autor: Charlotte Brontë
Kapitola šestá: PRÁZDNINY
Po svátku madame Beckové a po následujícím „modrém pondělku“ nadešlo období skutečného studia, jediné dva měsíce opravdového učení v celém školním roce. Bylo zapotřebí připravit žačky ke zkouškám, které měly přesvědčit veřejnost o úrovni našeho ústavu. Téměř jsem si nevšímala, jak pracují ostatní učitelky, měla jsem sama dost svých starostí; můj úkol nebyl právě lehký, musela jsem nalít do devadesáti hlaviček to, co považovaly za největší učenost, totiž znalost angličtiny, a u devadesáti jazýčků nacvičit výslovnost našich šišlavých a sykavých souhlásek.
Den zkoušek se kvapem blížil. Ten den hrůzy! Všecko se na něj připravovalo s úzkostlivou péčí, s němým chvatem se chystalo oblečení – ale žádné vzdušné vlající úbory, žádný tyl či blankytné šerpy; zde platil příkaz, aby toaleta byla důstojná a přiměřeně upjatá. Mě připadalo, že tento den se má stát nejtěžší zkouškou právě pro mne, všecky učitelky věděly, že samy nebudou zkoušet z předmětů, které učily, tuto úlohu vzal na sebe profesor literatury monsieur Paul. On, skutečný samovládce této školy, soustředil do svých rukou všechny otěže a rozčilovalo ho, že musel udělat jedinou výjimku: s angličtinou si nedokázal poradit.
Večer přede dnem výročních zkoušek jsem se procházela po zahradě jako ostatní učitelky i chovanky. V „zakázané aleji“ se ke mně monsieur Paul Emanuel připojil; v ústech měl doutník a černé kníry se mu ježily jako u rozzlobeného kocoura, lesklé modré oči se zlověstně mračily.
„Zítra tedy budete trůnit po mém boku jako královna,“ zaútočil na mě přímo. Ráda jsem se na monsieura dívala, když žárlil: tehdy se mu po snědém obličeji a ve fialkových očích střídaly nejrůznější přísvity i mračna. Jeho hněv mě bavil: byl bezelstný, opravdový, často bezdůvodný, ale vždycky nepředstíraný. Neohradila jsem se tedy proti obvinění ze ctižádosti, jen jsem se zeptala, kdy budu zkoušet, zda na začátku, nebo na konci pořadu.
„Uvažuji, jestli na začátku, kdy ještě nebude přítomno dost lidí a kdy vaši náročnost neuspokojí četné posluchačstvo, nebo nakonec, kdy už budou všichni unaveni a budou vás sledovat s ochablou pozorností.“
„Jaký jste na mě tvrdý, monsieur,“ řekla jsem a předstírala sklíčenost.
„Na vás se musí tvrdě. Já vás znám! Já jsem vás prokoukl, hned jak jsem poprvé uviděl vaši tvář. Dobře jsem se na vás díval, když jste hrála divadlo, a viděl jsem ve vašich očích tu velkou touhu po triumfu. To byl zrovna plamen!“
„Tehdy jsem měla pocity docela abstraktní – a vy to s dovolením líčíte značně nadneseně. Na té frašce mi přece vůbec nezáleželo. Role, kterou jste mi přidělil, mi byla protivná. A diváci mě nezajímali – jsou to jistě milí lidé, ale vždyť nikoho z nich neznám. Jak mi může záležet na tom, abych se jim zítra znovu předvedla? Copak ty veřejné zkoušky nebudou pro mě ničím jiným než povinností? Vždyť budu ráda, že je budu mít za sebou.“
„Mám je tedy vzít za vás?“
„S radostí – jestliže se nebojíte fiaska.“
„Ale u mě by to bylo fiasko. Z angličtiny znám jen pár slovíček. Podle mého soudu by bylo nejlepší, kdyby se zkouška z angličtiny vůbec nekonala, co říkáte?“
„Jestli s tím bude souhlasit madame, já řeknu ano.“
„Ze srdce?“
„Z celého srdce.“
„Podejte mi ruku,“ řekl srdečně a žárlivost se z jeho tváře vytratila.
