autor: Charlotte Brontë
Kapitola sedmá: NEDOROZUMĚNÍ
V prvních dnech mého pobytu v zámečku si ke mně Graham nikdy nepřisedl se ztrápenou nebo vážnou tváří, ale já jsem stále myslela na slečnu Fanshawovou a čekala, kdy se mu její jméno objeví na rtech. Až nakonec to po vnitřním zápase nevydržel. Začal docela nenápadně:
„Slyšel jsem, že vaše přítelkyně tráví prázdniny na cestách. Ginevra – slečna Fanshawová – prý doprovází Cholmondeleyovy po jižní Francii. Píšete si s ní?“
„Asi se tomu podivíte, ale ještě mě nenapadlo myslet na takové privilegium.“
„A viděla jste aspoň někdy její dopisy? Jistě v nich je vtip a naivita – ona má v sobě takovou jiskru a takovou bezelstnost.“
„Když psává svému strýci, je to vždycky velmi upřímné.“ Opravdu, Ginevřiny dopisy zámožnému příbuznému byly vždycky velice věcné, jejich jádro tvořily nikterak dvojsmyslné žádosti o peníze.
„A její rukopis? Ten je jistě pěkný, lehký, ženský, viďte?“
V tom jsem mu mohla po pravdě přisvědčit.
„Co myslíte, kdy se vrátí?“ zeptal se brzy nato.
„Promiňte, doktore, ale nikdy se mi se vším nesvěřovala. Její důvěrníky najdete jinde, například u Cholmondeleyových.“ V tu chvíli si jistě myslel, že mě trápí žárlivost podobná té jeho.
„Nemějte jí to za zlé,“ napomenul mě, „posuzujte ji shovívavě, oslepilo ji módní pozlátko, ale jistě brzy pozná, jak prázdné nádoby jsou mnozí z těch, s nimiž se stýká, a vrátí se k vám s důvěrou ještě větší než dřív. Jistě si vás v hloubi srdce váží víc než tuctu takových paniček…“
„Jste velice laskav,“ řekla jsem suše.
„Ale vidíte, zatímco vás utěšuji, sobě nemůžu dopřát žádnou takovou útěchu, nemohu doufat, že mě Ginevra správně posoudí. Obávám se, že se jí líbí de Hamal – to je u ní nešťastný omyl!“
Mně najednou došla trpělivost, která se patrně oslabila mou chorobou. Vybuchla jsem: „Doktore, váš omyl je ještě větší. Jste chlap, uvažujete rozumně a zdravě. Ale kdykoli začnete mluvit o slečně Fanshawové, nemohu si vážit vašeho úsudku, to vám říkám do očí!“ A rozčileně jsem vyběhla z pokoje. Tento malý výstup se udál ráno. S Grahamem jsem se měla setkat zas až večer, a tak jsem měla celý den k přemýšlení o tom, že jsem mu ublížila, že to není člověk z obyčejného těsta.
Večer, když vstoupil do pokoje a octl se pod lampou, uhodla jsem, co se v něm děje. Přistrčila jsem mu křeslo a horlivě jsem mu chystala svačinu. Toužila jsem se s ním domluvit, ale nevěděla jsem, jak začít. Teprve když odešla jeho matka, nesnesitelná lítost mě přiměla hlesnout: „Doktore!“
Zvedl oči od knihy a zadíval se na mě, vůbec nebyl rozhněvaný, byl ochoten se mnou mluvit.
