Jak to vidí: Marie Horáková  

 ČRo Dvojka

Jsem rád, že Dvojku ladíte. Přede mnou dobře naladěna paní Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět, dobré ráno.

Tichý svět, zkuste v úvodu přiblížit našim posluchačům, o jakou organizaci se jedná?

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Tak Tichý svět vznikl právě proto, aby podporoval neslyšící, rozvíjel jejich potenciál a byl jim takovými partnery všude tam, kde potřebují.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Český rozhlas dává prostor přesně těmto lidem s různými handicapy, mimo jiné neslyšícím. Já už jsem tady měl jednoho hosta z tohoto prostředí. A teď si představte a tady směřuje ta moje otázka taková trošku na úvod, protože já jsem se pochlubil na sociálních sítích tímhle tím. A napsal jsem, že jsem měl příležitost nahlédnout do duše hluchoněmých. Víte a okamžitě, okamžitě byla reakce, že prostě to je slovo, které se dnes nepoužívá, že není to vhodné, že mluvíme o neslyšících. Řekněte mi, byl to z mojí strany velký prohřešek?

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Slovo hluchoněmý už nepoužíváme, protože člověk, který neslyší, tak není zároveň němý, je to prostě zastaralý výraz, který může působit nepříjemně.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Já jsem myslel, že to slovo hluchoněmý vyjadřuje jakoby ten handicap dotyčný, protože neslyším, nemluvím a asi dobře víte, že v případě, že člověk, který se s tím postižením narodí a není vzdělaný. Takže může být ohroženy i po této mentální stránce. To znamená, že tam se kloubí nebo na jeden handicap nabalují hned dvě další možné.

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Dotýkáte se velmi citlivé oblasti, co se týká neslyšících, co se týká toho výrazu, je to asi, jako kdyby se o ženě říkalo ženština nebo podobně, je to prostě výraz, který už se nepoužívá a není příjemný, tak to lidi označovat.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Já jsem se omluvil okamžitě, víte, ale vyloženě nevědomě jsem to použil.

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
To je úplně pochopitelné, protože se nepohybujete v téhle oblasti, je to podobné jako většina lidí, říká znaková řeč. My, co se pohybujeme v tomto prostoru, tak říkáme znakový jazyk, protože je to lingvisticky správné. A někdo se může cítit tím výrazem znaková řeč také ohrožen nebo nepříjemně. Takže je dobré se to naučit a říkat to správně, ale samozřejmě, když se s tím potkáte poprvé, tak je na nás zase být shovívavý a respektovat to, že jste to nemyslel špatně.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Ano, ale já něco prozradím, že já, když jsem studoval jako student, jsem jezdil na tábory s dětmi neslyšícími. Takže určitou zkušenost mám. Dokonce jsem se učil znakový jazyk, chtěl jsem říct znakovou řeč, správně znakový jazyk. Ale nic si z toho už dnes nepamatuji. Kdy jste vy přišla poprvé do kontaktu s lidmi neslyšícími? Bylo to v rodině, nebo mezi přáteli?

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Já osobně jsem se setkala se znakovým jazykem v televizních zprávách, které byly přeložené. Zaujal mě a začala jsem se ho učit a pak už jsem začala potkávat neslyšící. Pak se to už postupně nabalovalo a právě proto jsem se i tomu začala věnovat, protože jsem viděla to nebezpečí, že se může to, že jsou neslyšící právě nabalovat i další věci tím, že se k nim třeba nedostanou informace. Oni se necítí dobře mezi námi, protože ta hluchota nebo to, že neslyšíte, vás odděluje od lidí, necítíte se součástí a jste jakoby vyčleněn, takže se tam může opravdu tím, že se nedostanou k nim informace, vyskytovat i další třeba psychické věci, ale nesouvisí to s tím, že neslyší, ale s těmi dalšími věcmi, tím, že třeba je nepřijmeme, jsme k nim netrpěliví, odmítáme je a podobně.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Vy jste mi už odpověděla trošku na další otázku, na to, na co jsem zvědavý. Chtěl jsem se zeptat, jak se žije v České republice lidem se sluchovým postižením, na jaké bariéry v běžných situacích stále narážejí, s jakými předsudky se potkávají?

