autor: Charlotte Brontë
Kapitola pátá: SLAVNOST
Jakmile byla Georgette zdravá, poslala ji madame na venkov. Bylo mi to líto, měla jsem to děcko ráda a bez něho jsem se cítila ještě ubožejší. Ale nesměla jsem to dát najevo. Žila jsem v domě plném lidí, mohla jsem mít přítelkyně, ale vybrala jsem si osamělost. Kolegyně učitelky mi postupně nabídly důvěrné přátelství, ale já jsem je brzy všecky prohlédla.
Jedna, jak jsem poznala, byla sice poctivá, ale náramně omezená a sobecká. Druhá byla Pařížanka, navenek jemná, ale uvnitř zkažená; neměla v srdci ani víru, ani žádné mravní zásady, ani schopnost milovat. Měla obdivuhodnou zálibu v dárcích, a v tom se jí podobala i třetí učitelka, osoba jinak bezvýrazná a nenápadná. Ta se vyznačovala jedinou vlastností: lakotou. Milovala peníze pro ně samy, pohled na zlatou minci jí vzněcoval v očích zvláštní plamínek.
Jednou mi na znamení zvláštní přízně ukázala svůj poklad: hromádku zlatých mincí, celé své úspory. O těch se uměla bavit široce a dlouze s blouznivým výrazem lakomce, který působil podivně u ženy sotva pětadvacetileté. Pařížanka byla stále zadlužená, plat utratila nejen na šaty, ale i na voňavky, mastičky, cukroví a pamlsky. Měla hubenou tvář i postavu, snědou pleť, obličej souměrných rysů, v uzoučkých rtech zuby jako perličky, velkou vysedlou bradu a velké, ale studené oči. K smrti se jí protivilo pracovat a nade vše milovala to, čemu říkala zábava.
Madame Becková znala její povahu skrznaskrz, kdysi se o ní vyjádřila s jistým neosobním opovržením. Zeptala jsem se, proč si ji tedy drží v ústavu. Odpověděla prostě, že to „vyhovuje jejím zájmům“ a že mademoiselle dokáže jedinečným způsobem zkrotit i nejrozpustilejší žačky. Opravdu: bez hněvu a křiku si udržovala kázeň asi tak, jako studený dech zimy zmrazuje hravé vodní vlnky.
Tato škola tvořila zvláštní veselý a hlučný svět, odloučený od okolí; hodně úsilí se vynakládalo na to, aby její řetězy zakrývalo kvítí – katolictví prostupovalo celou školní instituci. Vládla tu velká shovívavost k tělesné stránce, která tvořila protiváhu k omezování ve věcech duchovních. Jako všude jinde i zde církev katolická vychovávala mládež silnou fyzicky, ale slabou duševně, dívky buclaté, červenolící, překypující zdravím, a přitom nevědomé, nemyslící a nezvídavé.
V prudkém žáru na vrcholu léta se penzionát madame Beckové stal tak živým a příjemným prostředím, jak se to jen dá sloučit s pojmem školy. Po celý den byly hlavní dveře a dvojkřídlá okna otevřeny dokořán. Žilo se mnohem víc v zahradě než pod střechou, vyučování probíhalo ve „velkém altánu“ a tam se také podávalo jídlo.
Do hlavních podzimních prázdnin zbývaly už jen dva měsíce, ale předtím nás čekal ještě jeden velký den, významný svátek: jmeniny samotné madame Beckové. Příprava této slavnosti spočívala především na bedrech „Pařížanky“, mademoiselle St. Pierrové; madame jako by nevěděla a nezajímala se o to, co se chystá na její počest. Neměla ani zdání, ani potuchy zejména o tom, že se každoročně pořádá na škole sbírka, aby jí mohl být věnován pěkný dar.
„Co byste si tak letos přála?“ vyzvídala Pařížanka zpříma.
„Ach, to je jedno! Nechte to být! Ať si jen chuděrky děti nechají své franky pro sebe!“ nasadila si madame dobromyslný a skromný výraz.
Tu St. Pierrová energicky vystrčila bradu: znala masky své zaměstnavatelky nazpaměť. „Víte! Rychle!“ pobídla ji chladně. „Určete si jen materiál, má to být šperk nebo porcelán, látka nebo stříbro?“
„Tak dobře: dvě tři lžičky a k tomu do páru vidličky!“ A výsledek: krásná kazeta, obsahující stříbrné příbory za tři sta franků.
Program tohoto svátečního dne byl takovýto: odevzdání kazety, pohoštění v zahradě, divadelní představení, v němž účinkovaly žačky i učitelky, taneční zábava a večeře. Zlatý hřeb tvořilo divadelní představení, k němuž bylo zapotřebí asi měsíc příprav. Už samotný výběr účinkujících vyžadoval zkušenou ruku, k tomu přistupovaly lekce přednesu a mimiky a nakonec četné únavné zkoušky.