„Odpusťte, že jsem se ráno tak unáhlila – odpusťte mi, prosím!“
Usmíval se: „Snad jsem si to zasloužil, Lucy. Jestli si mě nemůžete vážit, je to jistě mou vinou. Jsem asi nešikovný popleta, nedovedu se vetřít tam, kde o to nejvíc stojím.“
„Kdoví! Snad to ani není chyba ve vaší povaze, jako spíš nepochopení z druhé strany. Ale teď pokládejte to, v čem jsem se uřekla, za nevyslovené. Vážím si vás hluboce – ve všem bez výjimky. A jestli sebe podceňujete a jiné přeceňujete – není to i známka vaší dobroty?“
„Vám se zdá, že Ginevru přeceňuji?“
„Mně se zdá, že ano, vy soudíte opačně – v tom se tedy neshodujeme. Ale řekněte mi přece: ‚Lucy, odpouštím vám,‘ a mě přestane bolet srdce.“
„Tak tedy: ať přestane bolet srdce vás a mě taky; trošku jste mě ranila, Lucy. Ale teď, když to už přebolelo, nejenže vám to nemám za zlé, ale jsem vám vděčný jako člověku, který to se mnou dobře myslí.“
Tím naše nedorozumění skončilo. Grahamův takt se projevoval i v tom, že po tomto malém incidentu byl ke mně ještě vlídnější. Od onoho dne se taky ke mně přestal chovat formálně. To znamená, že jsem ustavičně musela poslouchat o Ginevře. Připadala mu tak krásná a dobrá, že přes svou prozaickou znalost skutečné Ginevry jsem i já podlehla odlesku její idealizované podoby. Jednou jsem dokonce prohlásila, jak přímo cítím, že ho slečna Fanshawová nakonec vyslyší.
„Vy to cítíte? Ale máte pro svůj instinkt nějaké důvody?“
„Znáte ji stejně dobře jako já, a když ji znáte tak dobře, udivuje mě, že nedůvěřujete její věrnosti. Taková pochybnost ji skoro urazí.“
„Teď jste spustila tak rychle, že jste se skoro zadýchala; ale ještě honem povídejte a dopovězte – chci slyšet úplné vysvětlení.“
„Máte je mít, doktore: někdy jste štědrý, až marnotratný, ctitel ochotný přinášet i oběti. Ginevra…“
„Pst, už nechci nic slyšet!“
„Na mě tady pst! neplatí a budu mluvit dál: mnohokrát jste Ginevru obdaroval, vybíral jste jí nejkrásnější květiny, nejvzácnější dary – vaše velkomyslnost hraničila s marnotratnictvím.“
„To nic!“ vyhrkl a ustřihl kus hedvábí z klubíčka. „Dával jsem jí dárky pro své potěšení, pokládal jsem si za čest, že je přijímala.“
„Prokazovala vám tu čest, ale zároveň se tím zavazovala, že se vám za ně nějak odmění.“
„Ale vy ji nechápete: ona o mé dárky nijak nestála a je tak naivní, že neměla ponětí o jejich ceně. Měla byste vidět, jak se vždycky tvářila chladně, když jsem jí položil do klína nějakou drobnůstku; lesk žádného šperku ji neoslnil, takřka se na moje dárky ani nepodívala.“
„V tom případě vám je asi vracela, že?“
„To ne, na to je příliš dobrosrdečná, aby je výslovně odmítala. Dělala, jako by na ně rázem zapomněla. Proč potom pokládat přijetí mých dárků za příznivé znamení? Podle mého názoru ji nevedla žádná vypočítavost.“
„Doktore, láska je slepá,“ spustila jsem, ale zarazil mě jeho posmutnělý pohled, který mě přivedl na myšlenku, že doktor John přes všechnu zamilovanost do Ginevřiny krásy vnímá její slabosti dost jasně.
Můj pobyt na zámečku se prodloužil o čtrnáct dní, i když už prázdniny skončily. Tento odklad mi vymohla paní Brettonová. Nato následovala pozornost, bez níž bych se byla raději obešla, totiž zdvořilostní návštěva madame Beckové. Jednoho krásného dne přijela do zámečku fiakrem, vychvalovala všecko, co tam viděla, a mně blahopřála, že jsem znovu získala tak příjemné a vážené přátele. Přilétla a odlétla jako vtělený ohňostroj poklon a zdvořilůstek. Vyprovodila jsem ji ke kočáru, abych s ní ještě mohla promluvit o školských záležitostech – ale jaká se s ní obratem ruky stala změna! Před chvílí byla samý žert a smích, a teď zvážněla až k přísnosti.
