Chci a proto umím! Takové bylo životní motto spisovatele a podnikatele Františka Filipa, který se ve své době proslavil po celém světě jako „bezruký Frantík“. Narodil se totiž bez rukou, což mu ale nijak nebránilo v činorodosti. Stal se jedním z prvních chovanců známého Jedličkova ústavu v Praze a díky citlivému vedení tamějšího pedagoga Františka Bakuleho dosáhl úspěchu. Nohy mu podsekli až komunisté.
V obecném povědomí zůstává bezruký Frantík zejména díky dodnes populárnímu filmu Jak svět přichází o básníky, v němž postava starého Floriána v podání Františka Filipovského pronáší slavnou sentenci: „Chlapci, víte, kdo to byl bezrukej Frantík? Já ho znal, chudáka… Ten člověk nohama psal i maloval! A teď si představte, že Frantík si i sám stříhal nehty na nohou!“
A na poznámku, že když mohl malovat, mohl i stříhat, dodá: „No jo – ale byla to pedikúra nebo manikúra?“
Byla by ale škoda, kdyby vzpomínka na „bezrukého Frantíka“ zůstala jenom v této filmové anekdotě. Protože František Filip toho dokázal mnohem víc. A jeho životní příběh navíc hodně vypovídá i o tom, že reálný socialismus, který celou svou existenci stavěl na údajném „pomáhání těm slabším“, byl ve skutečnosti k hendikepovaným daleko bezohlednější než vysmívaná „buržoazní demokracie“.
Život, nebo smrt? Uživím ho, řekla matka
Slavný bezruký umělec se narodil právě před 120 lety, 20. února 1904, jako šesté ze sedmi dětí dělníka Štěpána Filipa a jeho ženy Marie. Otec Štěpán pracoval na pile a matka byla v domácnosti. Rodina žila v dřevěné chalupě v Jamném nad Orlicí, obci nacházející se v drsném prostředí Orlických hor.
„Šestý přírůstek u Filipových není nic mimořádného, prostě jen další hladový krk, o který se bude potřeba postarat. Po několik následujících dnů pečovaly sousedky o novorozeně. Umývaly chlapce. Balily do povijanu, aby urostl pěkně rovný, a takto zabaleného jej dávaly matce do jejího lože. Jen měly při tom divné oči. Buď mlčely, nebo odpovídaly vyhýbavě. Všechno se zdálo být jako jindy, a přece…“ popsal první chvíle Františkova života spisovatel Richard Sobotka ve své knize Bezruký Frantík, životní příběh Františka Filipa.
Podávání chlapce vždy jen důsledně zabaleného do povijanu bylo matce po několika dnech divné, tak přikázala, ať dítě před ní rozbalí. Poprvé uviděla, že její syn nemá vůbec ruce.
„Sousedky pozorovaly zděšení v Mariině tváři. Žádná z nich nepromluvila, přece všechny myslely na tu stejnou jedinou věc. Chlapec neměl do života prakticky žádné vyhlídky… I zdraví lidé se měli v chudém hornatém kraji co ohánět, aby se uživili. Natož mrzák bez rukou. Udělat zavčas, co je potřeba, hned teď, jako se to dělá s ještě slepými koťaty. Utopit, pokud tvoreček ještě nic nechápe, nevnímá, jen křičí a křičí…“ líčil další ošklivé chvilky Sobotka.
Matka však svého syna nedala: „Uživila jsem pět dětí, uživím i jeho.“
„Tím zpečetila můj osud. A nikdy jsem jí za to, pro ni tak bolestné rozhodnutí, nepřestal být vděčný…“ vyprávěl později s úsměvem František.
Po něm se Filipovým narodila ještě dcera Lidmila, zdravá dívka, která mu v dospělosti byla největší oporou.
Rozverné dětství a laskavý učitel
Navzdory těžkému hendikepu se malý František ukazoval už od raného dětství jako mimořádně houževnaté dítě, navíc s výrazným sklonem k rozpustilostem. V nejrůznějších lumpárnách předčil podle Sobotky řadu svých vrstevníků.