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
První věc je, když se narodí dítě, které má sluchový handicap, neslyší. Tak je to ta informovanost, aby rodiče věděli, protože v 90 % se rodí slyšícím rodičům tak, aby věděli, že to není konec světa, aby se nezaměřili jenom na ten handicap, ale na to, že to je zdravé dítě, které může kompenzovat to, že neslyší dneska už úžasnými věcmi. A asi si každý umí představit, že informace se dají převést ze zvuku třeba do světla, do vibrací a podobně a potom jsou ty informace. Takže když se dítě narodí neslyšící, ideální je nějaký vizuální znakový jazyk, aby se mohlo právě rozvíjet, aby hlavně cítilo lásku a přijetí od rodičů a na to se zaměřit. To znamená na tu komunikaci a na to vzájemné sdílení.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Kolik se rodí děti ročně s tímhle tím handicapem?

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Tyhle statistiky nejsou úplně veřejně dostupné. To znamená na tohle to vám neumím odpovědět.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
V čem jsou takové hlavní rozdíly v přístupu k životu u lidí, kteří se již narodili se sluchovým postižením, a u těch, kteří k němu přišli během života.

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
S tímhle se v tichém světě hodně setkáváme. Když se narodí neslyšící miminko a dobře se k němu přistupuje, to znamená, je zahrnuto láskou, přijetím, znakovým jazykem a dalším vizuálními prostředky tak, aby se k nim dostávalo všechno, co má. A jeho vývoj nebyl narušen. To znamená, že on vrůstá do toho světa neslyšících a necítí to jako handicap. Zvláště, když se třeba narodí neslyšícím rodičům, tak tam je to úplně přirozený vývoj. Kdežto když ztratíte sluch, tam je třeba výhoda v tom, že slyšíte český jazyk nebo prostě mluvený jazyk. Takže vám zůstává ta znalost toho jazyka, ale je to zase hodně psychicky náročné, protože vlastně najednou ztratíte běžné možnosti komunikace, když třeba váš život je spojen s hudbou nebo s nějakým dalším, třeba právě takhle v rozhlase, tak je to pro vás někdy úplně jako změna života. Takže tam jsou spíš takové ty psychické bariéry. A jak to kompenzovat.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Na vašem webu máte uvedeno desatero komunikace s neslyšícími, jaké nejčastěji děláme chyby v komunikaci se sluchově postiženými.

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Co mi neslyšící vyprávěli, tak pro něj nejhorší, když ten slyšící zpanikaří a přestane se snažit komunikovat, často se setkávají s tím, že opravdu ten člověk se otočí a odejde nebo vyděšený výraz, tak jsou z toho na rozpacích a snaží se nějakým způsobem komunikovat. Tak to je pro ně nejhorší, když vlastně ten člověk přes ten handicap nevidí toho člověka a přestane se snažit nějakým způsobem komunikovat, ale jinak jsou to takové věci, jako trpělivost, umět se vypořádat s tím, že ten člověk opravdu neslyší. To znamená, třeba ty věci napsat, nebo když mu něco ukazujete, on se otočí, tak když na vás se nedívá, tak vlastně přestane tok informací. Tak to jsou věci, na které se musí člověk zvyknout a naučit se.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Jak je to s komunikací na úřady, anebo jak jste spokojena se znakovým jazykem v medich myslím, konkrétně rozhlasu se to netýká, ale myslím naše televize, konkrétně Českou televizí.

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Jsou úžasné příklady toho, že jsou pořady i tlumočené do znakového jazyka, opatřené titulky. Ale kdybych se na to podívala z většinového pohledu, tak je to pořád hrozně málo. Hlavně různé rozhovory, podcasty třeba na internetu nebo někde, těch titulků je tam pořád málo, nebo jsou nějaké seriály. Neslyšící si pak chce třeba povídat, o čem to bylo. A vlastně, pokud tam nejsou titulky, tak pro ně není možné si z toho něco odnést a vlastně jsou opravdu oddělení od té majoritní společnosti a vlastně úplně zbytečně.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Překladatele do znakové řeči, ty potkáváme v televizi, občas vidíme, ale je to záležitost spíše televize nebo těch instituci, kdo využívá služeb překladatele do znakového jazyka.

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Tlumočník znakové jazyka, záleží na tom, v jaké instituci. Třeba, když je ve škole, tak ho platí škola. Když je to sociální služby, tak to jsou oblasti, třeba právě Tichý svět má tlumočnické služby, zejména teda tichou linku a tam jsme placeni z ministerstva práce sociálních věcí. Svět to prostě jako sociální služby, kdežto televize, média, stejně jako třeba soudy nebo policie by si to měla hradit sama ze svého rozpočtu.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Nemělo by být možná, co já vím povinnosti, že například instituce takové, jak parlament, v Senátu asi to existuje, ale na Hradě nevím, teď, omlouvám se, že by měli mít tyhle ty čelní představitele vždycky vedle sebe, toho překladatele v tom, jak je zabírá kamera, aby byl viděn také i tlumočník.