Vrátila jsem se a dobírala si doktora, jak ho madame zbožňuje. Ten se něco nasmál! Co čtveráctví mu svítilo z očí, když napodoboval některé její výroky a přednes! Měl skvělý smysl pro humor a byl báječným společníkem – jen když pozapomněl na Ginevru. Nejednou mě překvapil, jak zná město Villette, nejen jeho ulice, ale i jeho galérie a výstavní síně. Ráda jsem chodila do obrazáren a prohlížela si je o samotě. Doktor Bretton mě občas vzal s sebou časně, než tam bylo plno, a vracel se pro mě, když si vyřídil lékařské návštěvy. A já zatím bývala navýsost spokojená, mohla jsem si obrazy důkladně prohlédnout a utvořit si o nich úsudek, třeba i kritický. Zdálo se mi, že s dobrým obrazem se setkáváme stejně vzácně jako s dobrou knihou; nebála jsem se přiznat před některými „veledíly“ význačných malířů: „Nejsou ani trochu přirozené. Takové světlo se v přírodě nevyskytuje.“ Vypracované vlámské obrázky, předvádějící různé úbory z překrásných látek, i studie, jaké by patřily spíš do módních žurnálů, svědčily o chvályhodné píli nesprávně vynaložené. Ale tu a tam jsem mezi nimi zaznamenala i kus zachycené skutečnosti a potěšila se jasným malířským viděním. Tyto výjimečné obrázky jsem si zamilovala jako své přátele.
Jednou jsem se octla téměř sama v sále obrazárny, kterému vévodil jediný velikánský obraz představující ženu v nadživotní velikosti. Polosedíc, pololežíc spočívala na divanu, těžko říci proč – v jasném denním světle bylo vidět, že je zdravá jako řípa a že by svedla udělat práce za dva; na slabou páteř se vymlouvat nemohla, proto by se bylo slušelo, aby se v pravé poledne aspoň posadila, a taky si mohla vzít na sebe pořádné šaty – z nějakých pětadvaceti loktů látky měla kolem sebe drapérii, která ji ani jakžtakž nezakryla. A ten nepořádek kolem ní se vůbec nedal omluvit: hrnce a kastroly – snad bych ovšem měla říkat vázy a poháry – se povalovaly v popředí, mezi tím květin jako na smetišti a jakási nesmyslná změť tkanin se tísnila nad jejím lůžkem a překážela na podlaze. V katalogu jsem zjistila, že se tento výtvor jmenuje Kleopatra. Místnost, která byla při mém příchodu téměř prázdná, se zaplňovala, ale toho jsem si skoro ani nepovšimla.
Najednou jsem ucítila, že mi kdosi poklepává na rameno. Prudce jsem se obrátila a uviděla zblízka tvář zachmuřenou pohoršením: „Co tu děláte?“
„Bavím se, monsieur.“
Monsieur Paul Emanuel se už vrátil z Říma a jako zcestovalý poutník nemínil být o nic tolerantnější k podřízeným než dřív. „Dovolte, abych vás odvedl k vaší společnosti,“ prohlásil.
