál v jídelně, když jsem tam přiběhla.
„Byl to můj dopis, Lucy?“
„Váš dopis, váš, přišla jsem si ho sem přečíst, abych měla na to klid. Celý den jsem si ho schovávala neotevřený, a teď večer jsem ho jen přelítla; kdyby se mi ztratil, nesnesla bych to – ach, kde je můj dopis?“
„Tiše! Tak už tolik nenaříkejte, vždyť to nestojí za to. Tak už dost! A pojďte odsud z té ledárny! Právě posílají pro policii, aby to vyšetřili, my přitom nemusíme být: pojďte se mnou dolů!“ Teplá ruka sevřela mé studené prsty a odváděla mě dolů do salónku, kde ještě hřála kamna. Doktor John se k nim se mnou postavil, domlouval mi chlácholivě a nesmírně vlídně, za ten jeden ztracený dopis mi sliboval dvacet jiných. S úsměvem se vyptával, proč mi na něm tolik záleží.
Odpověděla jsem, že dostávám tak málo dopisů, které by mi byly milé.
„Jistě jste ho nečetla, jinak byste si z jeho ztráty nic nedělala.“
„Přečetla, ale jen jednou. Chtěla bych ho číst znovu. Tolik mě mrzí, že je pryč.“ A znovu jsem se rozplakala.
„Lucy, Lucy, má chudinko malá – tady je váš dopis! Měl by být lepší, aby si zasloužil tolik slz a takové vřelé přeceňování.“
To mu bylo podobné: jeho bystré oči zahlédly obálku na podlaze, kde jsem ji marně hledala, a stejně čiperná ruka se jí zmocnila a ukryla ji v kapse. Kdyby byl býval můj zármutek jen o vlásek méně nepředstíraný a upřímný, tak by ho celá věc jen jaksepatří pobavila.
Z uspokojení nad tím, že dopis už zase mám, zapomněla jsem mu vyčinit, že mě tak popichoval a trápil; svou radost jsem projevovala víc pohledy než slovy.
„Tak teď už jste spokojená?“ vyptával se doktor John. „Ale jak se vám vede jinak? Pořád se ještě třesete jako list.“
Odpovídala jsem mu, že už jsem docela klidná.
„Můžete mi tedy povědět, co jste to vlastně viděla? Vyjadřovala jste se velice neurčitě, víte to? Byla jste bílá jako stěna, ale říkala jste jen, že tam je něco, a nepověděla jste přesně, co. Byl to člověk, nebo zvíře? Co tam vlastně bylo?“
„Nikdy nikomu neřeknu, co jsem viděla, pokud mi to ještě někdo jiný nepotvrdí a nedosvědčí; jinak mi nikdo neuvěří, každý mi jen řekne, že se mi to jen zdálo.“
„Jen mi povězte, budu vás poslouchat jako lékař. No tak, Lucy, ven s tím, svěřte se mi.“
„Vy se mi budete smát…“
„Když mi to neřeknete, víckrát vám už nenapíšu.“
„Vidíte, už se mi posmíváte.“
„Že vám vezmu i ten svůj první dopis! Je ode mne, mám právo s ním disponovat. No tak, dejte mi ho, přece vám na něm tolik nezáleží.“ Teď mu na rtech pohrával jakýsi nový úsměv – sice vlídný, ale mě jaksi bolel – a v očích mu svítila jakási jiná jiskra: nebyla zlomyslná, ale ani jsem v ní nenacházela oporu.
Obrátila jsem se k odchodu a posmutněle jsem mu přála dobrou noc. Jeho vnímavost – ta zvláštní schopnost vcítit se do druhých – okamžitě zaznamenala mou nevyslovenou výčitku. Tiše se mě optal, jestli jsem se urazila.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Tak mi tedy dovolte, než odejdete, abych si s vámi promluvil trochu vážněji. Jste do značné míry nervózní. Z vašeho pohledu i chování, ačkoli se dost ovládáte, přímo čiší, že když jste byla dnes večer v tom ponurém podkroví – kam jste neměla vůbec chodit, ještě tam nastydnete -, zahlédla jste, ať skutečně, nebo domněle, nějaký zjev, který mimořádně rozbouřil vaši fantazii. Vím, že se u vás nevyskytují a nikdy se nevyskytovaly úzkostné stavy z věcí hmatatelných, že se například nebojíte lupičů a podobně, ale nejsem si tak docela jist, jestli vás nevyvedla z rovnováhy nějaká představa strašidelného rázu. Já dobře vím, že je to záležitost nervů – ale teď mi to vidění popište.“
„Neřeknete to nikomu? A nebudete se mi smát?“
„Lékař nikomu nesvěřuje tajemství svých pacientů. Snad se budu smát, abych vás nakazil smíchem, ale ne ze škodolibosti. Lucy, jsem opravdu váš přítel, jenže vy jste od přírody taková nedůvěřivá nátura.“
Teď už se skutečně tvářil přátelsky, ztratil se mu z očí ten neurčitě poťouchlý výraz, díval se na mne s klidnou, střízlivou pozorností.