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Tak to nám úplně mluvíte z duše, ano. Měl by, my bychom rádi, aby veškerá závažná prohlášení, což si myslím, že u vlády a u pana prezidenta je to vždycky by měl být tlumočník. A měl být v záběru tak, aby se vlastně stíraly rozdíly a nedocházelo k diskriminaci těch neslyšících, aby měli plnohodnotné informace, tak jako my slyšící, jako my slyšící majorita.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Hovořím s paní Marií Horákovou, ředitelkou organizace Tichý svět. Paní ředitelko, Tichý svět, zase navážu na moje zkušenosti ze světem dětí neslyšících. Já musím říct, že ony nežijí úplně v tichém světě. Ony tiché nejsou.

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Ano, Tichý svět název vznikl proto, abychom dali najevo, že jsou to lidé, kteří prožívají stejné radosti a starosti jako my, abychom je brali jako sobě rovné, pouze potřebují jiný způsob komunikace tím, že nemají ten sluchový kanál. Tím pádem děti rošťačí a nemají sluchovou kontrolu. Takže to, že jsme si dali do názvu Tichý, tak to je ta komunikace, ale jinak i z mé zkušenosti ano, děti se prohánějí, když něco spadne, tak oni to naopak neslyší, takž. Vám začnou třeba šustit nebo něco, protože to s tím souvisí, nebo když někam vcházejí, tak se musí naučit jako zkušenost od nás, že třeba zaklepeme, protože jim to nic neříká. Takže oni přirozeně spíš vejdou a řeknou, dobrý den, vlastně svým způsobem řeknou dobrý den, neruším vás, ale to, aby zaťukali, to je musím naučit, to už je vlastně svět slyšících.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Vzpomínám na ty svoje zkušenosti a to začátku jsem z toho byl trošku v šoku, protože jak ty lidi neslyšící nemají ten verbální projev, tudíž okamžitě přecházejí do, bych řekl, jo, pěsti, jo. To navenek vypadalo, jak se pořád mlátějí, přičemž to je určitá forma komunikace tak, jak my tady si hovoříme, tak oni takhle komunikuji.

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Může to tak připadat slyšícímu člověku, protože třeba mimika nebo pohyby a jejich rychlost, určitá kadence je součástí toho jazyka, stejně tak jako my třeba zvýšíme hlas nebo začneme mluvit rychleji, zdůrazněji, tak oni to samý vyjadřujou i v tom znakovém jazyce. Takže ono to pak vypadá jako velice divoké ano. Ale je to na úrovni, jako když někomu něco chcete velmi důrazně říct. Neznamená to žádnou zlobu. A zas na druhou stranu my bychom se od nich mohli naučit, nebo když s nimi komunikujeme, že třeba naše mimika jim pomáhá. To znamená popustit trošku i třeba přirozeným gestům a mimice průchod, protože když je v souladu s tím, co říkáme, tak oni se v tom lépe orientují a při odezírání jim to dává celkový obrázek o té naše výpovědi, o tom, co říkáme.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Paní Marie, ještě jedna moje zkušenost se světem neslyšících, minulý rok jsem byl na takovém setkání s neslyšícími. A měl jsem tam nějaký povídání. A vedle mě byla překladatelka, která to simultánně tlumočila. A pro mě to bylo také hrozně těžké mluvit k lidem, kteří vůbec se mnou nekomunikovali, protože nedívali se na mě, ale dívali se na tlumočnici.

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Tady vás můžu uklidnit, protože pokud vlastně stála vedle vás, tak oni jsou zvyklí a v zorném poli měli vás oba. To znamená, že jazyk šel od tlumočnice, ale celkový dojem jste vlastně dokresloval vy. Takže i vaše promluva tam byla důležitá.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Ale zvláštní osobně zkušenost, něco, s čím jsem se ještě nikdy před tím nepotkal.

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Je potřeba si na to zvyknout, ano.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Říkám si, oni mě ignoruji.

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Ne, ne.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Říkám, nejdřív mě pozvou, abych přijeli, já přijedu a vůbec o mě nemají zájem.

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
To je komunikace. Když jde očima, tak nemůžete právě sledovat dvě věci najednou. Tohle to je strašně potřeba si uvědomit, když si třeba zapisují, nebo když se rozhlédnou něco, někde bouchnou dveře, oni to zaregistrují, ohlédnou se. Tak v tu chvíli je potřeba přerušit tok těch informací a počkat, až zase navážete oční kontakt.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Paní Marie, co je posláním organizace Tichý svět, kterou jste založila? Jaké programy v rámci ní nabízíte?