„Ale já tady žádnou společnost nemám.“
„To jste sem přišla bez doprovodu?“
„To ne – dovedl mě sem doktor Bretton.“
„Patrně doktor Bretton se svou matkou?“
„Ne, jen doktor Bretton.“
„A to on vám doporučil, abyste si prohlížela tamten obraz?“
„Vůbec ne, sama jsem si ho našla.“
Kdyby neměl profesor vlasy ostříhané nakrátko, asi by se mu zježily: „Jak se odvažujete vy, mladá slečna, koukat na tamten obraz tak nepokrytě, jako nějaký výrostek?“
„Je to obraz skutečně ošklivý, ale proč bych se na něj nemohla koukat?“
„Už mlčte a sedněte si tady – tady!“ energicky mi přistavil židli do nejtmavšího kouta, k cyklu mimořádně ohyzdných pláten. V katalogu nesla název „Život ženy“: první představoval dívku, jak vychází se sklopenýma očima z kostela – obraz raného ženského pokrytectví -, druhý novomanželku v dlouhém závoji, klečící na klekátku a vyvracející bělma až hrůza, třetí mladou matku, která se beznadějně sklání nad odulým děckem, a čtvrtý vdovu, ženu v černém, držící za ruku děvčátko rovněž v černých šatičkách před elegantním francouzským pomníkem. Svým způsobem to byly obrazy stejně mizerné jako snědá obryně Kleopatra. Mezitím se už okolo velké heroiny, od níž jsem byla zapuzena, shromáždil větší hlouček; polovinu diváků tvořily ženy, ale monsieur Paul mi vysvětlil, že to jsou „dámy“a těm že je dovoleno prohlížet i to, nač „demoiselle“ nemá ani očkem mrknout.
Vyjádřila jsem svůj otevřený nesouhlas s takovou morálkou, ale on mi podle svého poručnického zvyku nařídil, ať mlčím. Všimla jsem si mimochodem, že on sám si Kleopatru prohlíží, a to dost dlouho, přitom se však nezapomněl ohlížet po mně, jestli se řídím jeho povelem. Po chvíli se ke mně připojil. Nebyla jsem nemocná? Slyšel, že mě nechali v Rue Fossette samotnou. Je to pravda?
„Tak docela samotná jsem nebyla: zůstala jsem tam s Marií Brosovou, tou nebohou chromou idiotkou. Ale to bylo horší než úplná samota.“
„Vy jste mi pěkná egoistka. Některé ženy opatrují v ústavech celé pokoje takových nešťastnic. To byste nedokázala?“
„A monsieur by to dokázal?“
„Ženy hodné toho jména mají mnohokrát převyšovat naše hříšné samolibé pohlaví v takovýchto samaritánských službách. Ale vaše duševní síla není veliká, když jste onemocněla z ošetřování jediné idiotky.“
„Z toho jsem neonemocněla – dostala jsem nervovou horečku.“
„Není ve vás dost statečnosti a síly snášet samotu; ta vám stačí nanejvýš na to, že se můžete klidně dívat na takové Kleopatry. Jen se zas obraťte ke zdi a prohlížejte si ty čtyři obrazy ze ženského života.“
„Odpusťte, monsieure, ale jsou moc ošklivé – ale jestli se jim obdivujete vy sám, mohl byste si se mnou vyměnit místo. Byl byste tak hodný a odstoupil kousek stranou?“
„Nač se to zase díváte? Snad mezi těmi mladíky nevidíte nějakého známého?“ A já jsem opravdu zahlédla hlavinku tak hezkou, že nemohla patřit nikomu jinému než plukovníkovi de Hamal. Nesmírně ho zaujala ta snědá mohutná Venuše od Nilu. Mě zase zaujalo jeho počínání do té míry, že jsem na okamžik zapomněla i na monsieura Paula, a když jsem se pak po něm ohlédla, byl už pryč.
V zástupu lidí jsem však uviděla doktora Johna. Došel až k plukovníkovi; měla jsem dojem, že mu dělá dobře, když se mu může dívat na obraz přes hlavu. I on si prohlížel Kleopatru, ale nešklebil se jako to hrabátko, spíš chladně, a ochotně ustoupil, aby uvolnil místo druhým zájemcům. Vstala jsem a přistoupila k němu.
Když jsme vyšli z obrazárny, zeptala jsem se, co o té Kleopatře soudí (když jsem ho předtím pobavila vyprávěním o tom, jak se mnou profesor Emanuel zatočil).