Na to všecko by patrně St. Pierrová sama nestačila, a tak se ujal vedení profesor literatury monsieur Paul Emanuel. Nebylo mi dopřáno účastnit se těchto zkoušek, ale často jsem ho vídala, jak procházel carré čtvercovou halu mezi obytnou částí domu a školními místnostmi). Také jsem za teplých večerů slýchala jeho hlas, když i řečnil při otevřených dveřích, a jeho jméno se mi ozývalo v různých anekdotických příhodách ze všech stran, zvláště Ginevra Fanshawová, která byla vybrána pro významnou roli, se často při svém klábosení zmiňovala o jeho výrocích a počinech. Byl to mužík podmračený, štiplavý a strohý, co chvíli se rozčertil, popuzeně se rozkřikoval na nezkušený soubor, spouštěl na ty neostřílené ochotnice bandurskou, že se do svých rolí dost nevciťují a že hrají pramizerně. Zbytečná námaha! Teprve když se přesvědčil, že se s nimi zlobí opravdu nadarmo, rázem toho nechal. Až dosud s nimi nacvičoval jakousi ušlechtilou tragédii – přes tu udělal škrt a příští den přišel s komickou fraškou. K té se dívenky stavěly mnohem chápavěji a teď už jim do ulízaných kulatých hlaviček vtloukl jejich role.
Den před slavností bylo rovněž volno, uklízelo se, mylo, ve třech učebnách se prováděly různé úpravy a dekorace. V celém domě vládl čilý ruch. Paul Emanuel se slečnou St. Pierrovou všecko řídili a houf horlivých žaček s chutí pracoval pod jejich povely.
Velký den nadešel. Vyšlo slunce, žhavé, nezastíněné ani mráčkem, a planulo na obloze až do večera. Všecky dveře i okna byly pozotvírány dokořán, což nám poskytovalo příjemný pocit letní svobody – a úplná svoboda zřejmě patřila celému tomu dni. Učitelky i žačky přišly k snídani v županech a natáčkách; k deváté hodině se dostavil velevýznamný činitel – „coiffeur – kadeřník“. Zřídil si hlavní stan v oratoři a tam přímo před krucifixem svatokrádežně předváděl mystéria svého umění. I já jsem se jim podrobila a skoro jsem nevěřila zrcadlu, když jsem se pak do něho zadívala: tak mě udivil bohatý věnec z mých kaštanových copů, že jsem se málem polekala, je-li skutečně jen z mých vlastních vlasů; musela jsem uznat, že tento kadeřník je opravdu umělec prvního řádu, když dokáže vydolovat maximum z tak obyčejného materiálu.
Když byla oratoř zavřena, stala se ložnice dějištěm složitého obřadu mytí, strojení a zkrášlování. Pro mne bylo a zůstává záhadou, jak Labassecourčanky dokáží strávit tolik času tak malými úkony. Prostý výsledek dlouhé a spletité operace: bílé mušelínové šaty s blankytnou šerpou (barvy Panny Marie) a bílé nebo krémové rukavice, to byla celá slavnostní uniforma, na niž celý dům, jak žačky, tak učitelky, vynaložil tři hodiny práce. Ale musela jsem uznat, že při veškeré prostotě to byl úbor dokonalý – jako ulitý na tělo a svěží jako kytka. Při pohledu na tu průsvitnou masu vzdušné bělosti se mi dostavil pocit, jako bych tvořila na tom světlém poli jedinou temnější skvrnu; neměla jsem odvahu vzít si na sebe průsvitné bílé šaty, ale něco tenkého jsem potřebovala.
Musela jsem projít několik obchodů, než jsem přišla na krepovou šedorůžovou látku, zbarvenou asi tak, jako když leží mlha na rozkvetlém vřesovišti. Moje švadlena si dala záležet na ušití, neboť když byl materiál „tak smutný, tak nenápadný“, dala jim aspoň módní švih. Ale i v tomto neokázalém oblečení jsem se cítila dobře a madame mě v tom morálně podpořila: její šaty byly stejně střízlivé, až na to, že k nim měla náramek a velkou třpytivou brož s drahokamy. Náhodou jsme se potkaly na schodech a madame se na mne pochvalně usmála. Ne snad, že by mi naznačovala, jak mi to sluší, ale usoudila, že jsem oblečena „vhodně a decentně“ – a Konvence i Decentnost byly bohyně, jimž se klaněla.
Když už jsem byla připravena na slavnost nejméně o dvě hodiny dříve než ostatní, napadlo mě uchýlit se – ne do zahrady, kam služky odnášely podlouhlé stoly, kde rozestavovaly židle a prostíraly ubrusy, – ale do učeben, které teď byly prázdné a stinné. Vybrala jsem si ze zasklené knihovny svazek, který podle názvu vypadal slibně, a pustila jsem se do čtení. Ale právě tehdy, kdy mi tichý včelí bzukot zvenčí, vlahý stín a osamělost ponenáhlu začaly zastírat smysl slov na rozečtené stránce a odvádět do říše snů – přivedlo mě naráz k plnému vědomí nejostřejší zazvonění, jaké kdy potýralo zvonek nad dveřmi z ulice. Zvonek se ovšem ozýval celé odpoledne, jak přicházeli a odcházeli řemeslníci, kadeřník a švadleny, ale toto zazvonění se vyznačovalo takovým důrazem, že mi zaplašilo sen tak zprudka, až mi kniha spadla na zem.