S citlivou pomocí obecního učitele Citty se naučil jen za pomoci nohou pouštět draka a navzdory chybějícím rukám se prý stal mezi kluky nejobratnějším v házení kamínků.
„Obyčejně jsme se odtud strefovali kamínky do chalupy, ve které jsme bydleli v podnájmu. Ale tenkrát někomu napadlo soutěžit, jestli někdo dokáže přehodit školní budovu. Možná by se to nepovedlo ani dospělému. Ze školáků nikomu. Kromě mne. Vyhrál jsem!“ cituje jeho vzpomínky Sobotka.
Citta mu také nechal v roce 1910 zhotovit s pomocí okresního lékaře a za přispění školního inspektora a místodržícího rady do školy speciální lavici s polohovací naklápěcí deskou, aby mohl nohama pohodlně psát i kreslit.
„Málokdo si umí představit, jak bylo těžké naučit se psát nohou… Čtyři týdny seděl nad písankou od osmi hodin ráno až skoro do 23 hodin a během té doby se naučil psát. Naučil se psát lépe nohou než někteří žáci rukou. Pan učitel ho za to pozval domů na oběd s jeho manželkou, kam Františka brával vždy, když se mu ve škole něco povedlo. Díky tomuto učiteli si František začal věřit,“ vysvětluje Sobotka.
Do Jedličkova ústavu
Na jaře roku 1913 vznikl v Praze na základě iniciativy pražského Spolku pro výchovu mrzáků nový ústav, jenž měl podle dobového vydání Národních listů sloužit jako léčebná a vzdělávací instituce postavená na vědecky podložených, novátorských, medicínsky obhajitelných a hospodářsky svépomocných základech. Získal jméno Jedličkův podle předsedy spolku lékaře Rudolfa Jedličky, brzy se však jeho výraznou osobností stal ředitel František Bakule, který byl po Cittovi již druhým pedagogem, který pozitivně ovlivnil Františkův život.
„Jednoho dne vystoupil na nádraží v Jablonném nad Orlicí z rychlíku zavalitý muž. Se zájmem pozoroval bezrukého chlapce, který čiperně pobíhal po nástupišti, kluk do něj při tom svém poskakování málem vrazil…“ líčil Sobotka osudové setkání.
Neznámý muž se Františka zeptal na jméno, vyptal se na jeho rodinné poměry i zkušenosti se školou a nakonec mu řekl, že v Praze vznikla speciální škola, která se jmenuje Jedličkův ústav a kde by se mohl naučit, jak se v dospělosti i bez rukou postarat sám o sebe.
„František netušil, že právě mluvil se šéfem české dětské nemocnice a místopředsedou spolku pro výchovu mrzáčků v Praze,“ glosoval spisovatel.
Do Prahy Františka doprovázeli matka a starosta Jamného. V ústavu je přivítal osobně Bakule a hned také představil Františka ostatním dětem. V roce 1913 jich tam nastoupilo celkem 12, všechny různých způsobem postižené. Právě tím ale bylo Františkovi toto prostředí blízké. K dobrému pocitu přispělo i laskavé Bakuleho přijetí a další přátelské vedení všech dětí.
„Pro nás chovance byl Bakule naším sluncem. Všichni jsme ho měli rádi, byl pro nás vším,“ vyznával se i po těch letech František.
Svérázný pedagog a akční ředitel
Průkopnický učitel Bakule zahájil pedagogickou kariéru 1. září 1897 v obecné škole ve Vrapicích, což je dnes součást Kladna. Jeho nástup se tak trochu podobal nástupu legendárního učitele Hnízda ze Svěrákovy Obecné školy.
„Ze začátku byl na žáky velice přísný, rád nechával žáky po škole a používal rákosku,“ napsal o něm Boris Titzl v knize To byl český učitel – František Bakule, jeho děti a zpěváčci.
Z Vrapic přešel Bakule v roce 1900 do Kozel u Všetat a odtamtud po roce na Malou Skálu, protože v Kozlech se dostal do sporu o vedení výuky s tamějším farářem.