„My dva si nebudeme soky, ale přáteli. Ta zkouška se bude konat a já už vám k ní vyberu nejvhodnější chvíli, budu vám nápomocný. Vždyť vy jste vlastně tak sama a musíte si tady v cizí zemi perně zasloužit svůj chleba. Snad vám bude i prospěšné, když vás pozná větší okruh lidí. Budeme přáteli – chcete?“
„Ráda, monsieur! Vaše přátelství mě těší víc než nevímjaký úspěch.“
Zkoušky proběhly dobře, monsieur Paul dodržel své slovo a všemožně mi mou úlohu ulehčoval. Příští den byly rozdány ceny, skončil školní rok a žačky se rozjely domů – začaly hlavní prázdniny. Ty hlavní prázdniny – na ty asi do smrti nezapomenu!
Madame odjela hned první den za dětmi k moři, všecky učitelky měly rodiče nebo příbuzné; monsieur Paul se vypravil na pouť do Říma – celý dům zůstal prázdný, zbyla jsem v něm jenom já se služebnou a s jednou chromou, duševně i tělesně zaostalou chovankou, které její macecha nepovolila návrat domů. Jak dlouhé byly pro mne ty zářijové dny, jak pustá byla zahrada, zešedlá prachem přešlého městského léta!
Měla jsem teď dost času přemýšlet o životě, který čeká na lidi mého druhu – jevil se mi jako beznadějná poušť, jako písčitá pláň bez jediné oázy v dohledu. Ten první měsíc prázdnin byl pro mne opravdu nekonečný, bezútěšný a těžký.
Slabomyslná nevypadala nespokojeně. Té stačilo k blahu jídlo a slunce, nebo aspoň oheň v kamnech. Její přirozenost si libovala v zahálce, nicnedělání bylo pro ni rajskou slastí.
Tři první prázdninové týdny bylo horké, suché počasí, ale čtvrtý a pátý týden nastaly bouřky a deště. Nevím, proč na mne ta změna tolik působila a proč má nervová soustava jen stěží odolávala útoku tolika prázdných dní a nocí v tom velkém pustém domě.
Částečně se mi ulevilo, když jednoho krásného dne přijela nějaká hodná paní, teta oné nebohé dívky, a odvezla si mou prapodivnou společnici, která mi bývala těžkým břemenem, protože jsem nikdy nevěděla, jaký zlomyslný kousek mi provede, a kromě toho potřebovala i obtížnou tělesnou obsluhu. Když už byla pryč, měla jsem volnost a mohla jsem chodit ven.
Postupně jsem se na svých vycházkách dostala až za městské brány do polí. Nikde jsem neměla klid; v srdci mi zůstával hlad po družné společnosti, hryzavý stesk. Tak jsem často prochodila venku celý den.
Konečně jednou po dni a noci takové zoufalé deprese se dostavila i fyzická nemoc: chtíc nechtíc jsem musela zůstat v posteli. V té době právě končilo babí léto a začínal podzimní nečas; devět dní jsem proležela v jakési podivné nervové horečce. Spánek mě zcela opustil. Když mi ráno kuchařka nosila čaj, domlouvala mi, abych si zavolala lékaře, ale já jsem odmítla, přesvědčena, že mi žádný doktor nemůže pomoci.
Jednou večer – a nebylo to horečné poblouznění, byla jsem docela při smyslech – jsem vstala a celá roztřesená jsem se oblékla. Už jsem nedokázala snášet samotu a ticho velké ložnice. Zahalena do pláště jsem se vypravila ven. Mé kroky zadrželo vyzvánění na jakémsi kostele, připadalo mi, že mě volá, a tak jsem vešla dovnitř. Poklekla jsem vedle ostatních na kamennou dlažbu. Byl to starý vznešený chrám a šero v něm bylo rudě zbarvené světlem, pronikajícím zvenčí skrze malovaná okna. Sešla se tam jen hrstka věřících, a když došlo na Zdrávas, polovina jich odešla. Brzy jsem zjistila, že ti zbylí jdou ke zpovědi.
Nehýbala jsem se. Po chvíli přistoupila jakási kajícnice ke zpovědnici. Za ní další a ještě další. Pobledlá paní, která si klekla vedle mne, zašeptala:„Jděte vy, já ještě nejsem připravená.“
Mechanicky jsem ji poslechla. Kněz ve zpovědnici se na mě ani nepodíval, klidně naklonil ucho k mým rtům. Zaváhala jsem, neznala jsem obvyklou zpovědní formuli, a tak jsem řekla: „Mon pere, jsem protestantka.“
Rázem se ke mně obrátil, optal se, ale nijak nevlídně, proč sem tedy jako protestantka přicházím. Odpověděla jsem, že umírám touhou po dobrém slově, po radě nebo útěše. Že jsem teď žila několik týdnů naprosto osamoceně, že jsem churavěla a že mě trýznil nesnesitelný žal.