„Á, to maminka je mnohem hezčí. Já vůbec nejsem na takové typy. Jen si tu mulatku srovnejte s Ginevrou!“
Jednou ráno Ke mně vtrhla do pokoje paní Brettonová a požádala mě, abych otevřela skříň a ukázala jí svou garderobu. „Musíš mít nové šaty!“ prohlásila, když vykonala prohlídku, a hned se vrátila se švadlenou. „A budou podle mého vkusu!“ poznamenala.
Za dva dny nato jsem dostala – růžové šaty! „Ty se pro mě nehodí,“ namítala jsem, ale kmotra rázně pronesla, a jí se nedalo odporovat: „Dnes večer si je vezmeš, a basta!“ A potom mi ohlásila, že půjdu s ní a s Grahamem večer na koncert, že to bude velká událost, po programu bude dobročinná loterie a zlatým hřebem bude přítomnost labassecourského krále, královny a korunního prince.
K šesté jsem se musela odebrat do svého pokoje, a než jsem se nadála, měla jsem růžové šaty na sobě; naštěstí je trošku zakrýval přehoz z černých krajek. Když odbilo sedm, stanul na prahu salónu doktor a podával mi kytici. Mých šatů si podrobněji nevšímal, jen je schválil pochvalným přikývnutím, což mě zbavilo obavy, že vypadám komicky. Když na nich nenašel Graham nic směšného, smiřovaly se s nimi už i moje oči.
Myslím, že lidé, kteří chodí večer co večer do zábavných místností, sotva se dovedou vžít do slavnostního pocitu, jaký vyvolává návštěva opery nebo koncertu u těch, pro něž je to vzácností. Už sama cesta v uzavřeném kočáře se mi líbila. Projížděli jsme nejkrásnějšími ulicemi Villette, až jsme se dostali do proudu vozidel, jež všechna mířila jediným směrem, a zanedlouho před námi zazářilo průčelí velké osvětlené budovy.
Konečně jsme se octli na svých místech, odkud jsme měli rozhled po celém prostorném sále. Byl už plný. Nevím, zda byly všecky přítomné ženy krásné, ale jejich šaty byly bezvadné; zdejší obyvatelky, ve všední den tak neladné ve svých natáčkách a županech, se vytasí pro slavnostní příležitost s elegantním chováním a půvabným výrazem, který si nasadí s večerní toaletou a šperky. Tu a tam bylo vidět pěkné postavy toho typu, jaké se snad ani v Anglii nevyskytují – jako vymodelované. Nenajde se na nich nejmenší hrana a ve tváři mají rysy, jaké holandští malíři zobrazují na svých madonách: klasicky pravidelné, ale jako bez života. Ženy tohoto typu nepotřebují žádné ozdoby a jen zřídka je nosí: hladké vlasy, spletené do těsných copů, vytvářejí dostatečný kontrast jejich lícím a čelu, oblá ramena a paže nepotřebují zdobit náhrdelníky a náramky.
Právě takováto bohyně seděla proti nám jako živý terč všech pohledů. Byla si jich vědoma, ale zůstávala naprosto odolná vůči magnetickým vlnám zraků – svou chladnou, oblou plavou krásou byla sokyní bílému sloupu se zlatou hlavicí, který se vypínal právě vedle ní. Když jsem zpozorovala, že z ní Graham nespouští oči, prosila jsem šeptem, ať se probůh do té dámy nezamiluje.
„Říkám vám předem, že by nehnula brvou, ani kdybyste jí umíral u nohou.“
„Pro mne je osten beznaděje největší ostruhou. Ale tomu vy nemůžete rozumět, musím s tím na maminku. Mami, dostal jsem se na scestí.“
„To mě nezajímá,“ odsekla paní Brettonová.