Předehrou k nástupu do Jedličkova ústavu se pak stala jeho studijní cesta po obdobných německých ústavech koncem prázdnin 1912. Bakule při ní analyzoval přednosti i nedostatky těchto institucí a tyto své poznatky promítl do plánů rekonstrukce hlavní budovy ústavu.
„Chtěl mít prostorné místnosti s přístupem denního světla a propojené verandou se zahradou. Prostor k pracovní činnosti dětí si představoval rozšířený o místo ke hrám a oživený akváriem. Asi nejvíc Bakule přemýšlel o školním vyučování: aby ho nebylo moc, aby léčbou nebyla rušena výchova a naopak,“ cituje Titzlovu knihu Monika Tvrzníková v práci Jedličkův ústav v proměnách času.
Bakule také souhlasil s Jedličkovým návrhem, že by jako učitel měl bydlet přímo v ústavu, aby se mohl dětem věnovat co nejvíce.
Vychovat postižené jako zdravé
„Jak tedy Bakule s dětmi vlastně pracoval? Školní lavice ustoupily pracovním stolkům, katedra truhlářské hoblici a třída se proměnila v dílnu. Bakule, pokud mu čas dovolil, chodil do řemeslných kurzů, a hlavně s dětmi manuálně pracoval,“ píše Titzl.
Učitel navíc vyzrál. Svou někdejší přísnost nahradil upřímností a jednal s dětmi více jako se sobě rovnými partnery než se svěřenci. V ústavu díky tomu panovala přátelská a bezprostřední atmosféra.
V bezrukém Františkovi velmi rychle správně rozeznal silnou osobnost a v jeho úsilí stát se zcela soběstačným ho uměl podpořit. V roce 1915 pak o něm napsal: „František Filip je hošík jedenáctiletý, synek dělníkův, od narození bezruký… Je nejčipernějším naším chovancem. Naučil se už všechny své potřeby obstarávat si sám nožkama, a nejrůznějšími řemeslnými výkony dokazuje, že není prázdnou frází, co jako heslo přijal za své: Chci, a proto umím!“
I díky citlivému Bakuleho vedení – a zejména díky své vlastní pevné vůli, houževnatosti a optimistické povaze – se František doslova vymanil osudu.
„Dokázal psát na psacím stroji, který byl v té době sám o sobě technickou vymožeností, uměl řídit automobil, pil kávu ze šálku a uměl mnoho dalších věcí – to vše pouze nohama. Měl také velmi úhledný rukopis – vlastně nohopis, za který by se v jeho době nemusel stydět žádný úředník a jakým dnes, v době počítačů, neumí napsat jediný řádek už málem vůbec nikdo. Uměl psát nohou na školní tabuli, svedl si sám zapnout pod krkem knoflíček košile, podnikal, přispíval do novin a dokonce napsal několik knih,“ napsal o něm Sobotka.
Traduje se, že při zájezdu dětí Jedličkova ústavu do USA překvapoval „bezruký Frantík“ lidi při setkání tím, že si zul botu a podal jim nohu, a že tak učinil i při schůzce s americkým prezidentem…
Šťastný život – do nástupu komunismu
Během první světové války byla v Jedličkově zřízena škola pro válečné invalidy, která je měla připravovat pro nová povolání. František se do této činnosti s vervou zapojil a pomáhal zmrzačeným vojákům s jejich adaptací na nový život, přičemž je inspiroval svou vitalitou a psychickým klidem.
Za první republiky cestoval po celé zemi a ukazoval své umění provádět běžné lidské činnosti jen nohama. To jej začalo živit, stal se podnikatelem.
Po komunistickém převratu v roce 1948 mu komunisté další představení zakázali. „Pak už jsem nebyl pan podnikatel, ale jenom mrzák,“ glosoval jednou hořce.
Zemřel 9. února 1957 v Brně, 11 dní před svými 53. narozeninami.
Jaroslav Krupka
Deník.cz
Přidejte odpověď