Když si takto znovu získal mou důvěru, vylíčila jsem přesně, co jsem viděla; už předtím jsem mu vyprávěla o legendě, která se pojí k tomuto domu, když jsme za jednoho vlahého říjnového odpoledne projížděli lesíkem Bois Etang.
Seděl zamyšleně a mlčel, když vtom jsme zaslechli, jak ostatní společnost sestupuje po schodech. „Nebudou nás tu rušit?“ zeptal se a ohlédl se rozmrzele ke dveřím.
„Sem nepřijdou,“ ujistila jsem ho. Byli jsme totiž v malém salónku, kde madame večer nikdy nesedávala a kde se jen náhodou v kamnech udrželo teplo. A opravdu, přešli kolem dveří do jídelny.
„Tak tedy, budou mluvit o zlodějích, lupičích a podobně. Nechte je přitom, dávejte si pozor, ať se nepodřeknete, dodržte své odhodlání nikomu o jeptišce nevyprávět. Je možné, že se vám ještě ukáže, ale vy si z ní nic nedělejte!“
„Vy si tedy myslíte,“ zeptala jsem se s tajnou hrůzou, „že je jenom v mé hlavě a může se mi odtud zase vynořit, až to budu nejmíň čekat?“
„Myslím si, že u vás jde o případ halucinace – obávám se, že je vyvolal dlouhodobý vnitřní konflikt.“
„Ach doktore – je mi hrozně při představě, že bych měla podléhat takovým halucinacím! Mně to připadalo tak skutečné. Nedá se to léčit? Předcházet tomu?“
„Proti tomu je nejlepší lék štěstí a preventivním prostředkem veselá mysl. To obojí si pěstujte!“
K čemu je taková rada? Štěstí není brambor, který se zasadí, pohnojí a okopává! „Pěstovat štěstí,“ vybafla jsem na doktora, „copak vy si štěstí pěstujete? Jak to děláte?“
„Já jsem od přírody veselý, a pak – na mě se smůla nikdy trvale nelepila. Soužení se o mne a o maminku jen otřelo, ale my jsme na ně udělali dlouhý nos, a tak šlo o dům dál.“
„Ale to ještě neznamená pěstovat štěstí.“
„Nepoddávám se melancholii.“
„Ale já vás už viděla ve skleslé náladě.“
„Kvůli Ginevře Fanshawové, že?“
„Nebyl jste občas kvůli ní sklíčený?“
„Á – to byla hloupost! Vidíte, už jsem na tom líp.“
„Ztrápeně nevypadáte, ani jste z toho nezhubl,“ uznala jsem.
„A proč byste i vy, Lucy, nemohla vypadat jako já? Vesele a odvážně se postavit všem jeptiškám i fiflenám na tom našem krásném světě? Dal bych nevímco za to, abych vás slyšel si zajuchat. Zkuste si aspoň zaluskat prsty!“
„A co kdybych teď, právě teď, před vás postavila slečnu Fanshawovou?“
„Vůbec by se mnou nehnula.“
„Ale vždyť nedávno byste za její úsměv dal nevímco.“
Graham se zdvihl – v držení hlavy i celého těla, v zářícím pohledu se zračila volnost, která znamenala víc než osvobození – obsahovala i pohrdání někdejším otroctvím. „Slečna Fanshawová je dnes uzavřená kapitola,“ prohlásil. „Už k ní nic necítím, dnes se na všechno dívám jinak. Dnes jsem ochoten dávat lásku jen za lásku.“
„Ale doktore, doktore, dřív jste o sobě prohlašoval, že vás nejvíc láká láska nedostupná, hrdá nedotknutelnost!“
Zasmál se: „Nemám ustálenou povahu. Všechno se mění, co bylo, není. Co myslíte, Lucy, vrátí se ta jeptiška ještě dnes?“
„Ne, nemyslím.“
„Kdyby přišla, vyřiďte jí, že prosím, aby se příště laskavě dostavila, až budu přitom. Ale byla ta jeptiška aspoň hezká? Měla pěknou tvářičku? To jste mi ještě nepověděla.“
„Obličej měla zahalený, ale oči jí svítily.“
„Co je mi do její maškarády!“ vykřikl neuctivě. „Ale byly to aspoň hezké nebo milé oči?“
„Dívala se studeně a strnule,“ zněla moje odpověď.
„Tak o ni nestojím, už vás nesmí strašit, Lucy. Kdyby se zas objevila, stiskněte jí takhle ruku. Myslíte, že by takový stisk vydržela?“
Myslela jsem si, že jeho stisk by byl pro přízrak příliš upřímný a teplý; stejně hřál i úsměv, s nímž mi přál dobrou noc.
Našlo se něco v tom podkroví? Podle mého názoru nic závažného. Nejprve se říkalo, že pláště jsou jaksi přeházené, ale pak mi madame tvrdila, že podle jejího názoru s nimi nebylo hnuto, a co se týče tabulky světlíku, tam prý obvykle nějaká tabulka vezme za své, nedávno řádila vichřice.
Madame mi zakázala o věci mluvit se služkami, žákyněmi i učitelkami. A mně nezbylo než si jen tajně lámat hlavu nad tím, zda mé vidění bylo jen výplodem chorobného stavu, anebo skutečností.
Přeložila Nikola Bílá
Přidejte odpověď