Právě jsem se pro ni shýbla, když zaduněl rázný krok přes čtvercovou halu, skrze první a druhou učebnu, až se rozevřely dveře mého útulku, v nich se objevil rozevlátý pláštík a řecká přilba, pod níž se dvě modré oči nejprve rozhlédly kolem a pak se do mne dychtivě zabodly. Vyhrkl na mě zhurta: „Miss, vy musíte hrát a basta! Mne se tak lehce nezbavíte!“
„Čím vám mohu posloužit, monsieur Paule?“ optala jsem se byl to on a nanejvýš rozrušený.
„Musíte hrát! Žádné výmluvy, žádné mračení, žádné upejpání, to na mne neplatí! Přečetl jsem si to na vašem čele hned ten večer, co jste přijela, já vím, co ve vás je: vy dovedete hrát a hrát budete!“
„Ale oč jde, monsieur? Co tím myslíte?“
„Není kdy, nemůžeme ztrácet čas, všecky okolky musí stranou,“ vedl dál svou, „musíte vzít jednu roli!“
„Snad ne v té frašce?“
„Ano, v té frašce! Přesně tak.“
Ztuhla jsem zděšením. Co to do toho mužíka vjelo?
„Poslyšte, řeknu vám, co a jak, a vy mi odpovíte ano nebo ne, a podle toho si o vás udělám konečný úsudek.“ Oči mu přímo sršely. Bylo nejlíp mlčet, abych ho nerozčilovala, a tak jsem jen mlčky poslouchala.
„Celá věc se nám rozpadává,“ spustil vysvětlení. „Louisa Vandrrkelková onemocněla, aspoň to tvrdí její komická matka, já osobně jsem přesvědčen, že by mohla hrát, ale nechce se jí. Byla jí přidělena jistá role a bez té role se ten kus nemůže předvádět. Zbývá jen několik hodin – ani jediná slečinka z celé školy by se nedala přemluvit, aby tu ulohu převzala. Opravdu to není role zajímavá ani sympatická, a ta jejich nízká sebeláska, ta odporná vlastnost, kterou se ženské vyznačují, je vede k tomu, že se ji vzpírají vzít. Ale Angličanky bývají buď nejhorší nebo nejlepší představitelky svého rodu, proto se na jednu Angličanku obracím v téhle zlé situaci. Jaká bude její odpovědí ano, či ne?“
Hlavou mi prolétlo plno námitek: cizí jazyk, kratičká doba na přípravu, odpor k veřejnému vystupování… Všecko ve mně volalo: Ne, ne, ne, ale když jsem se dívala na monsieur Paula a zahlédla v jeho divokých, pátravých očích vlastně prosbu, mé rty vyslovily „ano“.
Na okamžik mu přísná tvář zjihla a přelétl mu po ní záchvěv uklidnění, ale hned zas dostala strohý výraz. Spustil: „Tak s chutí do toho! Tady máte tu knihu, tohle je vaše role: čtěte!“
A tak jsem předčítala. Nijak mě nechválil, při některých pasážích se mračil a zlostně podupával. Předváděl mi, jak se mám tvářit, a já ho pečlivě napodobovala. Byla to opravdu nesympatická úloha – mužská role šviháka s prázdnou hlavou. Člověk do ní nemohl vložit ani kus srdce, ani duši, byla mi protivná. Celá hra – vlastně hříčka – se točila okolo sporu dvou soků, kteří se ucházeli o ruku hezké koketky. Jeden ctitel se jmenoval Medvěd, byl to hodný, pozorný jelimánek, jakýsi nebroušený diamant, kdežto druhý byl přelétavý, proradný mluvka – a právě toho jsem měla představovat já.
Pustila jsem se do práce s elánem a překonávala jsem samu sebe, myslím, že i monsieur Paul uvěřil v mou nejlepší vůli; prohlašoval, že je se mnou dost spokojen. Ale protože k nám už začínaly doléhat hlasy a mezi stromy se objevovaly vlající bílé šaty, rozhodl: „Musíte odsud, musíte být sama, abyste se to v klidu mohla naučit. Pojďte!“
V tu chvíli jsem se octla v jakési smršti, která mě unášela vzhůru po schodech, výš a výš, až do třetího patra – ten malý pruďas zřejmě všude trefil po čichu – a já se octla v malé podkrovní komůrce. Strčil mě dovnitř, zamkl za mnou, klíč vzal s sebou a zmizel jako pára. Podkrovní místnost nebyla nijak příjemná; určitě si to neuvědomil, jinak by mě snad do ní tak beze všech cavyků nezavřel. Teď v létě tam bylo vedro jako na Sahaře, v zimě mráz jako v Grónsku. Zaplňovaly ji krabice a různé haraburdí, na neohozených stěnách bylo rozvěšeno staré šatstvo a na stropě visely pavučiny. Bylo obecně známo, že se tam zahnízdili potkani a švábi – ba povídalo se, že tady jednou zahlédli i tu strašidelnou jeptišku z klášterní zahrady.