„Viděl svět tak bezcitnou matku, jako mám já? Tu ani nenapadne, že by ji mohlo potkat takové neštěstí, aby dostala snachu. Nebyla bys pyšná, kdybych ti jednoho krásného dne představil tamtu bohyni jako paní Brettonovou mladší?“
„K nám žádnou bohyni nepřivedeš, a zvláště ne tak objemnou.“
Zatímco se škádlili, stále ještě přibývalo lidí do sálu i na jeviště, kde se velké pódium hemžilo postavami. Kolem dvou koncertních křídel se bez hluku rozestavil bělostný hlouček dívek; tomuto sboru konzervatoristek veleli dva pánové, z nich jeden můj dobrý známý. Druhý pán, bradatý a dlouhovlasý, byl učitel hudby, který dával hodiny i u nás některým žačkám, které za takovou výsadu mohly zaplatit. Jmenoval se Josef Emanuel a byl nevlastním bratrem profesora Paula – druhého důstojného pořadatele.
Usmívala jsem se, jak je ve svém živlu, když může stát na tak nápadném místě před tváří elitního shromáždění a dirigovat, chlácholit i okřikovat sto mladých dam. Co tady vlastně dělá? Věděla jsem, že ho sem přivedla jeho záliba ukazovat se a poroučet, záliba, která mě nijak neurážela jen proto, že byla tak naivní.
Za chvíli, sotva se na pódiu objevilo několik proslulých zpěváků a hudebníků, profesor jako kometa zapadl – kde nemohl zářit sám, tam se raději odklidil. Všecko už bylo nachystáno, jen lóže vystlaná purpurem čekala. Na dané znamení se v ní otevřely dveře, shromáždění povstalo, zaburácel orchestr a vstoupili král s královnou a labassecourským dvorem. Viděla jsem poprvé živého krále – ale před sebou jsem měla jen vojáka středního věku a poměrně mladou paní, což mě napůl zklamalo a napůl potěšilo.
Král byl přihrblý a prošedivělý a brzo jsem vycítila, že ho sužuje těžká melancholie. Královna se mi jevila jako jemná, půvabná žena, všimla jsem si, že se ho snaží probrat z jeho zastírané roztržitosti tím, že obrací jeho pozornost k synáčkovi. V králově doprovodu bylo i několik cizích vyslanců a s nimi přišli i význační cizinci usedlí ve Villette. Sedadla v popředí vpravo od krále byla vyhrazena mladým dívkám. Poznala jsem mezi nimi dvě loňské žačky madame Beckové, s nimiž byla těžká práce – ale co zato dokázala taková Růženka spořádat a ještě si nabrat do kapes krajíců! Byla však mezi nimi ještě jedna, ze všech nejkrásnější; seděla vedle dcery anglického aristokrata – dívka pružné postavy, tak odlišné od zdejších slečinek, vlasy neměla uhlazené, ale kučery jí volně splývaly na ramena. Nedívala jsem se na doktora Brettona, ale věděla jsem, že i on už Ginevru Fanshawovou zahlédl.
Naše místa nebyla daleko od purpurových sedadel, a tak bystré oči, jaké ta slečna měla, nás brzo objevily, aspoň dr. Brettona a jeho matku; já jsem se vedle nich ztrácela. Pozvedla kukátko, aby si lépe prohlédla paní Brettonovou, a se smíchem cosi pošeptala své sousedce. Když začalo představení, obrátila se k pódiu.
Slečny z konzervatoře zahrály se značnou trémou na dvě velká křídla. Po klavíristkách v bílém mušelínu vystoupila vážná dáma v bílém saténu, jejíž zpěv mi připomínal čarodějnické triky – tak dokázala prohánět hlas od nejvyšších tónů dolů a zas zpět. Potom přišel pán, který si často kladl ruku v bílé rukavici na srdce a naříkal pro jistou „falešnou Isabelu“. Z celého představení se mi nejvíc líbilo několik burácivých sborů, které předvedli zástupci nejlepších okresních pěveckých spolků: ti nefalšovaní Labassecourci soudkovitých postav zpívali opravdu od srdce a z plných plic.