Nastražil se: „Zavinil to nějaký hřích, snad zločin?“
Ujistila jsem ho, že nic takového, a v obrysech jsem mu naznačila, co prožívám.
„Takový případ jsem ještě neměl,“ pronesl poněkud váhavě. „Snad vám ani nemohu poradit. Teď byste měla, milá dcero, odejít, ale ujišťuji vás, že jsem vašimi slovy dojat. Zpověď často bývá jen formalitou, ale vy jste mi opravdu otevřela své srdce – to se stává dost zřídka. Rozhodně vás nespustím ze zřetele. Teď, dcero, odsud odejděte, ale přijďte za mnou znovu; nemusíte ani do kostela – vidím, že nejste zdravá, a tady je dost chladno, přijďte za mnou do bytu. Třeba zítra ráno v deset.“
V odpověď na toto pozvání jsem se jen uklonila, spustila jsem si závoj, zahalila se do pláště a vyšla ven. Soumrak už přešel v noc a na ulicích hořela světla. Zamířila jsem k Rue Fossette, aspoň podle svého odhadu, ale zabloudila jsem do části města, kde jsem se nevyznala; byla to stará čtvrť plná úzkých malebných uliček. Nevěděla jsem, kde jsem se to octla, a nemohla jsem se odhodlat někoho se vyptat na cestu. Vichřice, která při západu slunce potichla, jako by teď chtěla dohonit, co promeškala, hnala se mohutnými nárazy od severozápadu k jihovýchodu a nesla s sebou drobný déšť a chvilkami příval, ostře šlehající jako krupobití, při němž mě mrazilo do morku kostí. Skláněla jsem hlavu proti větru, ale ten mě div neporazil.
Pojednou jsem cítila, že jsem zkřehlá na rampouch, a snažila jsem se dostihnout vchod mohutné budovy, kterou jsem viděla před sebou. Ale nedopadla jsem na schody, řítila jsem se do propasti. Na víc si nevzpomínám. Nedovedu povědět, kam se můj duch v té mdlobě odebral.
Když jsem se znova probrala k vědomí, nevěděla jsem, kde jsem. Zjistila jsem, že ležím v přívětivém salónku, kde v krbu plápolají polena. Mezeru mezi okny s bohatě řasenými modrými záclonami zaplňovalo zrcadlo ve zlatém rámu, a v něm jsem rozeznala, že neležím v posteli, ale na pohovce.
Vypadala jsem jako přízrak: v kontrastu k vyhublé šedavé tváři se mé oči zdály vpadlejší a vlasy tmavší než ve skutečnosti. S mým rozumem to zřejmě ještě nebylo v pořádku, neboť jak jsem si tu modrou pohovku prohlížela, připadala mi známá, a obdobný dojem jsem měla i z otáčivého křesla, z oválného stolu uprostřed pokoje, a především ze dvou stoliček s pestrými vyšívanými potahy a z ebenové židle, na jejímž sedadle a opěradle se opakovaly květinové motivy svítící z temného podkladu. Všude okolo mne byly známé předměty a z každého koutku se na mne usmívaly „staré zlaté časy“. Hlavně tu byly dva paravány a na nich malůvky, pečlivě zhotovené štětcem, který kdysi držela jedna školačka v neobratných prstech, právě v těchto mých prstech, podobných teď ruce kostlivce. Všecky tyto věci pocházely z minulých dob a ze vzdálené země, rozloučila jsem se s nimi před deseti lety a od svých čtrnácti let jsem se už s nimi nesešla.
Povzdychla jsem si polohlasně: „Kde to jsem?“ Přistoupila ke mně postava, které jsem si až doposud nevšimla. Nezapadala do tohoto prostředí a tím mě ještě víc zmátla: byla to služebná ze zdejšího kraje, nerozuměla jsem jejím slovům, která pronesla nářečím. Ale potřela mi spánky a čelo jakousi chladivou voňavou vodičkou, naznačovala, ať nemluvím, znovu si sedla na své místo v nohách pohovky a dál pilně pletla.
Toužila jsem, aby místnost nebyla tak jasně osvětlená, abych neviděla tak zřetelně všechny ty drobnosti i vyšívaná křesla, na něž jsem se pamatovala ze salónu své kmotry v Brettonu. Připadalo mi, že se změnila jen místnost, že má jiné rozměry. Má opatrovnice se ke mně znovu obrátila, a když viděla, že mám oči otevřené a vypadám rozrušeně, odložila pletení a za chvilku přišla se sklenkou v ruce.