Jeden kout zahalovalo pološero, stará terakotová záclona tam zakrývala temnou řádku rozvěšených zimních plášťů – právě zpod této záclony prý se tenkrát jeptiška vynořila. Tomu jsem nepřikládala víry a netrápila mě obava, že by se tu mohla zas objevit, ale zato jsem zahlédla na vlastní oči černého potkana s dlouhým ocasem a šváby, kterými se tu jen hemžilo. Tyto okolnosti mě rozrušovaly stejně jako prach všude, nač se usadil, a nepořádek a vedro až k zadušení. Ta poslední trýzeň by mi snad byla až nesnesitelná, kdybych si nebyla pomohla tím, že jsem nadzvedla a podepřela okénko světlíku, a tím získala trochu průvanu. Pod pootevřené okénko jsem si přitáhla prázdnou bednu, na ni postavila menší bedničku, obě jsem oprášila, opatrně jsem si přitáhla k nohám šaty, vystoupila jsem na svůj improvizovaný trůn a pustila se do memorování své role; a jak jsem se ji učila nazpaměť, nespouštěla jsem oči ze švábů a z ostatního hmyzu, z kterého jsem měla větší strach než z potkanů.
Učila jsem se nejprve šeptem, potom i nahlas. Když jsem si představovala svého duchaprázdného a proradného hrdinu, ještě jsem mu ve svém pohrdání a rozhořčení přisolovala, aby vypadal jako pitomec k pohledání. Při tomto memorování mi uběhlo odpoledne, pomalu se schylovalo k večeru, a protože jsem od snídaně nic nejedla, dostala jsem pořádný hlad. Myslela jsem jen na svačinu, kterou tam na zahradě hluboko pode mnou právě pojídají, a připadalo mi dost kruté, že mám prožívat sváteční den o hladu a ve vězení.
Věděla jsem, že dům i zahrada jsou plné lidí, že tam dole je veselo a rušno, kdežto tady se už začínalo šeřit a já jsem pomalu přestávala šváby rozeznávat, chvěla jsem se strachy, aby se mi nepozorovaně nevyšplhali na můj trůn a nezapletli se mi do sukní. Ve své nedočkavé úzkosti jsem začala znovu odříkávat svou úlohu, jen abych zabila čas. Právě jsem končila, když jsem konečně zaslechla zaskřípat v zámku klíč.
Monsieur Paul nakoukl dovnitř: „Bravo!“ Rozevřel dveře a zůstal stát na prahu. „Poslouchal jsem to celé, docela to jde.“ A dodal: „Máte dvacet minut na přípravu. Au revoir! Na shledanou!“ A už byl na odchodu.
„Monsieur,“ odvážila jsem se za ním zavolat, „já mám hlad!“
„Cože? Vy máte hlad? A co svačina?“
„O svačině nic nevím, když jsem tu byla zamčená.“
„Á pravda!“
A mžikem se můj trůn vyprázdnil, podkroví rázem osiřelo, znovu jsem se octla ve smršti, jenže tentokrát mě hnala opačným směrem, dolů, stále hlouběji, až do kuchyně. Kuchařka dostala rázný pokyn, ať mi dá najíst a já stejně energický příkaz, ať jím. K mé velké radosti to byla jen káva s koláčem: obávala jsem se, že dostanu víno a cukroví, což jsem neměla ráda. Jak profesor uhodl, že by mi přišel vhod krémový zákusek, to nevím, ale kamsi odběhl a jeden mi přinesl. S velkou ochotou jsem jedla a pila, krémový řez jsem si nechala až nakonec jako nejlepší sousto.
„Jistě mě budete líčit jako modrovouse, který nechává ženy umírat ve věži hladem! Ale já přece nic takového nejsem,“ podotkl monsieur Paul. „Tak co, mademoiselle, teď už v sobě cítíte dost odvahy a síly vystoupit na jeviště?“
Přisvědčila jsem – ačkoli popravdě řečeno, byla jsem jako v Jiříkově vidění. Ale tenhle mužík patřil k bytostem, kterým se nedá odporovat, pokud by člověk nebyl velkým silákem. Podal mi ruku a vyrazil takovým tempem, že jsem po jeho boku musela utíkat, abych mu stačila. V carré se zastavil: dveře do tříd byly rozevřeny dokořán, rovněž dveře do zahrady byly otevřeny – u vchodů stály dekorační truhlíky s pomerančovníky a květináče s vysokými rostlinami, mezi květy postávaly nebo se procházely skupinky dam a pánů ve večerních šatech. Uvnitř zase řádka učeben vystavovala zrakům vlnící se, brebentící a proudící dav, všecko v barvách růžové, modré a poloprůsvitné bělosti. Shora je ozařovaly lustry; nejdál bylo jeviště s tmavozelenou oponou a s řadou reflektorů vpředu.
„Není to krásné?“ optal se můj průvodce.
Byla bych mu ráda přisvědčila, ale měla jsem srdce až v hrdle. Všiml si toho a pokáral mě za to kosým pohledem. Prošli jsme dvorem a zahradou a dostali se tak ke skleněným dveřím první třídy. Těmi jsme vešli do kabinetu, který odděloval třídu od velkého sálu. Bylo tam plno lidí, hluk a dusné horko.