Při celém programu jsem sledovala jeviště jen na půl oka a ucha, nemohla jsem zapomínat na svého souseda. Byl tichý, až mě nakonec oslovil svým milým tónem: „Tak jak se vám to tady líbí, Lucy? Nic neříkáte.“
„Zajímá mě všechno, nejen hudba, ale i to ostatní. Už jste si všiml, že je tu slečna Fanshawová?“
„Přišla ve společnosti mladé šlechtičny, kterou znám od vidění. Je to slečna hrdá, ale není zpupná a Ginevra si ji sotva získá vtipkováním na účet jejích sousedů.“
„Jakých sousedů?“
„Mé maličkosti a mé matky. U mne je to pochopitelné, jistě není nic směšnějšího než takový měšťácký felčar, ale má matka! Ještě jsem nezažil, že by byla někomu k smíchu.“
„Toho si nevšímejte, doktore, když má Ginevra rozpustilou náladu, neměla by problém, se vysmát i té jemné královně nebo tomu smutnému králi. Lehkomyslné školačce není nic svaté.“
„Ale já jsem v ní neviděl lehkomyslnou školačku. Mně by se mohla posmívat, tím by mě jen ranila, ale neodpudila, jako to rázem dokázala neúctou vůči mé matce. A kromě toho – Ginevra není slušné děvče.“
„Teď přeháníte! Ona není špatná.“
„To dovedu posoudit spíš já, vy to nevidíte. Ale nechme toho, musím poškádlit maminku. Mami, prosím tě, probuď se!“
„Já ti dám, až se ty probudíš, jestli se nebudeš chovat slušně. Nebavte se s Lucy, ať mám něco z toho zpěvu!“ (Právě hřímaly sborové zpěvy a pod jejich záštitou se rozvíjel náš předchozí rozhovor.)
„Ale jakpak ses seznámil s těmi dvěma dámami ode dvora? Ta jedna si mě pořád posměšně prohlíží kukátkem. Je to hezounká, ale hlouponká děvenka – snad si nemyslíš, že mě její ušklíbání může dojmout?“
O přestávce mezi koncertem a tahem loterie nastalo v sále velké hemžení. Královna prošla kolem sedadel mladých dam a pronesla pár vlídných slov i ke dvěma hezkým mladým Angličankám, k lady Sáře a Ginevře Fanshawové, které radostí celé zářily. Potom k nim přistoupilo i několik dam a z hloučků pánů se ke Ginevře přitočil hrabě de Hamal.
„Tady je dusno k zalknutí,“ netrpělivě vstával Graham. „Maminko, Lucy, nešly byste na chvíli na čerstvý vzduch?“
„Jdi s ním, Lucy, já raději zůstanu sedět.“
Venku bylo dost chladno, aspoň pro mne, halila jsem se do svého přehozu. Graham se mi podíval do očí: „Tváříte se tak zadumaně, Lucy – je to kvůli mně?“
„Bojím se, že se trápíte.“
„Vůbec ne – a teď jsem rád, že se vysmívala mé matce. Já bych tu svou starušku nevyměnil za tucet krasavic. Lepší službu mi to její ušklebování nemohlo prokázat – díky, slečno Fanshawová!“ zdvihl klobouk a ironicky se uklonil.
„Doktore, to je příliš náhlý obrat.“
„Mám k němu dva dobré důvody. Ale pojďme už zpátky.“
Ke svým místům jsme se museli prodírat. Náhodou jsem se ohlédla, zdálo se mi, že jsem zaslechla, jako by mě někdo zavolal, a kousek za námi jsem uviděla profesora Paula. Zíral na mne – nebo spíš na mé růžové šaty – se sarkastickým výrazem. Neměla jsem náladu nechat se peskovat, a tak jsem dělala, že ho nevidím.