Naráz jsem vypila její obsah a vzápětí mě zaplavil příliv uklidnění, bolestivá slabost opouštěla mé údy, nemohla jsem se ani pohnout, ale nebylo mi to proti mysli. Vlídná ošetřovatelka postavila zástěnu tak, aby mi lampa nesvítila do očí, ale už si nevzpomínám, že bych ji viděla usednout. Když jsem procitla, už bylo všecko zase jinak. Tentokrát jsem byla přesvědčena, že jsem zpátky v penzionátě, dokazoval mi to vítr, který skučel venku mezi stromy. Ale když jsem rozhrnula záclony, spuštěné nad lůžkem, mé oči, připravené uvidět bíle vymalovanou ložnici, zmateně zamžouraly, neboť se setkaly s těsným prostorem pokojíku se zelenavými stěnami. Místo pěti holých širokých oken bylo tam jediné – zamřížované, s mušelínovým závěsem. Poznávala jsem – nemohla jsem nepoznat – zelený kašmír na stoličce, vyřezávaný černý rám kolem zrcadla, zelenkavý porcelán džbánů i mycí stolek, jehož šedá mramorová deska měla jeden roh uražený.
Bretton, Bretton! Ale proč mě tolik straší Bretton a mých čtrnáct let? Proč se před mýma rozrušenýma očima objevuje jenom známý nábytek? Mohla jsem se však hlásit i k jehelníčku z rudého atlasu, lemovanému perličkami a krajkami, právě jako k oněm paravánům, vždyť jsem jej vlastnoručně vyrobila. S
lezla jsem z postele a vzala jehelníček do ruky, abych si ho prohlédla zblízka: byly na něm iniciály ze zlatých perliček L. L. B. – iniciály mé kmotry Luisy Lucie Brettonové. Jsem snad zase v Anglii? V Brettonu?
Zprudka jsem vytáhla roletu, která zakrývala okno. Mezi hustým větvovím, které bránilo výhledu, jsem zahlédla travnatou rovinu se stromy a terasou; vysoké lesní stromy se právě zmítaly v říjnové vichřici a mezi jejich kmeny jsem rozeznala širokou cestu, po níž vířilo žluté listí. Ať se dál rozkládala jakákoli krajina, jistě byla plochá. Zdálo se mi, že dům stojí o samotě, a jeho okolí mi bylo naprosto neznámé.
Opět jsem ulehla. Má postel stála ve výklenku, a když jsem se obrátila obličejem ke stěně, měla jsem pokoj s jeho zneklidňujícím zařízením za zády. Za zády? I kdepak! Do očí mě udeřil zlacený rám na zelené ploše mezi zdviženými záclonami a v tom rámu portrét, akvarel: chlapecká hlava, živá, jen promluvit. Představovala mladíka asi šestnáctiletého, s červenými tvářemi a dlouhými vlasy nazlátlého odstínu, pronikavých očí a výrazně krojených usměvavých úst. Řekla jsem si: Ale vždyť tenhle portrét visel nad krbem v pokoji, kde jsme snídávali, vždycky se mi zdálo, že je příliš vysoko…
Nahlas jsem vyslovila: „Graham!“
„Chtěla byste mluvit s Grahamem?“ ozvalo se znenadání u mé postele. Obrátila jsem se: záhada se stále stupňovala, zázrak vrcholil. Jestliže mi připadalo zvláštní spatřit na zdi dobře známý obraz, ještě zvláštnější bylo vidět stejně povědomý, ale živý protějšek: paní z masa a krve, ztepilou, úpravnou v hedvábných vdovských šatech a v čepici, který tak slušel matróně a matce! Nepatrně se změnila, zboubelatěla a zpřísněla, ale byla to moje kmotra, paní Brettonová.
„Kde to jsem, madame?“ zeptala jsem se.