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
My jsme vlastně vznikly a máme to i u svého názvu, že nasloucháme neslyšícím. To asi vyjadřuje nejvíce naše služby, ať už je to tiché poradenství, tichá podpora nebo tichá linka. Snažíme se vytvořit prostor, kde jsou respektováni, kde je podporujeme, a snažíme se, aby co nejvíce se dokázali zapojit a cítili se dobře ve světě slyšících.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Jste průkopníci profesionální online tlumočnické služby v České republice, kterou mimo jiné provozuje vaše organizace Tichý svět. Co je obsahem této služby a jak to konkrétně funguje?

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Tichá linka, to je naše online tlumočení, které máme jak fyzické, tak online tlumočení, i online přepis. Právě, když někdo dává přednost českému jazyku, tak funguje nonstop a funguje online. Na začátku byla myšlenka, protože bylo a stále je nedostatek tlumočníků tak, aby tlumočníci tlumočili a neztráceli čas na cestě. To znamená, že neslyšící někam přijde, potřebuje si něco vyřídit a spojí se s tlumočníkem online. Takže tlumočník neztrácí čas cestou. Spojí se tak i tímhle způsobem přes tichou linku a můžou komunikovat, můžou být každý úplně na jiném konci světa, republiky, cokoliv a probíhá vlastně bezbariérově ta komunikace.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Já mám takovej pocit, že lidi pomíjím jakýkoliv handicap. To je vidět u neslyšících. Jsou v té pozici, že musí se přizpůsobit tomuto většinovému světu, ve kterém my žijeme. Jestli existují nějaký programy, které se snaží působit opačným směrem. To znamená nás připravit na komunikace s lidmi neslyšícími, jestli jsou takové programy například pro děti.

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Děkuju, že to zmiňujete. To jsem vlastně neřekla. Děláme různé workshopy jak na základních školách, na středních, ale i třeba u zaměstnavatele, který má neslyšící zaměstnance v knihovnách pro veřejnost a podobně. A tam vlastně vysvětlujeme, jak s nimi komunikovat, jak komunikovat. Jak komunikovat, když mám u sebe tlumočníka nebo přepis. Je tam určitá prodleva, co vlastně potřebuje neslyšící a naši konzultanti v rámci tiché podpory, to je služba, která spadá pod sociální rehabilitaci, tak vlastně je i doprovází. To znamená, oni opravdu vytváří ten první takový nárazník se slyšícím světem, kde se neslyšící cítí dobře. A ví, že mu bude pomoženo, že je respektován jeho způsob komunikace, znakový jazyk, jeho potřeby, že se na nás může obrátit s čímkoliv. Pokud je to služba třeba nebo něco, co my konkrétně nemáme vzdělané lidi, tak navazujeme a máme síť s dalšími organizacemi, protože, jak říkám, oni potřebují a nemají někdy třeba psychický problém nebo potřebují poradit s drogovou závislostí, cokoliv v partnerství a tak dál. To znamená, že náš člověk je doprovodí k odborníkovi, který jim poradí a tam už třeba buďto jsou naši konzultanti bilingální a všechno probíhá napřímo s konzultantem, nebo pokud se teprve znakový jazyk učí, tak vlastně použije tichou linku a použije tlumočníka.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
organizace, už jsem to tady zmínil, má v názvu to slovo ticho, jaký vy máte vztah k tichu?

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Pro mě je ticho velký odpočinek, velké a potřebné místo, kde mohu spočinout. Mám ráda znakový jazyk právě proto, že je tak úžasně malebný a můžeme vlastně na sebe nekřičet, můžeme komunikovat opravdu potichu. A co se týká znakového jazyka, tak každý člověk, který se naučí základy, tak je takovým pojítkem mezi oběma světy. A právě to je jedním z možností, jak vlastně nabídnout tu ruku, vlastně podat ruku neslyšícím a vtáhnout je více do světa slyšící k té majoritě, protože vždycky ta majorita ukazuje sílu tím, že se přizpůsobí minoritě. A dokáže vlastně přizvat ke svému dílu a ukázat jim ten náš svět a na oplátku oni pak ukazují ten svůj svět a svoje nádhery, které tam prostě mají. Takže děláme i třeba kurzy znakového jazyka, kteří u nás teda vyučují neslyšící. A zaměřujeme se i třeba na právě rodiče neslyšících dětí, aby se co nejdřív s nimi dokázali domluvit, komunikovat. A aby se děti necítily nesvý, jako že tam nepatří, protože to pak, tyhle ty důsledky v tom raném věku pak můžou právě vést k tomu pocitu třeba odcizení.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Znakový jazyk používáte v komunikaci jen s neslyšícími, nebo když se jako tlumočníci potkáte, anebo s kamarádkou, která také používá znakový jazyk, si popovídáte znakovým jazykem?