„Koho jste to tak rozzlobila, Lucy?“ pošeptal mi Graham s úsměvem. „Kdo to je, ten váš známý, co se na vás tak zuřivě dívá?“
„Jeden profesor z ústavu, monsieur Paul. Vyžaduje velké pocty, a když jsem se dívala na váš rukáv a pokorně nepozdravila, cítí se přehlížený.“
Pomalu jsme se probíjeli chodbou až ke svým sedadlům. Losování trvalo asi hodinu; dvě šestiletá děvčátka tahala z osudí čísla: cen bylo hodně, ale nepatrné hodnoty. Já jsem vyhrála pouzdro na cigarety a doktor John dámský turban; velice mě přemlouval k výměně, ale nepřemluvil, a tak to pouzdro dodnes opatruji jako památku na staré časy.
Graham byl po celý večer v dobré náladě, ale slečně Fanshawové neodpustil. Nepozoroval ji pokorně, ale směle a zpříma. Viděla jsem, jak záblesk jejího náramku zapálil v jeho očích jiskru výsměšné zloby. Zasmál se: „Myslím, že ten turban položím na svůj obvyklý obětní oltář, tam bude aspoň ochotně přijat – snad ani leckterá grizetka nebere dárky tak samozřejmě. Je to divné, vždyť je to děvče z dobré rodiny.“
„Snad nevíte, doktore, jak byla vedena; potloukala se po zahraničních školách, takže snad ani za své chyby nemůže. A podle toho, co mi o své rodině říkala, její otec i matka mají stejnou morálku. Špatné majetkové poměry a vrozená neodpovědnost je vedla k lehkomyslnému názoru na život. Tak se věci mají, ona od dětství nic jiného nepoznala.“
„Jsem o tom přesvědčen, ale doufal jsem, že si ji převychovám. Jenže, Lucy, abych pravdu řekl, dnes večer jsem si všiml, jak se na sebe dívají s panem de Hamal, a ukázala se mi ve špatném světle.“
„Jak to myslíte? Přece víte, že spolu už dávno flirtují!“
„Kdyby to byl jen flirt! Ale to byl pohled tajné dohody, nebyl ani panenský, ani nevinný. Té bych už nesvěřil svou manželskou čest.“
Tomu jsem se zasmála: „To jediné byste jí mohl klidně svěřit – manželovi bude bez výčitek pustošit peněženku a napínat do krajnosti jeho trpělivost – ale jeho cti by podle mého neublížila.“
„Stáváte se její advokátkou. Chcete snad, abych se dal od ní znovu zotročovat?“
„To ne, jsem ráda, že vás vidím svobodného; ale buďte k ní přitom spravedlivý.“
„Myslím, že nejsem nespravedlivý, Lucy, ale když už netíží mé srdce, jsem i přísným soudcem. – Ale podívejte, král s královnou se už chystají k odchodu. Co kdybychom se už taky zvedli? Maminka sotva vidí na oči.“
„Takový mladý a takový pecivál! Nemůže se dočkat postele. A Lucy je taky jako umučení. Že se nestydíte, ve vašem věku bych mohla nespat třeba týden, a přitom jsem byla pořád jako růžička. Ale tak jen pojďte, vy dva jedni, já si beru na starost krabici s turbanem.“
Venku byla zima a tma, ale i tak jsme brzy našli svůj kočár. Cesta domů byla snad ještě příjemnější než cesta na koncert, ačkoli náš kočí, který se osvěžoval v hostinci, ztratil směr, a teprve když moje kmotra poznamenala, že jejich Terasa leží sice dost stranou, ale přece snad ne až na konci světa, vyhlédl Graham z okna a viděl, že jsme v širých polích; vylezl na kozlík a sám vzal opratě do ruky.
Marta na nás nezapomněla; v krbu plápolal oheň a v jídelně byla nachystaná chutná večeře. A já jsem potom svlékala své růžové šaty s mnohem radostnějšími pocity, než jsem si je oblékala.
Přeložila Nikola Bílá
Přidejte odpověď