„V dobrých rukou, zatím si nedělejte starosti, dnes nevypadáte dobře.“
„Jsem tak popletená, že nevěřím vlastním smyslům – ale vy, madame, přece mluvíte anglicky?“
„Uši vás neklamou – delší francouzskou konverzaci bych nesvedla.“
„Snad jste sem nepřijela z Anglie?“
„Teprve nedávno. A vy jste v této zemi už dlouho? Jak se zdá, s mým synem se znáte?“
„Jestli ho znám? Snad ano. Váš syn – to je jeho portrét? A mluvím snad s paní Brettonovou, která předtím žila v Brettonu…?“
„Tak, tak. A vy, jak jsem slyšela, vyučujete na zdejší škole angličtinu, můj syn se tam s vámi seznámil.“
„Jak a kdo mě vlastně našel?“
„Můj syn vám to všechno poví, ale zatím jste na delší hovor ještě příliš zesláblá. Nasnídejte se a zkuste znovu usnout.“
Bylo mi už líp, horečka opadla, a zatímco jsem v posledních devíti dnech nepozřela ani sousto a stále mě pronásledovala jen žízeň, toho rána jsem dostala velkou chuť k jídlu; chtivě jsem vypila čaj a k němu snědla jednu suchou topinku. Ale i těch pár soust mě uchovalo při síle, než mi ošetřovatelka za tři hodiny zase přinesla šálek polévky a suchar.
Když už se smrákalo a vichřice s lijákem nepolevovaly, omrzelo mě ležet v posteli, zatoužila jsem po změně. Má opatrovnice mi přišla přestlat na noc lůžko, ale já jsem se pustila do oblékání. Právě jsem tu namáhavou práci skončila a usedla jsem, abych si oddychla, když vtom se u mne znova objevila paní Brettonová.
„Oblečená!“ usmála se na mne tím svým milým, i když nijak rozněžnělým způsobem. Poprosila jsem ji, aby mi dovolila sejít dolů, že mám dlouhou chvíli.
„Beze všeho, pokud jste dost silná na takovou túru. Pojďte, chyťte se mě pod paží.“ A tak jsme společně sestupovaly po schodech k otevřeným dveřím, které vedly do modrého pokoje. Jaká tam dýchala domácká pohoda! Jak tam bylo útulno při zlatavém světle lampy a rudé záři krbu! K dovršení blaha byla už na stole připravena svačina, anglická svačina, se známými příbory a porcelánovým nádobím. Poznala jsem i kmínový koláč zvláštního tvaru, který se vždycky v Brettonu podával k čaji. Moje průvodkyně se usadila na pohovku, ale já jsem si vybrala židli v koutě.
Paní Brettonová, která nikdy s nikým nedělala velké okolky, si mě nevšímala. Spařila čaj a vzala do ruky noviny. Ráda jsem se na ni dívala, její pohyby byly mladistvé, i když byla dost tělnatá, počínala si čiperně, a ačkoli byla dobračka od kosti, tu a tam se dopálila – její zdravý a vynikající temperament ji uchovávaly v padesátce stejně křepkou jako zamlada. Všimla jsem si, že i při čtení pořád nastavuje uši, že poslouchá, jestli se už vrací syn.
„Už má deset minut zpoždění,“ podotkla s pohledem na hodinky, ale asi za minutu nato zdvihla oči od čtení, zřejmě už cosi zaslechla. Nalila čaj do konvice a přitáhla blíž ke krbu modré čalouněné křeslo, které by podle práva patřilo jí.
„To je dost, že jdeš,“ přivítala ho úsečně, skrývajíc veselý úsměv. „Zasloužil bys za trest studený čaj.“
„Ale já nedostanu, co bych si zasloužil, protože čaj je ještě vařicí.“
„Tak se posaď, ty lenochu – a samozřejmě, zase do mého křesla. Kdybys měl jen špetku uznání, přenechal bys je staré dámě.“
„S radostí – jenže ta stará dáma mi je vnucuje. Jak se dnes daří pacientce, maminko?“
„Vyleze pacientka z kouta a řekne mu to laskavě sama?“ obrátila se do mého úkrytu. Na toto vyzvání jsem se vynořila, Graham zdvořile vstal a pozdravil se se mnou.
„Tak vy už jste vstala? To vám je asi líp. Ani jsem nečekal, že vás tak najdu, a dokonce tady dole. Včera večer jste mě dost polekala, a kdybych nemusel jít k umírajícímu pacientovi, tak bych vás neopustil – ale maminka je poloviční doktor a Marta se vyzná v ošetřování nemocných. Vaše mdloby nejsou žádný nebezpečný příznak. Musím ještě vyšetřit, co za tím vězí – zatím doufám, že je vám opravdu líp.“
„Mnohem líp,“ řekla jsem mírně, „mnohem líp, děkuji vám, doktore Johne.“ Graham Bretton nebyl nikdo jiný než doktor John. A mě to vlastně neudivilo, neboť jsem to tušila už dlouho. Poprvé jsem ho poznala, když si můj neopatrný upřený pohled vyložil jako výčitku, a tím trapnou situaci pro mne. Další pozorování potvrzovalo můj prvotní dohad: v pohybech a rysech muže jsem vystopovala někdejšího chlapce. Ale zmínit se před ním o svém objevu se nesrovnávalo s mou povahou, a tak jsem si to nechávala pro sebe.