„Ticho! Co je to za zmatek!“ vykřikl monsieur Paul. Několika slovy a mnoha posunky vypudil polovinu přítomných z místnosti, zbývající přiměl k pořádku. Zbylé dívky už byly v kostýmech a těm mě monsieur představil jako náhradnici. Vyvalily na mě oči, některé vyprskly: jak by je taky napadlo, že by tahle Angličanka mohla hrát ve frašce! Ginevra Fanshawová, nádherně vystrojená pro svou hlavní roli a okouzlující jako obrázek, bez jakékoli trémy, na mě vykulila kukadla a už by na mne spustila, jenže profesor ji i ostatní držel na uzdě.
Obrátil se ke mně: „Musíte si také vzít kostým!“
„Pánský kostým!“ vpadla St. Pierrová. „Já už si ji vystrojím, bude z ní ohromný petit maître – panáček.“ Chytila mě za ruku a táhla pryč, ale já se jí vzpírala. „Co se bráníte, chcete všecko pokazit? To by nebylo hezké, to monsieur nedovolí!“ Hledala jeho oči, i já jsem čekala, až se na mne podívá. Kupodivu, nebyl rozzlobený ani popuzený, a to mi dodalo odvahy.
„Vám se tohle oblečení nelíbí?“ ukázal na mužský oblek.
„Proti některým doplňkům nic nemám, ale všecko si obléknout nechci.“
„Jak si to tedy představujete? Jednou jste už přijala mužskou roli, a chtěla byste jít na jeviště v sukních? Tohle je sice jen amatérské představení, to je pravda, s nějakými ústupky bych mohl souhlasit, ale nějak svou příslušnost k ušlechtilejšímu pohlaví musíte svou garderobou aspoň naznačit.“
„To také chci, monsieur, ale ať mi do toho nikdo nemluví! Dovolte, abych se ustrojila sama.“
Profesor vzal beze slova kostým z rukou St. Pierrové, podal mi ho a nechal mě odejít do šatny. Když jsem zůstala sama, klidně a soustředěně jsem přikročila k dílu. Své šaty jsem si nechala na sobě, jen jsem si přes ně navlékla vestu, límec s kravatou a krátký svrchník – to všecko pocházelo ze šatníku bratra kterési žačky. Rozpustila jsem si vlasy, dlouhé zadní prameny jsem si pevně připevnila k týlu, přední sčesala na jednu stranu, na to si nasadila klobouk, pak jsem vzala do ruky rukavice a vyšla jsem ven. Všichni už na mne čekali.
Monsieur si mě prohlédl a prohlásil: „V penzionátě se to snese.“ A docela vlídně dodal: „Odvahu, příteli! Pane Luciáne, teď jen klid a sebevědomí; všecko půjde!“ Ale to už se blížil začátek představení, zazněl zvonek. „Nedívejte se do obecenstva!“ radil mi monsieur. A šeptem mi dodal do ucha: „Představujte si, že jste v podkroví a hrajete pro potkany!“
Zdvihla se opona, před námi se vynořila světla a podlouhlý sál, plný barev a tváří. Usilovně jsem myslela na šváby, staré krabice a červotočivý stolek. Nejhůř mi šla z úst první věta; víc než z posluchačstva jsem měla trému z vlastního hlasu. Ale když se mi už šťastně rozvázal jazyk a můj hlas dostal přirozené zbarvení, nemyslela jsem už na nic jiného než na osobu, kterou jsem představovala – a na monsieura Paula, který mě za kulisami pozorně sledoval a napovídal mi. Pomalu jsem se uklidnila natolik, že jsem si mohla všímat i svých spoluherců.
Ginevra, která koketovala s oběma nápadníky, hrála skvěle, byla ve svém živlu. Zřejmě se někomu předváděla. Sledovala jsem její pohledy i gesta a brzy jsem zjistila, že si pro své šípy vybrala aspoň ušlechtilý terč: vysokou, dobře známou postavu doktora Johna. Pojednou jsem v „Medvědovi“, v tom upřímném nešikovném milenci, viděla doktora Johna. Litovala jsem ho jako předtím? Ne, zatvrdila jsem se vůči němu, byla jsem mu sokem, který ho vyhodí ze sedla. Věděla jsem o sobě, že jsem jen floutek, ale hrála jsem ho tak, jako bych byla odhodlána zvítězit. Ginevra mi přihrávala, takže jsme tu roli částečně pozměnily – znění litery jsme dodržovaly, ale odvážně jsme měnily její obsah. Úplně bez zaujetí jsem ji hrát nemohla, tak jsem si ji opepřila, a nakonec jsem ji předváděla s chutí.
Jakmile představení úspěšně skončilo, stala se s cholerickým panovačným režisérem náramná proměna: rázem odložil svou velitelskou strohost, vlídně a družně nám všem děkoval, každé zvlášť stiskl ruku a oznámil, že v nastávajícím plesu nás všecky postupně vezme do kola. Když se s tím obrátil i na mne, řekla jsem, že neumím tančit.