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Když se sejdou slyšící tlumočníci, protože máme i neslyšící tlumočníky pro různé specifické případy, třeba pro tlumočení s dětmi nebo jakékoliv jiné případy. Tak, když se sejdou jenom slyšící, tak mluvíme na sebe, ale je znát, že naše gesta už nejsou jenom gesta, ale že tam jsou znaky a opravdu ten vliv té profese tam je. To je hodně na nás znát. A kde třeba se slyšící kolegyní použiju znakový jazyk. Zrovna teďka chodím s jednou kolegyní na kurz krizové intervence. A když tam zazní něco zajímavého a my sedíme jako naproti sobě, tak si v tu chvíli rychle řekneme, to tě zaujalo, viď. A řekneme si to právě ve znakovém jazyce. Tím pádem nerušíme ostatní.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Ano.

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Ale je to pro nás třeba tak silný zážitek, že asi slyšící bys tak šeptali nebo by na sebe tak jako artikulovali. A my si to vlastně plynule řekneme v tom znakovém jazyce.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Paní Marie mne úplně z hlavy vypadlo odezíráni. Funguje něco takového, nebo jsou neslyšící, kteří umí odezírat z úst?

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Ano, odezírání je jednou z kompenzačních prostředků nebo třeba, když jenom někdo nedoslýchá, tak mu odezírání hodně pomáhá k tomu porozumění. Jenom není to automaticky, že by každý neslyšící se narodil s touhle schopností. Někdy je to úplně pro mě zázrak, jak dokážu odezírat z boku zdálky. Základem je, že nemůžete odeřít slovo, které neznáte, a je to velice namáhavé na oči. A také, když odezíráte, tak už nemáte kapacitu na třídění myšlenek, takže když od vás někdo odezírá, tak mu pak musíte dát chviličku, aby si to jakoby srovnal a mohl v klidu reagovat. Když to my, když posloucháme, tak už si můžeme připravovat odpověď a už si to jako různě analyzujeme a třídíme, takže je to velice náročné a učíme to nebo učí se to i ve školách, protože to velmi pomáhá při komunikaci.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Jaké to je procento těch neslyšících, kteří umí odezírat?

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Neodvažuji se takhle říct, ale v určitém měřítku odezírá, řekla bych, třeba 90, možná víc procent neslyšících. Ale zároveň je potřeba si uvědomit, že někdo má třeba sluchadlo, které mu hodně kompenzuje sluch. Takže to odezírání je pro ně jenom doplněk k tomu celkovému porozumění. A jak jsem už řekla, někdo to umění odezírat opravdu vytáhne na opravdu mistrovství. Jenom je potřeba si uvědomit, že na to má vliv i třeba zdravotní stav, protože to je opravdu namáhavé, takže když se někdo necítí dobře nebo je unavený, tak ta schopnost klesá. Vždycky je dobré ty důležité informace třeba napsat nebo zopakovat a podobně.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Paní ředitelko, vy se také věnujete uměleckému tlumočení, mohla byste krátce říct, v čem to spočívá?

Marie Horáková, ředitelka organizace Tichý svět
——————–
Umělecké tlumočení je něco, jako když máte přednes básně. To znamená, že vy používáte znakový jazyk, ale v určité umělecké formě, v určité nadsázce. A my se tomu věnujeme okrajově, ale přesto si myslím, že jsme už vytvořili tradici adventních koncertů, které vždycky máme na Vyšehradě v bazilice Petra a Pavla jednou za rok. A je to veliký zážitek. Máme opravdu plný kostel. A teďka mi jedna maminka říkala, že její neslyšící děti byly tím úplně uchváceny a že si řekly, tohle je můj svět, tady se setkávám opravdu s nějakou abstrakcí. Zas to má pro tu duši vliv a pro ten její vývoj. Takže není to něco, co by automaticky každý tlumočník dělal, nebo co by jako bylo potřeba, ale je to jako umění, ono to prostě má svůj smysl.

Zbigniew Czendlik, moderátor
——————–
Já vám moc děkuji za návštěvu Dvojky a pořadu nedělního Jak to vidí. Přeji vám, aby o vaší organizaci, které se jmenuje Tichý svět, zase až tak ticho nebylo, aby se o tom mluvilo.