U svačiny se doktor John choval přívětivě, jak to bylo u něho jen přirozené, a po jídle mě přiměl, abych se pohodlně usadila v koutku pohovky, a obložil mě poduškami. Sám s matkou se usadil ke krbu, ale neuplynulo snad ani deset minut, když jsem zachytila její pohled, který se na mne vytrvale upíral.
Najednou vykřikla: „Grahame, jestlipak sis toho všiml? Pověz: komu se ta mladá dáma podobá? Teď z profilu – no, řekni Grahame?“
„Tuhle hádanku neuhodnu – dám se podat.“
„Znáš ji přece už delší dobu – už od té doby, co jsi začal docházet do penzionátu na Rue Fossette – a nikdy ses mi nezmínil o té jedinečné podobnosti!“
„Nemohl jsem ti povídat o něčem, co mě nikdy nenapadlo, a pořád nevím, o čem je řeč.“
„Tak se jen na ni líp podívej, kluku hloupá!“
Graham se tedy na mě díval, nebylo to k vydržení. Rychle jsem s tím skoncovala: „Doktor John měl tolik práce, musel myslet na tolik věcí, že ho nemohlo napadnout, aby se rozpomínal na Lucy Snowovou.“
„Lucy Snowová! Mě to napadlo! Já to věděla!“ vykřikla paní Brettonová, vyskočila od krbu a políbila mě. Některé ženy by při takovém objevu patrně nadělaly spoustu řečí, ale moje kmotra neměla v povaze chodit na trh s bubnem. A tak jsme přešly obě přes toto překvapující odhalení několika větami a jednou hubičkou. Ale byla jsem si jista, že měla radost právě jako já. A zatímco jsme obnovovaly staré přátelství, Graham, který seděl proti nám, mlčel a pomalu se probíral ze svého úžasu.
„Maminka mi často říká ‚kluku hloupá‘ a má pravdu,“ ozval se po chvíli. „Nevím, kam jsem dal oči, když jsem vás tak často vídal. Namouduši, je to Lucy Snowová! Ale ani vy jste ve mně za celou tu dobu nepoznala starého dobrého známého?“
„Poznala,“ hlesla jsem.
Na to doktor John nic neřekl. Asi mu to připadalo jako výstřednost, že jsem vydržela tak dlouho mlčet, ale měl v sobě tolik shovívavosti, že se k tomu nevyjádřil. Tak jsem se ho odvážila zeptat, zda si nevzpomíná, jak jsem ho jednou dlouho upřeně pozorovala – jeho tehdejší mírná nevrlost mě dosud mrzela.
„Myslím, že ano, byl jsem na vás tenkrát dokonce nabručený. Divil jsem se, co se vám zdá najednou nenormální na mé osobě, když jste si jindy vždycky počínala tak zdrženlivě, až plaše.“
Vtom nám skočila do řeči paní Brettonová, měla plno otázek k minulým rokům, musela jsem vypravovat o svých trápeních, vysvětlovat, proč jsem se jim tak zdánlivě odcizila. Doktor John poslouchal, ale mluvil málo. Potom mi zase povídali oni o svých osudech, ani u nich nešlo všechno jako po másle. Ale taková kurážná matka s takovým synem po boku se dovedli chytit do křížku s protivenstvím světa, a nakonec nad ním vyhrát. Sám doktor John byl z lidí narozených pod šťastnou planetou. V zaměstnání, které si vybral, už dosahoval pěkných úspěchů. Před třemi měsíci se nastěhoval do tohoto domu, vlastně malého zámku; venkovské sídlo vybral z ohledu na matku, které městský vzduch nesvědčí. Sem si tedy povolal paní Brettonovou a ta s sebou přivezla i nábytek, kterého se nechtěla zbavit. A odtud můj údiv nad domnělými přeludy křesel, zrcadel, čajových konvic a šálků.