„Aspoň jeden kousek musíte,“ prohlásil a kdybych se nevytratila, jistě by mi vnutil i tuto druhou komedii. Ale já jsem pro ten večer měla divadla až po krk a bylo načase, abych se už zase stáhla sama do sebe. Moje nenápadné šaty se hodily ke svrchníku na jevišti, ale nebyly by vhodné ke čtverylce nebo valčíku. Proto jsem uprchla do odlehlého koutku, odkud jsem – sama neviděna – mohla pozorovat barvitou podívanou.
Ginevra Fanshawová byla opět mezi všemi nejkrásnější a nejveselejší dámou. Byla vybrána, aby zahájila ples. Taková vystoupení pro ni znamenala triumf. Při práci nebo v nepříjemných situacích si vedla sklesle a nevrle, ale veselí rozvíralo její motýlí křídla, ozařovala jejich zlatistý pel a skvoucí barvy, rozsvěcelo ji jako světlo broušený drahokam; rozvíjela se jako květina.
Ale nekvetla a nezářila jen proto, že byla předtanečnicí s monsieurem Paulem, nehýřila svými půvaby proto, aby potěšila zrak svých družek a jejich rodičů a prarodičů, kteří zaplňovali carré a seděli kolem zdí v sále – kdepak, pro tak nudný a nevábný důvod by Ginevra ráčila zatančit nanejvýš jedinou čtverylku a pak by nadobro ztratila náladu -, bylo tu však něco, co dodávalo pikantnosti pro ni jinak fádní společnosti.
V samotné taneční síni totiž nebyl ani jediný svobodný muž s výjimkou monsieura Paula, který jako jediný mládenec směl vyzvat k tanci kteroukoli žačku. Této výjimečné cti se mu dostávalo už z tradice – byl příbuzným madame Beckové a těšil se její velké důvěře, ale také proto, že si všechno dělal a prosadil podle svého, a pak i z toho důvodu, že ten prudký a často nespravedlivý paličák byl čistá duše a bylo možno svěřit mu třeba regiment nejkrásnějších panen a pod jeho dohledem by nedošly k žádné úhoně.
Ostatní svobodní muži sem byli připuštěni jen jako diváci – madame se vždycky naoko zdráhala, a teprve na prosby a domluvy rodičů její dobré srdce udělalo takový ústupek, po celý večer osobně dohlížela, aby skupinka mladých pánů, dospělých synů přítomných matek, mladíků, jejichž sestry byly zdejšími chovankami, zůstávala opodál v nejtemnějším, nejchladnějším koutku čtvercové předsíně. Pečovala o ně jako kvočna, ale poslouchat museli jako na vojně.
Madame se vyznala ve světě, dobře znala lidskou povahu. Věděla, že tímto tahem sází na vysokou kartu a získává značnou výhru. Především tu byli jejími spoluviníky sami rodiče schovanek, neboť ustoupila jen jejich domluvám. A pustit do sálu tyto chřestýše tak okouzlující, a tak nebezpečné, znamenalo ukázat se jako perfektní hlídačka.
A za třetí: jejich přítomnost vytvářela nejpikantnější přísadu celé slavnosti. Z děvčat rozjařenost přecházela na rodiče, bavili se i samotní mladí pánové – madame se postarala, aby se nikdy nenudili, a tak slavnůstka madame Beckové měla každoročně zaručený úspěch, jakým se nemohla pochlubit oslava žádné jiné majitelky penzionátu daleko široko.
Všimla jsem si, že doktor John zpočátku chodil volně po třídách, ale sotva začal ples, madame si pro něho přiběhla:„Jen pojďte i vy, vlčku! Máte sice roucho beránčí, ale i tak musíte do našeho stáda! Jen pojďte do carré, budete tam mít na dvacet společníků, šups mezi ně.“
„Ale dovolte mi napřed, abych si zatančil s jednou vaší žačkou!“
„I vy si dovolujete něco takového? Bezbožníku, honem, jděte, jděte!“ Strkala ho před sebou a brzy ho měla za davem.
Když se Ginevra dost vytancovala, vyhledala si mě v mém koutečku. Dopadla na lavici vedle mne, objala mě kolem krku (projev důvěrnosti, bez něhož bych se docela ráda obešla) a zasténala skoro hystericky: „Jak vypadám? Jak dnes večer vypadám?“
„Jako obvykle: pošetile a ješitně!“ odsekla jsem jí suše.