Jakmile odbila jedenáctá, doktor John přerušil matku: „Slečna Snowová teď musí do postele, bledne nám před očima. Zítra si dovolím položit jí pár otázek týkajících se jejího ochuravění. Moc se změnila od letošního července, kdy jsem ji viděl hrát s velkým temperamentem úlohu neodolatelného fešáka. Dobrou noc, slečno Lucy.“
A už mě jemně odváděl a svítil mi na schody. Když jsem se pomodlila a ulehla, uvědomila jsem si, že přece jen mám nějaké přátele na světě. Přátele, kteří mi nevyznávají lásku ani mi neposkytují oporu rovnocenného nebo sourodého vztahu, na jejichž náklonnost si mohu dělat jen skromné nároky, ale vůči nimž se mé srdce tak živelně otvíralo, a tak po nich prahlo, že jsem zapřísahala rozum, ať tady zakročí!
Druhý den jsem chtěla vstát, ale potácela jsem se slabostí. Vtom vešla paní Brettonová. „To jsou mi nápady!“ byl její ranní pozdrav. „Nic takového!“ a svým rázným způsobem mě zahnala zpátky do postele. „Tady budeš ležet až do poledne, přikázal to můj syn, a ten je tady pánem!“
Hned nato mi vlastnoručně přinesla snídani, neponechala mě na starost služebným, a když jsem snídala, seděla mi u lůžka. Mně nikdy tolik nechutnalo, jako když jsem dostávala jídlo a pití z rukou své kmotry. Každý její vstup do pokoje pro mne znamenal sluneční svit. Její veselé černé oči, její teplá obratná ruka, její sebejistota a ráznost, to všecko mi prospívalo jako pobyt ve zdravém podnebí.
„Donesla bych si sem svou práci,“ podotkla, když ode mne brala prázdný šálek, „a poseděla bych si u tebe, kdyby mi to byl ten tyran John Graham výslovně nezakázal. Říkal mi, Lucy, že jsi jistě měla nervovou horečku, podle toho, jak vypadáš – je to tak?“
Odpověděla jsem, že vlastně nevím, co mi bylo, ale že jsem hodně zkusila, hlavně duševně. Dál jsem se o tom nešířila, protože mé útrapy patřily jen mně. Odešla tedy a já jsem si ležela docela spokojeně: od Grahama bylo pěkné, že na mě před odchodem z domu nezapomněl. Celý den jsem byla sama, ale vyhlídka na blížící se večer mi oslazovala dlouhou chvíli.
Můj pokojík mi připadal jako podmořská jeskyně. Jeho bílé a nazelenalé odstíny byly jako zpěněné mořské vlny. Jediný odlišný barevný bod vytvářel červený polštářek na jehly, který připomínal korálový útvar. Když jsem zavřela oči, představovala jsem si, že to venku neskučí vichřice, ale že příboj doráží na úpatí útesů. V takových sněních se blížil večer; Marta mi přinesla lampu, s její pomocí jsem se rychle oblékla, a protože jsem už byla silnější než ráno, mohla jsem dorazit do modrého salónu bez její pomoci.
Doktor John skončil své lékařské návštěvy dřív než jindy. A moje kmotra – až později jsem zjistila, že celý den byla mimo dům – klímala v křesle, zapadlá do podušek. Její syn mi vyšel naproti; všimla jsem si, že tiše našlapuje, aby ji nevzbudil; vyzval mě, ať se posadím k oknu: „Podívejte, vychází měsíc! Vypadá mezi těmi kmeny krásně. Kde by měsíc nevypadal krásně?“
Doktor Bretton si lehce povzdechl. Věděla jsem, že tento vzdech vyvolala měsíční krása, že si připomněl Ginevru. Užuž jsem měla na jazyku vhodnou větu, ale on spustil na jiné téma: „Nejdřív ze všeho jsem ráno zajel na Rue Fossette a oznámil jsem kuchařce, že jste v dobrých rukou. A představte si, co jsem přitom zjistil: ona si ani nevšimla, že nejste doma! To se tam o vás pěkně starali!“
„To je docela pochopitelné, Gotonová pro mě nemohla udělat nic než mi donést v poledne krupkovou polévku s kouskem chleba, ale já jsem i to minulý týden tak často odmítala jíst, že tu dobrou ženu už omrzelo zbytečně šlapat schody z kuchyně do ložnice. Ale věřte mi, je to jinak dobračka a s radostí by mi vařila a pekla, jen kdybych jedla.“
„Co to napadlo madame, nechávat vás tak samotnou?“
„Madame nemohla předvídat, že onemocním.“
„Slečno Snowová, smím se vás na něco zeptat?“ začal z jiného konce. „Jakého jste náboženství? Nejste katolička?“
Podivila jsem se: „Katolička? Jak jste na to přišel?“
„Ten dojem ve mně vyvolal člověk, který mi vás svěřil.“
„Ale já vůbec nevím, jak jsem se k vám dostala.“
„Byly to dost záhadné okolnosti. Včera jsem byl celý den zaměstnán zvláštním případem neobyčejně řídce se vyskytující, ale nebezpečné choroby. Když konečně nejhorší příznaky zmizely a já se mohl vydat domů, jel jsem okolo starého klášterního kostela a tam jsem uviděl kněze, který cosi těžkého držel v náručí; je to páter, s nímž se dost často setkávám u lože pacientů, bohatých i chudých, u lože chudých snad ještě častěji. Zavolal na mě: ‚Je to vaše krajanka, zachraňte ji, snad není mrtvá!‘ Zjistil jsem při prohlídce, že moje krajanka je učitelka angličtiny z ústavu madame Beckové. Vyprávěl mi dost zvláštní věc: prý jste u něho byla večer u zpovědi a vaše očividná vyčerpanost prý asi souvisí s tím, s čím jste se mu svěřila…“
„S čím jsem se mu svěřila? To by mě samotnou zajímalo.“
„Jistě to byly strašné zločiny, ale on mi neřekl jaké, to víte: zpovědní tajemství! Ale vaše důvěra vám u toho pátera neuškodila – pokládal za svou křesťanskou povinnost sledovat vás až domů. Možná že chtěl také zjistit, kde bydlíte – to jste mu při zpovědi neřekla?“
„Naopak, úzkostlivě jsem se vyhýbala každému přesnějšímu údaji. A pokud jde o tu zpověď – doktore, snad mě budete pokládat za potrhlou, ale já se musela vyzpovídat. Toužila jsem po nějaké společnosti, potřebovala jsem se s někým poradit. To, co jsem ve zpovědnici svěřovala, nebylo žádné tajemství, jen jsem si tam vylévala srdce, zpovídala se ze svého bezútěšného smutku.“
„Lucy, vy byste potřebovala aspoň půl roku cestovat – vždyť vy, taková klidná povaha, jste docela vyvedená z rovnováhy! Zatrolená madame Becková! Copak nemá ani trochu citu, že svou nejlepší učitelku nechala takhle trápit samotou?“
„Tím není vinna madame – jen já sama a můj osud.“
„To vaše ‚já‘ si bude muset dávat napříště víc pozor,“ usmíval se doktor John. „Změna vzduchu a změna prostředí – to vám předepíšu. Ale vraťme se k tomu, co jsme nakousli: páter Silas přijel se mnou, a protože maminka právě nebyla doma, nechali jsme vás na starosti Martě. A tak – jakpak je to s vámi: jste katolička?“
„Ještě ne,“ usmála jsem se. „Ale až toho dobrého kněze zase potkáte, vyřiďte mu můj nejupřímnější dík; a kdybych někdy zbohatla, že mu něco pošlu na jeho dobročinné účely. Vidíte, vaše maminka se už probouzí.“
Když se paní Brettonová narovnala – udivená i rozmrzelá sama na sebe, že podlehla takové slabosti -, syn si ji dobíral. „Jen spi dál, maminko! Ve spánku vypadáš tak nevinně! Lucy, tahle stará dáma nutně potřebuje ke zdraví, aby se mohla se svým synkem dlouhánem neustále vadit, to ji udržuje čilou a silnou.“ Stáli proti sobě u krbu a jejich pohledy otupovaly ostří jejich slovních soubojů.
Jestlipak už matka ví, komu se její syn dvoří? Schválila by jeho volbu, kdyby věděla, jak ho slečna Fanshawová střídavě láká a zahání? I tento druhý večer proběhl tak příjemně jako včerejší, snad dokonce v ovzduší ještě lepším: povídali jsme si o všeličems, k uplynulým trampotám jsme se nevraceli a náš přátelský svazek se víc upevňoval. Cítila jsem se ještě šťastnější a volnější, skoro jako doma. Ten večer jsem už neusínala vysílená pláčem, ztrácela jsem se do země snů stezkou, osázenou kolem samými milými úvahami.
Přeložila Nikola Bílá
Přidejte odpověď