„Štiplavá jako vždycky! Ale já vím, že jsem dnes krásná, říkejte si, co chcete, vy i všecky závistivé klepny! Tamhle v šatně je zrcadlo, kde se můžeme vidět od hlavy po paty. Nechcete tam jít se mnou?“
„Ale půjdu, můžete se kochat sama sebou, co hrdlo ráčí, slečno Fanshawová!“ Byla jsem zvědavá, zdali se tam docela nabaží svého triumfu a ukojí svou ješitnost, pronikne-li jí k vědomí aspoň špetka ohledu na jiné. Ale kde! Prohlížela si nás dvě v zrcadle ze všech stran, pohazovala kučerami, rovnala si šerpu, až nakonec pustila mou ruku, posměšně se mi uklonila a prohlásila:
„Ve vaší kůži bych nechtěla být ani za celé království.“ Tato poznámka byla tak prostomyslná, že mě nemohla dopálit. Odpověděla jsem jí:
„A já ve vaší ani za zlámaný groš, i když vám to asi bude připadat divné. Vždyť vy jste vlastně k politování.“
„To vám nemůže jít od srdce.“
„Od srdce mi to nejde, protože v něm nejste, ale občas o vás přemýšlí má hlava.“
„Tak prosím,“ ozvala se žalobnickým tónem, „ale poslyšte, víte, jak jsem já na tom dobře a vy špatně?“
„Prosím, poslouchám.“
„Především: já jsem z dobré rodiny, a i když můj tatíček není bohatý, mám vyhlídky na dědictví po strýci. Dále: je mi osmnáct let, to je nejlepší věk; byla jsem vychována na kontinentě, a tak mám dobré vzdělání, i když mi třeba nejde zrovna pravopis. A jsem hezká – to mi nemůžete upřít ani vy, a mohu mít ctitele na každém prstě. Zrovna dnes večer dvěma pánům pro mě srdce puká, a to mě přivádí do takové dobré nálady. A teď k vám, má chuděrko: Podle všeho pocházíte z bezvýznamné rodiny, protože jste dělala bonu, když jste přišla sem do Villette; nemáte asi žádné příbuzné; ve svých třiadvaceti letech se nemůžete pokládat už za mladou, nemáte žádné zvláštní přednosti, dokonce nejste ani hezká. Pokud jde o ctitele – vy snad ani nevíte, co to je, nikdy o nich nemluvíte. Jsem přesvědčená, že jste nikdy nebyla zamilovaná a sotva kdy budete – a to je jistě lepší, protože i kdyby vám pro někoho srdce pukalo, pro vás nikomu na světě nepukne. Není to snad pravda?“
„Většinou je to čistočistá pravda, jste chytrá, ale je ve vás přece jen něco dobrého, jste aspoň upřímná, co na srdci, to na jazyku. Ale vy jste mi tu povídala o puklých srdcích – do této vaší ušlechtilé zábavy se sice neumím dost vcítit, ale prosím vás, koho jste to tady podle svých ješitných představ zničila?“
Přiblížila mi rty až k uchu: „Jsou tady oba, Isidor i Alfréd de Hamal.“
„Ty bych ráda poznala.“
„Podívejme se na ni! Konečně se i v ní probudila zvědavost. Pojďte za mnou, ukážu vám je. Ale ze tříd na ně není dost dobře vidět, projdeme zahradou do chodby a odzadu se dostaneme až skoro k nim.“
Kradly jsme se ke carré, držíce se stále těsně u zdi, až jsme uviděly skupinu mladých pánu hodně zblízka. Myslím, že bych byla mezi nimi rozpoznala podmanivého pana de Hamal i bez Ginevřina upozornění: byl to takový šviháček s rovným nosem a pravidelnými rysy. Říkám „šviháček“, i když nebyl podprůměrné postavy, ale- jeho ruce i nohy byly drobné, byl hezký a upravený, vystrojený jako loutka, nakadeřený panáček s botičkami, rukavičkami a kravatičkou.
Vřele jsem Ginevře schválila její gusto, ale vyptávala jsem se jí, co asi dle jejího názoru udělal s drahocennými střepy svého puklého srdce, zdali si je naložil do lahvičky růžového oleje? A dále mě nadchlo, že plukovník má ručky sotva větší než Ginevra, což se může hodit: v nouzi si může vypomáhat jejími rukavičkami. Ale kde je Isidor? Musím přiznat, že na toho jsem byla zvědavější než na jeho soka.
„Mně se nechce vám ho ukázat – stydím se za něho.“
„Ale proč?“
„Protože… protože má takovéhle kníry,“ šeptala mi a ukazovala jaké, „a ke všemu ještě ryšavé, do zrzava!“
„Tak už je to hrozné tajemství venku,“ řekla jsem, „jen mi ho ukažte – dávám vám slovo, že neomdlím, až ho uvidím.“ Rozhlédla jsem se kolem sebe.
Vtom nás kdosi odzadu oslovil anglicky. „Vy dvě tady stojíte v průvanu, nezdržujte se tady na chodbě!“
„Ale vždyť tady není žádný průvan, doktore Johne,“ obrátila jsem se k němu.
„Ona by se lehce mohla nastudit“ pokračoval neobyčejně něžným tónem. „Je taková útlá, musíme se o ni starat! Sežeňte jí nějaký šál!“
„Dovolte, abych se směla starat sama o sebe,“ odsekla mu slečna Fanshawová zvysoka. „Žádný šál nepotřebuji. Od vás člověk slyší jen samé kázání a napomínání.“
Doktor John posmutněl, poodstoupil stranou, ale nebyl uražený. Věděla jsem, kde je kousek odtud kupa šálů k volnému použití, odběhla jsem tam a jeden přinesla. „Tohle si vezme, i kdybych se s ní měla poprat,“ řekla jsem a pečlivě jsem ji halila krk a ramena.
„To je ten Isidor? zašeptala jsem jí přitom do ucha. Ohrnula rty, usmála se a přikývla. Odvedla jsem si ji do zahrady, posadila na lavičku a prohlásila, že se mi odsud nehne, dokud se jasně nevysloví, koho si vlastně chce vzít: toho skutečného chlapa, nebo tu opici?
„Tomu říkáte chlap? Vlastně ano, je to chlap měšťák, vlasy do zrzava a k tomu to jméno: John! Ale plukovník de Hamal je šlechtic, ten se dovede jinak chovat, a oči i vlasy má jako Ital! Je to nejzábavnější společník podle mého vkusu, není to takový mudrlant jako tamten, neotravuje mě ušlechtilými řečičkami, kterým nerozumím. Tak je to! A nedržte mě jako v kleštích!“
Uvolnila jsem svůj stisk a Ginevra mi utekla. Nestálo mi za to ji honit, ale nedalo mi, abych se ještě jednou neohlédla po doktorovi Johnovi. Neměla jsem v úmyslu jít za ním, ale on přišel za mnou sám, lépe řečeno, hledal tu, která byla před chvílí se mnou, proto se mnou sešel po schůdcích do zahrady a procházel se se mnou alejí.
„Znáte se blíž se slečnou Fanshawovou? Udělala byste mi něco k vůli? Nedohlédla byste na ni, prosím, aby nedělala nerozumné věci, aby například nevybíhala po tanci rovnou ven?“
„Když si to přejete, mohu se o to pokusit, ale Ginevra nad sebou nemá ráda dozor.“
„Ona nemá ani tušení, do jaké míry se o ni přátelsky zajímám. Směl bych se vás zeptat: mluvila někdy s vámi o mně?“
„O Isidorovi mi dost často povídala, ale musím se vám přiznat, že teprve před několika minutami jsem zjistila, že to jste vy. A teprve teď jsem pochopila, že Ginevra je ta dívka, o kterou se vy, doktore Johne, tak dlouho zajímáte.“
„Už přes rok se s ní setkávám ve společnosti. Ale zmínila jste se, že pod jménem Isidor jste o mně slýchala – smím se vás zeptat, v jakém tónu se nesly její poznámky? Trápí mě nejistota.“
Kdybych mu rovnou řekla, že Ginevra ho nemá ráda, sotva by mi uvěřil. Zamluvila jsem to tedy otázkou: „Snad byste nepochyboval sám o sobě? Pokládáte se za něco míň než plukovník de Hamal?“
„Ale já mám slečnu Fanshawovou rád daleko upřímněji, než je de Hamal vůbec schopen mít rád kohokoli. Obávám se, že ona má o panu plukovníkovi zkreslené představy. Ten není hoden vaší krásné mladinké přítelkyně.“
„Moje krásná mladinká přítelkyně by sama měla vycítit, kdo je jí hoden. Jinak zaslouží dostat za vyučenou,“ vyjela jsem.
„Nejste na ni trochu přísná? Vždyť ona je tak miloučká, každý ji musí mít rád. Vy – a každá žena starší než ona – musíte jistě cítit k takové dívčí víle mateřskou nebo sesterskou něhu.“
„Nebudete mi mít za zlé, pane doktore, když změním téma našeho rozhovoru? Nepřipadá vám de Hamal jako mladý bůh? Ten jeho nos – perfektní! A ty jeho klasické rty a brada – a to jeho ušlechtilé vystupování!“
„Je to skrznaskrz panák a měkkota!“
„Vy, doktore Johne, a každý muž, který není tak jemně modelován jako on, jistě k němu cítíte náklonnost, asi jako Mars a jiná drsnější božstva k mladému Apollónovi?“
„Je to bezcharakterní fintil a posedlý karbaník! Kdybych chtěl, jednou rukou bych ho uzdvihl a hodil s ním do příkopu.“
„To snad ne, doktore? Toho serafína? Nejste na něj trochu přísný, doktore Johne?“ A vtom jsem se zarazila. Dnes večer jsem se už dvakrát nechala strhnout k impulzivním výpadům, až jsem se toho lekla.
Když jsme s doktorem Johnem došli na konec aleje, vraceli jsme se zpátky, světlo z oken mu ozářilo tvář, usmíval se, ale v očích měl smutek. Jak mě mrzelo, že se trápí pro příčinu sebe nedůstojnou! Že marně miluje on, který má tolik předností. Tehdy jsem ještě nevěděla, že pro některé povahy jsou úvahy nad vlastní porážkou dobrou školou, nevzpomněla jsem si, že „některé květy zavoní až tehdy, když jsou utrženy“.
„Netrapte se, doktore,“ přerušila jsem mlčení, „jestliže si Ginevra vaši náklonnost zaslouží, bude – musí ji opětovat. Kdo jiný by měl doufat, když ne vy?“
Za tuto útěchu mě stihl udivený a poněkud nesouhlasný pohled. Rozloučili jsme se a já se vracela domů celá prokřehlá. Odbila půlnoc, lidé se rychle rozcházeli, slavnost skončila, lampy dohořívaly. Do hodiny ztichl celý dům. I já už byla v posteli, ale po tak vzrušujícím dni jsem dlouho nemohla usnout.
Přeložila Nikola Bílá
Přidejte odpověď